snění

Silvestrovský výlet do Prahy Přípravy probíhaly dobře. Můj přítel měl fantastický nápad, jak strávit Silvestr společně, ač bude na noční službě. Přijela jsem z práce domů, moje zlatíčko zrovna bylo ve stadiu holení se, takže jsme se letmo políbili a já šla do kuchyně připravit chlebíčky na náš první společný silvestrovský večer. Pomazánka se povedla, veka byla čerstvá, salám krásně nakrájený. Chlebíčky byly jedna báseň. Zabalila jsem je do krabičky a připravila svému příteli do tašky. Když dokončil holící proces, oblékl se a svůdně voněl. Ještě jsme stihli i důvěrnou chvilku před jeho odjezdem do práce. Měl jet napřed a nachystat místnost v práci, kde jsme měli kýžený večer strávit. „Takže přijedeš za mnou tím vláčkem v xx:xx hodin? Ještě se podívám, jestli to jede. Jede, je to super.“ „Přijedu miláčku, a těším se.“ Ještě pár polibků mezi dveřmi a byl pryč. Zabalila jsem si věci na přespání s sebou a těšila se na příjemný večer při televizi a ve společnosti mého drahouška. Vykoupaná, namalovaná, navoněná, učesaná, s taškou na rameni, jala jsem se klouzat na nádražíčko. Bydlíme v místě, kde dávají lišky dobrou noc a je tu božský klid, příroda.. čirá romantika. Romanticky jsem doklouzala po zledovatělé cestě na nádražíčko v povznesené náladě plné očekávání věcí příštích. Ty se brzy ukázaly být velmi zajímavými. Vždycky chodím o něco dřív na autobus i na vlak. Přišla jsem o deset minut dřív, tak mi ani nebylo divné, že na nádražíčku nikdo není. Když už bylo pět minut před odjezdem motoráčku, lehce jsem znervózněla a psala svému příteli SMS, že vlak asi má zpoždění a tudíž mi připadá nepravděpodobné, že bych stihla spoj do Prahy z městečka, které je od našeho „pidiměstečka“ vzdáleno čtyři a půl kilometru. Telefon zazvonil téměř vzápětí. „Miláčku, ten motoráček nejede, teď jsem se koukal na Netu na vlaková spojení.“ „No to se mi snad zdá.“ Pomalu se mi začala stahovat mračna v hlavě... „Miláčku, zavolám ti taxíka, nikam nechoď, vyzvedne tě u přejezdu.“ „Ne, nikam nejedu, to nemá smysl!!!“ To už to ve mě vřelo. „Neblázni, doveze tě k vlaku do vedlejšího města.“ „Ale já mám v kapse všeho všeho všudy čtyřicet korun, s tím nedojedu ani pět metrů!“ „Neboj, to je známý, já to s ním domluvím, doveze tě tam a já to s ním pak srovnám.“ Zatmělo se mi před očima i v hlavě. „Nikam nejedu, kašlu na to, to nemá cenu!“ S tím jsem vypnula telefon a jala jsem se klouzat do kopce a k domovu. Vzteky jsem byla téměř rozpálená doběhla. V půli cesty domů na mě volá někdo ze zastavivšího auta.. A je to tu,řekla jsem si.. a bylo. „Vy jste ta slečna od toho pána co mi volal?“ „Asi už to tak bude.“ „Tak si nastupte, mám vás odvézt na nádraží.“ Nastoupila jsem. Můj telefon dlel v kapse, vypnutý a tichý jako sváteční večer. Zato taxikářův telefon se rozezvonil. „Prosím? Ano, už jsem ji naložil a jedeme na nádraží. Ano, vyřídím, nashledanou. Slečno, máte si zapnout mobil.“ „Děkuju za vzkaz, ale ten telefon zůstane vypnutý, protože jsem zuřivá jako saň a řvala bych na svého přítele a tím vás nechci otravovat.“ „Já vám to jen vyřídil.“ „Děkuju.“ Do vedlejšího městečka jsme jeli po naklouzané zledovatělé silnici. Dojíždíme skoro do onoho městečka, ze kterého měl jet ještě vlak do Prahy. Telefon. Ne můj. „Prosím? Do Prahy? Tak to za tisíc korun. Ano, předám.“ „Miláčku, prosím tě, nech se dovézt do Prahy, ono už nic nejede, já se na to teď díval znovu na jízdní řády a dneska už nic nejede, ten poslední ti ujel.