VLASTNÍ OSUD : Cesta do temnot světa

PROLOG …Asi znáte ty knihy , v nichž se píše o filozofických úvahách a názorech. Autoři těchto knih většinou filozoficky nahlížejí na dané lidské problémy a doufají ,že se s jejich názory někdo ztotožní a dosáhne tak duševního poučení a jakési „morální stabilizace“. Nemám nic proti těmto druhům knih , právě naopak já je dokonce miluji , jsou to díla ,kde se doopravdy dá hledat smysl života . Vždy jsem si vybíral knihy , kde je nějaký silný příběh a kde je vždy nějaké morální , moudré či duševní poučení nebo jakási filozofie. Mezi ně patří například trilogie Pán prstenů o J.R.R.Tolkiena nebo slavná sága Zaklínač. V těchto příbězích byly a jsou vždy nějaké moudré výroky či úvahy. Tento styl psaní se také odráží v tomto mém prvním díle . Snažil jsem se do knihy dostat co nejlepší a nejsilnější příběh , jenž by souvisel s celým obsahem knihy. Proto jsem po dokončení prvního dílu dlouho dumal nad opravami a vylepšeními . Dále jsem se snažil do příběhu zapojit i různé filozofie a moudré úvahy spolu s básněmi. Tím se dostáváme k dalšímu problému , který jest ve filozofických knihách . Já se snažím popisovat určité filozofie života , formou příběhu . Vězte ,že filozofie a moudrosti , které v této knize jsou , jsou doopravdy filozofie moje , mého života, mé duše………. HISTORIE ….Vše začalo ukutím amuletu , amuletu jež byl zrozen z cínu a krve. Na něj byly vyryty znaky jež znamenaly slovo ,,,osud,,, . V tomto amuletu byla uschována všechna moje síla , dobrota , trpělivost . Z ohně vzešel , oheň jej také zničí jedině tehdy jej přestanu chránit a opatrovat jen tehdy zmizí z mého života . Amulet dal vzniknouti i kodexu jenž má dávat smysl životu , který žiji. Kodex popisuje způsob chování a též způsob boje ,jenž budu uplatňovat . Přívěšek má jakousi spjatou sílu duše a osudu ,jenž do něj vstoupila spolu se sílou a moudrostí toho , který jej ukul. Samozřejmě ,že vše má svůj začátek a i tento příběh začíná . První co předcházelo samotnému ukutí amuletu moci , byl jakýsi tlak , tlak na duši ,jenž tísnil toho ,který měl znát osud . Na jeho duši dolehl stín poznání a osudu. Náhle se mu nezdálo nic nemožné a ani příliš vzdálené . Najedno se rozhodoval mnohem rychleji a z větší lehkostí než doposud. Bylo to tím ,že se narodil jako jediný ,který měl znát a utvářet si osud sám . Dávalo mu to moc , jež dlouho neznal a o které nic netušil. Právě až začal vídat podivné a složité sny. Se zrodem toho ,jenž měl nést břímě osudu , se zrodila i nová síla – nová naděje , ale i smrt . Byl jednou obrovskou šancí pro svět a pro jeho obnovení . Mohl zastavit to co zemi zžíralo po mnoho věků. S jeho narozením přišli na světlo světa bytosti , démoni , kteří se sjednotily , aby jej zastavily a zničily . To však nepočítaly z tím ,že bude ukut amulet moci , jenž do sebe vzal stejnou sílu a vůli jakou měl sám jeho majitel a pán. Ve věku kdy došlo k zrodu tohoto nositele světla se v jeho mysli zrodila i bytost ,jenž mu měla radit a pomáhat v mnohých nebezpečenstvích . Měla být jeho rádcem a přítelem. Jeho síla se u něj projevila jako sny . Jeho sny mu napovídali co se stane . Jeho vůle mu dodala síly . Avšak démoni , kteří se sjednocují jej budou chtít zastavit a zabít . Amulet jej ochrání před temnotou , ale ne před zlem samotným. A zlo nesmí dopustit aby jej nesl až do míst ,kde jest jeho duše Nebylo jeho starostí ničit zlo , to jej pojalo jen za překážku , kterou mohou obejít , avšak překážka jim pomalu začíná vcházet do cesty a je jen otázkou času ,kdy jej bouře války proti světu vtáhne do sebe. Jest jen jeden osud Ten všechny svazuje Jest jen jeden osud A tím je smrt ÚVOD „Jsem jen obyčejný člověk z masa a kostí ,ale liším se od ostatních svojí znalostí osudu ,jež nás doprovází celý život ať chceme nebo ne . Tím osudem jest smrt , smrt která nás dostihne vždy až nakonec, my si můžeme vybrat jen pro co a kde zemřeme .“ Byl ukut amulet moci v němž je skryta moje vůle žít a zemřít , a byl těž sepsán kodex , předurčení jež říká : ,, je jen jeden osud ,jen jeden konec a tím jest smrt. ,,. Nyní vám budu vyprávět příběh ,jenž začíná na neobvyklém místě na Lovoši vrcholu Českého středohoří. I. DUŠE VE VĚTRU …Klidný dech a oči upírající se někam do dáli ,postava stojící na vrcholu skály ,pod kterou se pase stádo horských koz rušené jen slabým vánkem vanoucím ze severu . Postavě u nohou leží batoh a jeho bunda se občas, spolu z větrem, lehce zvedne. Upřené oči náhle pohlédnou do dvacetimetrové propasti na jejíž dno není ,pro převis ,vidět. Spolu s rychlím odběhnutím stáda pode mnou jsem se vrhl k zemi k mému batohu a vyndal lezecké boty se sedacím úvazem a sáčkem na magnézium . Po několika okamžicích jsem si je navlékl a slezl na skalní výklenek ,kousek pode mnou. Tam jsem si nazul boty a slezl ještě o kus níže -, to mi samozřejmě nedělalo problémy ,protože skály na Lovoši nejsou celé příliš strmé a horolezecké umění se zde dá trénovat jen na některých úsecích ,- abych se dostal k místu ,kde jsem ještě nelezl . Dnes jsem nespěchal a tak jsem se rozhodl pro pomalejší bezpečné lezení ,po náročnějších částech skály. Začal jsem lézt po hladkém úseku ,jenž byl uprostřed rozdělen puklinou ,která mi poskytovala skvělé kapsy pro uchycení. Asi po dvou odpočincích ,na výklencích jsem dolezl nakonec tohoto pětimetrového skalnatého masivu a rozhodl se o sestoupení na výklenek nalevo ,dva metry dolů . Tam jsem se dostal na bok skály ,která vzhlížela velice vyzývavě , nebezpečně a tyčila se do výše asi tří metrů od místa ,kde jsem stál . Pevně jsem se chytil za jedinou kapsu ,která na tomto úseku byla a nohama jsem se zapřel o skálu , natáhl jsem se po nepatrném úchytu nade mnou ,jenž se zdál příliš vysoko a zezačátku jsem na něj nemohl dosáhnout . Ve chvíli ,kdy jsem vysel ve čtyřmetrové výšce ,pouze na nepatrném kousku rozpadající se skály ,která byla pokryta drolícími se plísněmi a lišejníky ,mne dostihl můj v poslední době velice častý nepřítel, kterým jest strach. Ne, strach ze smrti ,ale nýbrž strach ze zranění ,které by mi znemožnilo můj život . Po okamžiku přesvědčování jsem se začal rozhlížet po nejpřijatelnější cestě na konec skály ,protože pokud se projeví strach ,není člověk schopen vylézt ,aniž by se držel pevného bodu ,kapsy ,která by poskytla jeho jistotu . Vylezl jsem tedy po jednodušší cestě . Na vrcholku jsem povstal a opět se zahleděl někam do dáli ,do nekonečné roviny na jihovýchodě a uvědomil si ,že toto bylo poprvé, kdy jsem dostal strach na stěně aniž bych zel v bezvýchodné situaci. A zrovna dnes ,dnes ,kdy jsem se přišel rozloučit s touto horou (alespoň na nějakou dobu dokud nebudu míti více času). Vylezl jsem až k místu ,kde jsem začal se sestupe na výklenek a rozhlédl jsem se po krajině, a zrovna ,když jsem přejížděl očima po kopcovitém horizontu Českého středohoří ,zavanul severní vítr a rozevlál mi vlasy s rozepnutou bundou. V tom okamžiku jsem se otočil směrem proti větru a na osvíceném kameni jsem spatřil holubici ,jež klidně seděla asi dva metry ode mne. Posadil jsem se vedle a klidně sundal sedací úvaz, napil jsem se a vstal . Když jsem odcházel ,nevím proč ,ale stále jsem se ohlížel k místu ,které se spolu s mým ptačím přítelem vzdalovalo ,až se stalo jen malým bodem v nekonečném moři čedičových sloupců. Po cestě domů jsem se již zastavil jen jednou na malou