Snape - Ledový žár - 18. Zpověď naruby

název série: Snape - Ledový žár - Kapitola 18.
název kapitoly: Zpověď naruby

Upozornění autorky: To, co tady a v dalších kapitolách budete číst, je jen zábavná literární fikce. NENÍ to návod na cokoli, ani nic, čemu bych věřila já a čemu byste měli věřit vy. A ZEJMÉNA NE návod na cokoli co se blíží satanismu. Antikněží neexistují, je to jen můj výmysl.

Antikněz nemusel dlouho přemýšlet, na co se Snapea ptát, aby mu pořádně oplatil předchozí horké chvíle. Téma "Jak jsem se stal Smrtijedem" slibovalo báječnou, i když poněkud jednostrannou zábavu. Ostatně stačilo pohlédnout do Severusova nasupeného obličeje a musel se kousat do rtů, aby potlačil vítězný smích.

"Byli jsme oba mladí, velmi mladí..." začal Snape znechuceně, "Samantha byla zvyklá, že si může dovolit cokoliv, a já, po tom, co jsem si prodělal jako malý kluk, jsem měl pocit, že horší už to nebude. Dokázal jsem se z postavení otloukánka, kterého neměl rád ani vlastní otec, vypracovat k pozici jednoho z nejlepších žáků školy, mladíka, který mohl mít rande každý druhý večer...no dobře, tak každý třetí nebo čtvrtý." Jeho úzce sevřené rty a zaťaté zuby prozradily, že možná nemluví až tak docela pravdu. Jen velmi málo kouzelníků dokáže veritaséru vzdorovat. Snape nepatřil k těm, kteří by to uměli dokonale.
"Jen jednu dívku jsem mít nemohl - ji. Možná jsem ji tak miloval právě proto. A trpěl jsem, strašně, ani ne tak tím, že mě odmítala, ale spíš proto, že neodmítala nikoho jiného. Tedy alespoň tehdy jsem měl ten pocit." Snape se úkosem podíval na antikněze. Zadoufal, že mu bude špatně dřív, než ho donutí vyklopit všechno. Nicméně zatím to tak nevypadalo, a tak musel chtě-nechtě pokračovat ve svém nedobrovolném vyprávění.
"Já....asi jsem se jí poněkud...vtíral." Náhle se neovládl a vztekle vybuchl: "Chodil jsem za ní jako pes, sledoval ji na každém kroku, všechny ty její schůzky, jejich konce, které jsem jenom tušil!!!" Snapeova tvář se stáhla v nechuti ze sebe sama. Marně se snažil zabránit vzpomínkám, aby se mu nedraly do vědomí.

--------------

Vidina sebe jako mladíka, skrývajícího se za koši s odpadky a nenávistně hledícího na nesourodý pár lidí na lavičce před ním. Dívka - skoro ještě dítě a muž, na první pohled starší třiceti let. Nebyl to její otec, ani jiný příbuzný. Severus ve svých patnácti letech nemohl pochopit, že ti dva tu mají prostě.....schůzku. Možná se z nich za chvíli stanou milenci. A nebo - muž, který zneužije dítě a jeho oběť. Jak chcete. Záleží na tom, komu přiznáte vinu. Jemu, protože je dospělý a ona je o jediný den mladší, než dovoluje zákon, a nebo jí, protože toto už není její první muž, takže ví, co dělá a co může následovat. Přála si to takhle. Má právo se rozhodnout?

Nesmiřitelný, pošetile odvážný chlapec tehdy rozhodl za ně. Vystoupil ze svého úkrytu v okamžiku, kdy dvojice splynula v dlouhém vášnivém polibku. Tomova ruka se nenasytně drala pod Samanthiny lehké šaty a její dlaně stejně dychtivě rozepínala jeho oděv z hrubé anglické látky. Severus si zahrál na Boha. Snad ani netušil, co svým činem způsobí. Namířil hůlku na milující se dvojici.
"C R U CI O.....C R U CI O, C R U CI O ! ! !" První kletbou minul, další dvě už naplno zasáhly cíl. Větší dávku dostal Voldemort, protože svými zády poněkud zakrýval tělo dívky. Kouzlo je odtrhlo od sebe a každý z nich se propadl do vlastního soukromého pekla. Severus stál nad nimi, s očima hrůzou rozšířenýma zíral nepřítomně na to, co způsobil. Upustil hůlku z rozklepané ruky a vrhl se k Samantě:
"Sam!!! Prosím tě.... odpusť, můžeš-li, já....já nechtěl..." blekotal vyděšeně. Z tváře zkroucené ležící dívky na něj pohlédly oči nepříčetné utrpením. Čísi ledová ruka mu poklepala na rameno. Ohlédl se a hrůzou zkameněl. Voldemort, s tváří zohavenou bolestí a nenávistí zároveň, stál vrávoravě nad nimi a držel svou i jeho hůlku.
"Cruciatus se nepromíjí," prolétlo Severovi hlavou, "může mě beztrestně zabít."

--------------

"Ne! UŽ NEEEEEEEEE...."chytil se Snape prudce za hlavu, která hrozila vybuchnout. Snaha vzdorovat Veritaséru se mu nevyplatila. Svezl se na zem a zkroutil se v prudké křeči. Bodavá bolest mu propalovala celé tělo. Jeho žaludek projevil vlastní vůli a on už neměl sílu tomu zabránit. Jediné úsilí, které byl v té chvíli schopen vynaložit, spotřeboval na to, aby si nepozvracel hábit. Což je u rozevlátého střihu kouzelnického oblečení poměrně náročné.

