Den, kdy zemřel James Hardman - 1.část

Všechny bytosti,
ať jsou nebo nejsou si toho vědomy,
jsou navzájem nerozlučně spjaty.

Tolstoj



Pondělí 16. 6. 2008
7:00

James Hardman se jako každý všední den probudil za příjemného polohlasného zpěvu své holografické společnice Sheily. Svou podobou a hlasem jako by z oka vypadla jedné velice populární zpěvačce z přelomu století, která svou závratnou kariéru ukončila těžkými depresemi a kokainovým kómatem. Po třech letech bezvědomí, asi v polovině roku 2005, její tělo náhle zmizelo z luxusní kliniky kdesi ve švýcarských Alpách. Od té doby ji nikdo neviděl. Tedy až na Jamese – sice ne živou, z masa a kostí, ale z poctivých fotonů, jedniček a nul. V dětství ji James zbožňoval, a tak si ji vytvořil jako svou holospolečnici, která ho každý den, když vstával do práce, budila svým lahodným zpěvem.
Pro “Hardyho“, jak mu kamarádi v baru říkali, byl Sheilin zpěv vysvobozením z noční můry, která ho pronásledovala poslední půlrok, téměř vždy, když jen zavřel oční víčka. Ten sen se pokaždé opakoval a každou noc k němu přibývalo něco nového, připomínalo to nekonečné holoseriály, které James tak miloval. Každý den nový díl. Jenže tento seriál James nenáviděl, dokonce každý večer z hrůzou usínal, co ho dnešní noc čeká. Sny byly natolik divné, že se o nich styděl mluvit s kamarády u piva, beztak by si z něj dělali legraci, na což už byl po mnoha letech zvyklý. Bál se jít i k psychiatrovi, mimochodem to bylo nejvýnosnější zaměstnání v celé Americe. Jediný, s kým si mohl promluvit, byla Sheila, ona jediná ho měla v úctě a byla do něj velice zamilovaná. Aby taky ne, když si James dva týdny lámal hlavu s jejím zdrojovým kódem. Na snech byla nejpodivnější jejich zmatečnost a hlavně, co Hardmana nejvíce děsilo, jejich realističnost. Pokaždé se probouzel propocený, jako by právě vylezl z bazénu a s pocitem pálení každého svalu v těle.

“Dobré ráno, Jamesi.“
“Dobré ráno, Sheilo,“ odvětil své společnici.
Hardy prohrábl pravou rukou své husté blond vlasy a s menšími obtížemi se posadil na okraj postele.
“Jak jsi se vyspal, Jamesi? Podle tvé hladiny adrenalinu a zvýšeného tepu usuzuji, že dnešní noc nebyla úplně klidná.“
“To tedy nebyla, máš naprostou pravdu.“ Z jeho hlasu Sheila pochopila, že její otázka v něm vyvolala určitou míru zlosti, ale snažil se ji nedávat příliš najevo.
Jamesova útlá, ale sportem vytrénovaná postava vstala z postele. Několika cviky se snažil protáhnout unavené tělo z nočního spánku. Za ta léta vrcholového sportování, kdy hrál za houstonskou státní universitu baseball a odpaloval míčky rychlostí jedoucího vlaku, necítil nikdy po ránu takovou svalovou bolest jako v posledním půlroce, co se mu zdál ten neuvěřitelný sen.
Otočil se směrem k hologramu a ze široka se na něj usmál a řekl: “Dnes vypadáš báječně, miláčku, ten nový účes ti moc sluší.“
“Děkuji Jimmy,“ a dlouhým pohybem ruky si pročísla blonďatou hřívu, jednu z téměř dvou a půl tisícových možností účesů, které jí James naprogramoval.
Téměř se jí dotkl, když procházel kolem ní cestou do koupelny. Po několika krocích se za naprosto dokonalým Sheiliným tělem, oděným v bílých přiléhavých šatech, stačil ohlédnout. Jakmile otočil hlavu, Sheila s půlvteřinovým zpožděním dokázala vypočítat třístupňovou odchylku směru jeho chůze, což mělo za následek sražení porcelánové vázy, kterou si přivezl z cest po Africe. To byl celý James, sice vynikající programátor a sportovec, ale jakmile se podíval na pěknou ženskou, v tu chvíli mu přestaly fungovat všechny obvody v mozku. Pohled na střepy u něho vyvolal slabé cukání levého koutku úst, po chvíli se nad tím jen pousmál a pokračoval do koupelny.
