Irena

Je teplá srpnová noc, z velké výšky vidíme černou skvrnu.
Když se posuneme níž zjistíme že se jedná o obyčejný les, obyčejný?
Uprostřed můžeme rozeznat louku, po dalším přiblížení rozeznáme na louce osamocený dům.
Vede k němu dlouhá zablácená cesta, která se na okraji napojuje na obyčejnou dvouproudovou silnici.
Na ní jsou vidět dvě světla, která zrovna zatáčí na na cestu k domu v lese, ještě víc se přiblížíme...
Bezpečně již rozeznáme zdroj světel, jedná se o oprýskaného červeného žigulíka, nyní se přesuneme do jeho vnitřku.
Za volantem sedí vysoká, černovlasá, odhadem dvacetiletá dívka.
„Půlnoc, sakra vždyť je půlnoc, co si sakra o sobě myslí? Baba jedna plesnivá!“
Seznamte se, Irenka.
„Sssss.”
Vedle na sedadle leží v pelechu s nápisem Macík, šedivý dlouhosrstý kocour.
„Ty buď zticha, nebejt tebe, tak ležim doma v posteli!“
„A proč todle vůbec dělám? Bába si přijede domu z lázní takhle pozdě v noci a už mi volá abych tě přivezla!“
Irena nakrabatila ústa do nepříjemného úšklebku a zarecitovala:
„Haló, Irenko jsi to ty? Tady babička, právě jsem přijela z těch lázní, nemohla bys mi prosím přivézt Macíka, myslím že v tomhle domě bych bez něj neusnula, čekám na tebe, dík.“
„A to se ví že tě musim hned přivézt! Jako jediná dědička tý zazobaný babizny k ní musim bejt milá, jinak všecko vodkáže na nějaký zatracený dobročinný účely! A to nejhorší na tom je.... ááá“
Přes cestu přeběhl nějaký stín neurčitých tvarů a Irena automaticky dupla na brzdy.
„Doprdele,doprdele,dopr...“
Žigulík se dostal do smyku a s hlasitým křachnutím a zvukem ohýbaného plechu narazil do vzrostlé borovice u okraje silnice.
Irena a zvedla hlavu z volantu, z rozseknutého obočí se jí spustil pramínek krve.
„Kssst!“
„Čim dál tím lepší. K tý starý megeře je to vodsuď alespoň dva kiláky a k tomu budu muset ještě tahat kočku s pelechem.“ Hluboce se nadechla. „ A ráda bych věděla co to vlastně bylo za zvíře, podle tvaru se to nedalo přesně poznat. Vypadalo to jako nějakej pes.“ Dala ruce v bok a usmála se. „Jo, nespíš nějakej zatoulanej podvraťák.“
„HAÚÚAÚÚÚÚÚ“ Z nedalekých stromů se vznesla hejna ptáků.
„Toho podvraťáka beru zpět! Pocem kocoure, radši pudem.“ Irena otevřela dveře spolujezdce a vytáhla pelech se vzpouzejícím se kocourem.
Tak nevim, komu víc vadí že spolu pudem pěšky, mně, nebo tobě?“
Neudělala ani pět kroků a zastavila se, pelech s kocourem jí spadl na zem.
Ze tmy se vylouply dvě bledě bílé oči, které patřily k neméně odpornému černému vlčímu tělu.
Irena zavřela a po chvilce se zase otevřela, pořád to tam stálo. V té chvíli jí nenapadlo nic lepšího než se dát na útěk, směrem do lesa. Irena se drala hustým porostem mladých smrčků. Větývky se špičatým jehličím ji šlehaly přes tváře, ale ona tu bolest téměř nevnímala, protože v duchu sváděla urputný boj se svým vnitřním já.
Co to sakra bylo?
Pravděpodobně jen nějakej pes, tady totiž vlci nežijou už dvě století..
Jo? A co ty oči?
Tak bylo to psisko asi nějak nemocný, třeba má vzteklinu.
Jo jasně, náhodou sem narazila na křížence baskervila a vlčáka, kterej má ještě jen tak náhodou vzteklinu?
Taky to mohl bejt jen přelud, asi si jen ospalá, nic víc.
Irena zastavila, aby se nadechla.
Jo to by mohla bejt pravda.
V dálce za ní se ozvalo zavytí, ale ne dost daleko aby ji to nevystrašilo ještě víc než byla.
Ne to nebyl přelud, znělo to až příliš opravdově!
Irena se dala opět do běhu, po pár krocích vyběhla ze smrčkového háje do temnoty starého lesa plného podivně zkroucených starých a suchých jehličnanů.
Zastavila se. Zrak upírala před sebe a nemohla se nadechnout. Ta věc... Ten vlk tam na ní už čekal.
„Jak...?“
Vše viděla jako ve zpomaleném filmu. Vlk se rozeběhl a skočil, přední pracky jí dopadly na ramena, naklonil hlavu, jakoby jí chtěl dát polibek, místo toho ale přesunul své čelisti níž a zakousl se jí do krku.
Irena bezvládně spadla na zem, vlk stál na ní a čelisti měl stále zakousnuté v Irenčině krku. Začal zvedat hlavu a z Irenina krku se začaly ozývat praskavé zvuky. Chtěla křičet, místo toho se jí z krku začalo ozývat jakési chroptění. Krk se jí začínal zaplňovat krví. Při posledním vydechnutí se jí z úst spustila tmavá krev, od které se odráželo matné měsíční světlo. Vlk pustil z tlamy zbytky Irenčina krku a podíval se na své dílo zkázy.
Měsíc se ukryl za mrak a nastala tma plná nelidského řevu.
Na místě kde stál vlk, stála nyní stará žena s krvavými ústy. Ze tmy se vynořil šedivý kocour a přišel ke stařeně. Ta jej vzala do náručí a nepřítomně ho hladila.
„Víš Macíku, v těch lázních jsem dospěla k názoru...“ Pohlédla zkoumavě na Irenčinu mrtvolu.
„Že jsem jí vlastně nikdy neměla ráda, vlastně jsem jí přímo k smrti nenáviděla...“