STŮL ČÍSLO 25

„Tyhle a žádné jiné“, dupla si hezká, osmnáctiletá brunetka Sára Landová v módním butiku. „Jsou na maturitní ples jako stvořené“ ,prohodí ke všem ostatním zákazníkům, jako by čekala jejich obdivné pohledy. Ale jen vedle stojící starší paní nadzvedne obočí v jinak nehybné tváři pokryté dokonalou vrstvou makeupu. „Tak co, mami?“, obrátí se k ní blondýnka. „Jasně drahoušku“, ukončí mlčení mírně prošedivělý elegán stéjící vedle nich. Máš je mít, Sáro, budeš ta nejhezčí!“ „Ať jí třeba ta prsa vypadnou“, zabručí matka Ester Landová a přihodí na pult nový kostým. „Proč bych také nemohla něco nového?“, pomyslí si a lehký usměv jí přeběhne přes rudě namalované rty. Otec David Landa naučeným pohybem podává pokladní přes pult kreditní kartu. Z butiku tak odchází spokojená rodinka. Dcera, která dosáhla jako vždy svého, přímo září a usmívá se, ještě když sedá za tmavá skla auta. Rodina Landů bydlí v jedné z nejdražších čtvrtí velkoměsta, v rodinné vilce odpovídající počtem balustrád postavení rodiny. Je to taková ta typická spořádaná rodina, vystavující na odiv okolí nejen bohatství, ale i jak jinak rodinné štěstí a lásku. Sára Landová je vlastně spokojená, kdo by nechtěl takové rodiče. „Jedni z mála jsou stále spolu a navíc mám co si zamanu, jen sestru mi nepořídili. No nic, mám přece svoji nejlepší kamarádku Janu a alespoň se nemusím dělit s žádnou sestrou o tatínka“, jí jen občas napadne. „Budeš dnes na večeři, Sáro?“, ptá se Ester Landová, dávajíc zmrzlou pizzu do mikrovlnné trouby. „ Ne, ne mami, dnes jsem s Janou, dáme si něco venku ve městě“, prohodí vesele z koupelny nejmladší z rodiny Landů. „Také by jsi nám tu svoji nejlepší kamarádku mohla někdy ukázat“, houkne otec z pokoje a vyklepe dýmku do popelníku. „Není problém“, prohodí zpátky dcera. „Dnes se má pro mě zastavit novým autem, které dostala k osmnáctinám“ ,a zároveň tak nenápadně upozorňuje na nový výdaj rodiny. Crrrrrrrrrr, rozezvoní se zvonek v hale. „Tatí, tak tam skoč, to bude Jana, alespoň se poznáte“, křikne Sára, aby přehlušila zvuk šumící sprchy. David Landa s mručením vstává od televize a nepřítomně otevírá domovní dveře. Náhle jako by Davida zasáhl blesk. Na prahu stojí překrásná brunetka, jejíž smyslná tvář by mohla zdobit nejednu titulní stránku módních časopisů. „Dobrý den, jsem Jana“, polohlasně řekne zastřeným hlasem kráska ve dveřích. „Po-po-jďte dál,“ zakoktá stárnoucí muž a nenápadně zatáhne začínající břicho. Návštěva se protáhne kolem něho tak těsně, že David ucítí vůni parfému. Náhle dostane nečekanou chuť pohladit dívku po vlasech a jeho myšlenky se rozutečou ne zrovna tím správným směrem. Trapnost situace zachrání až příchod Sáry, která se smíchem jen tak prohodí:,, No tak tatí, je o 25 let mladší“ a odvádí svojí nejlepší kamarádku po točitých, dřevěných schodech do svého pokoje. Oči Davida Landy a Jany Spálené se ještě jednou setkají a koutky úst zvlní jemný úsměv. Za necelou hodinku obě dívky proběhly domem ven, aniž je David zahlédl. Po celou tu dobu byl jako na trní. Bezmyšlenkovitě chodil po pokoji a nevědomky bral do prstů drobné předměty, které zdobily pokoj. Vždy si s nimi chvíli pohrál, aby je pak vrátil na místo. Večeři nakonec odmítl i on, a tak Ester Landová s povzdechem zbytek pizzy shrnula do drtiče odpadků a pozorovala, jak kovový šnek zpracovává vhozené jídlo. I ona se tak nějak