Studenou vodou nabranou v dlaních opláchl přeležený obličej a při pohledu do zrcadla mu hlavou proběhla věta, kterou k sobě polohlasně promluvil: “Jamesi Hardmane, je ti 28, večery trávíš s hromadou fotonů, šéf tě neustále buzeruje a při pohledu na pěknou holku, byť i holografickou, provádíš samý pitomosti, s tím bys měl něco dělat, hochu.“
“Kanál tři – zpravodajství,“ řekl a na polovině zrcadla se zpustilo ranní zpravodajství třetího kanálu.
Naučeným pohybem pravé ruky uchopil “holicí strojek“, svým tvarem připomínal propisovací pero dvacátého století. Lehkým přimáčknutím palce na tělo strojku spustil laserový paprsek, jenž v zelené barvě přejížděl po Jamesově zarostlé tváři a měnil dvojdenní strniště v dokonale hladkou pokožku.
“RANNÍ ZPRAVODAJSTVÍ 3. KANÁLU, HLÁSÍ SE TREVOR WILLIAMS!“
“ZPRÁVY Z DOMOVA – VE VČEREJŠÍCH ODPOLEDNÍCH HODINÁCH DOŠLO K MOHUTNÉ EXPLOZI V JIHOVÝCHODNÍ ČÁSTI LOS ANGELES. VÝBUCHEM BYLO ZNIČENO ZÁBAVNÍ A OBCHODNÍ CENTRUM, PŘI KTERÉM ZEMŘELO 865 LIDÍ. ŠLO O TERORISTICKÝ ÚTOK, KE KTERÉMU SE PŘIHLÁSILO HNUTÍ ZA OSVOBOZENÍ BLÍZKÉHO VÝCHODU.“
“PŘED NĚKOLIKA MÁLO MINUTAMI VYDALA NASA OFICIÁLNÍ VYJÁDŘENÍ K SOBOTNÍ NOUZOVÉ EVAKUACI VESMÍRNÉ STANICE ISS. PŘÍČINOU BYL ROJ ASTEROIDŮ O VELIKOSTI LIDSKÉHO OKA. DOŠLO K PROTRHNUTÍ TŘECH SOLÁRNÍCH PANELŮ A PORUŠENÍ TRUPU MODULU COLUMBUS.“
“A TEĎ ZPRÁVY ZE SVĚTA – BOJE PROTI CELOSVĚTOVÉMU TERORISMU V AFGANISTANU, IRÁKU A PALESTINĚ NEUSTÁLE POKRAČUJÍ. PO VČEREJŠÍM ÚTOKU V L.A. ROZHODLO VRCHNÍ VELENÍ NATO O VYSLÁNÍ 6000 GENETICKY MODIFIKOVANÝCH PŘÍSLUŠNÍKŮ NÁMOŘNÍ PĚCHOTY DO OBLASTÍ BOJŮ.“
“To je hrůza, svět spěje k naprosté katastrofě,“ pronesl James značně podrážděným hlasem a slovním povelem vypnul holovizi.
“Sheilo, miláčku, nevěřila bys, co ti blbci z NATO udělali.“
“Copak Jimmy?“
“Už před osmi lety mi máma povídala, že jestli se začne manipulovat s lidskou buňkou, půjde celé lidstvo do pekla. Ještěže se toho chudák nedožila, sice jsem u ní nikdy neměl rád ty její pobožný kecy, ale teď jí dávám za pravdu. Copak je morální “vyrobit“ člověka, nacpat do něj nejmodernější techniku, naprogramovat ho jen na zabíjení a poslat na jistou smrt do zemí, o kterých nic…..“ Vtom ho přerušil Sheilin něžný hlas.
