Snění

Jednou, zdá se mi,
možná přijede i pro mne
ten rytíř na bílém oři,
oči má jak noc temné,
v nich jiskřičky hoří.

Lehce na zem seskočí,
poklonu dvornou vysekne,
pak podívá se mi do očí:
„Má paní, bytosti tak nádherné
jsou snad jen na nebi.“

To řka, za ruku mne chytá,
jdeme se projít do lesů.
Má hlava sladce se motá,
být bez něj už nesnesu.
Zůstaneme navždy spolu.

Tak krásně tehdy se smál,
bylo mi teplo u srdce,
jen sním chtěla jsem být.
Ta představa odešla po řece.
Už nikdy nechci snít!