a nepatrnou chvilku ,když jsem pohlédl na slunce prosvítající skrze kvetoucí koruny stromů. Tato moje návštěva Lovoše měla být poslední na nějakou dobu kdy se budu plně věnovat tréninku rychlostních disciplín v atletice. Holubice sedící na kameni a její vzdalující se postava mne trápila stále, i ve snu , ve kterém jsem viděl temno ,jenž se rozednilo a zjevila se holubice, která stále seděla na kameni ,o který se opíral vítr, vítr z jihovýchodu a vytvářel zvuk meluzíny…… , ale náhle jsem spatřil temnotu ,jen temnotu ,ze které čišel pouze mraziví děs ,a smrt s tichem se snoubili někde na dně této propasti tmy. A kolem bylo ticho, hrobové ticho . II. DEN POTÉ …… Další den již byl pro mne zahájením tréninku ,a proto jsem ráno vstal abych odcvičil první dávku a osprchoval se . Ve škole jsem přemýšlel o snu ,jež jsem měl. Ale brzy jsem jej opomenul a staral jsem se o věci okolo. Odpoledne o odpolední pauzu jsem doběhl domů , sbalil tretry a vyběhl je vyzkoušet na povrch u posilovny ,naproti haly chemik . Zrovna začínalo pršet tak jsem si pospíšil ,proběhl pár úhlopříček a opět běžel domu . Tam jsem narychlo odcvičil každodenní dávku cviků pro břišní svaly , ruce a nohy . Do školy jsem přišel akorát a pěkně upocený. A již před koncem vyučování jsem se těšil na trénink ,který však byl dnes poněkud mírný. III. ZPĚT DO MINULOSTI ….Já jsem vždy otázku lásky bral docela vážně a to asi zapříčinilo i můj postoj k životu . Pokaždé ,kdy jsem se v někom ,kdo mi byl bližší , zklamal , vždy jsem se poté deptal vlastními chybami a utíkal k extrémnímu sportu ,který se mi stal vždy rozhřešením a uklidněním . Již jsem zažil nějaké zkušenosti na kole ,lyžích , skále , při běhu a ve věcech , které se většinou nedělají ,protože by mohly míti za následek smrt. Při extrémním lyžování jsem se přiučil neopomínat ,ani okamžik ,jenž by se mohl proměnit na celoživotní zatracení. Na skále jsem poznal jak tenká je nit napnutá mezi životem a smrtí. Dále při sjezdech na kole jsem zakusil jak nebezpečná a krásná je rychlost ,se kterou přichází překážka. Avšak mé extrémní počiny mi daly hlavní filozofii života a naučili mne ,že málokdy je více šancí než jedna a ta jediná možnost může znamenat smrt ,…..konec ,jež vás však překvapí pouze tehdy pokud jste se ze smrtí nesmířili již dříve. Moje smíření se smrtí bylo tehdy ,kdy mne velice zranila bytost jež jsem měl rád . ,,, Člověk nic neztratí ,pokud v nic nedoufá ,,, A jsem přesvědčen ,že právě v mích snech je odpověď na otázku ,,Jak?,, a ,, kde ? ,, . Nikdy jsem nebyl šťastný ,když jsem unikl smrti ,vždy jsem se v tu chvíli ponořil sám do sebe . Podle mne mi moje zkušenost ze smrtí dává jistou nadřazenost a též zodpovědnost ,jež na mě bude lpět až do konce. IV ZÁVAN SMRTI …Po dvou měsících jsem se vrátil do prvopočátečního lůna smrti ,do míst ,které se mi stali chrámem života a osudu, a do míst kde jsem tento příběh začal , vrátil jsem se na strmé srázy na Lovoši. Pomalu jsem scházel po varhanovitém srázu dolů, dolů do propasti, kde jsem kdysi spatřil holubici ,jež mne doprovázela ve snech celé dva měsíce a teprve před několika dny se sny vytratili a přešli pouze na temno a chladné smrtelné hučení ticha . Slunce prosvítalo skrze mračna pod ním a osvětlovalo jemným večerním jasem kameny ,na nichž se tu a tam objevil stín vržený dvěma zpola zakrslými stromy ,rostoucími z kamenitě prašného povrchu. V dáli byli kopce a jejich vrcholy zahaleny do temně zeleného závoje. Lovoš byl jediný osvícený vrchol ,na němž nyní lpěli mé nohy a kráčeli k místům ,kde jsem naposledy skončil výstup. Holubici jsem již nenašel a ani po dlouhém hledání jsem nenalezl útěchu ,poněvadž jsem neobjevil ani stopu po svém opeřeném příteli . Náhle jsem se zastavil na zlomu ,kde se snoubí skála s půdou , země se vzduchem , život se smrtí ……….. Stál jsem na kraji dvacetimetrového útesu…. Jest slyšet řeky tekoucí Jest vidět vrcholku tmavnoucího Zazněl vítr vanoucí , Od severu z místa mrazivého Jak tento příběh praví , od řeky až po vrchol ,nám dobře známí ,nebyl nikdo jen postava stojící na rozhraní . Náhle jest viděti jak sluneční jas hasne a ztrácí se v mracích , postava nyní pohlédla k nebi a spatřila poslední paprsek slunce . Současně s temnem přišel i závan ledového vzduchu jenž vzedmul postavě oblek. Postava se otočila hlavou směrem proti větru , na chvíli se zahleděla do dáli a nakonec pohlédla do propasti otvírající se pod ním. Najedno jej napadlo že jen krůček ho dělí od konce ,………..od smrti. ,,,Avšak nakonec jsem si uvědomil ,že krůček od smrti neznamená konec ,ale pouze a jen začátek a konec nastane jen tehdy ,když bude naplněna duše….. a osud si přijde sám . ,,, Sestoupil jsem tedy po cestě dolů a zamířil do města v údolí . I. KNIHA PRVNÍ V. NA ZAČÁTKU A KONCI NADĚJÍ Od těch dob jsem se stále častěji vytrácel a hledal místa ,které by mne udrželi v Česku a dali též, klid a spokojenost duše . Sny se na čas vytratili a tak jsem měl čas na duševní rozjímání o jejich významu . Stále jsem se vracel na Lovoš a hory okolí ,jenž mě přitahovali . Soustředil jsem se stále na Atletiku ,extrémní sporty , ale hlavně na duševní klid ,přírodní medicínu a studium stále nových věcí . Jednou když jsem se procházel Opárenským údolím ,v po pás sahající trávě , jsem se zamyslel : ,,, Kde jest má duše kde jest můj klid ,,, načež jsem jednou rukou za chůze začal hladit špičky trávy jež se vlnila směrem k lesu , který travnatou louku obepínal kol a kol a za mými zády vrhal , na jinak v jemném předvečerním světle se třepotající stébla trav , stín a oznamoval pokročilou hodinu. ,,,Jest tam ,,, pokračoval jsem v myšlenkách ,,, tam kde život má svoji cenu a kde není zbytečných věcí jež kazí morálku světa , je tam kde se snoubí : příroda ,láska , smrt a život . Pro mne je to v místech kde jest jezero blištící se ve slunečním jasu , les jež obklopuje skalnaté hory plné sutí , štítů , převisů a sněhu na ostrých a nelítostných vrcholcích , je to tam kde není nic a nikdo ,pouze já a moje duše , pouze na tomto místě zemřu s duší klidnou z duší naplněnou . Jinde ukončím svou pouť pouze pro lásku . ,,, …….. ……V této době jsem si liboval v krásných koutech přírody ,jenž se spojovala s krásou svých jevů…… Cestou z pole jsem zamířil k vrchu ,tyčícímu se přede mnou , jehož název jest Ostrý . Stoupal jsem podél lesa ,když jsem se rozhodl opustit cestu a zašel jsem do lesního porostu začínajícího náhle ,rovnou u cesty vlnící se okolo travnatého pole s kamenitým povrchem ,zde jinak úrodné půdy. Zašel jsem do lesa jehož podklad byl v tomto teplém období bažinatý a vlhký . Z této půdy vyrůstaly v poměrně velkých rozestupech vysoké stromy , jenž však na samotném vršku tvořily roztáhlé koruny , které mezery mezi sousedícími dřevnatými rostlinami impozantně zaplnily . Ale i přes nádherné husté koruny místy prosvítalo sluneční světlo jehož paprsky dopadající na kameny a kořeny stromů se snášeli do hlouby lesa v krásných sloupcích . Pomalu jsem spěl do srázu a přitom míjel mnohé větve , spadlé stromy ,přes něž jsem musel přecházet , rozsáhlé trsy ,po zemi se plazících a ostnatých ,lesních ostružin ,jenž mne trápili svojí nelítostí a nebezpečností a nakonec jsem prošel přes místa plná větví a větviček na příjemný měkký podklad popadaných listů ,na kterých se proháněli sluneční paprsky. Hluboce jsem se nadechl a rozhlédl jsem se