Duše obrazu. -Část první
Okno třídy naskýtalo pohled na
teplý červnový den. Lía chvíli pozorovala špačka, zvědavě nakukujícího dovnitř
a pak se pohledem vrátila ke své čtvrtce.Na ní byla do detailu vykreslená žlutá
vázička. Stejná, jako ta, která stála před tabulí. Mladá umělkyně nakoukla
k sousedce a na jejím papíře byl na vlas stejný, přesný obraz. Kdyby si
práce prohodily, nikdo by si toho ani nevšiml a tak to bylo v celé
třídě.Oni byli to nejlepší a jejich práce byly... prostě dokonalé. Ale jedna
přesně stejně dokonalá jako druhá. Po odevzdání měl učitel na stole vždy štos,
krásných, dokonalých, ale také naprosto shodných výtvorů.
Lía znechuceně odvrátila zrak a
jala se opět pozorovat dění za okny. Věděla, že patří k těm nejlepším, ale
tenhle stereotyp jí ubíjel. Cítila, že by mohla být ještě lepší umělkyní, lepší
než všichni ostatní...Ale co bylo lepší než dokonalost? To nevěděla. Otráveně
odevzdala svůj arch, sbalila si věci a vyšla na chodbu.
„Lío, počkej.“
Za ní ze třídy vyběhla drobná
dívka, veselá už jen svým vzhledem. Za běhu ještě strkala štětce do tašky.
„Jdeš se mrknout do galerie?“
Vypálila s nadšením.
„No já nevím Katko.“
„Pojď, jsou tam nový díla od
Rajaše.“
Lía neměla nejmenší chuť okukovat
další „skvělé“ obrazy, ale co by neudělal pro svou nejlepší, i když trochu
střelenou, kamarádku.
Jako tornádo rozrazila Katka
dveře galerie.
„Támhle!“ Křikla nadšeně.
Za ní klidným krokem kráčela její
společnice s pohledem říkajícím: „No jó,no jó. Vždyť už jdu“
Dozorčí galerie pozvedla oči od
knihy, aby zjistila, kdo to dělá takový kravál, ale když spatřila známou
dvojici, opět se vrátila k četbě. Katka přitančila ke stěně
s vystavenými plátny a začala je vzrušeně studovat. Její společnice
přelétla pohledem několik nových, strojově bezchybných obrazů. Opět nic
převratného.
„Ach jo, tohle přeci nemůže být
všechno...“ Vzdychla si.
„Už to na
tebe zase jde? Tak zkus nějaký jiný styl, třeba impresionismus, nebo tak...“
„Ale Katko,
vždyť víš, že už jsem to zkoušela a na to prostě nemám. Nedokážu kreslit něco,
co není skutečné.“
Rozhovor
dvou mladých dívek upoutal pozornost jakéhosi muže, stojícího opodál.A když
byla Katka plně zaujata exponáty, tichým hlasem oslovil Líu.
„Tak ty si
myslíš, že by šlo nakreslit ještě lépe?“
„Nevím, ale
něco mi říká, že tyhle chladné strojové kopie nejsou všechno. Že by to šlo
udělat lépe. Ale nedokážu si představit jak.“
Muž byl
sice cizí, ale Lía byla zvyklá bavit se v galerii s cizími lidmi.
Mnozí z nich byli umělci, nebo zaměstnanci školy. Usuzovala, že tento muž
je také jeden z mnoha “umělců.“
„Hmmm. Pojď se podívat támhle.
Něco ti ukážu.“
Zavedl jí k jednomu stolu,
kde měl položené desky. Otevřel je a vytáhl jednu čtvrtku.
Lía se nezmohla na slovo a notnou
chvíli na ní ohromeně hleděla. Na bílém papíře byla ona žlutá váza, kterou již
několikrát kreslili. Ale tahle byla jiná. Byla stejně dokonalá, ale měla ještě
něco navíc. Z každého obrazu bylo poznat i to nejmenší smítko. Ale tenhle
obraz jako by žil. Jakoby nejen ukazoval vázu, ale i zároveň vyprávěl její
historii. z malé puklinky u hrdla bylo „vidět“ jak jí jednou malý chlapec
povalil na zem a ona se kutálela a kutálela, až narazila na zeď... A to vše
bylo v jednom kousku kresby. Bylo to něco víc než jen obraz skutečnosti.