“Jimmy, přece se nebudeš rozčilovat nad věcmi, se kterými se nedá nic dělat a ty sám s tím neuděláš už vůbec nic. Pojď mi raději povědět o dnešním snu.“
“Pořád ten stejný, Sheilo, opět jsem bezvládně ležel v dešti na špinavé ulici a kolem mě kaluž krve. Dnes jen s tím rozdílem, že jsem byl obklopen spoustou záhadných postav, ze kterých vycházelo oslepující, ale uklidňující bílé světlo. Nakonec mě zář úplně pohltila a najednou jsem pocítil, jak se mé tělo rozpadá na milión malých kousků. Nevím, co to má znamenat, proč ležím polomrtvý na ulici, kdo jsou ty záhadné postavy, snad duchové čekající, až přejdu na druhou stranu,.…přitom mně nepřipadá, že bych v tom snu umíral, nemám strach, necítím žádnou bolest. Ale jakmile se ráno probudím, všechny svaly mám v jednom plameni.“
“Nejsem si jistá Jamesi, asi bys měl zajít k doktorovi, už to začíná být vážné.“
“Hloupost! Je to jen sen, každý je má, možná ne takové……a vůbec, stejně by mě nakonec zavřeli do blázince!!!“
“Dobře, omlouvám se, měl bys už raději vyrazit do práce.“

Po několika minutách se James rozloučil se Sheilou, navlékl na záda malý sportovní batůžek a vyrazil na kole rušnými houstonskými ulicemi do práce. Jako každý pracovní den projel místem, kde končí takzvaná bezpečná zóna a začíná město ve městě, místními nazývané Crime City, kde neplatí žádné zákonné ustanovení, snad jedině zákon “kdo rychleji zmáčkne spoušť své bouchačky – přežije“. Policie byla místními gangy vyhnána již před čtyřmi lety, ale každý ví, že raději odešla dobrovolně. Poté, co se pořádek snažily nastolit i národní gardy a o život přišlo víc jak čtyři sta mužů a žen na obou stranách, byl po ročním krveprolití vyjednán kompromis v podobě Crime City se svou vlastní infrastrukturou. Jakmile byl někým, ať z jedné či druhé strany, narušen vstup, byl hraniční stráží na místě zastřelen.
Někdo by si mohl myslet, že tím pádem normální Houston bude bez kriminality - opak je pravdou. Sice ne v takovém měřítku, ale místním skupinkám se dařilo spolupracovat s vládou C-City, které šlo o ovládnutí zbytku města. Ve dne tu bylo celkem bezpečno, policejní a zvláštní vojenské jednotky fungovaly, ke spokojenosti radních, více jak uspokojivě. Úderem desáté hodiny večerní, vyhlášením zákazu vycházení se pořádkové oddíly stáhly a ulicemi velkoměsta se pohybovaly pouze v omezeném počtu a s těžkou bojovou technikou. V těchto hodinách se opravdu nevyplácelo vycházet ven, jednak bylo téměř jisté, že člověk bude přepaden a okraden (v lepším případě) a nebo se stane obětí dobře mířeného projektilu (a následného okradení). Určitá pravděpodobnost byla i v zatčení dotyčného odvážlivce a strávení čtyřiadvaceti hodin v cele (výhodné pro toho, kdo měl v úmyslu pokračovat druhý den ve svém životě).
Když James projel centrálním parkem, zastavil na rohu Severozápadní a River Street u oblíbeného obchůdku s čerstvým pečivem. Opřel své kolo o stojan poblíž vchodu do pekárny, obojí omotal řetězovým zámkem, palec přitiskl na senzor otisků prstů, čímž uvedl do chodu mechanismus zámku a bezpečně tak uzamkl dopravní prostředek. Když otevřel vstupní dveře, byly jeho čichové smysly příjemně podrážděny fantastickou vůní čerstvého pečiva. Krámek nebyl nikterak veliký, asi čtyři metry od vchodu byl napříč postaven chromovaný pult, za kterým se na své zákazníky neustále dobrosrdečně usmíval černošský muž mohutné postavy v nejlepších letech. Jeho doposud husté šedivé vlasy z části zakrývala červenozelená čepka, pod nosem se mu rýsoval léta pěstěný knír. Na zástěře stejného zbarvení jako pokrývka hlavy měl v úrovni prsou cedulku se jménem George Stroller.
Pekařstvím se krom úžasné vůně linuly tóny bluesové hudby, na světle červených stěnách byly na husto pověšeny fotografie nejslavnějších bluesových zpěváků první poloviny 20. století, na kterých si George obzvlášť zakládal. Když James přistoupil k pultu, oba muži se na sebe kamarádsky pousmáli.
“Dobré ráno, Georgi.“
“Dobré, synku – jako obvykle?“ dotázal se postarší muž.
“Ano, tři sýrové housky….a dnes mi k tomu přidej dva kousky jablečného závinu, Georgi.“
Pekař nabral z proutěného koše tři housky, poté kleštěmi vzal zpod skleněného poklopu dva záviny a vše zabalil do bílého papírového sáčku s emblémem své pekárny.
“Dělá to dva dolary a šedesát centů, Jimmy.“
“Za tak pohádkově dobré pečivo – je to skoro zadarmo,“ řekl James a oba muži se přátelsky zasmáli.
“Doufám, Hardmane, že se večer uvidíme u piva, nehodláš přece opětovně vyměnit společnost nejlepších kamarádů za tu hologramovou buchtu! A přiveď i toho tvého kolegu.“
“Uvidím, Georgi, ale pokud si mám vybrat mezi krásnou ženskou a bandou opilců, tak…….pro dnešek zvolím partu škaredých chlapů. Zatím se měj, Georgi, ať ti jdou kšefty.“
“Díky, ahoj Jimmy,“ odpověděl muž za pultem a otočil se k dalšímu zákazníkovi.

