Obrazy I - Učebna hrdinů

Obrazy I

Učebna hrdinů

     Obrazy. Obrazy hrůzy, smrti, bezmoci a rezignace. Kolem jen mlhavě bílé stěny. Pevné. O tom se přesvědčil záhy poté, co se tu objevil. V době, kdy se ještě pokoušel uniknout ven. Pryč. Pryč od těch obrazů bezmocnosti a děsu. Teď již věděl, že to nemá smysl. A tak jen seděl a výjevy z nepopsatelných hrůz ho ubíjeli stále hlouběji a hlouběji do zoufalství. Nevěděl jak dlouho již snáší toto utrpení. Dny? Měsíce? Roky? …Dost dlouho na to, aby zjistil, že snažit se osvobodit nemá smysl. Stejně jako nemá smysl vůbec nic. Jen ty obrazy ho stále trýznili a každým okamžikem ho zbavovali té špetky naděje, která mu ještě zbyla.

     „Bohužel Slečno Kristýno, jeho stav se stále nezměnil.“
     Dívka pohlédla na hodiny visící na zdi nemocničního pokoje a potom zpět na doktorovu unavenou tvář.
     „Pane doktore, už je to dva a půl roku. Myslíte, že má ještě naději?“
     „Těžko říct, může se kdykoliv probudit. Anebo se taky nemusí probudit nikdy. Abych vám řekl pravdu tak nevím. Opravdu nevím. To co bylo o kómatu zjištěno před válkou je ztraceno. A teď mají všichni jiné starosti než se starat o těch pár případů… Promiňte.“
     Dívka sklouzla pohled na podlahu. „V pořádku doktore, já to chápu. Kolem je spousta lidí, kteří jsou na tom mnohem hůř.“
     Vstala a prošla vycházejícím sluncem osvětlenou chodbou, po schodech do nejvyššího patra, až do místnosti s mnoha lůžky a mnoha raněnými. Její kroky mířili kolem různě vážných případů, od řezných ran a zlámaných kostí až po amputace končetin. Zastavili se až u mladého muže, který na rozdíl od všech ostatních vypadal naprosto v pořádku a zdravě. Spal... Už dlouho.

     Dřív, když ještě nedokázal ani pomyslet na to, že by tu měl zůstat delší dobu, a když si ještě namlouval, že se odtud přece musí nějak dostat, zkoumal to podivné místo kde se octl. Stěny, podlaha i strop vypadaly, jako by to byla jen rouška mlhy, skrze kterou stačí udělat jediný krok, a člověk se octne na druhé straně. Ale při jakémkoli pokusu projít skrz tento závoj, se clona projevila jako naprosto pevná a neprostupná stěna. Ani hrubá síla zde nepomohla. Dlouho bušil do stěny pěstmi, kopal, narážel do ní plnou vahou svého těla... Nic nepomohlo. A navíc ty nekončící obrazy. Příšerné výjevy z míst, událostí a lidských osudů. Výjevy, které z něj nakonec udělaly nehybný kámen, kterému nezáleží na ničem.

     Muž na vedlejším lůžku se otočil a pohlédl na ni: „Promiňte slečno, co se mu vlastně stalo? Proč pořád spí?“
     Kristýna si raněného změřila pohledem „Vy jste tu asi nový, když vám to ještě nikdo neřekl. No, lepší když vám to řeknu já. Jeho příběh tu všichni znají a každý si ho překrucuje jak ho napadne. To bylo tenkrát těsně před válkou. Chodila jsem s ním na střední školu. Právě jsme odmaturovali a začínali vlastní život. On chodil s jednou holkou z naší třídy a to mě štvalo, chtěla jsem ho pro sebe, znáte to.“
     Muž se zakřenil v chápavém úsměvu.
     „Ale moc se milovali a já měla smůlu. Později spolu i pracovali v jedné velké softwarové firmě. Ale víte jaká byla tenkrát divná doba. Pak jsem jednou četla v novinách, že mimo mnoha jiných ten den, byl spáchán teroristický útok i na budovu kde právě oni pracovali.“
     Kristýna se krátce odmlčela.
     „Tu budovu to úplně zničilo. Později jsem se dozvěděla, že když je v sutinách našli, stále se drželi za ruce. Ona mrtvá, on těžce zraněn a v bezvědomí. Ale naživu. Jeho zranění se zahojila, ale doteď se neprobudil…“
     Chvíli oba mlčeli.
     „To je velmi dojemný příběh. Kdyby nebyla válka, možná by vám něco vydělal.“
     „Jo, to určitě….“ Přes obličej jí přelétl ironický úsměv a vrátila se zpět ze svých vzpomínek do přítomnosti;
     „A co vy?“
     „Já?“
     Obrátil se aby byl vidět prázdný levý rukáv.
     „Ty jejich vlčí svině. Když jsem mu sundal orka ze zad, tak se na mě vrhnul. Já měl prázdnej zásobník a kámoš co mě měl krejt právě chytil šíp přímo srdce. Zahodil jsem kvér a sotva vytáhnu nůž, už mi hrábnul po ruce. Ty parchanti maj drápy jako břitvy. V tu chvíli se mi zdálo, že mě jen trochu pořezal. Ani nevim jak se mi povedlo vrazit mu nůž do krku a pak jsem zdrhal co mi nohy stačily. Teprve až když jsem byl dost daleko, mi došlo, že mi chybí ruka.“
     „Zajímavý příběh,“ okomentovala vojákovo vyprávění klidně. Po dvou letech války byla na takové historky z bojů zvyklá.
     Podívala se na hodinky,
     „Je pozdě, budu muset jít“
     Ale než se stačila otočit k odchodu, ozvalo se:
     „No to snad ne. Jsi to ty Kris?“
     Od východu směrem k ní přicházel vysoký muž v uniformě s velkým vojenským báglem na rameni.
     „Pavle!“ Zvolala zaskočena překvapivým shledáním. „Co ty tady děláš?“

