Snape - Ledový žár 19. Kam události směřují

název série: Snape - Ledový žár - Kapitola 19.
název kapitoly: Kam směřují události
autor: marcella
email: marcella02@seznam.cz

Upozornění autorky: To, co tady a v dalších kapitolách budete číst, je jen zábavná literární fikce. NENÍ to návod na cokoli, ani nic, čemu bych věřila já a čemu byste měli věřit vy. A ZEJMÉNA NE návod na cokoli co se blíží satanismu. Antikněží samozřejmě neexistují, je to jen můj výmysl.

Severus, ležící napříč široké, atypické postele s nebesy, s námahou rozlepil jedno oko a zamlženým zrakem se rozhlédl po pokoji. Poněkud jej zarazilo, že strop nad ním prudce rotuje a v uších mu zní něco jako příboj oceánu. Když se pokusil nadzvedout se v poduškách, málem ho to stálo další samočinný výplach žaludku. "Ještě že jsem kdysi chodil na hodiny Kouzelných domácích prací, jinak bych tu nechal pěkný bordel," pomyslel si. S obtížemi nahmatal hůlku a pokusil se uklidit alespoň podlahu. Když, zmatený stále se točícím světem, podruhé zasáhl stohy knih a jeden z nich málem podpálil sušícím kouzlem, nechal toho. "Kde je ten blázen, snad ho to nezabilo!" lekl se vzápětí. Marně se snažil vzpomenout si, kolik toho zatraceného vína s veritasérem vlastně vypili. Jestli celou láhev, může antikněz touhle dobou už klidně stát před Božím soudem. Opatrně se nazdvihl a jal se dosud zakaleným zrakem prohledávat místnost. Pod stolem objevil velký, poněkud se chvějící tmavý balík čehosi, co při bližším prozkoumání určil jako tělo svého novopečeného přítele. Sundal nohy z postele a pomalu, aby nebouřil žaludek, se přiblížil k němu. "Chvála Bohu, vitální funkce jsou zachovány," oddechl si v duchu. Nicméně došlo mu, že tady ho nechat v tomhle stavu nemůže, a Lektvar Střízlivosti těžko nalijete do někoho, kdo téměř nedýchá.

Madame Pomfreyová se zhrozila, když se profesor Snape, který sám vypadal, jakoby přinejmenším právě prodělal živelnou katastrofu a infekci černého moru navíc, objevil na ošetřovně a polo vedl, polo nesl cizího chlápka, jehož obličej právě nabýval fialové barvy. Zkušeným pohledem zjistila, že mu nechybí mnoho do komatického stavu.
"Zase souboj, že?" otázala se přísně, jako by Severus Snape byl malý chlapeček. Ten jí to raději nevymlouval. Když upřesnil, co má tenhle muž v sobě, z pohledu Pomfreyová se dalo jasně číst "Ten domýšlivý nepříjemný parchant si snad myslí, že když má smlouvu s ministerstvem, může lít ty svoje zakázané smrtící dryáky do koho chce a projde mu to." Severus si vzpomněl na vánoce a zastyděl se. Ten dárek jí ještě neoplatil a teď zas tohle. Musí jí co nejdřív vyrobit nějaký dobrý parfém. Ostatně po jeho hodinách Lektvarů stejně vždycky dává dohromady toho pitomce Longbottoma.
Madame se několika hůlkou vyslanými elektrošoky podařilo antikněze přimět k tomu, že zasténal, zkřivil obličej a zkroutil se na posteli do klubíčka. Pomfreyovou to viditelně uklidnilo. Úmrtí cizího muže na ošetřovně by Brumbálovi vysvětlovali přece jen těžko. Poslala Snapea pryč a ztišila hlasový projev svého nového nemocného tak, aby z něj nachlazeným studentům za zdí nebylo jasné, že kromě otravy veritasérem má navíc kocovinu jako hrom. "A chudák Sibyla si ho pořád tak idealizuje," zasmála se na Severusův účet.