Po dvaceti minutách jízdy vjel James na svém kole do podzemních garáží padesátiposchoďového mrakodrapu, v němž sídlí firma, kde pracuje. Hlasovou identifikací otevřel bezpečnostní šest palců silná ocelová vrata, za nimiž se nacházely osmipatrové podzemní garáže. V prvním patře se nacházela speciální parkovací místa pro zaměstnance, kteří do zaměstnání dojížděli stejně jako James. Byly to boxy z titanových kompozitů s trojitým jištěním zámku. Zkouškou hlasu počínaje, skenováním oční sítnice a testem DNA konče. Stání pro automobily bylo zabezpečeno obdobně, pouze doplněno o celkový sken životně důležitých orgánů. Ke spokojenosti lidí pracujících v této budově bylo uděláno maximum, majorita zaměstnanců sice většinu bezpečnostních opatření považovala za zbytečné, ale od doby, kdy se náhle zvedla vlna terorismu, pomohl tento systém zabezpečení snížit riziko infiltrace nebezpečných osob do důležitých budov téměř na nulu. Ale pořád tam bylo to slůvko “téměř“. James stiskl na ovládacím panelu tlačítko pro přivolání výtahu, během chvilky se před ním otevřely dveře výtahu a James vkročil do jeho útrob.
“Identifikujte se, prosím!“ řekl příjemný ženský hlas, patřící operačnímu systému výtahů.
“James Hardman, identifikační číslo: JH800620/658.“
“Dobré ráno, Jamesi Hardmane, přistupte prosím k ověření vaší DNA!“ Vedle dveří byl panel z černého skla, na kterém se rozsvítil žlutý bod.
James tímto testem procházel denně, a tak bez sebemenšího zaváhání přitiskl palec pravé ruky na světelný bod. Ucítil v prstu slabounké zapíchnutí, které už ani nevnímal. Jehla o velikosti několika málo mikrometrů odebrala vzorek krve a systém provedl analýzu DNA.
James se instinktivně podíval bříško na palce, aby se ujistil, že mu ze vpichu nevytéká krev, i když věděl, že je to nemožné, protože jehla nebyla ani lidským okem viditelná, jak byla malá. Žlutá barva na černém panelu se změnila v zelenou a nad zářivým bodem se na malém displeji zobrazila fotografie Jamese.
“Děkuji, pane Hardmane, zvolte prosím číslo patra!“
“Třicáté šesté.“ Během několika vteřin se na kontrolním panelu objevila číslice 36 a kabina výtahu vystřelila vysokou rychlostí k horním podlažím.
“Třicáté šesté patro, společnost Hawkins Microsystems, je osm hodin dvacet šest minut, přeji úspěšný den, Jamesi Hardmane.“
James vykročil z výtahu, přímo naproti němu byla z hnědého mramoru firemní recepce, pozdravil se se ženou za pultem – Jill, nad kterou zářil velký zlatý nápis HAWKINS MICROSYSTEMS, věnoval jí krátký úsměv, který mu lehce oplatila, a zamířil dvoukřídlými prosklenými dveřmi do hlavní haly. Ta byla rozdělena na nespočet neosobních kójí, ve kterých měl každý zaměstnanec místo tak akorát na počítač, sebe a pár zbytečných věcí. Jamesova “králičí nora“, jak měl ve zvyku říkat, byla až téměř na druhém konci místnosti, jediná výhoda byla ta, že byla umístěna u oken, takže měl nádherný výhled na město.
Cestou ke svému pracovišti potkával spoustu spolupracovníků, o kterých nevěděl téměř nic, ani jejich jméno, a tak se neobtěžoval s pozdravem. Zpovzdáli se k němu přibližovala nepřehlédnutelná obtloustlá postava jeho kolegy ze sousední kóje.
“Nazdar Jimmy,“ křičel muž s mírným úsměvem ve tváři několik kroků od Jamese.
“Ahoj Richarde,“ odpověděl na kolegův pozdrav. Richard Shipley, malý, buclatý mužíček ve středních letech, s brýlemi ze silných obrouček na téměř lysé hlavě – nejlepší a taky jediný skutečný Jamesův přítel ve firmě.
“Jak ses měl, Richi, o víkendu, byl jsi s rodinou tábořit?“
“To si piš, kamaráde, a chytil jsem dvě takhle velký štiky,“ a rozmáchl rukama na šíři svých ramen.
“Co počasí, dobrý?“ pokračoval ve svých otázkách James.
