Alexandrovo pokušení aneb šťourání se v nose

Alexandrovo pokušení aneb šťourání se v nose

Alexander se právě prohlížel v zrcadle. Bohové si pohráli, ale nutno podotknout že mu tu vzhledovou křivdu vynahradili jeho postavením. Alexander nebyl pouhým synem sedláka nebo tak něco. Říkalo se mu Alexander Veliký. A to byl opravdu odvážný výrok, protože když se Alex měřil u zdi, sluhové mu vždy naměřili pouze rovných stošedesát centimetrů a to ještě k tomu stál na stoličce. Ovšem odvážnějším výrokem by bylo, kdyby někdo králi sdělil že je malý. Lidé raději dobrovolně skákali z mostu.
Ale vraťme se ke zrcadlu. Těsně vedle zrcadla se ozvalo něco jako trrnnnnnk a poté tam král spatřil šíp.Vší silou ho vytrhl a pak jej znuděně sledoval očima člověka, který už šíp přece viděl a odhodil jej za sebe.
Mezitím stráže na hradbách bojovali s vrahem. Nakonec oba dva ukončili souboj i životy - sletěli, a jediné co po nich zbylo byl rozvížený vzduch parného léta.
Alexandr zatahal za zlatou šňůru a něco zacinkalo. Za pár minut přiletěl nějaký moudře se tvářící stařík.
„Ano, pane,“ pronesl aniž by se na krále podíval.
„Chci zaútočit na Athény!“ zakdákal tónem člověka, který ví, že bude opět dlouze přemlouván.“Ale pane, generál Prophicius říkal...“ začal komoří a pak si vzpomněl na popravu, která se konala minulou středu. Které se mimojiné účastnil v hlavní roli jeho předchůdce. „Ano, pane. Mám svolat vaše rádce?“
Alex ledabyle přikývl. Zabýval se zrovna motýlem, který vletěl do místnosti oknem a snažil se ho mečem zneškodnit.

Mezitím o pár kilometrů dál se jistý muž držel výběžku mohutné skály. Byla to úplně poslední překážka. Kousek nad ní se už vesele zelenala tráva. Euphitus byl rozčilený. Rozčilovalo ho to, že musí sdolávat tyto skály i když byl příslušníkem jednoho z nejproslulejších rodů v Makedonii a možná také celého Řecka. Vylezl. Důstojně se narovnal a během rozhlížení kolem sebe se stačil oprašoval. Ahh, kde je ta zatracená jeskyně, pomyslel si. Euphitus vykročil směrem od místa, ze kterého vylezl a ani ho nenapadlo se nerozhlédnout po nádherné krajině, která se mu tak naskytla. To o člověku něco vypovídá. Jenže Euphitovi právě bylo jedno co si o něm lidé myslí. Měl namířeno k věštkyni a ta mu měla vyzradit jeho budoucnost.

Jeden moudrý muž vedle druhého seděli v dlouhé místnosti a vydávali hluk, který zněl mimořádně a rozrušeně. Místy se dalo rozeznat hlášky typu „To není možé...“ nebo „Co si to zase vymýšlí?!“
V tom vstoupil mladý král Alexander do místnosti a rozhostilo se ticho, které vydávaly zařivé úsměvy. Alex je obešel a vylezl na svou úctyhodnou židli na kterou vedly tři schody. Pak na své rádce nadřazeně mávl a ti se opatrně usadili. Až na jednoho. Naproti králi stál člověk, který se necítil být podřízeným, navíc vypadal jakoby k tomu měl dost dobré důvody.
„Pane, myslím že právě není rozumné útočit, ne teď když....“
„To je fuk, dal jsem ti rok na to, abys nashromáždil armádu, mám ji?“ přerušil ho malý král.
Starší muž, kterého Alex přerušil stál v uniformě. Jeho tvář byla plná šrámů. Měl ty vůdcovské rysy, kvůli kterým si muži dobře vzpomínali za co bojují a to je v armádě důležité. Říkali mu generál Melghatos.
Pro ostatní, kteří patřili do rady a seděli kolem stolu bylo snadné uhodnout na co asi generál myslí. Hádali, že mají trochu kriminální nádech.
„Ano, pane.“ řekl nakonec. „Výborně! Zítra bude prohlídka, chci vidět mé vojsko. Cilitusi,“ pokračoval rozjetý parní válec jménem Alexander Veliký„Jak je to daleko k našemu nepříteli.“
„Pane, když na tom trváte, dám vědět Athénám, posli vyrazí již dnes.“
„Proč?“
„Vždycky když někomu vyhlás...“
„Ne.“
„Nechceme rozhněvat...“
„Ne.“ zněla další klidná odpověď panovníka. Cilitus zjistil, že i diplomatovi můžou dojít slova.
„Dobrá pánové, zapíšeme se do dějin.“ povstal vítězoslavně malý velký král. „Ale vy už jste v dějináích, pane.“ ozval se snad stoletý kronikář Abe, jako kdyby se právě probudil, což nebylo daleko od pravdy. Alexander se však nenechal přerušit. Znovu pozvedl pohled k nebesům, tedy ke stropu a zvolal: „AŤ ŽIJE KRÁLOVSTVÍ MAKEDÓNSKÉ!“. Ticho. Bylo to asi nejtrapnější ticho, jaké kdy vládce může zažít. Alex stále držel svou dýku vzhůru a vrhl na svou radu smrtonosný pohled.
„Ať žije království Makedónské.“ zadrmolil hlouček spěšně s nulovým nadšením. “AVE CAESAR!“ vyskočil na stůl snad stoletý kronikář a všechny překvapil. Rádci si vyměnili pohledy. „Omlouvám se.“ usmíval se stařec a opatrně slízal ze stolu. Alexander si ho však nevšímal, všiml si však Melghatose, který znechuceně zakroutil hlavou a odešel. Alex měl generála rád. Byl to jediný člověk, který se krále nebál. Byla to kapacita, kterou kluk obdivoval.