--------------

Školník Filch se vracel z nádvoří do své pracovny velmi, velmi pomalu. A nerad. Věděl co, nebo spíše kdo ho tam čeká. Když vstoupil, ucítil na sobě pohled lhostejných, povýšených očí Lucia Malfoye. Vzpomínka na bezmeznou bolest, jejímž původem byla nedávno jeho hůlka, na krutý, zbytečný trest, který na svém starém těle ještě stále cítil, se mu zaryla do masa a kostí nepříjemným připomenutím. A strachem. Byl by udělal cokoli, jen aby se to neopakovalo. Utěšoval se, že dnes s ním bude Malfoy určitě spokojenější.
Ten nedal ani mrknutím najevo, že vidí, jak je Filch od minulé schůzky ještě shrbenější a jak se mu třesou ruce. Zajímalo ho jediné: tělo pro Pána Zla. Když mu Filch jektavým diskantem vyložil svůj plán, Malfoy na něj málem seslal Cruciatus podruhé.
"To nemyslíš vážně, ty idiote!!!!!" zasyčel vztekle, "jedenáctileté děcko?!?!?!" Lucius se vzteky neznal. Pouze vědomí, že další kletbu by stařík nemusel přežít, ho zdrželo ve výbuchu zuřivosti.
"Když lord Voldemort.......řekl že....musí být panna," drmolil Filch ve smrtelné hrůze, "a ty dívky dneska......začínají poněkud brzo.....a jak jsem měl zjistit....jestli..." Malfoyovi zacukaly koutky úst v záchvatu smíchu. Představa, jak školník osobně prověřuje nevinnost některé bradavické patnáctky, ho málem položila. Jen to asi zachránilo Filche před něčím, po čem by musel strávit nejméně týden na ošetřovně.
"Dělej jak chceš. Následky si přičti sám," sykl a práskl za sebou dveřmi. Koneckonců, jeho za to Pán Zla nezabije. Nikdy neměl valné mínění o svých podřízených, ale teď mu vadilo, že jsou to všechno TAK strašně tupí idioti. Snad kromě mladého Fletchera - ten se zatím docela osvědčil. Jen kdyby mu konečně přestalo téct to mléko po bradě - na jakoukoli zodpovědnou funkci byl zatím přece jen mladý. Malfoy náhle zatoužil popovídat si s někým sobě rovným. Občas ho mrzívalo, že musí stále jen poroučet lidem, kteří mu nesahají ani po kotníky. No co, zajde za Snapem, snad ho taková nenadálá návštěva nepřekvapí.
Severus byl jeho druh z mládí. Tehdy se k němu Malfoy choval občas trochu povýšeně - měl bohatšího otce, víc si věřil a měl i víc úspěchů u děvčat, ale postupem času se role skoro obrátily. Lucius si Severa začal vážit. Uznával jeho schopnosti, imponoval mu jeho chladný nezájem o smrtijedské pocty a povýšení. Musí na tom být hodně dobře, když si takové chování může dovolit, myslel si. I to, že mu tolik věří Brumbál a ministerstvo, mu trochu záviděl, i když se jim v duchu smál. Kdyby tak věděli! :-)

--------------

"Vítám tě, Luciusi! Usaď se a otevři tu láhev za sebou!" zavrčel Snape od ohniště v krbu. Malfoy rozpačitě přešlápl na prahu. Severus nevypadal příliš odvázaně z toho, že ho vidí.
"Jak si vede Draco?" Začal konverzaci stupidní otázkou. Ne že by ho to zrovna zajímalo, poslední dobou měl jiné starosti než prospěch svého syna, od kterého navíc automaticky očekával, že bude chytrý po otci. "Aspoň nějaké neutrální téma," pomyslel si Snape, jemuž neunikly Luciusovy slídivé pohledy ke Zdroji. Stále ještě mu bylo dost nevolno a co horšího, nebyl si vůbec jistý, že účinky té včerejší šílenosti vyprchaly. Aspoň kocovinu měl tedy pořádnou.
"Nic moc, jestli myslíš jeho školní výsledky," zahučel bez uvážení. Malfoyova tvář lehce potemněla. Takovou odpovědí na svou, víceméně jen zdvořilostní otázku, byl překvapen. Od svého /samozřejmě milovaného/ syna očekával vždy perfektní, vynikající výkon.
"Asi bych se mu měl víc věnovat," pronesl se zdvořilým úsměvem. V jeho vnitřním jazyce to znělo "Já si toho zmetka podám!!!".
"To bys měl," připustil Snape poněkud trpce. Zamrzelo jej, že Malfoyův syn trpí tím, čím strádal v dětství i on sám. Občas mu Lucius Malfoy nepříjemně připomínal jeho otce, tím, jak se oba hnali za kariérou, jak jim úspěch byl vždy přednější než vlastní děti, jak ani jeden z nich nikdy neposlouchal, co mu jeho syn říká. A štvalo jej i to, že jeho chabé pokusy nahradit Dracovi onen nedostatek lásky zrovna moc nevycházely. Kdesi v koutku svého srdce toužil být svým studentům dobrým učitelem, dát jim do života to, co sám tolik postrádal a předejít tak tomu, aby skončili v Azkabanu nebo mezi Smrtijedy.
Ale tyhle myšlenky teď rychle zapudil. Bylo třeba tvrdě hlídat myšlenky, a držet se nějakého nesmrtijedského tématu, aby ho doznívající účinky lektvaru pravdy nedonutily vyzvonit na sebe nic, co by ho mohlo stát život. "Co nového u vás a jak se daří ženě?" zkusmo nahodil konverzaci.
"Nevím, nebyl jsem tam skoro měsíc, "odvětil Lucius ledabyle a Snapeovi se zatajil dech. Pokud nemá Malfoy novou milenku, s níž by trávil všechen volný čas, musí to znamenat, že lord Voldemort zrovna nespí.
"Přípravy na obětní ceremoniál jsou v plném proudu. Síla z těla nějakého toho nevinného děvčete pána Zla prozatím na nějakou dobu posílí. Zúčastníš se, doufám?" Snape přikývl. Rozhovor se stáčel pro něj nepřijatelným směrem. Nevěděl určitě, jestli v tomto stavu dokáže přesvědčivě lhát. Naštěstí Malfoy jeho odpověď slyšet nepotřeboval.
"Máme novou posilu, vnuk Mugunduse Fletchera, jestli se pamatuješ. Kdysi za tebou pořád chodil a myslím, že dosud v tobě vidí svůj veliký vzor. Velmi nadějný chlapec. Však uvidíš." Tohle Severus snad ani vidět nechtěl. Další zmařený život, další upsání nadějného talentu službám Zla. Povzdechl si.