“Celkem ušlo, sice jsme v neděli trochu zmokli, ale až na cestě domů.“
“A co ty, Jamesi? Zase víkend se svou holomanželkou,“ rozchechtal se Richard.
“Dej si pohov, tlusťochu, tak vážný to ještě není, ale neboj, včas ti řeknu, až budeme mít svatbu,“ a věnoval Richardovi kamarádskou ránu pěstí do ramene.
“Jimmy, pojďme k tobě do nory, musím ti něco důležitého říct!“ V tu chvíli rozzářená Richardova tvář zvážněla, až to Hardmana mírně zaskočilo.
“Co se děje, Richi?“
“Tady ne, je tu moc lidí.“
Cestou na pracoviště zahlédl James přes půl místnosti ženu, která v náruči držela lepenkovou krabici, v níž měla ledabyle naházené osobní věci ze své kóje. Laura Morleyová šla duchem nepřítomnou chůzí pomalu k východu a po tváři jí stékaly lesknoucí se slzy. James Hardman nevěřícně pohlédl na svého kolegu.
“Richarde, co to má znamenat?“
“O tom chci právě s tebou mluvit,“ procedil mezi zuby a oba muži zahnuli do Jamesovy králičí nory.
“Nevím co, ale něco se děje, Jimmy, ráno vyletěl Dean Murray z účtárny a teď Laura. A asi nebudou sami, slyšel jsem, že výpověď má dostat dvacet lidí.“
“Ale proč, copak něco provedli a nebo chtějí vyhodit pár slušných lidí, aby si páni mohli koupit nový auta?“ zuřil James.
“Prý klesly akcie na burze až o šedesát procent a už byli odvoláni i dva členové správní rady a určitě mi dáš za pravdu, že celé vedení se samo o sobě nevyhodí. Vždycky se najdou nějací obětní beránci a s nimi i několik obyčejných lidí.“
“Dobře, nemuseli ale vyhazovat Deana, vždyť má tři malé děti a …“ vtom ho Richard přerušil.
“Jimmy je úplně jedno, komu dají padáka a buď rád, že jsi ho nedostal ty, i když jeden nikdy neví. Za pět minut ti může zaklepat na rameno poslíček a v ruce bude mít šedou obálku s černým nápisem - Důvěrné.“
“Jdi do háje, Shipley, měl by sis radši zalézt do své díry, než tě vyhodí za kecání v pracovní době.“
“Máš pravdu, radši půjdu, ale pokud tu výpověď dostaneš, můžeš se mi jít vyplakat na rameno.“ A v Richardově tváři se objevil provokativní úsměv.

James Hardman, Richard Shipley a tucet dalších lidí pracující na stejném podlaží, o nichž James s Richardem nevěděli zhola nic (snad dva nebo tři kolegy znali jménem), byli zaměstnáni u firmy Hawkins Microsystems jako programátoři třetího stupně. Hawkins Microsystems se zabýval vývojem systémů pro armádní superpočítače. A jelikož vše bylo v zájmu národní bezpečnosti, panovala zde ochranná opatření na nejvyšší úrovni. Nikdo ze zaměstnanců nevěděl přesně, na čem pracuje, programátoři třetího stupně, jako byl James, dostali vždy jen malou část, každý jinou, a po naprogramování příslušného zdrojového kódu šla zakázka na částečné zkompletování na úroveň dvě do pobočky v jiném městě, až se dostala k rukám programátorů prvního stupně, kteří software implementovali do příslušného hardwaru. James se s kolegou příliš nezajímali na čem momentálně pracují, oba dva patřili k absolutní špičce ve svém oboru a svou práci odváděli ke spokojenosti nadřízených na výbornou, za což byli velice slušně placeni.
“Tři čtvrtě na dvanáct,“ vypustil James polohlasně z úst, když po téměř třech hodinách konečně odklonil svůj zrak od obrazovky počítače směrem k náramkovým hodinkám na levé ruce.
“Už je čas na oběd, měl bych jít za Richardem,“ pomyslel si.
“Tak co, tlusťochu, ještě tě nevyhodili? Jdeš se najíst nebo držíš zase dietu?“
“Hele, nechej si ty blbý kecy pro někoho jinýho, už šilhám hlady!“ A společně zamířili k výtahu.





“Richi, jdeš večer do Blind Eye?“ zeptal se Hardman právě ve chvíli, kdy dožvýkal poslední sousto kuřecího steaku.