Euphitovi se rozbušilo srdce. Nalezl jeskyni. Nebyla schovaná. Ano, museli jste jít několik set metrů lesem, ale pak jste dorazili na vyvýšeninu a tam stála. Jeskyně na samotné konci hory. Doslova. O pár kroků víc, a za hoodně dlouhou dobu ležíte v propasti na kaši.
Euphitus vstoupil opatrně dovnitř, jako by tam čekal rozzuřenou medvědici. V tom okamžiku se ozval vrzající hlas, jenž by nerozbil jen sklenici, ale i neprůstřelné akvárium: „Pojď dál, už tě očekávám.“ Euphitus se zatvářil, jakoby to setkání s tou medvědicí nebylo zas až tak hrozný osud.
„Chci znát svou budoucnost, ó velká věštkyně.“ vyhrkl a přistoupil opatrně blíž směrem ke kouli, za kterou stála věštkyně. „Nech si ty kecy a poslouchej,“ ozval se poněkud otráveně vrzající hlas. „Tady... tady je tvá budoucnost...“ hladila kouli sem a tam jako šílenec. „...staneš se velkou součástí historie světa...“ konečně zaznělo Euphitovi v uších lahodně. „Co musím udělat?!“ hltal a poslouchal Euphitus jako člověk, který naslouchá tunelu ze kterého vycházejí podezřelé koleje. Věštkyně zavřela oči a ještě více se soustředila: „Vidím, jak nasedáš na koně... a odjíždíš do Sparty... zítra.“. Chvíle magického ticha. „To je vše.“ ozvalo se od věštkyně vyčítavě hlas, která naznačoval že jako host je na návštěvě dost dlouho a už by vypadnout, protože je unavená a chce si dát šlofíka. Ale tohle už Euphita nezajímalo. Když Euphitovi, ano, teď už můžeme říct - Euphitovi Athénskému stoupne něco velkého do hlavy, je nezničitelný.Tedy, alespoň si tak připadal.

Po chvilce povalování na posteli začal Alexander pomalu otvírat oči. Nenáviděl ranní světlo. Kdyby mohl, zavřel by jej do vězení v podzemí hradu a nechal ho tam mučit až by dostalo nějakou ošklivou nepřirozenou barvu. Třeba purpurovou, přesně takovou má barvu světlo které trpí. Alexe napadlo, že by měl přestat vymýšlet hlouposti a zanedlouho si vzpomněl, že dneska je přehlídka. Konečně uvidí své vojsko, což mu vyčarovalo neobyčejný úsměv na tváři.
Generál Melghatos stál ve hradební chodbě u otevřených dveří vedoucích na královský dvorek a nasával čerstvý, již teplý ranní vzdoušek. Když spatřil u schodů za otevírajícími se dveří krále, nasadil nesouhlasný až zkyslý výraz. Postavil se v pozor. Alexander spokojeně dokráčel ke generálovi a aniž by na něj pohlédl prošel, a bez pozdravu pronesl „Jdeme na to.“
Stošedesáticentimetrový - plus stolička - král sebevědomě vykročil na nádvoří kde stála armáda. Vedle něho kráčel Melghatos tak, aby stíhal. „Kolik jich je?“ informoval se Alex. „Pět set.“ odpověděl Melghatos. „Jenom?“ udivil se král, „to bude stačit?“ optal se pochybovačně a měřil si nespokojeně vojáky pohledem. „Tohle je jenom krílovskí garda, všichni by se sem nevlezli.“ odpověděl generál poslušně a v duchu brečel smíchy.
„Aha.“ zamyslel se Alexander. „Výborně.“

Euphites si dal načas - ještě byla tma, když se dal do sedlání koně. Nemohl riskovat, že by zaspal, ostatně věštba je věštba a bylo by to od něho neobyčejně hloupé.
Když vyjížděl z města, loučil se se svou rodnou Makedonií. Když spatřil strážce u bran, viděl ho už jako nepřítele. Již brzy na tohohle soukmenovce pošle armádu. Aby ho zničila. Kdyby to ten strážce věděl, určitě by se tak přihlouple neusmíval.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/