nepřítomně usmívala. „Bolí mě dneska od rána hlava. Jdu si vzít prášky na spaní. Dobrou noc“, prohodila k Davidovi krátce po deváté a tiše odešla do své části vily. „Dobrou, miláčku“, odpověděl David, zvedl se a došel k vestavěnému baru odkud vylovil kvalitní lihovinu. Nalil ji do zabroušené sklenice a přihodil kostku ledu. Pohodlně se usadil v lenošce, zhasl všechna světla a jeho fantazie začala rozehrávat příběh, ve kterém hlavní role hrál on a brunetka Jana Spálená. Kolem půlnoci ho ze snění vyruší kroky na štěrkové cestě u domu. Sára a Jana se rozesmáté loučí před domem. David najednou už ví, co musí udělat. Počká, až za jeho dcerou zaklapnou hlavní dveře a uslyší její kroky na schodech, nahoru do pokoje. Rychle vyběhne zadním vchodem z vily ven a oklikou přes zahradu jde proti odcházející Sářině kamarádce. Oba se potkají v místech, kde štěrková cesta je schovaná pohledům z domu. David a kamarádka jeho dcery si hledí beze slov do očí. David to napětí nevydrží, udělá dva kroky, chytne Janu do náruče a přitiskne tvář do jejích vlasů. Dívka v jeho náručí nejdříve ztuhne, ale po chvíli David cítí jak její rty hledají jeho ústa. V tom okamžiku se obě těla do sebe zaklesávají a pomalu se pokládají na vlhký trávník lemující zahradní cestu. Když pak oba procitnou z milostného opojení, spěšně se obléknou a David Landa s provinilý úsměvem rychle odchází zpátky do domu. Jana pohazujíc vlasy odchází ke svému autu. Roztřesený David ulehá do postele vedle Ester a s pohledem na klidně spící manželku i on nakonec usíná. O několik měsíců později, když bílý sníh pokryje zelený trávník kolem domu, stojí Sára Landová v těch krásných šatech z butiku pod schody vedle svého otce, oblečeného do skvěle padnoucího smokingu a volá: „Mami, čeká se jen na tebe, pospěš si ať nezmeškám svůj maturitní ples!“ Po pár minutách schází paní domu ve večerní róbě dolů, uchopí Davida jemně za ruku a všichni tři odjíždějí přivolaným taxíkem na maturitní ples jejich milované Sáry do centra velkoměsta. „Mami, tati, sedíte u stolu s maminkou Jany, tak jí dělejte příjemnou společnost, ona žije s Janou sama a tak si moc lidí neužije“ šveholí za jízdy Sára. Za chvíli již všichni vcházejí do osvětleného předsálí. „Sedíte v prvním patře u zábradlí, stůl číslo 25“ upozorní rodiče Sára a vzápětí mizí mezi svými spolužáky. Rodiče mávnou dceři na pozdrav a očima hledají ten správný stůl. “Támhle je naše místo“, řekne vítězoslavně David a jako první se rozejde ke stolu. Náhle se zarazí uprostřed kroku, zadívá se pozorně ještě jednou na číslo stolu a na ženu, která tam sedí. Vše souhlasí, na ceduli je číslo 25 a ta žena je opravdu Sandra. Ano, ta Sandra, na kterou se snažil tolik let zapomenout. Ano, ta Sandra, kterou těhotnou opustil, protože nedokázal odejít od své manželky, která s ním čekala jejich Sáru. “Nestůj tu jak solný sloup a pojď, támhle je ten stůl a už tam sedí matka Jany“, přetrhne tok myšlenek ostrý hlas Davidovy ženy. Za chvíli již tři páry očí shlíží na víření maturantů dole. I přes dost silný hluk plesu uslyší David Landa polohlasem pronesenou větu:,, Že to těm holkám ale sluší! Jaké to jsou bezva kamarádky, jeden by řekl, že jsou to sestry!“ David prudce odtrhne oči od mnohobarevného reje těl tam dole, ale už najednou není schopen rozeznat, které z těch dvou namalovaných rtů u stolu se pootevřely a šeptly ta slova…..