“Kamaráde, ještě nevím, slíbil jsem ženě, že budu brzy doma, dcerka je potom výletu trochu nastydlá.“
“Vidíš, o co je lepší holografická ženská, té nemusíš nic slibovat. Dáme dvě tři pivka, jednu hru pokeru a půjdeme, už jsem to slíbil Georgovi z pekárny.“
“Nemáš nic slibovat Jimmy, ale uvidím, až se vrátíme do kanclu, tak zavolám ženě a zkusím se s ní domluvit. Měli bychom zaplatit a jít.“
“Kam spěcháš, třeba je to tvůj poslední oběd v téhle restauraci,“ namítl James.
“Pokud hned nezvedneš ten svůj zadek, tak budeš mít pravdu, ale poslední oběd to bude tvůj, já odcházím.“
“Bereš práci moc vážně, Richi,“ popíchl ho James a opustili typicky americkou restauraci s rychlou obsluhou, kterých je po celém městě nespočet.

17:45
“Ještě patnáct minut, to už vydržíš Hardmane,“ řekl si v duchu James, když ho najednou v jeho myšlenkách přerušil něčí hlas.
“James Hardman?“ dotázal se muž stojící u vstupu do jeho kanceláře.
“Ano, přejete si,“ odpověděl mu stroze James a ve chvíli, kdy na něj upřel zrak, bylo Jamesovi jasné, komu hlas patří. Muž v černém obleku, postavou připomínající spíše zápasníka než úředníka, byl firemní poslíček.
“Mám pro vás osobní doručení, podepište mi prosím převzetí zde,“ a podal Jamesovi žlutou obálku, na které byl lehce přilepen formulář o převzetí zásilky.
“Vždyť ani nevím, co vlastně podepisuji,“ zamyslel se a rozklepanou rukou naškrábal do malé kolonky své příjmení. Muž v obleku lehkým škubnutím ruky strhl z obálky tiskopis a James sebou nepatrně trhl. V krku mu vyschlo tak, že nebyl schopen odpovědět ani na poslíčkovo rozloučení. Přes půlku obálky byl tučný černý nápis: Důvěrné – určeno pouze pro adresáta. V pravém horním rohu obálky bylo logo správní rady Hawkins Microsystems.
“Do háje, už došla řada i na mě,“ a začal pomalu obálku rozdělávat.

“Správní rada Hawkins Microsystems Vám s lítostí oznamuje,
že jste s okamžitou platností propuštěn pro nadbytečnost.
Dvouměsíční plat Vám bude během dvou dnů převeden na Váš osobní účet.
Děkujeme Vám za loajálnost k firmě a
přejeme Vám hodně úspěchů ve Vašem životě.
Správní rada HM“

“Nadbytečnost! Co to má krucinál znamenat….“
“Jimmy, Jimmy! Mám náš dnešní flám od ženy povolený, v devět, ale musím být…..co se děje, kamaráde?“ zeptal se rozzářený Richard Jamese, který měl hlavu vnořenou do dlaní a lokty se opíral o desku stolu.
“Tak jsem, Richi, další na seznamu propuštěných, tady to mám černý na bílým,“ řekl James už celkem klidným hlasem a mávl úředním dokumentem před Richardovým obličejem.
“Proč ty? Mmmuseli se splést! Vždyť papatříš k nejlepším lidem! Ppparchanti!“ spustil Richard, který samým rozčílením začínal koktat.
“Jim je úplně jedno, koho vyhodí, prostě potřebují najít pár obětních beránků. Nechají je vybrat náhodně počítačem a o víc se nestarají. Dali mi dvouměsíční odstupné, budu mít alespoň čas si něco najít.“
“To mě moc mrzí, Jimmy, půjdu zavolat ženě, že po práci nikam nepůjdeme, asi nebudeš mít chuť strávit večer s bandou opilců.“
“Nikam nechoď, Richi, právě teď se potřebuji s někým pořádně opít a ty jsi člověk nejpovolanější. Je za pět šest, co se může stát, když odejdeme o chvíli dřív!“
“Tobě už nic, Hardmane, ale mě můžou ještě vyhodit, nezapomeň, že mám dvě malé děti!“ připomněl mu Richard.
“V klidu, když tě vyhodí, dám ti své odstupné.“
“Víš co, běž radši napřed, stejně pojedeš na kole, sejdeme se až v hospodě.“
“Srabe!“ dráždil ho James.