     Něco je jinak. Nevěděl co, nebo kde, ale cítil, že se něco změnilo. Byly to obrazy?
     ….Ne. V obrazech to nebylo. Otevřel oči. Nebo snad stěny?
     ….Ne. Stěny taky ne. Ale stále cítil, že je něco jinak. Že se něco děje. Že se něco blíží.
     Ano. To bylo ono. Něco se blíží! Něco jemu povědomé, ne-li dokonce blízce známé. Snad něco co ho dostane odtud!?
     ….Ne. To je nemožné. Zbytečné dělat si marné naděje. Napadlo ho, že asi už z toho místa začíná šílet.
     …. Ale přece. Hluboko v něm se probudilo něco, o čem si myslel, že už dávno ztratil: Malý plamínek naděje.

     „Já hledám tohohle našeho snílka.“ Pokynul hlavou směrem ke spícímu. „Už od začátku války. Musim mu něco vrátit.“
     Shodil bágl ze zad, rozepnul ho, a vytáhl z něj vyleštěný a nádherně zdobený dlouhý meč.
     „Meč?“ podivila se Kristýna.
     „Ano. Jeho meč; MAELSTORM“
     „Ehm, ten meč má jméno?“
     „Jo.“ Pavel si všiml jejího nevěřícího pohledu
     „No... asi ti to budu muset vysvětlit. Předtím než se mu to stalo, jsme se já, on a ještě pár dalších kámošů dost zajímali o středověký zbraně, šerm, rytířství a vůbec o všechno co mělo se středověkem něco společnýho. Taky jsme se účastnili různejch sjezdů a bitev, co se tenkrát hojně pořádali. On byl z nás nejlepší. Nikdo z nás ho nemohl v boji porazit. A když se rozjel, neměli jsme proti němu šanci ani všichni společně. Nezapomenu, jak v jedný bitvě šel sám na výzvědy a dlouho se nevracel. Mysleli jsme, že ho dostali, ale když jsme při závěrečným útoku dorazili do nepřátelskýho tábora, našli jsme ho,jak se válí mezi pobitýma nepřátelema. A prej kde se flákáme. Jó to byly časy. No, ale o tom meči... Měli jsme docela slušnou řádku různejch zbraní. Ale každej z nás, jak už to bejvá, měl jednu, kterou měl nejradši. Tom měl svůj palcát BLOODRISE…“
     „Tomáš taky?“ vyhrkla Kristýna překvapeně.
     „Jo“ odpověděl rychle Pavel. „A taky Karel a Venca a ještě pár lidí, který asi neznáš. Já měl obouručák FLAMEBERGE, ten leží zlomenej někde v Británii. No, a tady MAELSTORM byl jeho.“
     „A já se vždycky divila, co děláte, když jste byly pořád někde pryč“
     „Teď se to docela hodí, už několikrát mi meč zachránil život. Ty parchanti totiž, nevim jak, dokážou udělat, že moderní zbraně prostě přestanou fungovat. Zasekávaj se a podobně. Ale poctivej plát oceli funguje vždycky.“
     „A jak to teď venku vlastně vypadá?“ Zvážněla Kris.
     „Co ti budu povídat, stojí to za prd. Sice přímo neprohráváme, ale pořád pomalu ustupujeme. Technologicky Je vysoce převyšujeme. Za ty dva roky války jsme už určitě dohonili jejich náskok v počtu padlých. Ale nezáleží kolik jich jeden den zabijeme, druhej den jich vždycky příjde dvakrát tolik. Nikdo nechápe, kde se pořád berou. Je to asi beznadějný. Jižní Amerika v hajzlu, Afrika v hajzlu, Asie je na tom špatně, jenom my a severní Amerika se ještě jakžtakž držíme. A Austrálie je taky v hajzlu“
     „Austrálie? Vždyť ještě nedávno říkali, že Austrálie je skoro nezasažená.“
     „Bejvávalo. Asi před měsícem jsme ztratili veškerej kontakt...“
     Mlčeli. Oba mysleli na to, jaký to musel být strašlivý masakr. Miliony nevinných lidí…
     Ale stále to nebylo nic ve srovnání se začátkem války, kdy byla vyvražděny polovina zeměkoule v pouhých několika dnech. Oba došli ke stejné znepokojivé otázce; Kdy se asi tato hrůza odehraje zde? Dech se zatajil, srdce se rozbušilo a po těle proběhlo nepříjemné mrazení.
     „A jak je našemu marodovi?“ Změnil Pavel téma „Naposledy jsem ho viděl těsně po tom co se mu to stalo, to byl ještě pěkně zřízenej“
     Kristýna se ohlédla na spícího. „No, fyzický zranění se mu zahojili, ale pořád spí. Doktoři říkali, že to je z toho šoku, když mu ona…“
     Náhle se ozval řev poplašné sirény. V místnosti vznikl chaos. Nikdo nevěděl co se děje. Pavel rychle opřel MAELSTORMa o zeď u spáčovi postele a běžel k oknu poháněn neblahou předtuchou.

