|
Oblaka plují oblohou,
stříbrný Měsíc svítí,
a s tvojí velkou rozlohou,
mi v hlavě kvete kvítí.
Když nohy roztáhneš,
podivný úsměv máš,
mé city tímto zasáhneš,
o Pane Bože náš.
Při pohledu na tvé vnady,
jimiž krásko oplýváš,
poklesnou i otrlé brady,
a již se má milá rozplýváš.
Velká je to revoluce,
pot mi stéká po čele,
a Darwinova evoluce,
skáče s námi vesele.
A exploze světla,
smysly mé jsi zmámila,
rozum již dávno smetla,
cikánka má rozmilá.
Srdce mi buší bláznivě,
jak skáči nahoru a dolů,
nezní to vůbec bázlivě,
a řiť mám stále holů.
A pak konec, ratata bum,
sesouvám se propocen,
a zní mi v uších stále šum,
SAMEC NIKÝM NEZKROCEN.
|