James Hardman si narychlo sbalil do sportovního batohu osobní věci, jimiž měl šest let zútulněnou svou králičí noru, vzal do ruky baseballový míček, který měl posazený na stole, letmo přejel očima malý prostor kanceláře a vydal se k výtahům. Cestou se zastavil u Richarda a předal mu svůj šťastný míček, kterým dal první homerun, ještě na střední škole. Neměl náladu se ani s nikým moc loučit, stejně mu byl každý, krom Richarda, ukradený. Jen u recepce se na chvíli pozastavil a řekl recepční Jill tiché: “Sbohem.“
Když vyjížděl z podzemních garáží a zavírala se za ním bezpečnostní vrata, vyslechl si naposledy hlas operačního systému: “Jamesi Hardmane, z centrální databáze byly vymazány vaše vstupní kódy. Pokud se v budoucnu pokusíte o vstup do budovy, bude váš čin posuzován jako narušení bezpečnosti. Přeji hezký zbytek dne!“ Poslední větu už James téměř nevnímal, protože byl od brány vzdálen již několik metrů.

Bar Blind Eye se nacházel ve stejné čtvrti, kde bydlel i James, asi deset minut svižnější chůze nebo tři minuty jízdy na kole. Byla to celkem klidná městská část, ve dne i v noci, ale i tak si člověk musel dávat pozor, zvlášť pokud šel nočními ulicemi sám a vracel se z baru zrovna ne v dobré kondici.
“Zdravíčko, pánové,“ pozdravil James dva sedící muže u karetního stolu, byl to George z pekárny a jeho o deset let mladší bratr Ron.
“Ahoj Hardy,“ odpověděli bratři Strollerovi dvojhlasně. “Co že tak sklesle? A kde máš Richarda?“
“Ten by měl dorazit během pár minut, šel jsem o něco dřív, stejně jsem tam už neměl do čeho píchnout.“
“Jak to myslíš a co je sakra dneska s tebou? Jsi úplně jiný než ráno u mě v obchodě,“ zeptal se George.
“Mám k tomu taky dobrý důvod, Georgi, asi před půl hodinou mě vyrazili!“
“Promiň, kamaráde….“ vtom ho přerušil Ron svým hlubokým hlasem.
“Konečně ses na ty pitomý byrokraty vykašlal, já ti říkal hned od samého začátku, co jsi k nim nastoupil, že pracovat pro vládu na tajných projektech je k ničemu. Buď člověka vyhodí, a nebo zabijí. Na to se musíme napít, chlapi.“
“Zmlkni, Rone, už mě s těma svýma kecama štveš a Jimmyho určitě taky,“ okřikl ho starší bratr.
“Máš pravdu, Georgi, štve mě, ale stejně se napijeme, vlastně má v lecčem pravdu.“
“Á, dobrý večer, pane Shipley, málem jsme začali bez tebe,“ přivítal Ron čtvrtého kamaráda.
“Ahoj kluci, ve městě byla strašná zácpa, měl jsem sto chutí vysednout z auta a dojít pěšky. Objednali jste si něco?“
“Ještě nic, čekali jsme na tebe,“ uklidnil ho James.
Ron mávnutím ruky dal podnět číšnici, aby je přišla obsloužit.
“Dobrý večer, pánové, co si dáte?“ usmála se dívka štíhlé postavy s hustou havraní hřívou.
“Na rozjezd tradičně čtyři piva,“ zareagoval nejrychleji Richard na její výzvu.
“A přineste nám ještě láhev nejlepší whisky, jakou tu máte,“ požádal James číšnici.
“Nezbláznil ses, Jimmy?“
“Neboj, Georgi, je mi fajn, ale musíme mou výpověď něčím dobrým zapít.“
“To je alespoň slovo chlapa,“ rozesmál se Ron.
“Raději zavolám manželce, ať se nebojí, když přijdu později.“
“Richarde, nikam nevolej, stejně by ti nevěřila, že přijdeš, protože tě budeme muset dotáhnout domů,“ zavtipkoval Ron, čímž rozesmál zbytek kamarádů.
George vytáhl z náprsní kapsy balíček pokerových karet a bouchnutím do dřevěné desky je položil na stůl.
“Tak začneme hrát, mládenci!“
Každé pondělí a středu se James a jeho kamarádi scházeli po práci v baru Blind Eye a hrávali několik partií pokeru. Nikdy nehráli o peníze, maximálně o rundu piva, což dodrželi i tentokrát.

“Moc se omlouvám, ale budu vás muset opustit, kluci,“ pronesl po dvou hodinách Richard.
“Tak brzy, přece se nevykašleš na dobrý přátele, vždyť jsme teprve začali,“ hromoval Ron svým hlubokým hlasem, ve kterém byla znát značná dávka alkoholu.
“On musí, má doma nemocné dítě, sami přece víte, jak je Richi zodpovědný táta,“ stál James na straně svého, teď už bývalého, kolegy.