     Ano. Teď zřetelně vnímal, že je něco nablízku. Že se něco stane. Nevěděl co, ani jestli to bude dobré, nebo špatné. Ale věděl, že už to bude brzy. Už nedokázal setrvávat v nečinnosti. Chodil sem a tam a stále znovu zkoušel pevnost stěn. Zatímco předtím si na obrazy zvykl a už mu tolik nevadily, teď opět pocítil jejich hrůzostrašné poselství naplno. Ne. Musí pryč. Za každou cenu se musí dostat ven! Znovu vší silou vrazil do stěny… Bezvýsledně. Měl pocit, že to něco má na dosah ruky. Jakoby se stačilo pro to natáhnout. Ale ne tam za stěnu! V tu chvíli si to uvědomil. To něco není za stěnou! Je to jinde… Nechápal to. Vzdal pokusy o rozbití stěny a opět se usadil doprostřed místnosti. Snažil se přemýšlet, ale teď, s nově získanou nadějí, byly pro něj obrazy opět nesnesitelné. Usoudil, že mu zřejmě nezbývá nic než čekat a vydržet.

     I když to podvědomě čekal, pohled z okna mu vyrazil dech.
     Masakr.
     Vlna nelidských bestií se valila městem a zabíjela vše co jí stálo v cestě. Na kopci u města spatřil temnou postavu v kápi jak pomalu sestupuje dolů. Siréna rychle zmlkla, když jeden z orků povalil sloup, na kterém byla namontována a dav jí rozdupal. Všude umírali lidé. Horda masakrovala všechny bez rozdílu. Z jednoho domu vyběhla žena přímo na goblinovo kopí, jinde ork sekerou rozsekl muže v pase, vedle jakási velkohubá zrůda právě požírala zbytky něčeho, co bylo původně člověkem.
     Pavel se otočil na vyděšenou Kristýnu. V jeho očích byla beznaděj. Rychle přemýšlel; jediná šance je sklad zbraní na druhém konci města, ale na to už je pozdě, ty mrchy už jsou v budově. S dolních pater byly slyšet výkřiky hrůzy, a řev bestií. Beznaděj vystřídala rezignace.
     „Bože můj, co budeme dělat?“ vykřikla Kris vyděšeně, když jí došlo co se děje..
     Pavel se na ní klidně podíval a odpověděl: „Nic. Zemřeme. Nemůžeme dělat vůbec nic“
     „Ale to přece…“ Uslyšela řev s patra pod nimi. Pochopila. „Ne...“ Schoulila se u stěny a tiše se rozplakala.
     „Sbohem příteli“ řekl Pavel ke spícímu a vložil mu MAELSTORM do rukou. Pak se otočil a čekal. Klidně čekal až přijde smrt. Nevšiml si, že spáč za ním se pohnul.