Zaklepání na dveře přerušilo jejich další hovor.
"Omlouvám se, že ruším," vsunul dovnitř hlavu profesor Kratiknot, "ale toto už přestává všechno. Málem mi vyhodili pracovnu do povětří." Vtáhl dovnitř trochu se vzpouzející Arine. Za nimi Snape zahlédl obvyklé duo Weasleyových Freda a George.
"Ty jejich žertíky, stokrát už jsem je napomínal, a oni si nedají říct....tentokrát natřeli všechny židle něčím, co vybuchuje, a žáci se mi málem rozprskli po stěnách. Tak jsem se rozhodl, ať si to s nimi ředitelé jejich kolejí vyřídí sami," ukončil maličký profesor svůj žalozpěv.
Malfoyovi se rozzářily oči náhlým zájmem. Vstal a přikročil k dívce. Uchopil její hlavu do dlaní a natočil ji ke světlu. Tak tohle je tedy ona..... Rád si prohlížel oběti před tím, než se s nimi začalo dít něco zlého. Jak byly klidné, jak čisté a důvěřivé.... nedokázal by říci proč, ale měl ten pohled rád.
Snapeovi neušlo jeho podivné chování. Proč by se zrovna Lucius zajímal o cizí dítě? Hned, jak se Malfoy rozloučil, uhodil na Arine:
"Odkud znáš pana Malfoye?"
"Já ho neznám," špitla Arine, překvapená tím, na co se profesor zeptal. "Zatracení kluci," pomyslela si, "kdo by tušil, že ty židle vybuchnou tak moc. Snape mě zabije a jim McGonagallová dá nejvýš nějaký lehčí trest."

"Takže budeš tak LASKAVA, a nebudeš bez mého svolení vůbec vycházet z hradu!!! Zákaz platí do odvolání, tedy velmi pravděpodobně do konce školního roku!" Arine málem zkameněla. Vždyť sotva začalo jaro!!!!!!! Do konce školního roku..... a kdo jí nakrmí sviště, a žáby, a všechno ostatní!!!!!!! To nemůže ten mizera myslet vážně. No dobře, neměli s klukama zdemolovat Kratiknotovi učebnu a nějaký trest asi zaslouží, ale tohle je přece jen...... Jenže chtít po Snapeovi jakoukoli špetku slitování je naprosto zbytečná věc. Přesto to musela zkusit:
"Pane profesore...... já vážně nevěděla, že to bouchne tolik, a tu učebnu jsme slíbili dát dopořádku....tak prosím vás.....nešel by ten trest ještě nějak změnit?" Snapeovi jí bylo skoro líto. Vlastně tato dívka byla jedním z mála lidí, kteří k němu byli upřímní. I když ho často štvala k nesnesení, měl ji svým podivným způsobem rád. Proto ten trest nemohl zrušit. Pořád měl to nevysvětlitelné tušení, že Arine se žene do opravdu pořádného průšvihu, a měl o ni strach. Byl rád, že dostal tuhle záminku ji alespoň trochu ochránit. Snad to bude stačit. A s tím, že ho nenávidí, se ostatně smířil už dávno. I když mu to bylo...... líto.