“Mějte se, kluci, uvidíme se zase ve středu. Jamesi, zatelefonujeme si,“ rozloučil se Richard a zmizel v hustém barovém oparu.
“Co máš v plánu teď, Jamesi?“ zeptal se vstřícným hlasem George.
“Sám nevím, v tuhle chvíli bych se nejraději šel domů vyspat,“ pousmál se, “ale asi máš na mysli, jestli si najdu novou práci nebo se budu pár týdnů flákat.“ George mu na to přikývl. “Chtěl bych se podívat na Nový Zéland, mám něco našetřený a když k tomu přidám odstupný, můžu tam zůstat pár měsíců. Třeba se mi podaří najít i práci a zůstanu. Žít v Tichomoří je můj celoživotní sen.“
“Nic ve zlém, ale doufám, že se ti ten sen nevyplní,“ vyhrkl ze sebe znenadání Ron a James na něj chvíli nevěřícně zíral. “Počkej, Jimmy, nemyslel jsem to tak…“ Vtom mu do řeči skočil jeho bratr.
“Bratříček už myslí dopředu, Jamesi, protože kdybys zůstal na Zélandu, tak nám bude scházet čtvrtý do party, a to on by nepřenesl přes srdce.“
“Ale přenesl, však bych si zvykl, pravdou ovšem je, že jsem si na naši čtverku zvykl a nerad bych o někoho z nás přišel.“
“Do háje, Rone, přestaň s těma kecama nebo se ti tu rozbrečíme,“ okřikli ho James s Georgem. “Měl bys přestat pít, začínáš mluvit jako ženská,“ pokračoval George, “a měl bys být rád za svého kamaráda, že chce vypadnout z téhle díry, i když se mi to nelíbí o nic víc než tobě.
“Víš co, Jimmy, zaměstnáme tě u nás v pekárně,“ snažil se Ron přesvědčit kamaráda, aby nikam nejezdil.
“Mladej Strollere, jestli okamžitě nezavřeš klapačku, tak se na vás vykašlu hned a zítra si balím kufry a nebo ještě dnes!“ vyjel na Rona James, v tváři se mu však rýsoval drobný úsměv, takže bylo zřejmé, že to nemyslí úplně vážně. “Díky za nabídku, kluci, ale chtěl bych si opravdu na nějakou dobu od práce odpočinout a užít si života, dokud můžu. A nebojte se, dřív jak za dva týdny nepojedu, takže se tu minimálně čtyřikrát ještě sejdeme.“
“Jimmy, jeď!“ pobízel ho George.
“Chlapi, já mám dneska dost, půjdu asi domů.“
“Ale copak, bratříčku, ty a jít domů, nějak nám měkneš,“ dobíral si bratra George.
“A nebo na něj doléhá krize středního věku. Rone, stárneš nám.“
“Jdi do háje, Hardmane, taky nevypadáš zrovna nejlíp, měl by ses jít domů vyspat!“ bránil se Ron.
“Něco na tom bude, neměl jsem zrovna nejlepší den – vyhazov z práce, prohraný všechny hry v pokeru.“ James s Georgem na sebe pohlédli a opět dvojhlasně pronesli: “Jdeme domů.“
Tři muži vstali od stolu, protlačili se davem lidí v baru a zamířili směrem k východu. Když vyšli před bar, byla už v ulicích města černočerná tma, která byla sem tam rozbíjena pouličním osvětlením a reklamními neony. Taky se značně ochladilo, noční obloha byla zahalena do hustých mračen, jimiž slabě pronikalo světlo Měsíce a nejjasnějších hvězd. Vzduch byl nasycen pachem blížícího se deště.
“Bude pršet,“ řekl George.
“Vypadá to na pěknej liják,“ přikývl James, “vy staří máte na tohle čuch.“
“Hele mladej, jakýpak staří, ať jednu neschytáš,“ a Georgova pravá ruka pomalu směřovala na Hardmanův zátylek s úsměvem ve tváři.
“Jimmy, tak zase ve středu a užívej si dovolené!“ loučil se Ron.
“Mějte se, kluci, stejně se uvidíme zítra ráno u vás v pekárně.“ V okamžiku, kdy James dořekl poslední slovo, spustil se prudký déšť. Bratři Strollerovi se v mžiku od Hardmana odvrátili a běželi k nedalekému podzemnímu vstupu do metra. James si bleskurychle odemkl kolo ze stojanu před barem a hlavou mu prolétla myšlenka, zda bude lepší na kole jet, nebo jít pěšky vedle kola. Jelikož už byl na kůži promočený, nemělo cenu se zdržovat, a tak nasedl a jel co nejrychleji hustým lijákem domů.