okolo sebe jako bych hledal něco co jsem tu čekal ale nenalezl . Po cestě o kus dále jsem se vydal točivými stezkami k vrcholu ,na němž stála stará zřícenina hradu ,jenž zažila více věků nežli pamatuje i ten nejstarší strom na tomto vrcholku a jedinými svědky jeho zrodu byly giganti pod kopce ,k nimž jsem nyní zhlížel ze samotného vršku kopce a kteří se již nezdáli tak majestátní a košatí jako před okamžikem ,když jsem je míjel na své cestě. Ale nýbrž se zdáli jako obrovská nikde nekončící louka keřů . Stál jsem před bránou , jediným místem ,které připomíná již dávno zaniklou minulost a osudy lidí ,kteří těmito zdmi hradu stále bloudí a hledají klid v mrazivém obětí skal ,na niž jsem kdysi lezl. Stál jsem před branou honosnou a perfektně vsazenou do skály ,stojící pár metrů od již zvrásněného oblouku ,na který vrhal stín téměř staletý strom ,vyrůstající osaměle na úbočí skály . Prošel jsem tedy do nádvoří uprostřed ,kterého vyrůstala černá varhanovitá skála , na jedné straně porostlá šípky a na druhé se nacházelo ohniště , ohniště u kterého jsem strávil mnoho skvělých chvil . Vydal jsem se tedy směrem od skály a stoupal do prudkého srázu ,jenž postupně přešel na vlnitou a točící se cestu k vyhlídce ,kde se ze země tyčili menší sloupy skály. Vylezl jsem na ně a zahleděl jsem se do dáli , do dáli lesů ,luk a skal . Již jsem zde na místě smrti , Již jsem zde na místě života , Smrti jež zde bloudí A života jehož duše zde skončila . Už nezní bubny , roh , meč ani sekyra , Už i les na duše zapomněl , Jen smrt jež se sem vkradla A duše na něž každý dávno zapomněl . Jen kámen temně a chladně vypráví , Jen skála těla pamatuje . Ani já ani nikdo jiný , Příběh ani kapitolu nenalezne . Vše odvanul čas , Čas jako vánek chladný , Jež nyní od severu zas Přivál zprávu , které nikdo nerozumí . Při pohledu na krajinu oděnou do podvečerního světla mne napadalo , že naděje zde stále je ,že toto místo může skrývat krásu ,jenž hledám,po které tak toužím a do které mne táhne přívěšek moci vší svojí silou. Pohlédl jsem pak na sráz začínající a padající u cesty za mými zády , jež byla úzká ,tak akorát pro jednu osobu , a pokračující na druhou stranu vyhlídky , ale tentokrát s ohništěm a výhledem do spodní vesnice „Milešov“ . Prošel jsem doprostřed cesty lemované krásně rozkvetlým bezem ,na jehož druhý konec není možno pohlédnout ani na zimu kdy nemá listí, nazul jsem si pro někoho zvláštní druh lyží jež jsem vymyslel pro lyžování po sutích ,štěrku i hlíně . Lyže nebyli více než čtyřicet centimetrů dlouhé , měli tvar „carvingového“ zaoblení , o šířce přibližně dvou centimetrů s plastovou skluznicí a jednoduchým vázáním . Jediné co je odlišuje jest skutečnost že nemají hrany protože se s nimi zatáčí jakýmsi skákáním , jako na prudkém svahu s lyžemi klasickými. Po obutí jsem se vztyčil tak že mi pomalu hlava narážela do větve jenž lpěla na stromě rostoucím vedle třech dalších ze srázu kam jsem nyní hleděl. Hleděl jsem tedy do jakési kotliny lemované z obou stran skalami na kterých kvetly kosatce pestrých barev a velikostí spolu z rostoucí lesní trávou kluzkou jako ledová plocha jezera a ostré jako ostří zářivě stříbrné dýky . Z jedné strany , levé , bylo viděti do okolí na kopce a lesy vzdálené až několik desítek kilometrů , na druhé straně bylo vidět skal osvícených paprsky a zastřených stínem protějšího masívu a za nimi lesa , stromů příjemně zelených ale i stromů chladně sežehlých věkem . Sráz začínal asi metrovým skokem přes kámen čnějící ze sutě hlíny a kamenů. Upnul jsem si pevně batoh na hrudník , nadechl se , rozhlédl do krajiny a jedním odrazem se vrhnul do propasti. Se svým skokem jsem strhl z převisu menší spršku hlíny ,která dopadla spolu se mnou a ztratila se v moři stejných úlomků. Sjížděl jsem asi dvacetikilometrovou rychlostí a při zatáčení se vždy ozval hukot a šum odhozených kousků sutě , rukama jsem dorovnával balanc svého těla a byl jsem stále ve střehu před kořeny a většími kameny . Kolena jsem měl u sebe a jen jsem se odrážel vnější nohou pokud jsem chtěl zatočit . Náhle , když jsem před sebou spatřil strom který jsem před tím pro svůj přikrčený postoj nepostřehl mohl jsem se jem odrazit více do výšky a rukama se od kmene odstrčit. Avšak i přes to ,že jsem neměl jinou možnost ,jsem dostal směr , který mě namířil přesně na velký kus odlomené skály . Nemohl jsem nic dělat , dopadl jsem tedy na tvrdý podklad ,z něhož jsem se po hlavě dostal do kotoulů ,zakončených ,až když jsem se srovnal a postavil . Samozřejmě jsem poslední metry dolyžoval stejným stylem jako na začátku a zakončil jsem prudkým a impozantním zabržděním před kameny z propadlého stropu sklepa ,jenž spočíval pár stop pode mnou a od jaktěživa nám zajišťoval úkryt před bouří . Udýchaný a se stýkajícími potůčky krve ,mísícími se z potem na mém obličeji jsem hleděl na svah , který se nyní zdál mnohem respektuhodnější než před několika okamžiky ,kdy on vzhlížel ke mně, jež jsem stál na bezové cestě vyhlídky . Zul jsem si tedy lyže a po uklizení věcí do batohu jsem pomalu vyrazil vstříc cestě ,vedoucí několik metrů ode mne . Cestou jsem minul keř -, jenž zastřel téměř celou cestu a musel tvořit nepříjemnou překážku tomu ,kdo nesl nebo za sebou táhl dřevo na oheň -, za kterým se na chvíli rozprostřela rovina ,porostlá měkkou trávou a výhledem do nedotčeného okolí a končící postraní sutí obrovských kamenů. Tam , tam na tom místě jsem se zastavil a sedl si do trávy . Hleděl jsem do dáli do prázdna , ne za účelem spatřit vrchy , údolí ani jezera ale jen podvědomě zírat do dalekých míst kam není a nikdy nebude vidět. Po cestě zpět jsem kráčel již jen cestou lesní a vyznačenou. Ale přece jen jsem nevydržel a sešel z ní ,abych se prošel krásnou přírodou . Náhle jsem spatřil smrt , smrt mích nadějí na lepší zdejší svět , všude okolo mne byli označené stromy na pokácení , polámané větve v hlubokých brázdách , které vytvořila těžká kola a olejové skvrny lesknoucí se na zemi . Procházel jsem touto krajinou a rozhlížel jsem se . Zjistil jsem sice , že to byl jen malý úsek lesa ale zároveň jsem si uvědomil ,že pokud zde , zde na tomto místě bude stále stejné množství měst ,vesnic a méně osamělých míst , okolo kterých není desítky ba i stovky kilometrů nic , nic než klid a příroda , nemůže tu moje duše nalézt klid ani harmonii . ……Stál jsem před jeskyní ,před jeskyní tak temnou a tak mrazivou jak jest jen skála sama, hleděl jsem dovnitř a cítil se stále více ospalí, až jsem náhle upadl do spánku . Spal jsem a přitom se mi zdálo o prázdnu , o prázdnu a pocitu jak mne někdo vleče . Chtěl jsem se probudit ale nešlo to , poněvadž jsem si po každém pokusu řekl ,že je to jen sen a já jsem tak unavený , zde , zde na místě z ,kterého nepospíchám a mám dost času , z místa pod skálou jejíž povrch jest tvarován do slunečních paprsků , celá je lemována lesem , zeleným , zeleným jak jen les v létě může být a vlhký jako jest jen prales sám . Les zde skutečně lemoval skalnatou část země a byl těž na jejím vrcholku . Jeskyně u niž jsem upadl do snění byla zde vsazena do masivu tak že působila jako jakýsi zdroj čediče vyvřelého do podoby slunečních sloupců stoupajících vzhůru . Slunce za mnou tvořilo skrze stromy tu nejkrásnější podívanou jež lze spatřit a vrhalo též stín ,spolu se svým světlem , na skálu přede mnou. V tomto prostředí jsem snil svůj