Budoucnost je záhadná, ale existují výjimky

Právě byly lektvary. Harry se snažil dávat pozor. Bohužel musel pořád myslet na to, co se dozvěděl v Prasinkách. Nejlepší přítel jeho rodičů je zradil. Prodal je Voldemortovi. Po tomto poznání bylo velice těžké se soustředit. ,,Pottere co kdybyste dával pozor nebo…“ Učebnu zaplavila bílá mlha a žáky panika. ,,Klid, uklidněte se. To je Atrima. Nic nedělejte. Je to příběh. Měla by se zde zobrazit budoucnost. Poslední den nějakého opravdu nešťastného člověka. Atrima je velmi zvláštní jev. Hlavně tím, že většina lidí co ho zažila si na něj později nevzpomene. No, uvidíme jestli se tady najde někdo, kdo si ho bude pamatovat.“ Uklidňoval je Snape. Bylo na něm vidět, že by byl rád, kdyby to byla Potterova budoucnost. Žáky jeho vysvětlení uklidnilo a teď byli spíše zvědaví než vyděšení. Jen co domluvil, po mlze nebylo ani vidu. Místo toho tu byla žena tak kolem čtyřiceti. Lidí kolem si nevšímala, vždyť v jejím světě v její době byla zrovna teď sama, to si alespoň myslela. Ležela na jedné z lavic. Jen tam tak ležela, aniž by se pohla. Nebyla mrtvá, zatím ještě ne. Severu Snape si ji pozorně prohlížel. To přece nemohla být ona a proč by vlastně nemohla? Znal ji, moc dobře ji znal. Ona ho nenáviděla. Snad tam tak neleží kvůli němu. ,,Eriko.“ Ozval se hlas ode dveří. Všichni žáci se k nim jako na povel otočili. Stál tam Remus Lupin, jejich učitel obrany proti černé magii. Nebo snad bude stát? Jen budoucnost. Osoba, která neví o lačných pohledech studentů všude kolem. Neví o jejich chtivosti po dalším ději. ,,Eriko!!“ Řekl poněkud razantněji, když mu žena neodpověděla. Zvedla hlavu. ,,Ahoj Remusi.“ Pozdravila ho. ,,Ginger a Helena se vrátily. Jsou u jezera.“ Řekl s úsměvem na tváři. Už se totiž nemohl dočkat až se Ginger vrátí. ,,Hmm,tak je pozdravuj.“ Řekla a bylo poznat, že mluví s jistou námahou. ,,Ty tam nepůjdeš?“ Zeptal se jí Remus. ,,Ne, nechápu jak můžou být všichni tak šťastní, veselí. Copak zapomněli na to, co se stalo? Jsou to teprve dva měsíce.“ ,,Víš Eriko, možná jenom dokážou líp skrýt co cítí. Ty si toho přece jenom zažila trochu víc než ostatní. Hlavně to co se stalo Amandě…“ ,,Jo, trochu víc. Vždycky když usnu nebo když se ke mně přiblíží nějakej mozkomor moc blízko vidím“… na chvilku ztichla. Mluvit jí činilo pořád větší a větší potíže…,,vidím ji umírat. Znova a znova, jako zaseknutej film a nemůžu jí pomoct. Před mozkomerem se ochráním, ale kdo mě ochrání přede mnou?“ Remus mezitím došel k ní a posadil se vedle na lavici. Jemně ji setřel horkou slzu, která jako by se zapřísáhla, že zůstane na její tváři. Jak ji setřel, hned tam byla znova. Po chvilce zase pokračovala. ,,Jsou pryč. Lili a James, Amanda, Petr, Sirius a už se nikdy nevrátí, nikdo z nich.“ Remus se na Eriku díval svýma oříškově-hnědýma očima. Chtělo se mu brečet, ale nemohl. Musel být silný. Když ne on, tak kdo jiný? Erika znovu promluvila ,,Řekni Danielovi, že mě mrzí ten hábit a…“ Svoji myšlenku již nedokončila. Místo toho vzala hůlku a lehce mávla. Na jednom ze stolů se objevilo několik dopisů. ,,Pak je rozdej. Jména jsou na obálkách.“ ,,Proč to neuděláš sama?“ Zeptal se zdánlivě klidným hlasem. Tušil co mu řekne, ale doufal, že se mýlí. ,,Protože už to nestihnu.“ Odpověděla. Usmívala se. Erika věděla, že to tak bude lepší. ,,To nesmíš, co Harry? Už teď si vyčítá Siriusovu smrt. Teď ještě ty. Bude si myslet, že je to protože Sirius zemřel. Bude si myslet, že je to jeho vinna.“ Snažil se ji přesvědčit Remus. Erika na něj však nedala. ,,Remusi pochop to. Já už nemůžu dál a Harry je dost chytrej. Nic takovýho si myslet nebude. Každopádně je tam jeden dopis pro něj.“ Teď už to ani Remus nedokázal tak úplně zvládnout a z očí mu uniklo několik slz. ,,Možná se tam někde sejdeme. Možná budeme všichni spolu. Možná bude všechno jako dřív. Co myslíš Remi?“ Pohladil ji po vlasech a usmál se. ,,Možná, možná.“ Na jedné z lavic v učebně lektvarů ležela mrtvá žena. Z rozevřené ruky jí vypadla lahvička ve které se ještě nacházel zbytek jedu a na jednom z prstů jen tak tak vysel řetízek. Nikdo z přihlížejících mu nevěnoval sebemenší pozornost. Proč taky? Kolikrát za den se vám podaří vidět mrtvolu? Jenom Harry si ho bedlivě prohlížel. I přesto jak daleko byl od Eriky si nemohl nevšimnou velkého množství různých iniciálů, které řetízek zdobily. Byl to ten samý, který měla jeho matka na většině fotografií. Už věděl kdo je ta žena. Člověk si prý pamatuje události nejdříve z třetího roku života. Může si pamatovat i věci, lidi, které poznal o dva roky dříve? Místností se znovu začala šířit mlha. Harry Potter se ještě naposled zahleděl na nejlepší kamarádku své matky. Jěště než Eriku a Lupina stojícího nad jejím mrtvím tělem pohltila ona známá mlha, se zamyslel nad tím, kdo jsou lidé o kterých mluvila. Amanda, Petr, Ginger, Helena a hlavně Sirius. Přece to nemůže být Black. To musí být jiný Sirius. Proč může za jeho smrt? A jestli to je skutečně Black, proč by ho měl litovat nebo se dokonce obviňovat? Věděl, že se s nimi jednou setká, že zjistí co jsou zač. … ,,Pottere co kdybyste dával pozor nebo všechno tak skvěle umíte? “ Harry se rozhlédl po místnosti. Zrak mu padl na jednu z lavic. Nevěděl proč, ale připadalo mu, že tam před chvílí ještě někdo byl. Věděl, že je to směšné, měl jen takový pocit. Pocit jakoby poznal budoucnost, kterou musí změnit. THE END