O vlcích

Povídá se, že v Temném lese žijí vlci, kteří sežerou člověka do poslední snítky těla. Nechají jen srdce. Červené, teplé a vlhké srdce, které po chvíli vychladne a ztmavne.
Už nevím, jestli ji do Temného lesa někdo poslal nebo odešla sama.
To ráno, kdy mi donesli její srdce se mi chtělo řvát a bušit do všeho a všech kolem. Místo toho jsem se svezla po zdi a celý den proplakala. Nechápala jsem, proč osud s takovou krutostí zasáhl do mého života a vzal mi jedinou dceru. Její krása zářila celým panstvím, málokdo s poddaných se jí s radostí nepoklonil. A teď byla pryč. Její smích, její cupitání po chodbách a všetečné otázky zmizely, a hradem se rozlehl tísnivý klid. Krvelačné zvíře nemilosrdně zničilo šestnáct let jejího života a nechalo jen závany vzpomínek, které tak surově bodaly do srdce. Její jméno nesměl přede mnou nikdo ani zmínit. To krásné jméno Kašmíra.
Ano, mám ještě jednu dceru. Avšak Verepia není má krev, a nikdy mi nemůže nahradit mou drahou dcerušku. Je panovačná, náladová a ráda dává poddaným najevo, jak nízce o nich smýšlí. Já se ji snažila vychovat, však zlá nitka v těle se špatně napravuje. Zvlášť když je příliš hluboko. Ji jsem nemohla předat svůj trůn.
Můj král byl daleko, v boji proti urputnému nepříteli. A já tolik chtěla dítě. Tak jsem se rozhodla, s nemalým strachem přenechala trůn Verepii a s několika vojáky opustila panství. Dnes vím, že jsem to neměla udělat. Ale tehdy jsem byla přesvědčená o správnosti svého rozhodnutí a o tom, že za těch pár týdnů, kdy budu pryč, toho Verepia moc zkazit nemůže.
Chyběl den do mého příjezdu do tábora, kdy král na bojišti padl pod přívalem ran zkušeného bojovníka. Ukázali mi jeho tělo. Zkrvavené a rozsekané. Tehdy jsem vykřikla a v návalu vzteku a lítosti uštědřila ránu jeho prvnímu rytíři. Mlčel a tupě zíral do země.
Sama jsem svého krále pohřbila, na jeho hrob zasadila červený divoký tymián a zalila ho slzami. Měla jsem se hned vrátit domů a ne čekat s vojáky, až vyženou posledního bojovníka z naší země. Proč mi nepřišlo podivné, že náš nepřítel tak náhle polevil v boji a dal se na ústup? Co mi začernilo mysl, že jsem neviděla věci tak, jak skutečně byly?
Vraceli jsme se domů. Já s prvním rytířem a dvěma pobočníky krále jako poslední. Začínala zima a zmrzlé sněhové vločky nás díky silnému větru bičovaly do tváří. Ve vesnicích, kterými jsme projížděli, jsem zaslechla uštěpačné zprávy o nevalné vládě Verepie. Pospíchala jsem domů, abych vše dala rychle do pořádku.
Byl to první voják, který za mnou jeden večer přišel a vnutil mi tenké stříbrné brnění. Bál se, že mi hrozí nebezpečí. Já mu nevěřila, ale oblékla jsem si ho. Pod šaty chladilo a řezalo do žeber. Ten voják se jmenoval Saleb a byl to typ muže, kterého jsem si představovala pro svou krásnou Kašmíru. Mou nebohou dcerušku.
Opozdili jsme se a v šeru večera nás nedaleko hradeb přepadla skupinka zbojníků. Zabili oba dva pobočníky, mě zachránilo brnění a Saleb. Bránil mě nehledě na rány a množství divokých útočníků. Zabil posledního a sesul se na zem. Už nevím, jak jsem dostala jeho a sebe na koně, ale do hradu jsme dorazili až za úsvitu.
Proč jsem si nevšimla výrazu překvapení ve Verepiině tváři? Kam se poděla má bystrost a intuice, jež mě proslavila, když jsem vypila tu sklenici vody, kterou mi Verepia podala?
Teď ležím v posteli a zmítám se v horečkách. Vím, že už je po všem. Necítím nohy a odumírají mi konečky prstů. Verepia stojí v rohu pokoje, usmívá se a dívá se mi drze do očí. Nikoho jiného ke mně nepustí.
Vím, že to ona poslala Kašmíru do Temného lesa. Kvůli čemu to nevím, ale Kašmíra byla příliš dobrá, než aby odmítla sestřinu prosbu. Nevím, co slíbila bojovníkům se sousední země, aby nás napadli, ale vím, že to ona měla prsty ve smrti vlastního otce. Zabila vlastního otce! Jaké to zrůdě jsem poskytla domov! Měla jsem ji zabít. Teď už je pozdě. Ona zabila nás. Nás všechny.