Bylo to nádherné.
Lía od obrazu nemohla odtrhnout
oči. „To je to co hledám...“ Prolétlo jí hlavou.
„Líbí se ti?“ Zeptal se neznámý
„Je to... nevím jak to popsat. Je
to... prostě překrásné.“ Koktala Lía. „To je to o čem jsem mluvila. Skutečně
existuje lepší způsob! Moc bych si přála to umět. Naučte mě to. Prosím!“
Nehodlala si nechat ujít tuto
šanci vymanit se z ubíjejícího stereotypu.
„Ale ne, to nejsou má díla,“
vzdychl. „Já tohle nikdy nedokážu. Ale ty bys mohla. Vidím to na tobě.“ Krátce
se odmlčel. „Tohle kreslil starý mistr Ferengi. O něm jsi asi neslyšela, nikdy
totiž svá díla nijak nepublikoval. Jestli se opravdu chceš naučit takhle
kreslit, myslím, že by jsi za ním měla zajít. Počkej, napíšu ti adresu“ Vytáhl
z kapsy tužku a notýsek. Krátce zatančil hrotem tužky po papíře, odtrhl a
podal ho Líe. „Asi tě nebude chtít hned přijmout, nemá rád, když za ním chodí
lidi kvůli kreslení. Ale řekni mu, že tě posílá Brand, Tomáš Brand.“
Mladá umělkyně ohromeně stála a
nevěděla co říct. Jako zlatá brána se před ní najednou otevřelo nové poznání.
„Děkuji“ Dostala ze sebe nakonec.
„Nemáš zač. Tak se měj a hodně
štěstí u mistra Ferengiho.“ A s těmi slovy opustil galerii.
Lía byla jako opařená. Hlavou se
jí motala spousta věcí. Nakonec se trochu vzpamatovala a pohlédla na lístek
s adresou, který stále držela v dlani. Vzpomněla s na onen
krásný obraz. Musí najít toho starého mistra Ferengiho ještě dnes. Cítila, že
má svůj sen na dosah.
Chvatně se rozloučila
s Katkou a jako šíp vystřelila z budovy. Zaběhla domů, převlékla se a
vzala si své kreslící potřeby. Ještě jednou zkontrolovala adresu. Nebylo to
daleko, dojde tam pěšky.
Vyrazila z domu a za půl
hodiny již stála před zchátrale vypadající vilkou. Odpudivý vzhled domu ji
trochu překvapil, ale dodala si odvahy a krátce stiskla tlačítko zvonku. Chvíli
se nedělo nic, ale pak se otevřely dveře a v nich stál drobný stařík
s krásnou, vyřezávanou holí v ruce.
„Ale ale, kohopak to tu máme? Tak
hezkou návštěvu jsem neměl už roky.“ Jeho hlas byl veselý a vlídný. „Copak bys
ráda od starce nad hrobem?“
„Dobrý den. Vy jste pan Ferengi?
Ten, kterému říkají starý mistr?“
„Já a mistr?“ Zasmál se stařík.
„Ale co tě nemá děvče. Kdepak. Kdo ti to napovídal?“
„Poslal mě za vámi Tomáš Brand.“
Špitla nejistě. „Ukázal mi jeden z vašich obrázků.“
„Jo Tomáš... Hmmm.“ Starý pán si
protřel bradu. „No, možná na tom mistrovy něco bude. A co by sis tedy přála od
starého mistra?“
„No víte, ubíjí mě pořád kreslit
ty samé přesné obrazy a moc toužím naučit se kreslit tak jako vy. Myslela jsem,
že byste mi mohl pomoct, nebo poradit.“
„Já a učit tě? To by asi nešlo
děvče. Moje kreslení není pro každého.“
„Pane Ferengi, prosím! Udělám pro
to cokoli.“
Stařec se na malou chvíli zasnil.
Snad ho upoutalo něco v Líiných očích, nebo si vzpomněl na cosi ze svého
mládí. Usmál se a mávl rukou, jako by chtěl odehnat nějakou vzpomínku.
„Cokoli, říkáš? No, to nemusíš,
možná bych tě mohl něco naučit.“
„Opravdu?“ Tvář dívky se náhle
rozjasnila.
„Pojď dál. Něco ti tedy dnes
ukážu.“
|