sen , sen jež nebyl jen sne…. Ale ….. …..i ………….. SKUTEČNOSTÍ . Náhle jsem se probudil , probudil a nespatřil nic než tmu ,která mne obklopovala . Prudce jsem se posadil a při sáhnutí na zem jsem pod sebou ucítil skálu , tvrdou skálu , rozhlížel jsem se okolo sebe a nespatřil žádného světla , žádného východu. Vydal jsem se tedy poslepu směrem před sebe , asi po metru jsem nahmatal opět skálu jež mne nyní obklopovala . Zrovna jsem hleděl směrem na stěnu , když najednou jsem zaslechl temné dýchaní někde za mnou. Sáhl jsem tedy po noži jež mi spočíval na opasku , avšak neměl jsem ani opasek , dech se za mnou zatím proměnil ve zlostné a tiché vrčení , vstal jsem tedy a otočil se . Neviděl jsem nic , jen tmu , ale zvuk byl slyšeti tak ne tři metry ode mne , postoupil jsem o dva kroky , vrčení se zdálo býti zuřivější a stále blíže . Najednou jsem kopl do něčeho co zaznělo jako dřevěná tyč , v tu samou chvilku bytost zakřičela a byl cítit pohyb jenž směřuje dozadu , dál od místa kde jsem byl nyní , avšak nezmizelo jen se vzdálilo . Až když jsem se ohnul a sebral klacek ze země zmlklo úplně. Ohmatal jsem tyč a zjistil že jest asi metr a půl dlouhá , pevná a celkem široká. Ve chvíli kdy jsem chtěl vykročit směrem do tmy kde jsem naposledy zaslechl vrčení mne začalo něco hřát na hrudi . Sáhl jsem tedy pod tričko a vyndal amulet moci jenž náhle ozářil vše okolo jasným , býlím a zářivým světlem . Přede mnou však ozářil něco co nelze popsat , něco co jest tak odporné , tak zlostné , tak temné , něco jenž nemá úst ani očí , ale přesto z něj vyzařuje obrovské nebezpečí jenž mne probodávalo jen jeho přítomností ,že jej nesmím vynést na světlo světa . Nestvůra se na mne vrhla , já uskočil a vším vypětím jsem udeřil do jeho těla načež jen dusivě zasupěl bolestí a začal boj ,boj jenž nezažil nikdo boj jenž trval celé věky a boj tak vyčerpávající že jsem po každém úderu cítil jak se do utržených ran vlévá krev . Však svrhl jsem soupeře do tmy a náhle jsem prošel skálou nade mnou a objevil se v hlíně na místě kde skálu s jeskyní lemuje les . Posadil jsem se tedy a vedle sebe spatřil hodinky , opase a nůž jenž na něm lpěl . Při pohledu na čas jsem zjistil že celé lidské věky jež jsem bojoval na dně země ,na dně jeskyně, jenž nemá východu, trvali pouhé tři hodiny a že jest čas jít zpět domů. Vstal jsem a vyrazil směrem na západ , směrem do slunce jež zrovna zapadalo. Místo mi zmizelo za zády v lesnatém porostu a já jsem jej již nikdy nespatřil . ……. „Něco v hloubi srdce a v hloubi mysli mne nenechává na pokoji , pří pomyšlení na můj nutný návrat do hlubin – do tmy.“ tkvělo mi v myšlenkách. ….. „Smrt jež bloudí tímto světem jest nekonečná a nesmrtelná.“ Tato myšlenka mi probíhala hlavou ,když jsem po nějaké době seděl na nízké skále Kybičky , malého vrcholku navazujícího na Lovoš , při východu slunce a s indiánskou dýmkou jenž jsem měl jako vždy bez tabáku a nezapálenou . Skála se nacházela na úpatí jednoho z mnoha kamenitých výběžků posazených v bukovém lese s trávou lehkou a téměř po celý rok ponuře zeleno béžovou s popadaným listím a sutěmi jež se nacházeli vždy u kořene výběžku . Vedla zde cesta jenž začínala u černé chatky na rozcestí cest vedoucích na Lovoš a vedla na vršek prvního výběžku z něhož pak klesla o něco níže a zatočila se doprava kde kopírovala sráz přerušený sutěmi a vyhlídkou. Odtud pak vedla stejným způsobem až ke skále na niž jsem spočíval hledíc do krajiny kopců ,pod kterými se rozprostíralo město, město posazené do údolí . Kde jest duše Kde jest skryta Se smrtí jest sepnuta Sepnuta těž z životem Život a smrt jsou sourozenci Život , a smrt jest leníkem Léno jest teď ztráta , Lénem je též strach . Avšak pokud jednoho dne , Život a smrt spojí se , Jeden druhému do tváře pohlédne, A oba zjistí zdali bojí se . Strach jest daní , daní pro oba. Strach ze smrti , Strach z života S touto úvahou jsem zde seděl asi hodinu ,a teprve když se slunce rozlilo po horizontu a oranžově zabarvila mračna , přetrhaná do chumlů , nad sebou jsem vstal seskočil z nízké skály ,na niž jsem seděl . Vzal jsem batoh ,do něhož jsem uložil dýmku , oblékl jsem si šedou bundu jenž spočívala na batohu upevněna , rozhlédl jsem se a vyrazil po cestě na rozcestí . U rozcestí jsem se zastavil abych se nadechl čerstvého vzduchu , přivátého vánkem , jenž nyní rozezvučel listy stromů a vyrazil dolů po spadaném , starém listí , přes les až na louku z niž jest viděti jen města. ,, Nemohu jen tak sedět a čekat na chvíle ,kdy se my můj sen ,můj svět a místa klidu zjeví . Nemohu zůstat na těchto místech , musím se alespoň pokusit nalézt. Musím se vydat hledat nedotčená místa ,jenž jsou skryta někde v čisté přírodě . Něco mi říká ,že se na tuto cestu vydám celkem dvakrát a pokaždé to pro mne skončí jakýmsi klidem a rovnováhou. ,, VI. POSLEDNÍ CESTA ….Třpyt vody na niž dopadají brzké ranní sluneční paprsky , lehká, vlhká mlha táhnoucí se po hladině řeky a sloupy slunečního jasu ,jenž prosvítá skrze stromy a jitřní opar ,mne probudili . Spal jsem kus od břehu , v lese , jenž mi poskytoval skvělí úkryt před vichrem , který mne zaskočil včera v pokročilých podvečerních hodinách . Řeka u niž jsem spal byla asi třicet metrů široká s hladinou klidnou , alespoň tam kde jsem byl , v rameni . Břeh byl kamenitý a v místě ,kde se prudce svažoval do hlubin lpěla hlína ,z niž vyčnívali kořeny stromů dychtících po vláze. Břeh se měnil ve vysokou trávu, jež mi sahala až po prsa , za ní se rozprostíra- la malinká pláň obrostlá stromy a keři hustého lesního porostu . Půda zde byla vlhká , porostlá travinami , les byl hustý , s vysokými stromy , popadanými mohutnými větvemi , zarostlí až třímetrovými bezy a ostatními keři . Po kmenech se natahovaly pnoucí rostliny a na některých stromech rostl mech . Pobyt zde sužovala hejna komárů a jiného hmyzu , žijícího u řek a jezer. Oheň již jen doutnal a dým ,spolu z praskáním žhavého uhlí, unášeli chladné závany ranního vzduchu. Vstal jsem tedy a oblékl se . Poté jsem se podíval do batohu, jenž ležel u spacího pytle , vedle ohniště , abych zjistil jak jsem na tom s jídlem. Zásoby jež jsem měl byli : Chléb , sůl , váček plný různých druhů čaje , jenž jsem si hned upevnil na opasek , cukr ,med , čokoláda ,káva ,asi deset balení polévky a škvarkové placky, jež jsem měl jen na nejhorší dobu , díky jejich trvanlivosti a množství energie. Nemohl jsem nic z toho postrádat a tak jsem se rozhodl sehnat si maso. Rozhlédl jsem se kolem , směrem do lesa a usoudil ,že hledat potravu zde , v místech kde se střídá houští s bažinami ,jest nemožné. Tudíž jediná možnost je rybí maso. Sebral jsem kus větve ze země , do niž jsem nožem udělal rýhu po celém obvodu ,abych mohl navázat vláseň . Dále jsem připevnil háček a korek jako splávek , nakonec jsem přivázal olůvko a s návnadou nahodil . Klacek jsem zabodl do země a vydal jsem se rozdělat oheň . Poté jsem se usadil u břehu s dlouhou dýmkou a čekal až zabere ryba . Chytil jsem ji asi za půl hodiny ,kdy už slunce vystoupilo celkem vysoko a mlha ustoupila . Mně se tedy nyní otevřel pohled na druhý břeh ,téže lesnatý, a pohlédl jsem na řeku v celé její kráse , kdy se od hladiny odráželi paprsky a zrcadlily se stromy.. Rybu jsem po odstranění šupin opekl, rozdělil maso , které jsem si dal k snídani a maso ,jenž jsem uschoval do vaku se solí , uhasil jsem oheň a