     Náhle si uvědomil, že se obrazy mění. Nevěděl co se to děje, zoufalství zmizelo. Hrůzu vystřídala krása, beznaděj se změnila v hrdinství. Viděl svoje vlastní vzpomínky. Čest, přátelství, radost z boje. Náhle ucítil, že je něco před ním. Otevřel oči. Uviděl ho. Co je to? Meč? …Ano! Je to meč! Jeho meč! MAELSTORM! Natáhl ruku a dotkl se ho. Ano je to on! Je skutečný! Cítil jak do něj proudí síla. Všechno se mu vrátilo. Všechno už mu bylo jasné. On je přece bojovník! On je přece Falcon! Uchopil svou zbraň a zvedl se. Přistoupil ke stěně a otočil se. Toto bylo dlouho jeho vězením… Zarazil se. Ne, to nebylo vězení. Nechápal to, ale cítil, že to nebylo jen vězení. Ale teď musí odejít. Rychle! Uchopil MAELSTORMa do obou rukou a zvedl ho nad hlavu. Prudce se otočil a plnou silou sekl do stěny. Roztrhla se jako papír. Oslepilo ho jasné světlo…

     Otevřel oči. V rukou ucítil jílec MAELSTORMa. Všechny svaly ho bolely. Ztěžka se posadil na posteli a rozhlédl se kolem. Kristýna zvedla hlavu a chvíli na něj zírala s pusou dokořán.
     „Dobrý ráno, řekl bych“
     Pavel se prudce otočil. „Falcone, ty žiješ!? Teda... vlastně... jsi vzhůru!“
     Kris nevěděla proč mu říká Falcone, ale v tu chvíli jí to bylo jedno. Vyskočila a objala ho. V náhlém návalu radosti naprosto zapomněli na to co je čekalo.
     „Nono, jenom mě nestrhni“ Pomalu se mu vracela síla a svaly ho začínaly poslouchat. Vstal z postele a protáhl se.
     Pavel si uvědomil absurdnost situace a všechna radost ho rázem přešla. Sklopil zrak. V tu chvíli zvážněla i Kris.
     „Něco je špatně?“ zeptal se Falcon.
     V odpověď se rozletěly dveře a dovnitř vtrhla skupinka goblinů.
     „Aha.“ Pronesl Falcon klidně a s MAELSTORMem v ruce se klidně rozešel proti goblinům.
     Když ti z nich, kteří trochu znali lidské zvyky, uviděli Falcona, jak proti nim klidně kráčí v noční košili a s mečem v ruce, rozchechtali na celé kolo. Tupější z nich se proti němu s řevem rozběhli. Bleskovou rychlostí zasvištěla ocel. Horní polovina prvního goblina odlétla do rohu místnosti, dolní udělala ještě pár kroků a svalila se na zem. Chechtající se gobliny rázem přešel smích, posbírali své zbraně a vrhli se na Falcona. Dalším rychlím sekem přišel druhý o hlavu. Otočka následovaná kopem do strany ukončila bídný život dalších. Po pár vteřinách se po zemi válel tucet rozsekaných gobliních těl, a posledního prchajícího goblina právě dostihla vržená dýka.
     „Odbyto“ okomentoval Falcon hromadu mrtvol.
     Kris a Pavel celou dobu stáli jako přimrazení a zírali na Falcona. Pavel věděl, že goblini nejsou moc nebezpeční, ale že by jich samotný člověk odrovnal tolik najednou? A v noční košili? -Napadlo ho záhy a škublo mu v koutku.
     Všichni ostatní v místnosti byli buď polomrtví strachy a nebo v bezvědomí.
     Falcon si prohlédl svůj oděv a uvědomil si svůj groteskní vzhled; původně bílá noční košile byla nyní zelená a ulepená od gobliní krve. „Nebylo by tu něco adekvátnějšího na sebe? Zeptal se Falcon. „Nechtěl bych aby se ty parchanti uchechtali k smrti až vyjdu ven.“
     Pavel se probral z překvapení a začal se hrabat ve svém zavazadle „Mám tu někde druhou uniformu.“
     Kristýna ještě v šoku přešla k oknu aby se nadechla čerstvého vzduchu. Když však spatřila tu spoušť, podlomily se jí kolena a v bezvědomí se sesula pod okno.
     „Co je Kris?“ přiskočil k ní Falcon.
     Po zjištění, že je bezvědomí, jí uložil na postel a podíval se z okna. „Hmm, tak tohle bude hodně práce.“ okomentoval masakr chladně. Nevěděl proč, ale vůbec mu to nepřišlo strašné. Viděl ty stovky mrtvých lidí, rozsekaných, ožraných a spálených, ale nemělo to na něj žádný vliv.
     „Tady máš to oblečení“ řekl Pavel a hodil po Falconovi látkovým uzlíkem.
     „Díky. Když je Kris v bezvědomí, aspoň se nemusí otáčet“ poznamenal a rychle se převlékl. Pavlovo oblečení na něm trochu viselo, protože Pavel nepatřil k nejmenším.
     „Hlavně, že tu nemusim lítat v noční košili.“ Reagoval na Pavlův kritický pohled.
     „Tak fajn, jdu.“ Prohodil Falcon a zamířil ke dveřím. Nevěděl jak, nebo proč, ale naprosto přesně věděl co má udělat.
     „Počkej“ zastavil ho Pavel, „To jako chceš jít ven a co? Pozabíjet všechny ty potvory?“
     „Ehm…“ přemýšlel co vlastně chce udělat „Ne. Vlastně chci jít ven, pozabíjet všechny potvory,který se mi postaví do cesty a dostat se k velícímu čaroději.“
     „Čaroděj? Jak si přišel na… To myslíš tu postavu v kápi?
     „Jo, to bude on“ To jistě nevěděl, ale napadlo ho, že čarodějové většinou bývají postavy zahalené v kápi.
     „A jak si přišel na to, že to je čaroděj? Teda, velící asi bude, protože když jsou někde ty bestie, tak je vždycky někde nablízku postava v kápi. Ale že by to byl čaroděj?“
     „Abych ti pravdu řekl, tak nevim jak to vim, ale prostě to vim. Zamysli se, proč asi nefungujou zbraně v jejich přítomnosti, nebo třeba proč je vždycky při jejich útoku mlha? – Magie!“
     „A jak víš tohle?“ Pavel byl už úplně zmatený.
     „Nevim. Hlídej Kris.“ Zavolal ještě Falcon přes rameno a zmizel za dveřmi.
     Pavel tam dál stál jako opařený a nic nechápal.

