Cizinec

"

Nevím, odkud jsem přišel. Mám mnoho jmen, ale skutečné neznám. Nejsem člověk, nemůžete mě zabít. Vím o vás vše; znám vaše myšlenky i to, na co právě teď myslíte. Ukloňte se, přichází král!


„Proč si mě unesl?“
Neodpověděl jsem.
„Jsi zvláštní, moc zvláštní. Mou rodinu vyvraždili kvůli majetku, ale ty vraždíš a unášíš , aniž by si z toho měl nějaký zisk. Jakoby jen pro potěšení?!“ řekla snad až příliš pohrdavě vzhledem k situaci, v jaké byla.
Kdysi by mě její slova rozhněvala, ale dnes…
„Člověk či zvíře, jaký je rozdíl? Oba loví a jsou loveni!“
„Ale ty nejsi orel, co loví holoubě! Hraješ si na boha! S mečem nad ženou rozhoduješ, zda bude žít nebo ne. Stejně jako ti vrazi od nás z vesnice, jenže ti by jí ještě znásilnili a okradli.“
To jste vy lidé. Chamtivost, touha po moci a peníze vám zaslepili zrak. Jste jak psi, co se rvou o kost - proběhlo mi hlavou, ale mlčel jsem. Všimla si té nepatrné změny v mém obličeji.
„Hm… i peníze tě nezajímají?… jakoby si snad ani nebyl člověk…,“ ale až poté, co svá slova vyslovila, si uvědomila jejich hloubku.
Už s větší pokorou v hlase jen tiše zašeptala: „Ty tedy nejsi člověk?!“
„Do toho ti nic není. Buď zmlkneš, a nebo ti zas nasadím roubík, tak si vyber!“
Zmlkla. Konečně. Jediné, co jsem na své práci nesnášel, byl kontakt s lidmi; s nimiž, co musí na každou otázku dostat odpověď… Když při únosu či v boji upadli do bezvědomí nebo leželi v horečkách kvůli těžkému zranění, nebyly ony dotazy, co bude dál.


Na zelené listí na stromech dopadly oranžové paprsky zapadajícího slunce. Seskočil jsem z koně, přivázal ho k pařezu, odsedlal jsem ho a jí svázal ruce a nohy provazem.
„Brzy přijde noc a plosci vylezou ze stínu lesa. Půjdu pro dříví,“ řekl jsem jí na vysvětlenou, ačkoli sám nevím proč. Tato dívka byla jiná než ostatní lidé, něco na ní bylo zvláštní, cítil jsem to už v té chýši, ale nevěděl jsem co.
„Rozvaž mě! Nevrátíš se a oni mě svázanou lehce roztrhaj!“ rozhořčeně vyjekla. Neposlouchal jsem jí.
Začínalo jaro, koruny stromů byly obaleny snad tisíci listy, které nepropustily ani jediný sluneční paprsek. Těžký vlhký vzduch a pach mršiny - pomyslel jsem si. Ani ne sto metrů ode mě jsem uslyšel zakňučení.
„Plosci jsou mnohem blíž, než jsem si myslel,“ řekl jsem si pro sebe. Začal jsem sbírat spadané větve; času nazbyt, než zapadne slunce, moc nebylo.
„Au! Pomoc! Ty tam, pomoc!“ rozlehlo se lesem. Zahodil jsem větve, pevně stiskl svou hůl a utíkal za zvukem.
Nechápal jsem, co se děje. Už z dálky jsem nikoho u ní neviděl, i kůň se klidně pásl. Když jsem se přiblížil, spatřil jsem, jak skáče na místě a svázanýma rukama se snaží podrbat na zádech.
„Au! Hej, zvedni mě. Jsi mě posadil do mraveniště!“ vykřikla rozpálená do ruda. Začal jsem se smát.
„Nesměj se a dělej!“ vykřikla.
„Když něco chceš, popros!“
„Dělej, pomoz mi!“ znovu vykřikla.
„Jak je vidět, slušnýmu chování tě nenaučili. Popros!“
„Prosim!“
Zvedl jsem jí a uvolnil ruce. Začala se drbat po celém těla tak horoucně, že se jí vykasala košile a odkryla bílou kůži, která pod sílou paprsků ihned znachověla.
Času už bylo opravdu zoufale málo.
„Díky tvýmu výstupu jsem nestačil nasbírat dost dříví, takže teď půjdeš se mnou do lesa a pomůžeš mi,“ oznámil jsem jí.