vyrazil do lesa . Pomalu a tiše jsem míjel strom za stromem , kmen za kmenem , pod ochranou vysokých keřů, skrze jež prosvítalo světlo a po dopadu na zem osvěcovalo listí a trávu na vlhkém podkladu. Bylo ticho , jenž pouze občasné zapištění ptáků přerušovalo a z dáli tiše a tlumeně zněla řeka ,se svým proudem, jak uhání dolů ,do míst kam jdu . Pokračoval jsem tedy lesem až k místu, kde se nenadále tyčili vysoké stonky rákosu ,a pročež nebylo viděti nikam okolo , jen bludiště keřů za mnou a kmen porostlí mechem ,jenž se jevil , při pohledu přes rákos, vyvrácen. Okolím zařinčela čepel mačety ,jež jsem měl připevněnou na boku batohu a počal jsem se prosekávat kupředu do neznáma , ve kterém se kmen ,vyčnívající přes traviny, zdál jako jediná jistota , jistota že mne čeká pevná půda a ne slepé rameno řeky . Prodral jsem se až na konec a spatřil mokřad , bažinu jež se táhla od míst kde jsem spočíval až do dáli kde končila u keřů pokračujícího lesa . Nemohl jsem tuto překážku obejít ,pro zarostlé okraje, a proto jsem musel vykročit směrem vpřed do močálu s četnými jezírky stojaté vody a cestičkami mezi nimi ,zarostlými mechem a zakrslými keři. Uprostřed se ze země tyčil kmen , kmen stromu již shnilého a porostlého mechem ,jenž zde vyvrácen ležel ,již hodně dlouho a okolo něj byli další větve ,či kořeny vyčnívající z jezer špinavé a kyselé vody. Našlapoval jsem pomalu , opatrně a potichu , jako bych zde něco čekal a nechtěl to probudit . Šel jsem po mechovém podkladu okolo popadaných stromů zarytých do bahnité země , oblečen do béžově hnědých špinavých, kapsáčových kalhot s opaskem , na kterém jsem měl upevněn nůž , vak s čajem a bylinami a vak s rukavicemi a lékárničkou, na zem jsem našlapoval s vysokými botami ,stejné barvy a černou podrážkou . Dále jsem měl černé tričko s krátkými rukávy na němž jsem měl kratší zamazanou a letitou jeasovou bundu ,ladící s kalhoty a mající kapsu na prsou , na krku amulet moci , hodinky na ruce a oděných do půl prstových rukavic z nichž jedna ( levá) má kovové vyztužení na zápěstí a proti dlani . Stále mne znepokojoval klid jenž se po lese rozprostřel hned jak jsem vkročil do mokřadu . Pokračoval jsem dál ,až na konec bažiny kde začínali opět keře a stromy . Náhle jsem ucítil závan úzkosti, strachu a čehosi za mnou ,co mne pozoruje . Avšak , když jsem se ohlédl, nespatřil jsem nic než pláň plnou vlhka a větví popadaných na zem. Již se připozdívalo a mne čekala ,druhý den, cesta pod vrchol , který měl být asi dvacet kilometrů na severovýchod od břehu řeky , jenž zdáli zněla . Musel jsem tedy nalézt místo kde bych mohl přespat . Přesněji jsem se nacházel kdesi na Šumavě u řeky Vydry a hora, jenž jsem se chystal zdolat druhý den byla hora Sokol . Ze které jsem se chystal shlédnout další část mé cesty ,vedoucí přes Český les a Krušné hory , při niž mám hledat zapovězená a nedotčená místa . Bloudil jsem poté , ještě nějakou tu hodinu , v keřích , když jsem pak nenalezl volné místo, zastavil jsem se a vytasil mačetu s niž jsem prosekal malý kruh v jinak neprostupném houští. Paprsky slunce ,již jen zřídka dopadající na dno lesa , ozařovali kmeny stromů, jenž se tyčili do výše ,nad keře a dávali vědět o příchodu noci , která se též ohlásila chladným vzduchem a tlumeným hlasem žab na břehu řeky. Rozhodl jsem se dnešní noc nerozdělávat oheň , pro nebezpečí splanutí okolního porostu . Sundal jsem ze zad tedy své břímě , rozhodil spací pytel a usadil se na něj , abych pojedl maso naložené v soli . Když jsem pak ulehal ke spánku , v srdci my rostl strach a nejistota , měl jsem pocit, jako kdyby mne někdo sledoval a jeho zrak se upíral na mne ,od místa kde byl mokřad . V tu samou chvíli ustali všechny hlasy zvěře okolo a bylo slyšeti jen hřmějící řeky . Usnul jsem na malou chvíli , ale náhle mne probudilo zběsilé kvičení a řev jakéhosi tvora . Hrozný zvuk přicházel od bažiny , a za nějakou dobu zněl hlas stále přidušeněji. A nakonec ustával se zvuky, jako když se kvičícímu zvířeti dostane do krku krev ,až ustalo úplně. Vstal jsem , sebral mačetu a pomalu , váhavými a tichými kroky, jsem se vydal do močálu . U jeho začátku , na rozhraní lesa a bažiny ,jsem se zastavil a pozoroval okolí jenž bylo osvícené měsíčním jasem. Nic jsem nespatřil , avšak slyšel jsem jak něco trhá maso a s těžkým odfukováním jej požírá . Vykročil jsem a po cestách mechu jsem obezřetně pokračoval , kryt zároveň stromy a osvětlován světlem luny . Náhle jsem jej spatřil , zezačátku se jevil jako mohutný stín v bezedném temnu noci ,po několika krocích ,ke kořenům vyvráceného stromu ,jehož zbytek byl pohlcen bahnem a mechem, jsem rozeznal lépe jeho obrysy , byl to medvěd , medvěd jež nyní požíral svojí kořist . Dal jsem se tedy na cestu zpět ,avšak najednou se otočil vítr . Zvíře sebou prudce trhlo a otočilo se ke mně . Ihned začal vrčet , vrhl se na mne a sekl mi po hrudníku . Měl jsem co dělat ,abych uskočil, aniž bych skončil na zemi ,nato se mne tvor pokusil ihned lapit ,ale já jsem prudce uhnul a sekl jej do boku . Z rány mu vytryskla prudce krev ,přičemž děsivě zařval a ještě zuřivěji začal po mně sekat tlapami s ostrými drápy . To už jsem neustál a spadl do jednoho z jezírek močálu ,současně můj pád doprovodila obrovská sprška vody ,jež mi na okamžik zastřela pohled . Když jsem zase čistě viděl , spatřil jsem , jak se na mne medvěd ,se zlostným řevem,vrhá . Rychle jsem se odvalil stranou a při hbitém vztyčení jsem zaskočené zvíře sekl přes břicho, přičemž spadl na bok . Nebyl to však konec , opět vstal , nečekaně prudce se otočil a máchl rukou ,tak že mne odhodil až na kmen ,o který jsem se v zápětí roztříštil a mačeta , jež jsem svíral pevně v ruce , mi vypadla z ruky do bahna a vody . Dopadl jsem na mechem porostlou zem a s bolestmi jsem se postavil, medvěd mne udýchaně , s vrčením pozoroval . Hleděli jsme si do očí , když jsem vyndal z pochvy nůž ,jenž se pronikavě zaleskl ve tmě, a rychle se rozběhl proti nepříteli . Ten se mi vydal také vstříc . Asi metr před naším střetem jsem uhnul do strany , skočil medvědovy po zádech a zabodl mu dýku hluboko do lebky , načež okamžitě spadl na zem , odhodil mne a v rychlosti ,kterou běžel se dvakrát převalil přes bok . Ležel jsem na zemi a strašně mne pálila rána na břichu jež mi soupeř způsobil . Pomalu jsem vstal a pohlédl na mrtvolu z jejíž hlavy čněl až po rukojeť zabodnutý nůž. Vytáhl jsem jej, sebral mačetu ze dna bažiny a vydal jsem se zpět k místu ,kde jsem měl věci . Na místě jsem padl na zem . Sáhl jsem po batohu a vyndal lékárnu . Nejdříve jsem ránu na břiše omyl vodou a poté ji vyčistil peroxidem vodíku a dezinfekcí ,pak jsem ji převázal a oblékl si čisté triko .Kalhoty a bundu jsem dal usušit na větev keře. Mačetu a nůž jsem otřel hadrem a lehl jsem si do spacáku . …Ráno jsem vstal do studeného jitřního vánku zastřeného mlhou . Oblékl jsem si již suché oblečení . A teprve nyní jsem rozdělal oheň ,abych uvařil čaj a heřmánek pro omytí rány na břiše jenž mne už přestala pálit . Seděl jsem s hrnkem čaje a dlouhou dýmkou ,hleděl zamyšleně do paprsků prosvítajících mlhou a naslouchal tichu ,jenž bylo všude okolo mne. Po snědení snídaně , kterou dnes byl chléb opečený na ohni , jsem vstal a šel se podívat do bažiny , místa mého večerního souboje s medvědem . Když jsem došel až k místu ,kde to skončilo spatřil jsem ,jak se zvíře , již skoro celé ,ponořilo do bažiny . Rozhlédl jsem se zdali jsem zde nic neztratil a odešel jsem zpět . Vše jsem sbalil a vydal se na severovýchod , ke kýženému vrcholu. …Prošel jsem lesem na jehož konci se rozprostírala louka ,louka tak zelená ,že pro její zeleň nebylo viděti půdy z , které vyrůstala . Spatřil jsem v dáli nyní vrchol obrostlí stromy smíšeného lesa a pokračující , až k místu sutí , hliněnou , travnatou plochou , jenž hrála různými barvami . Avšak , čekala mne stále dlouhá cesta ,pod jeho úpatí. Pokračoval jsem tedy travinatým porostem , který se vlnil , pod nárazy větru, a měnil barvu podle dopadajících slunečních paprsků , jenž přicházeli z modrého nebe na němž byli jen nádherné , bílé mraky . Ty mizeli až za zelenajícími se kopci , jenž se tyčili v dáli po obou stranách louky , i za mnou ,na druhém břehu již vzdálené řeky . Na konci louky začínala cesta , stáčející se po několika metrech, do lesa , jenž zde začínal . Pokračoval jsem tedy po ní a lesem jsem míjel čím dál tím větší kameny ,ležící u kmenů stromů. Procházel jsem po úpatí hlubokých srázů ,až k místu ,kde se stezka začala zvolna zvedat do kopce . Okolo sebe jsem stále časněji vídal vyvýšeniny a vršky sutí ,nebo skály vysoké až deset metrů. Postupně jsem přecházel přes místa ,kde masívy dokonce kopírovali cestu, po niž jsem šel. Po nějaké době , asi odpoledne ,jsem došel až k místu kde začínala hora prudce stoupat a cesta se stáčela po jejím úbočí. Odešel jsem tedy z místa , kde jsem stál a usadil se na kámen ležící u vysokého stromu , jenž stál asi pět metrů od konce lesa . Na zemi rostla lesní tráva , o kus dále se tyčila ,mezi vysokými stromy ,skála jež nyní vrhala stín na místo mého odpočinku . Na východ ode mne ,tedy po mé levé straně byl jen les , jenž se táhl až do neviditelna a místy byl přerušen vyvýšenými místy , které byli porostlé mechem a keři . Vyndal jsem opět kus masa z vaku se solí ,otřepal jsem přebytečnou sůl a pojedl jsem asi dva plátky . Po malém obědě jsem vstal , protáhl se , rozhlédl okolo a s batohem vyrazil na konec lesa , k úpatí hory . Když jsem z lesa vystoupil oslnila mne slunce a otevřel se mi pohled na dlouhou pláň ,táhnoucí se téměř až k vrcholu. Vyrazil jsem tedy vstříc . Našlapoval jsem opatrně , abych nespustil lavinu hlíny a nespadl dolů. Po cestě jsem mohl viděti překrásné vrcholky kopců na jihu ,západě i východu . Nepozorovaně jsem přešel z travnaté půdy na půdu hlinitou a nakonec přes sutě až ke dvaceti metrové skále před vrcholem . Tam jsem se zastavil, sundal batoh a přezul se do bot na lezení. Připevnil jsem si též váček s magnesiem a počal lézt na holou skálu , stojící před mým cílem . Dlouho jsem ji zdolával , lezl jsem v místech kde mi jen spára , prasklina poskytovala úchyt a zakončil jsem výstup členitým úsekem se spárami a velice dobře viditelnými kapsami . Na vrcholu jsem se vztyčil a při pohledu na západ jsem si zakryl oči před žhnoucím sluncem . Hleděl jsem do překrásné krajiny plné kopců , lesů a tekoucí řeky na jihozápadě ,od které jsem přišel . Rozhodl jsem se zde vyčkat na západ slunce a přespat zde . O několik hodin později se svět dokola zbarvil do rudě oranžové barvy a vrcholky kopců na osvícenou krajinu vrhaly stín . Klečel jsem u plápolajícího ohně , z dlouhou dýmkou a mé oči se upírali do krajiny ,jenž se okolo mne rozprostírala. Bal jsem na vrcholové planině , proložené kameny a obrostlá nejdříve hustými keři a nakonec lesem ,jenž se tyčil až po skálu ,po které jsem na kýžené místo mého rozhledu , vylezl. Až slunce zapadlo ,rozlila se klidná a tichá noc ,která svým jasem hvězd a luny ozařovala vše okolo mne . Oheň jsem nechal hořet celou noc a sám jsem ulehl ke spánku. Druhý den jsem se probudil do oblačného počasí , kdy mraky zahalovaly vycházející slunce . Posnídal jsem chleba a po shlédnutí mé cesty jsem vyrazil směrem na západ , po lesnatém porostu kopce . Les se táhl stále níže , až skončil v jakémsi kráteru , jenž byl plný větví a kamenů . Když jsem dospěl opět k břehu řeky zastavil jsem abych si odpočinul a načerpal síly k jejímu přebrození. Proud byl silný a voda studená , na dno bylo hluboko ,již se smrákalo a o hladinu řeky se počaly rozbíjet kapky deště . Rozhodl jsem si vytvořit vor jež potáhnu sebou a na něm budu míti věci. Rozhlédl jsem se a spatřil jen rákos obrůstající řeku , která se sama táhla poděl starého lesa , hustého a pochmurného jak jen bažiny, v něm ,mohou být . Břeh naproti začínal se zahalovat do proudů deště , ale přesto bylo viděti na pokračující les ,jenž byl obrostlí hustou a vysokou trávou . Již jsem byl promočen a tak jsem vlezl do lesa ,abych si svlékl oblečení , vložil jej do batohu a celé zavazedlo zabalil do igelitu . Dále jsem musel sehnat dřevo na vor, avšak okolo žádné nebylo , tak jsem vytasil mačetu a posekal rákos u řeky. Z lesa vyběhla postava oblečená jen do béžových kalhot s opaskem, na němž lpěl nůž, čutoru a několik váčků, měla mokré vlasy , z kterých nepřetržitě tekli proudy vody , jenž stékali po vousy zarostlé tváři a v ruce mačetu ,s kterou počala sekat místní porost a házet jej ve velkých stozích do lesa , kam nakonec také zmizela . Počal jsem stohy svazovat provázkem , jenž jsem měl ve vaku v rukavicemi , až jsem vytvořil malý vor . Na něj jsem upevnil batoh a kalhoty , které jsem si sundal . Vyrazil jsem tedy do řeky ,jejíž proud stále sílil a o jejíž hladinu se roztříštila každá kapka , která dopadla do jejich vln . Na břeh jsem vystoupil ,až asi o sto metrů dál , tam kam mne řeky proud strhl. Vytáhl jsem vor i z batohem a rychle jej odnesl do lesa , kde jsem se znovu oblékl a začal jej prohledávat , zdali nenarazím na místo ,kde bych se mohl ukrýt před deštěm. Nenalezl jsem žádné útočiště a tak mi nezbývalo nic ,než se vydat opět směrem na západ do lesa plného vlhka a stromu , skrze , které propadali kapky a stékali potůčky vody zachycené v jejich korunách. Toho jsem také využil a nalil vodu ,přes sítko, do polní láhve . Vykročil jsem do stále se černajícího temna lesa ,ze kterého bylo slyšeti jen deště bubnujícího do popadaného listí. Cestou jsem míjel kameny , ale především velké popadané větve ,keře sahající až do dvou metrů výšky kmenů , které obepínaly . Voda jest ocelí, Voda jest skálou, Skálou , kusy kamene , Jenž se tříští o koruny stromů. Pod korunami jest klidu, Ticho se zde rozprostírá, Není vidět zvěře ani lidu, Jen potůček ze srázu zakopává. Zakopává směrem k řece , Řece jenž zde leží , Leží již od dávných dob, Dob začátku. K ránu déšť ustal a mne již nestěžoval cestu . Proto jsem se rozhodl k malému odpočinku a občerstvení. Po snídani jsem opět pokračoval dál lesem . Po několik dní jsem jím bloudil , až jednou jsem si všiml slunce , které mne od kraje lesa oslepovalo . Doběhl jsem tedy na konec rostoucích stromů a přede mnou vyvstala obrovská skála, vsazená do loučky porostlé travou a keři . Všude dokola , kam jen oko dohlédlo se opět rozprostíral les a jeho obrovské stromy , které však již nebyli tak pochmurné jako u řeky . Bylo jitro , slunečné a chladné , bez mlhy , jen zvuk listu třepotajícího se v ranním vánku a hlas ptáků všude okolo. Pomalu jsem pokračoval ke skále ,jenž byla ozářena jasem a třpytivými paprsky slunce. Procházel jsem okolo pískovcového kolosu ,jenž se tyčil nad vrcholky stromů a místy ,kde skála nebyla tolik prudká prorůstaly kořeny