     Falcon měl v hlavě zmatek. Věděl přesně co má udělat, věděl kdo stojí proti němu, znal slabiny všech svých protivníků a bojoval jako nikdy předtím. Ale nevěděl, kde se to v něm vzalo. Odkud a jak to všechno ví? V pochodu svých myšlenek zmasakroval další skupinu goblinů a několik stvůr velikosti psa. Připadalo mu, jako by ovládal stroj na zabíjení a ne svoje tělo.
     Všechny ty mrtvoly lidí všude kolem a jemu to vůbec nepřišli strašné. Spatřil zbytky nemocniční sestry rozházené všude po místnosti a ani se nad tím nepozastavil. Přišlo mu to normální. Jako by takové hrůzy viděl denně…
     Ale vždyť…
     Ano. Vytáhl čepel MAELSTORMa z těla mohutného orka a na chvíli zůstal stát. Ty obrazy. Přesně takováto zvěrstva a i strašnější viděl v těch obrazech. Odtud má určitě i všechny ty vědomosti! Zřejmě mu ty informace a schopnosti uložili do podvědomí právě ty obrazy. Proto mu to všechno přijde tak… běžné. Ta místnost, nebo co to bylo, skutečně nebylo pouhé vězení, bylo to zřejmě spíše něco jako přípravna. Někdo, nebo něco mu dalo schopnosti a znalosti, aby měl možnost vypořádat se s tím svinstvem všude kolem. Nebo ještě kvůli něčemu jinému?
     Ještě mu blesklo hlavou, že ať už účel, proč má tyto schopnosti je jakýkoli, momentálně je rozhodně hodlá plně využít. Při téhle myšlence zbavil dalšího orka pozemských strastí a jeho tělo hlavy. Filozofické otázky typu kdo a proč musel teď odložit. Čekala ho práce.

