Láska a Touha

Proč láska k jednomu člověku znamená uzavření se k okolnímu světu?
Proč existuje láska?
Lidský pud.Zvířecí pud.Nic jiného.
Proč?
Stálá otázka.
Proč nikdo nerozluští tajemství lásky dokud sám nemiluje?
Těžko říct,kdo ví. No leda ten kdo miloval. Láska oslepí. Nevidím. Je to štěstí, nebo je soužití počátek trýznění mé duše? Kdy to vlastně začalo? To šílené soužení? Žíznivý člověk v nekonečné poušti. Vidí první studnu. Musí ji mít. A nikdo ho nedokáže zastavit. Vím to i já.
Touha. Bláznivá a nepopsatelná bezbřehá touha. Nesnáším ji. Člověk bez touhy je jak růže bez trní a bez vůně. Nedokážu to. Znova milovat. Zase bolest, tíha, strach ( z konce?). To mi asi nikdo nerozmluví. Možná sama láska by mě zavázala oči i všechny city. A zase toužím. Toužím najít tu bránu do veřejné zahrady. S černou růží. Roste tam a ten kdo k ní přivoní tak navždy přestává. Co? Toužit.
…Nebo ne? Je to zmatek nad šílenství. Nevyznám se v sobě. Cit střídá cit. Láska – nenávist. Únava – svěžest. Bolest – bolest.
Moje tíha samotného nitra mě spaluje. Ano – vypaluje mi cejch na čelo – tak aby to každej viděl. Protože ho nedokážu skrejt. Už ne. Už na to nemám sílu. Kapitulovala sem.
Nic. Na nic nemyslet. To sou moje pocity. Prázdno, nebo pořádek? Nevím. Snad pořádek. Už aby bylo ticho. Tma a smutek, k tomu bolest. Fakt to nenávidim. Je to k uzoufání. Výčet mých nejhorších myšlenek. Láska – nádherná a zároveň mučivá a nenechavá.

        Kdo mě pochopí…?