zakrslých bříz ,pod nimiž rostl mech. Do skály byli vraženy po dvou metrech skoby , v nichž lpělo lano ,jenž jsem považoval za starší jistící a pokračoval jsem mýtinou ,až do lesa , kde jsem se po několika ušlých kilometrech zastavil a rozdělal oheň . Pro hustý porost nade mnou jsem ani nepostřehl že slunce zapadlo za obzor . VII. NEBEZPEČÍ VE TMĚ …. Spal jsem na mechovém porostu , okolo mne se rozprostíral les , les tak krásný a tak tajemný ,že i světlo slunce zde byl jen vzácný host, jenž odhaloval se jen ve dne. Stromy zde rostly blízko u sebe , tak že jsem viděl jen na několik metrů a pokud bylo v mých silách dohlédnouti dál , bránily mi v tom keře ,rostoucí u kmenů. Náhle mne probudil křik , který se mi zdál známým . Rychle jsem vstal , hodil na sebe bundu ,vytáhl z ohně hořící kus dřeva a vydal jsem se co nejrychleji k místu , odkud hlas přišel , k místu kde se nacházela skála a mýtina. Pochodeň ,jenž jsem nesl osvěcoval okolní kmeny stromů a házela stíny , které zahalovaly jejich okolí do neprostupného tajemna . Po chvíli jsem doběhl na kraj lesa . Postava vyběhla z lesa ,v ruce hořící pochodeň , proběhla keři , jenž se v ohni prosvítily do posledního lístečku a pokračovala dál v rychlém svém běhu ,až doběhla ke skále , kde při pohledu do výšky spatřila postavu , která se snažila uchytit se na skále. Rychle zabodl pochodeň do země a počal lézt vstříc muži v nebezpečí , rychle sahal po úchytech ,s rukama oděnými do půl prstových rukavic, až konečně dosáhl výklenku s mechem a břízou , který se nacházel pod horolezcem a poskytoval skvělé místo na sestup. ,,Jak jsi na tom ,, zeptal se horolezce . ,, nemáš nic zlomeného ,, ,,Ne, ale rozsekl jsem si hlavu .,, odpověděl . ,,Chvíli počkej ,, odvětil ,, lezu za tebou ,, Načež se rozhlédl okolo sebe a spatřil holou skálu ,asi dva metry vysokou a bez úchytů . Ustoupil krok dozadu aby se rozběhl a výskokem dosáhl nad plochou stěnu , kde se rychle chytl kapsy ve skulině . Vylezl ke zraněnému muži a ujistil jej na stěnu . ,, Máš karabinu s vačkou ?,, zeptal se . ,,Ano na pravé straně sedacího úvazu ,, ozvala se odpověď . Ihned si vzal dvě vačky a jednu karabinu ,s kterou je spojil dohromady a zaklínil do pukliny vedle nich. Rychle zapnul i lano a dlouhými skoky sestoupili pod skálu, kde se horolezec posadil a opřel . Nato Jirka vyndal lékárnu , otřel muži ránu na hlavě a nasypal na ní peroxid , který ji vydezinfikoval . Ránu pak zalepil a dal muži napít vody. Než si však stačil sednout vedle , z dáli se ozvalo vití vlka . Jirka rychle vyskočil .,, Ta krev ,, procitl ,, ta krev je sem přivolala ,, Vtáhl pochodeň a zeptal se muže ,zda může vstát. ,, Mohu i běžet ,, odvětil horolezec . ,,Tak vstaň a rychle za mnou ,, odpověděl a vyrazil zpět do lesa k věcem , jenž měl u ohně . Dva muži běželi co nejrychleji do lesa , v němž pak kličkovali mezi kmeny a pospíchali k ohni asi kilometr od nich na západ . Bylo slyšeti jen větviček a listí , jenž jim praskalo pod nohama a vití vlků , kteří se stále blížili . Asi v půli cesty jim trasu zkřížil vlk , jenž náhle vyskočil zpoza stromu a netrvalo dlouho a oba muži se ocitli v obklíčení celé smečky divokých zvířat dychtících po krvi . Vlci se drželi dál , pro jejich strach z hořící větve v Jirkových rukou , ale neustupovali ani o krok. Muži se octli postaveni zády k sobě , uzavřeni v kolečku hladových vlků a nezbývalo jim moc nadějí, když náhle bylo viděti něčeho jasného , čehosi pod Jirkovým trikem . Sáhl pro přívěšek jenž opět zářil a světlo , které z něj vycházelo , oslepilo zvěř a někteří počali ustupovat . ,, Až řeknu ,teď ,vyrazíš za mnou , co nejrychleji . ,, Připravil horolezce a v tu chvíli prudce vhodil pochodeň mezi vlky , kteří jim stáli v cestě. Rychle vyběhli a utíkali až k místu kde bylo tábořiště. ,,Rychle popadni pochodeň a zabodni ji do země , tak aby tvořily kruh ,, pobídl jsem muže , kterého jsem zachránil . A za chvíli jsme se nacházeli v jakémsi ohnivém kruhu , jenž nám byl ochranou před vlky , jenž jsme už setřásli . Dal jsem muži deku ,na kterou si mohl lehnou a usadil jsem se u něho na můj spacák. ,, Co si tu dělal tak pozdě večer a na skále? ,, zeptal jsem se . ,, Ráno jsem vyrazil z nedaleké vesnice , abych mohl slézt tuhle skálu , na kterou již dlouho chodím trénovat ,, počal muž vyprávět. ,, Avšak položil jsem lano a po zdolání útesu jsem se jaksi zdržel na jeho vrcholku až do západu slunce.Slunce bylo nádherné , nikdy jsem neviděl nic krásnějšího než dnešní západ slunce , který barvil i ten nejtmavější mrak do rudě oranžové barvy. Asi v sedm hodin jsem vás viděl ,jak procházíte pode mnou a zacházíte do lesa . Večer jsem se ,tedy již po soumraku ,vydal zpět dolů . Při tom mne ale potkala malá nehoda s lanem , které se mi přetrhlo a tak jsem jej musel vyměnit . Jen stažení starého lana mi zabralo hodinu a pak se to stalo, po zajištění nového lana do první skoby se pode mnou utrhl kousek kamene , já spadl a o skálu si rozbil hlavu , potom jste přišel vy. Děkuji za záchranu , nebýt vás nevím kde bych nyní byl . Mé jméno jest Petr , bydlím ve vesnici , asi pět kilometrů od skály kde jsme se potkali . ,, ,, Já se jmenuji Jirka ,, odvětil jsem nato. ,, přicházím z daleka a putuji již dlouho ,, ,,Kam jdeš ?,, zeptal se obětavě Petr ,, Z čím potřebuješ pomoci ? Jsem ti dlužen svým životem .,, ,,Jdu daleko ,, odpověděl jsem ,, přecházím přes Vltavu ,sem a poté do Českého lesa a Krušných hor, odkud pak zpět do Českého středohoří , z něhož pocházím. Na mé cestě mne nemůžeš doprovázet , je to otázka mě a mé duše , jenž hledá místo kde by našla sama sebe . Nemohu vzít nikoho sebou ,ani jej nechci brát sebou. ,, ,,Ať je po tvém , avšak nechápu jedno ,, odpověděl a shlédl na přívěšek moci jenž nyní , již nezářil a jen odrážel temné světlo plápolajícího ohně. ,, ty vlky zahnalo světlo , světlo z přívěšku , z amuletu jenž nosíš. Co to je za amulet , odkud se světlo vzalo ?,, ,,To ti nemohu říct , toto tajemství jest pro tebe i mne , aspoň prozatím, skryto. Amulet nám zachránil život ,to ano, ale jeho moc nemusí býti jen nám po vůli , může byt také zkázou pro nás……….. , pro mne .,, Po této větě jsme již jen mlčky seděli a hleděli do ohně , až jsem nakonec oba ulehli ke spánku. Ráno jsem vstal a připravil si snídani : chléb s medem a teplou vodu . S dýmkou jsem se opřel o kmen stromu a vsedě jsem pojedl . Když se můj přítel vzbudil , podal jsem mu napít vody a dal chléb s medem a nůž na namazání. Vše s radostí přijal a též posnídal . Ráno bylo v lese překrásné , mlhou prorůstaly sloupy slunečního jasu , ptáci pěli a vanul teplý jižní vítr, který rozpohyboval listy a plameny ohně . ,, Tak dnes se naše cesty zase rozejdou a každý půjde svojí cestou.Avšak něco mi říká , že se opět sejdeme , buď na konci nebo někdy dříve ,, rozloučil jsem se s přítelem. ,, Sbohem a mysli na to , že jsem ti něco dlužen . ,, odpověděl Petr a odešel zpět do vesnice kde žil. Vyrazil jsem tedy dál do neznámých končin na západ ode mne . Putoval jsem několik dní na západ proti proudu řeky ,na kterou jsem narazil a jejíž jméno bylo Křemelná . Procházel jsem pahorkatinou a jejím údolím , jenž se střídalo z úbočími vysokých hor , kterými byly především Poledník a Můstek , a na jehož vrcholu jsem téže stanul . Při odpoledním slunci jsem shlédl krajinu plnou lesů a vysokých hor vystupujících okolo mne , ale i v