“ „No tak to už je zlý sen. Nic, žádná Praha, ne, ještě by mělo něco jet, vždyť je teprve 20:10 hodin. Nic, vystupuju a taxík pošlu pryč!“ Vešla jsem na tmavé nádraží, informace zhasnuté, výdejna lístků měla otevřené dveře a paní co tam stála v uniformě ČD na mě udiveně hleděla. Zapla jsem telefon a čekala až se objeví známka signálu. Jen se signál objevil, telefon. Můj přítel. „Ano?“ „No to jsem já pusinko. Ono už opravdu nic nejede, co děláš?“ „Zavolej mi prosím tak za pět minut.“ Ta paní tam ještě stála. Moje poslední naděje. „Mám obrovskou prosbu, mohla byste mi prozradit, jestli ještě něco vůbec jede?“ „Já se vám slečno podívám, ale ten poslední vlak už asi odjel teď ve 20:01 hodin. „Tak to jsem v háji.“ „A k nám do xxxvic ještě něco jede?“ „To nejede.“ Paní na mě lítostivě pohlédla, mě se roztřásla brada, oči se mi začaly podivně rosit. Ale jsem lev a tak jsem zaťala zuby, zvedla hlavu, popřála paní z nádraží pěkný nový rok a vyrazila na cestu domů. Před sebou jsem měla tmu jak v ranci. Tak jo, jdu. Telefon. „Ano?“ „Miláčku, prosím tě přijeď, já to zaplatím, i když nemám u sebe tolik, půjčím si od kolegy, zavolám tomu taxikáři............“ „Ne, jdu domů, vypínám telefon. Čau.“ Vypla jsem telefon, omotala si šálu kolem krku, nadhodila tašku na rameni a vykročila směrem k domovu. Za osvětlenými okny bylo slyšet výbuchy veselí a pod nohama chroupaly zmrazky sněhu, nohy mi ujížděly na namrzlé cestě. Čím více jsem se blížila k okraji městečka a blížila se osamělá silnička vedoucí k nám, tím více na mě dýchal chlad ze zasněžených polí. Vzdalovala jsem se od obydlených míst. Pěkně jsem upalovala, protože jsem si řekla, že nehodlám někde zmrznout. Taška mi nadskakovala na rameni a v kapse se vyhříval vypnutý mobil. Nikde ani živé duše, jen vzdálená světla okolních vesniček, auta v protisměru.. Někteří řidiči byli tak „milí“ že ani nepřepínali z dálkových na potkávací světla. „To zvládneš holka, to bude dobrý, už jsi zvládla horší věci než čtyři a půl kilometru potmě, v noci, na ledovce..“ Utěšování mi šlo dobře. Také láteření na splašeného přítele, který mě do téhle situace dostal. Když jsem byla asi cca jeden kilometr od domova, zastavila jsem se, upřela pohled do polí a řekla jsem si, že se dějí věci vždycky tak, jak to prozřetelnost chtěla a že tu mám velkou šanci dokázat si, že i když je zle, není nejhůř. Došla jsem domů. Výkon to byl na netrénované tělo nadlidský – cesta ze sousedního města mi trvala jednu hodinu. Vyčerpaná jsem vpadla do výtahu, vyjela nahoru, odemkla a hodila taškou na zem. Zpocená, ve tváři výraz bosorky, sundala jsem bundu, šálu, vytáhla mobil, dopadla na židli a zapla mobilní pochystátor. Napsala jsem jedovatou SMS: „Pokud by Tě to náhodou zajímalo, tak už jsem doma. Nic jsem si nezlámala a žiju.“ Odesláno. Telefon. „Ano?“ „Prosímtě, co mi to píšeš za nesmysly?! Jak by mně to nezajímalo? Volal jsem ti snad dvacetkrát a ty jsi měla telefon vypnutý!“ „Ano, vypla jsem ho, protože víc než hádání se po cestě mě zajímalo, jak sebou nešvihnout a jak dojít domů.“ Pokračovalo to vzájemným výčtem toho, kdo co udělal.... nebo neudělal... a nebo udělat měl... Byla z toho hodina povídání.... Můj příběh končí u vany plné horké vody na rozehřátí, skleničkou piva místo přípitku a s telefonem na uchu, kdy jsme si s mým přítelem popřáli (já ve vaně a miláček v práci) přesně o půlnoci krásný vstup do nového roku, vzdušnou cestou byly poslány polibky...