„Vlhký dříví - jak to chceš zapálit?“ zeptala se s cynickým tonem v hlase.
„To není tvoje věc!“ odsekl jsem.
Zavřel jsem oči, nasál zhluboka vzduch a soustředil se jen na rytmus svého srdce.
Po chvíli vyjekla: „Hoří to! Jak si to dokázal?“
Neodpověděl jsem, otevřel jsem oči a zadíval se do ohně.
Sedla si naproti a pozorovala mě. Cítil jsem její bodavý pohled.
„Kdo jsi? .... Proč pořád mlčíš? Proč si mě unesl?“ Avšak otázka nedostala znovu svou odpověď.
„Nechceš mě zabít, nebo alespoň ne hned, to by si už udělal a nevlekl mě přes celé Morlonské údolí. Zapálíš mokrý dříví jen pouhou myšlenkou, ale zároveň se směješ - tedy něco lidského v tobě je, i když námi, lidmi, pohrdáš,“ a její slova mi zněla v uších jako ozvěna.
„Nejsem člověk!“ rozkřikl jsem se. „A nespojuj mě s nimi!“
„Tak mi řekni, kdo jsi!“
Zaváhal jsem, ale onen pocit kdesi hluboko ve mně jakoby mi našeptával, že se není čeho bát.
„Dobrá, povím ti to…“

Měsíc už stál vysoko na obloze. Sem tam bylo slyšet zakňučení, ale dokud hoří oheň, netroufnou si ty bestie blíž. Plameny osvětlovaly její obličej, ze kterého se dala číst velká nejistota, co bude! Líbil se mi ten pohled na strachem zkřivenou tvář.
„Jmenuji se Aragar,“ řekl jsem. „Putoval jsem 10 dní, než jsem tě našel.“
Znejistěla: „A proč si hledal zrovna mě?“
Zvedl jsem oči od ohně a zadíval se do jejích, ale nevydržela ten pohled. „Marlena mi to nařídila.“
„Marlena? Kdo je to?“
Dobrá otázka, pomyslel jsem si. Sám si ji kladu ode dne, kdy jsem ji poznal. „Marlena je bohronská kněžka, setkáš se s ní.“
Zamračila se. „A kdo jsi ty?“ Tentokrát jsem to byl já, kdo uhnul pohledem.
Hodil jsem pár špalků do dohořívajícího ohně a pohledem zkontroloval koně, který stál přivázaný jen pár metrů od ohniště.
„Já jsem její služebník. To ona mi dává příkazy.“
„Co se mnou hodlá udělat?“
„To ví jen ona.“
„Mluvíš a přesto nic neříkáš….!“ odsekla a odsedla si dál od ohně. Mlčela. Po tvářích se jí skutálelo pár slz.
„Je pozdě, jdeme spát. Beztak už toho víš víc, než bys měla,“ a na to slova jsem si lehl zády k ohni, svou hůl jsem pevně stiskl v ruce. Slyšel jsem, jak se zachumlává do deky.

Ticho, jen občas zapraskalo dříví v ohni či se ozvalo vzdálené zakňučení. Chystal jsem se přiložit pár sebraných větví do ohně, když můj pohled sjel na ní. Schoulená do klubíčka a co nejblíže k ohni neklidně spala. Až teprve teď jsem si všiml snědé pleti, vystouplých lícních kostí a… cosi se zablesklo v záři plamenů. Naklonil jsem se blíž. Stříbrný amulet s nějakým znakem. Nerozuměl jsem mu však.

První sluneční paprsky protrhávaly bílé mraky, jimiž byla poseta celá obloha. Kapky rosy se všemi barvami blyštěly na stéblech trav a teplý vítr si pohrával s leskle zelenými listy stromů. Kůň neklidně odfrkoval. Byl čas vyrazit.