     Po několika dalších, pro něj až nudných potyčkách s gobliny, orky a psi se dostal až k východu z nemocnice. Uvědomil si, že doteď to byla víceméně jenom hra, protože v budově byly jen zrůdy, které dokázaly projít vchodem. I když u orků i to byl často problém, o čemž svědčili kusy zdiva válející se všude kolem díry, jenž byla dříve dveřmi.
     „Nu což,“ řekl si, „poznám nový lidi, posedíme, pokecáme.“ Při těch slovech se vyřítil z nemocnice.
     Hned u vchodu v běhu prořízl břicho jakési karikatuře mamuta. Hned na to vyskočil a při dopadu zabodl meč do čtyřnohé bestie velikosti krávy. Ork, který na ní seděl nepostřehl okamžik, kdy mu přestalo bít srdce. Než si stačili uvědomit, co se vlastně děje, válelo se na zemi kolem třiceti různorodých těl.
     Až na orky a gobliny nevykazovali nepřátelé větší dávku organizovanosti. Výpady nestvůr byly chaotické a vedené zvířecím vztekem. Na místě dopadu smrtící tlapy či čelistí, už většinou Falcon dávno nestál a raděj se zabýval uspořádáním stvůřiných vnitřností. Zrůdy se také hojně vraždili mezi sebou; velké požírali malé a ty rozzuřené do nepříčetnosti se snažili zabít všechno kolem sebe.
     „Je to tu trochu jako v zoo“ napadlo Falcona když napočítal asi třicet různých druhů bestií.
     Asi po deseti minutách byla ulice před nemocnicí vyčištěná. Většina potvor se válela ve vlastní krvi a zbylé se dali na panický úprk.
     „Ještě, že to neviděli ochránci zvířat“ dodal ještě Falcon k masakru a vydal se směrem odkud cítil čaroděje. Po tom, co zažil v posledních dvaceti minutách, se nad schopností vycítit čaroděje už ani nepozastavoval.

     V ulicích, kterými procházel, se vyskytovali pouze mrchožrouti hodující na mrtvolách a sem tam hlídkující ork, či skupinka goblinů. –Většinou ani nevěděli co je zabilo. Hlavní voj nestvůr zřejmě opustil město, když už nebylo co zabíjet.
     Procházel už asi desátou prázdnou ulicí, když na jejím konci spatřil skupinu osmi orků. Posedávali kolem rozbořené sochy a o něčem se živě bavili. Přicházejícího Falcona si vůbec nevšimli. Došel až k nim a opřel se o rameno nejblíže sedícího válečníka. V tu chvíli všichni umlkli a jako přimrazení zírali na klidně se rozhlížejícího Falcona.
     „Omlovám se, že ruším vaši debatu, ale mám domluvenou důležitou schůzku“
     Nato se orkové konečně probrali z překvapení, chopili se svých seker a vrhli se na Falcona. Při úskoku před prvním úderem, Falcon srazil hlavu prvnímu bezhlavě útočícímu nepříteli. Orkové si uvědomili, že proti nim zřejmě nestojí žádný vztekem zaslepený šílenec a rychle změnili taktiku. Místo aby nepřítele zuřivě napadli, jak měli původně v plánu, snažili se ho teď obklíčit.
     Nechal je a jen uhýbal jejich výpadům. Byl zvědavý co dokáží ty jejich slepičí mozky vymyslet. Orkové se rozestavěli do kruhu a chystali se zaútočit najednou. Falcon okamžitě našel nejširší mezeru a při dopadu seker se jako blesk protáhl mezi orčími těly přičemž nejbližšímu rozpáral břicho.
     „Amatéři,“ blesklo ještě Falconovi hlavou a začalo peklo.
     Dřív než se orkové vzpamatovali z překvapivého úniku, váleli se další dva ve vlastní krvi. Ostatní se stáhli a zaútočili společně. Bleskově uhýbal jejich sekerám. Mečem rány nevykrýval. Věděl, že MAELSTORM by nápor nevydržel, a navíc se silou nemohl vyrovnat orkovi. Ale vystačil si s hbitostí. Po řadě úskoků se dostal do správné pozice; vrhl se proti dvěma orkům a těsně před nimi se odrazil Zatímco pod ním zasvištěli sekery opřel se o ramena překvapených zelenáčů a efektně je přeletěl. Dopadl zády k nim a s otočkou jim odsekl hlavy z krku.
     Zbylí tři se na něj vrhli z různých stran. Vyskočil. Opět pod ním zasvištěla ostří. Ve vzduchu se natáhl tak, že vrazil MAELSTORMa mezi oči jednomu orkovi a druhého prudce odkopl. Po dopadu okamžitě sekl po třetím a než ten stačil pozvednout sekeru k obraně, kácelo se jeho tělo k zemi. Odkopnutý ork se právě zvedal ze země, ale poslední co ve svém životě spatřil byl oslnivý záblesk čepele.