Nezáleží na tom, co přesně řekne mým poddaným. Budou ji poslouchat, nic jiného jim nezbývá. Kdo by obvinil dceru krále? Záleží však na tom, že to já jsem vinna. Já zklamala.

Stál jsem a díval se, jak obrovské žluté plameny olizují královnino tělo. Připadal jsem si zbytečný a pokořený. To já byl první voják. Měl jsem umřít místo krále! Měl jsem umřít místo královny! Nechápal jsem, proč královnu neuložili do hrobu, proč by měl vítr rozfoukat její drahocenný popel po kraji. Proč Verepia vedle mě hlasitě štká, když to ona zabila královnu. Napovídala lidem, že královna zemřela na následky boje, ale není to pravda. Já viděl královniny modré rty a zkroucené prsty. Jed to byl. Chtěl jsem Verepii tenkrát zabít, ona však zřejmě vycítila zlobu v mém srdci, rychle zmizela a poštvala na mě své stráže. Utekl jsem a schovával se v lesích.
Přitáhla si poskoky ze sousední země, kteří se začali až nechutně roztahovat. Z poddaných učinila otroky a přinutila je, aby jen ustrašeně poslouchaly její příkazy. Chodil jsem zemí a nutil je vzbouřit se. Vždyť to Verepia zabila krále, královnu i princeznu Kašmíru. Ale oni mi nevěřili. Říkali, že je to prokletí vlků z Temného lesa. Verepia přežila, proto je správně královnou. Vyhnali mě ze země jako zrádce královny.
Existuje i druhá pověst. Říká, že sami vlci v Temném lese jsou prokletí. Donuťte vlka, co sežral člověka, spolknout srdce toho člověka, pak jeho tělo vydá ti zpátky tu nebohou oběť. Stačí za svitu úplňkového měsíce pomalounku rozříznout kůži vlka na hřbetě, a pak ji velice opatrně stáhnout. Vlk nalezne svobodu a oběť se vrátí mezi živé.
Znal jsem ji, ale pochyboval jsem o její pravdivosti. Nevěřil jsem, že Kašmíru skutečně roztrhal a sežral vlk. To Verepia jistě rozkázala zabít ji v Temném lese, vyříznout její srdce a donést ho. Aby nikdo nepomyslel na její vinu. Zaslechl jsem však i jiné zvěsti o nalezených srdcích v Temném lese.
Pak jsem si uvědomil, že ať už je to pravda nebo ne, mám možnost vrátit Kašmíře život. Vplížil jsem se tedy jedné noci do královské hrobky, ukradl Kašmířino srdce a vydal se do Temného lesa. Nevěděl jsem, jak poznám toho vlka. Spoléhal jsem na svou intuici a nějaké znamení.
Byla to nádherná noc. Temně šedá obloha posetá stovkami hvězd se úlisně skláněla nad krajem. Měsíc v úplňku postříbřoval listy i jehličky stromů. Na zem sice dosáhly jen jeho odlesky, ale k tomu, abych viděl, to stačilo. Obezřetně jsem procházel mezi stromy a naslouchal každému šustnutí. Najednou stál přede mnou a díval se mi do očí. Obrovské šedé zvíře s bílou lysinou pod krkem. Věděl jsem, že je to on. Ty oči, které na mě upřeně civěly byly Kašmířiny.
Vycenil zuby a skočil po mě. Odskočil jsem a vší silou ho obráceným koncem meče udeřil do hlavy. Skácel se. Než se vzpamatoval, vrazil jsem mu až do krku zčernalé srdce. Ostré špičáky mi přitom rozdrásaly ruku. Polkl ho, aby se mohl nadechnout.
Něco na něm se změnilo. Bál jsem se toho, co jsem pak musel udělat. Ruka se mi klepala, když jsem nožem jemně vniknul pod kůži. Kňučel a trhal sebou. Stahoval jsem kůži a mé prsty klouzaly po nahém ženském těle. Byla celá špinavá od krve. Ale byla to ona. Kašmíra.
Nevím, jaké to je hořet zaživa na hranici. Verepia to teď poznává na vlastní kůži. Jen ať se smaží, ať lituje všeho, čeho se dopustila. Kašmíra tu není. Sedí ve svém pokoji a pláče. Je jiná, než jsem si myslel, že bude. Skoro každou noc chodívá na hradby a dívá se směrem k Temnému lesu. Myslím, že něco z ní tam zůstalo a bojím se, že se tam jednoho dne vrátí. Někdy mám chuť tam jít a vybít vlky do posledního. Vím však, že bych jí tím ublížil, a proto to nikdy neudělám.
Brzy budeme mít svatbu. Ať už mi dá dceru či syna, nikdy nedopustím, aby jim kdokoliv zkřivil vlásek, než dosáhnou plnoletosti. Jestli snad zklamu, ať pošlou mě do Temného lesa, a toho vlka, který mě sežere, zabijí a nechají roztrhat jinými.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/