dáli , tam kde je již zahaloval opar dálav a tam kam jsem cestoval již přes dva měsíce . Vlnitým údolím se táhla říčka , říčka jenž se leskla ve slunečním jasu a její třpyt mne oslňoval pomalu mnohem víc nežli paprsky slunce samotného. Svět okolo se skrýval za vrcholky a nebylo tedy viděti luk, lesů ani řek rozprostírajících se na severu. Pokračoval jsem po pět dní a procházel jsem lesem , který byl plný vyvýšenin a sutí , valících se z vrcholů a malých kopců. Šel jsem neustále zahalen lesem a téměř bez odpočinku , po spadaném listí na půdě jinak pokryté jen lesními rostlinami. Mezi ně patřili i keříky , plodící jedlé plody , které jsem nasbíral do zásoby . Chléb ,jenž jsem jedl již několik týdnů mi pomalu počal docházet a mně nezbývalo než sehnat maso . Již den jsem musel jíst jen s opatrností a dával jsem pozor na každý zdroj zásob , mezi nimiž byly lesní plody příjemným zpestřením. Nezbylo mi nic než stopovat každou zvěř , na jejíž stopu jsem narazil. Dále jsem si musel zhotovit luk a šípy jimiž bych mohl zvěř ulovit . Tento úkol jsem splnil po několika hodinách vyřezávání a napínání tětivy . Šípy jsem zhotovil z proutí a cínové špičky , kterou jsem vytvořil ulitím z dřevěné formy. Po několika dnech jsem narazil na stopy zvěře , pravděpodobně srnky nebo srnce , vedoucí na jih , do kopce porostlého mechem a keři. Stopy byly čerstvé , pro jejich mokrost a pach . Vydal jsem se tedy po stopách kýžené potravy , utíkal jsem potichu ale rychle , když jsem jej náhle spatřil . Byla to srna asi deset metrů ode mne . Vítr vál od jihu a to znamenalo , že mne tedy necítí . Pomalými ,obezřetnými a tichými kroky jsem se vydal k ní . Asi po dvou metrech jsem pomalu vložil šíp do tětivy a napnul jí , klekl jsem si a zamířil . Výstřel byl přesný a zasáhl zvíře do krku. To uběhlo o několik stop dál a padlo na zem . Rozběhl jsem se k němu a počal jej stahovat z kůže . Potom jsem oddělil maso a vzal i nějaké játra a šlachy . Zvíře jsem pak zakopal a nanosil na něj kameny . Nějaké kusy jsem upekl a naložil do soli zbytek jsem potom zabalil do kůže a vložil do batohu . Krajinou jsem pokračoval ještě jeden týden když jsem náhle vyšel z údolí a spatřil louku , obrovskou louku zakončenou opět lesem , z kterého se tyčil vrchol , vrchol jménem Čerchov . Okolo nebylo nic než les a louka ,nad kterou tkvělo nebe tak modré ,že jen slunce bylo čistší . Prošel jsem tedy loukou až do lesa kde jsem usedl na vyvrácený strom. Ano byl jsem v Českém lese , tam kde se moje pouť půlila , stál jsem na rozhraní cest ,jenž mne vedly a cest ,jenž mne povedou , nevím kam , ale dojdu až na konec . VIII. CESTA LESEM ….Při pohledu za sebe jsem spatřil les tak hustý , les tak temný , že jsem nic tmavějšího a staršího ještě nespatřil . Po malém odpočinku a snědení masa jsem vyrazil do temného a neprostupného Boubínského pralesa ,jenž se mi stavil v cestu ,a jenž jsem musel překonat . A to z důvodu dorazit do bran Krušných hor kam musím dojít ještě před zimou , jinak by se cesta proměnila v neúprosného nepřítel . Dnes však byl den tak jasný ,že slunce dokonce prosvítilo i husté koruny stromů nade mnou. Na počátku jsem se brodil vysokou trávou jenž mi sahala místy až nad hlavu . V ní se sem tam skrýval kámen či větev ,ležící zde již od neznámých dob . Tam kde porost zhoustl jsem musel použít mačetu a prodíral jsem se velice pomalu . Po půl dni jsem prošel houštím a spatřil jsem volnější prostranství , kde stromy rostly dál od sebe a jejich spadané větve již vyčnívali z travnatých luk mezi nimi . Takováto cesta vedla asi tři kilometry , mým směrem a poskytovala příjemný odpočinek. Procházel jsem okolo skalek ,na nichž rostli nejrůznější květiny , avšak barev zde mnoho nebylo a převládala zde zelená . Tato barva pokračovala ,až do dáli kde se ztrácela v neviditelnu. Míjel jsem větev za větví , kmen za kmenem ,až jsem došel k potoku jenž padal ze skály dolů , ke mně , do místa kde jsem stál. Doplnil jsem tedy zásoby vody. Stál jsem u jezírka průzračné vody ,okolo něhož rostly kapradiny a keře. Z jezírka stékala voda do nižších míst lesa a točila se na sever. Podél pětimetrové skály ,po které stékaly proudy vod ,vedla nevýrazná cesta zarostlá travinami a mechem . Vystoupal jsem tedy po ní a stanul v místě ,kde tekl široký potok a luk jeho proudu se nesl až na několik mil , které jsem rázem překročil. Avšak dál jsem se nedostal a tak jsem musel zastavit a odpočinout si , alespoň na osm hodin , protože jsem již celý den nejedl a nespal asi čtyřicet osm hodin. Rozbalil jsem tedy spacák v lesní krajině , chráněn před deštěm a slunečními paprsky , které již počali mizet . Utábořil jsem se na úbočí obrovské a rozsáhlé vyvýšeniny , která se projevovala hlavně jiným druhem porostu. Rostly zde stromy nižší a mnohem zdeformovanější nežli okolo potoka . Byly zde také sutě na jejichž konec jsem pro hustotu porostu nedohlédl a u vody rostlo plno lesních plodů , které jsem opět nasbíral . Rozdělal jsem oheň a povečeřel maso se solí a vodou. Za poslední měsíc jsem také pořádně zhubl ale nyní si to mohu bohatě vynahradit s masem , jenž by mi mělo vystačit na dva týdny . Večer jsem usínal se zpěvem ptáků, kteří pěli po celou noc a rušili tak veškeré zvuky okolo. Usínal jsem též s plápoláním praskajícího ohně , jenž mne též ráno probudil . Vstal jsem do chladného a vlhkého jitra , ve kterém se mi špatně vstávalo. Po snídani jsem uhasil oheň a vyrazil hlouběji do lesa. Podél potoka jsem spěl pomalu do kopce a pahorek po mé levici pomalu mizel a ztrácel se v nekonečném podkladu ,nyní již pouze jehličnatém. Volná krajina z rozptýlenými kmeny stromů náhle přešla na temný a hustý les plný jehličí a nízkých jehličnanů , pod kterými jsem se musel pohybovat skrčený a stále jsem odrážel bodlavé větvičky , které se mi draly přímo do obličeje . Les hustý jak sama země, Les hustý jak půda z které roste. Krajina to tmavá, Krajina to temná. Hlasy v ní se ztrácí , Ticho na obzoru jest. Lidská postava míjí strom za stromem , prochází tiše , jen z praskotem jehličí ,po kterém jde . Bloudí v Tichu , ve tmě , jenž zde nemizí ani s úsvitem . Prodírá se dlouhé míle , jde na západ , směrem do údolí ,jenž dává předzvěst vysokým horám . Našlapovala opatrně a tiše , každou chvíli se ohlédla , nevěděla zdali je den či noc . V tichu byl slyšet i ťukot srdce a vlastního dechu . Noc , tma byla všude okolo , postava se na některých místech zastavila aby si odpočinula . Jednou , po několika dnech bloudění , se vzbudila a okolo byla mlha , mlha jenž zahalovala vše , kromě ohně . Když se rozhlédla , spatřila jak mlhu před ním rozrážejí sloupy slunečních paprsků. Sbalila vše a rozběhla se ke světlu. Vyběhla z hustého lesa a stanula v zeleni plné hlasů ptactva a vánku , jenž si hrál v korunách vysokých stromů . Po pohledu opět na volnou krajinu , vlhkou a plnou života se mi ulevilo . Vydal jsem se dál , svojí cestou a pokračoval rychlím tempem. S ním jsem za dva dny chůze dorazil až k místu ,kde se země začala prudce zvedat a mířila stále výš . U tohoto úbočí jsem se zastavil a pojedl maso , jenž mi zbývalo na pět dní . Byl jsem asi v polovině lesa a nyní mne čekal výstup na jakýsi kopec . Kdoví , třeba tam naleznu strmou skálu ,jenž se tyčí až na samotný vrchol nebo narazím na místo rozhledu z něhož bych si mohl rozvrhnout další úsek své trasy. A nebo je to začátek dlouhé