     Falcon shlédl své dílo a chtěl pokračovat v cestě, když se ve vedlejší ulici objevil další ork. Narozdíl od svých mrtvých kolegů, měl na sobě zářivou modrou zbroj a na hlavě hrozivě vyhlížející rohatou helmu.
     „Asi velitel“ usoudil Falcon „To bude tvrdší oříšek“
     Ork spatřil mrtvé spolubojovníky a s řevem se rozběhl proti Falconovi mávaje nad hlavou svojí obrovskou dvoubřitou sekerou. Ten stál na místě a usilovně přemýšlel, jak zdolat tu kovovou bestii. Nepřítel se nečekaně zastavil těsně před ním a máchl sekerou. Falcon jen taktak uskočil stranou, ale podcenil orkovy schopnosti. Ještě než dopadl na zem, zakutý zelenáč ho odkopl a Falcon tvrdě narazil na zeď domu. Sotva stačil zvednout hlavu, spatřil nad sebou dopadající sekeru. Instinktivně se vymrštil stranou, přičemž se mu podařilo podrazit nohu a zbavit ho rovnováhy. Z podřepu se odrazil a celou svou vahou vrazil do těžkooděnce. Ten s příšerným rachotem padl na břicho.
     Falcon měl chvilku času, aby zhodnotil situaci; všiml si, že ocelová bestie má vzadu mezi pláty malou mezeru. To už ale byla ocelová bestie zase na nohou a znovu prudce útočila. Zatím neúspěšně, ale Falcon věděl, že takhle to dlouho nevydrží. Musí něco vymyslet!
     Po dalším úskoku před sekerou dostal příšernou ránu do hrudníku a jako hadrová panenka přeletěl ulici a dopadl na zeď domu. Chvilku seděl a nemohl popadnout dech. Velitel orků, domnívajíce se, že jeho nepřítel je v bezvědomí, pomalu napřáhl sekeru nad hlavu a ťal. Falcon opět v poslední chvíli uhnul smrtícímu ostří. To se zarazilo hluboko do chodníku a ork musel sekeru silou vyrvat.
     To poskytlo Falconovi dost času, aby si pořádně prohlédl mezeru v ocelové hradbě; bohužel byla příliš úzká, než aby skrz ní prošla čepel MAELSTORMa. Rychle se rozeběhl k mrtvolám orků. U jednoho z nich určitě viděl dýku.
     Za sebou slyšel těžké funění. Když doběhl na místo předchozího boje, musel okamžitě skočit stranou, aby ho nezasáhla svištící sekera. Při skoku bleskově obhlédl mrtvoly.
     Skutečně; U pasu jedné z nich visela úzká dlouhá dýka.
     Dopadl a okamžitě se vrhl k běsnícímu orkovi. Tak, aby měl mrtvolu s dýkou napravo. Bleskurychle proti němu vyletělo ostří. Falcon stejně jako poprvé nepříliš opatrně uskočil doprava a jak očekával, byl stejným způsobem rychle odkopnut. Čekal to, sám se odrazil aby ztlumil úder a dopadl přesně k tělu s dýkou. Zůstal ležet bez hnutí. Slyšel orkův vítězný řehot a viděl jak se nad ním napřahuje k smrtícímu úderu.Vyčkával.
     Ork obrovskou silou ťal. Teď! Bleskurychlým pohybem uchopil dýku, protáhl se nepříteli mezi nohama a zarazil dýku až po jílec do otvoru ve zbroji. Zelenáč příšerně zařval a odhodil útočníka na druhou stranu ulice. Pak se proti němu v záchvatu zuřivosti rozeběhl s napřaženou sekerou. Falcon se zvedl a bez hnutí čekal. Když ork v běhu zaútočil, Falcon se odrazil, ladným přemetem přeletěl mohutné tělo a prudce oběma nohama vykopl dozadu, čímž orkovi dýku zarazil ještě hlouběji do těla. Ten plnou rychlostí narazil do stěny, až kosti zapraskali. Strnul a svezl se mrtvý na zem.
     „Odbyto.“

