|
Seděli pod nebem plným hvězd
nevinným pohledem snažila je se svést
obloha černá s kapičkami zlatého stříbra…
Zatoulaný měsíc se zrcadlil v jejich očích
jak oheň,co žhavil jejich bušící srdce.
Opírali se jeden o druhého
a pomyslný provaz spojoval
jejich dosud nic neříkající životy…
Každý z odlišného světa k sobě hledajíc cestu…
Konečky jejich vlasů ho šimraly po tváři
a on ji šeptal do ucha,líbal na víčka.
Les voněl touhou stále se dotýkat,
bříška prstů bloudily po těle,
vítr foukal a začalo pršet,
ani déšť jim neublížil.
Neexistovalo nic,co by je od sebe odloučilo,
snad jen…
Naplněni pocitem bezpečí a tepla,
skrývali se před měsícem,před září,
před viditelností,báli se světla,
tak schováni ve tmě
toužili po sobě minutu po minutě stále víc.
Tak vzájemně blízko.
A stejně daleko.
Vlažné vlhké rty a propletené horké dlaně…
…je to láska?
Těžko!
Snad jen snaha nebýt aspoň na chvíli sami,
být někoho,s někým,v něčí náruči…
I se zavřenýma očima.
Neviditelné city poprášené černotou
a zakryty nelítostnou nocí.
Falešná naivita vysmívající se opravdové lásce…
Někdy je to ale prostě potřeba!
Zamčené srdce vysoko na půdě,
vášeň a touha pobíhající venku na zahradě
a city?
S nepřítomným výrazem stojí ve dveřích a neví kam…
Ven nebo dovnitř?
Stranou…
Většinou v týhle komédii nehrajou žádnou roli.
A tak za teplé letní noci se z dvou stal jeden
a k ránu byli opět zase každý sám…
…odloučeni od sebe.
Možná navždy.
Možná do doby,než zase zapadne slunce
a na obloze se objeví hvězdy…
Kdo ví?!
|