LENINGRADŠTÍ TYGŘI ÚTOČÍ NA POLANKU

...ze západu. ,,Máme problémy s početím presidenta,“ pravila jedna babička na návsi k vyhlášenému alkoholikovi Bedřichovi. ,,Neopětovala moji lásku, ale dala mi zralý meloun,“ řekl Bedřich a usnul. Což mu koneckonců stejně jako vždy zachránilo jeho tak nadějný život plný neutuchajících zážitků, zmrzlinových pohárů a rumových pralinek. Přiřítili se v bačkorách s bambulkami a vypadali smrtelně vážně. Stará dáma se na ně usmála a přivítala je trsem hroznů. Velmi modrých a šťavnatých. Uťali ji hlavu. Hlava spadla. Její tváře byly ještě rozesmáté a pohled plný radostného údivu. Jeden z jezdců seskočil ze svého bicyklu, přistoupil k obstarožní mrtvole a otevřel ji ústa. ,,Té už dýchání z úst do úst nepomůže,“ prohlásil polohlasem Bedřich a zlehka se převalil na druhý bok své slané nemastné postavy. O smrt se nezajímal stejně jako o tisíce dalších věcí. A ta kapka krve a nebo přetnutá tepna přece ještě nikomu neuškodila. Jezdec si odkýchl, protože měl alergii na mrtvé lidské maso pulsující ještě posledními zbytky života a sáhl babě do úst. ,,Má ji?“ zeptal se další z jezdců, pod kterým se právě rozpadlo jeho zrezivělé kolo s přehazovačkou. Měl hluboké modré oči a v podpaží třímal sex list s osmdesátiletými top modelkami. ,,Má,“ řekl první z jezdců a vytáhl babce z huby malou duhovou krychličku, v níž byla uvězněna dokonalá krása. Miniaturní masožravá orchidej. Třetí z jezdců rozradostněně bláhově zvolal: ,,Smrt všem sádrovým odlitkům a vůni květinám!“ Zjevně to byl blázen, pomyslel si opodál stojící Petr. Petr jsem já a jenom z čiré zvědavosti jsem následoval jejich další kroky, které vedly k nedaleké hospodě U Fuskú. Poté nečekaně zmizely vně a já usoudil, že už přeci jen nastal čas na polední pivo. Navíc se za několik málo hodin blížil soumrak a bylo víc než nebezpečné zůstat střízlivým. Uvnitř zakouřené místnosti se kromě oblaku neprostupného cigaretového dýmu skrývala taky mrňavá hlavička paní Fuskové. Měla strnulá prsa a napjaté bradavky. Zatahal jsem ji za ucho, abych se přesvědčil, jestli žije. Bohužel ještě dýchala a já byl tedy nucen usoudit k pobídnutí rozčepování mi zlatavého moku. Posadil jsem se do rohu místnosti k nejmenšímu stolu a rozhlédl se po rozlehlé místnosti. Vůbec nic a nikoho jsem neviděl. Neviděl jsem dokonce ani na popelník před sebou, což mě přesto neodradilo od toho, abych do něj típl svoji rozkouřenou cigaretku. Trochu mě překvapilo, že jsem ucítil pach škvařícího se masa. Navíc mě kdosi počal rdousit ještě dříve, než mi paní Fusková donesla pivo. Přiznám se. Skutečně mě to zneklidnilo, ale zůstal jsem ledově klidný. Navíc jsem si i provokativně zapálil další bígo. Už před lety jsem se naučil dýchat ušima. Občas dokonce dýchám pod vodou. Ale to jenom v tom případě, když se topím. A jak tak kouřím, medituji nad tím, kde asi jsou ti jezdci. V kterém pak asi koutu této tolik začouzené a rozlehlé knajpy sedí. Když tu jsem nedaleko svého levého ucha zaslechl: ,,Už je mrtvý? Nějak ho neslyším chroptit.“ Na pravý ušní boltec mi dopadla slina a já se neskutečně rozčílil. I to pivo se čepuje nějak dlouho. Ne, tohle se mi nelíbí! Vytáhl jsem ze somradla mačetu a dvěmi třemi machy uvolnil tolik čím dál víc stísňující se prostor. ,,Jdu pouštět draka, paní Fusková,“ křikl jsem na paní Fuskovou a ta reflektovala: ,,Jen jdi Petře. A užij si to. Beera ti nechám uloženého v lednici.“ Poděkoval jsem a šel k Pavlíkům. 30. května 2004 Chlív out