Antikněz nad touhle hromádkou neštěstí stál docela bezradně. "No, přehnali jsme to oba, a pořádně," pomyslel si. Váhavě se sklonil a odhrnul stále zvracejícímu profesorovi vlasy z čela. Už takhle nevypadaly, že by jim Snape věnoval přehnanou péči. Severus sebou trhl, nebyl zvyklý, že se jeho obličeje dotýká cizí ruka. "Navrhoval bych příměří. Ostatní si dopovíme jindy, chcete-li." Antiknězův hlas zněl mírně a skoro mile. Snape měl přesto tisíc chutí zavést jej do svých vzpomínek a pořádně ho v nich vykoupat. Nicméně nenacházel se zrovna v situaci, kdy by měl na vybranou. Nahmátl hůlku a jakž takž se upravil do důstojné podoby.
"Ale pamatujte si, po dalším kole téhle frašky bude špatně VÁM," zasyčel Snape a posbíral zbytky sebevlády. Jelikož před malou chvílí se ocitl až na dně své důstojnosti a ješitnosti, měl se teď od čeho odrazit. Jako by tu předcházející vzpomínku jaksi znovu zpracoval, zbavil ji znovuprožitím té šílené hrůzy. Cítil se nyní kupodivu volněji.

A v ten okamžik Severus položil otázku, která určila zbytek děje této knihy:
"Co přesně hodláte dělat se Samanthou?"
„Myslel jsem, že bych ji prostě zabil podruhé,“ řekl antikněz a rozhostilo se ticho. Z jedné strany nejisté a z druhé šokované, a taky trochu – hledající nitky možností. Po trapně dlouhé pauze se ten mladší z nich odhodlal znovu:
„Totiž, když už stejně jednou mrtvá je...a ehm, trest za její smrt už je za Vámi...“ antikněz čekal, že po této větě se na něj Snape vrhne, aby se ho pokusil rozsápat na kusy, a byl velmi překvapen, že se tak nestalo. Severus seděl nepohnutě jako dřív. Jen jeho tvář ještě více zkameněla a rysy ztuhly. Antikněz se bál znovu přerušit mlčení. Tušil, že tohle přehnal a dostal strach, co Snape udělá. Ve způsobech lidí se nevyznal dokonale a tohle byl schopný kouzelník. A nejspíš zatraceně rozzlobený kouzelník.

Snapeovy rty se pohnuly až po dlouhé chvíli:
„Nebyl jsem potrestán za její smrt. Soud mě tehdy osvobodil. Potrestali mě jen lidé a...“ chtěl říci Bůh, ale najednou si uvědomil, že si tím není tak docela jistý. Antikněz polkl a oči se mu rozšířily strachem.

„Děkuji vám za poučení, asi jsem prve neuvažoval správně.“ špitl zahanbeně. Přes bělost jeho pleti mu lehce zrudly uši. V kouzelnickém světě lze za stejný zločin pykat jen jednou. Počítal s tím, že za smrt Samanthy byl Snape tehdy odsouzen – mluvilo se o tom a to, jak se jej mnozí lidé bezmála štítili, jak on sám žil – skoro jako vyvrhel, nestýkal se ani s vlastní rodinou, ani s bývalými přáteli – vše tomu nasvědčovalo. A teď – byl mu nesmírně vděčný, že před ním tu jistě tak bolavou pravdu vyslovil. Nebýt toho, byl by za její zabití šel do Azkabanu on. Zamrazilo ho jen z té představy. Jako by mu už mozkomoři dýchali na záda.
Rychle mu docházelo, že tuhle partii zrovna nevyhrává. Jeho postavení vůči Snapeovi se zhoršovalo od chvíle, kdy za ním přišel poprvé. Antikněz nebyl zvyklý být v podřízené pozici. Moc se mu to nelíbilo. Ale v tuto chvíli musel být vděčný, že ho Severus nechal vůbec naživu.

Snad za to mohlo veritasérum, snad hloupá sentimentální nálada, snad prostě to, že byl každý z nich příliš dlouho sám. Zachtělo se jim něčeho, co jim oběma dlouhá léta bylo odpíráno. Přátelství.

„Přál byste si snad...do toho jít se mnou?“ Tón, jakým to antikněz řekl, byl teď, bylo-li to možné, ještě uctivější. To byla hodně nečekaná otázka. Tedy aspoň pro toho, komu byla určena. V Severusově mysli se vybavila vzpomínka. Viděl Samanthu, jak přistupuje k Trelawneyovi, sedícímu za katedrou a sklání se k němu s tím svým povýšeným, výsměšným pohledem a sebe, jak se krčí v lavici a hledí na ně s očima rozšířenýma údivem a ošklivostí. Teď by se vlastně... také mohl...dívat. Na to, jak se role konečně obrátily. Kdysi si to snad i přál. Ale dnes nechtěl být divákem svého vlastního života. Přihlížet tomu, co může... prožít. A proč ne?
„Záleží na tom, co přesně máte na mysli,“ řek antiknězi. Pokud možno pohodlně se usadil do křesla. Vyjednávání bude možná dlouhé.
Ale nebylo třeba vyjednávat tam, kde stačilo poručit. Uvědomil si to brzy. Možná až příliš brzy.