     Po několika dalších, ne příliš zajímavých masakrech, se dostal až k cize vyhlížející stavbě. Ihned poznal, že to je čarodějova citadela. Také věděl, že postavit takovou stavbu nezabere čaroději ani deset minut. K velké šedohnědé kopuli vedly dva stupně schodů mezi nimiž byla malá plošina. Právě na ní stáli dva orkové v nádherně zdobených brněních s rohatými helmami.
     Když zpozorovali opovážlivého vetřelce, vyměnili si pohledy, ale zůstali na svých místech. Teprve když se dotkl prvního schodu, zvedli své obrovské obouručné sekery a pomalu sestupovali vstříc vetřelci.
     „Pěkný plechovky. Škoda, že vám je budu muset rozmlátit.“ Okomentoval Falcon vznosná brnění a připravil se k boji.
     Orkové se namísto útoku po pár krocích zastavili, napřáhli ruce a cosi nesrozumitelně zamumlali. V tu chvíli něco Falcona prudce udeřilo a odhodilo ho několik metrů daleko.
     „Čarodějovi mazlíčci“ pomyslel si, když se sbíral ze země.
     Ihned ale musel odskočit stranou, aby se vyhnul letící ohnivé kouli. Strážci byli notně zaskočeni jeho hbitostí, což mu dalo chvíli času. Rozběhl se přímo proti nim. Orkové se mezitím vzpamatovali a vyslali mu vstříc další ohnivou kouli. Ta se však o svůj cíl rozbila, jako kapka vody o skálu. Falcon měl v hlavě jen svůj cíl a tak na něj kouzla nemohla mít nejmenší vliv. Zmatení strážci citadely jen ohromeně zírali na přibíhající smrt a následně se mrtví skutáleli po schodech.

     Ve vchodu se objevila postava v kápi, zřejmě přilákaná hlukem boje. Falcon okamžitě poznal čaroděje.
     „Nemám na tebe čas, ubohý člověče.“ Promluvil čaroděj zpupně „Neruš mou veledůležitou práci.“
     Potom provedl rukou složité gesto a před ním se začala vytvářet zářivá mlha. Ta postupně houstla a formovala se do tvaru jakési postavy. Nakonec se prudce zableskla a před čarodějem náhle stála podivná bytost.
     Falcon okamžitě věděl, že je to démon. Bestie byla velká asi jako průměrný člověk, ale měla rudou kůži, místo prstů drápy a místo chodidel kopyta. Z hlavy jí rovnoběžně vyrůstaly dva rohy. Obličeji vévodily ohnivě rudé oči a tlama plná špičatých zubů.
     Čaroděj mávl rukou směrem na opovážlivého člověka a zašel do citadely. Démon poslušně vykročil na určeného nepřítele. Falcon vůbec nevěděl jak zabít démona. Doufal, že zabere osvědčený způsob.
     Bestie se s děsivým řevem hnala na Falcona. Ten napřáhl MAELSTORMa a nehybně čekal. Démon se rychle blížil.
     Když byl kousek od Falcona a už napřahoval pařáty, aby ho rozsekal, udělal Falcon malý úkrok stranou a prudce ťal po netvorovi. Bestie spáry prořízla jen prázdný vzduch, zato do jejího břicha se zasekla čepel. V místě zásahu se objevila žlutá jiskrná záře a neskutečně pomalu prostupovala tělem démona, jak se jím MAELSTORM prořezával.
     Nakonec zůstaly na zemi ležet dvě poloviny démona rozpouštějící se v mlhu.

     Čaroděj se opět objevil ve vchodu.
     „Cože…? Jak si…? Neschopní budižkničemové!“ zuřil „No dobrá, postarám se o tebe sám“ dodal a upřel pohled na Falcona.
     Ten najednou ucítil tlak v mysli. Čaroděj mu do mysli vysílal obrazy ukazující Falcona roztrhaného na tisíc kusů, hořícího na hranici a jiné hrůzné výjevy kterými se pokoušel ovládnout jeho mysl.
     „Souboj myslí.“ Blesklo jen Falconovi hlavou a čarodějův upřený pohled opětoval.
     Hrůzy, které mu do mysli vpravoval čaroděj zůstávaly bez účinku. I když to byli stále příšernější varianty jeho smrti, Falcona to nechávalo naprosto klidným. Nebylo to nic ve srovnání s obrazy, které měl v hlavě tak dlouho. Zformoval si v mysli tyto obrazy a vyslal je čaroději.
     Efekt byl okamžitý. Výjevy posílané čarodějem se náhle změnily v obrazy překvapení… a strachu. Falcon k němu vyslal ještě několik z těch nejstrašnějších věcí, které si dokázal vyvolat z paměti. Obrazy od čaroděje se změnily v čirou panickou hrůzu. Přerušil mentální kontakt.
     „Jak je možné…?“ zalapal po dechu.
     Falcon k němu přistoupil s napřaženým MAELSTORMem.
     „Kdo…?“
     Ostří jím projelo skrznaskrz a ukončilo jeho vyděšené blekotání.
     Falcon se nahul nad umírajícím čarodějem; „Řekni svýmu pánovi, že Falcon se probudil. A že si ho najde.“
     Vytrhl čepel s Čarodějova těla.
     To se okamžitě začalo rozkládat, až z něj zbyly jen bílé kosti a prázdná kápě...