Povídka bez hlavy

Ta hlava byla zazděná vysoko, až téměř u samotného stropu. Vězela tam, s krkem sevřeným cihlami, dusila se a chroptěla. Ležel jsem na lůžku pod ní a odpočíval. Co chvíli mi na tvář ukápla slina, vyceděná z úst té potvory. Setřel jsem jí hřbetem ruky a snažil se nevzrušovat. Nešlo to. Hlava se právě snažila cosi říci a sliny začaly rychle se železnou pravidelností dopadat na můj obličej. Spolu s jednou slinou dopadl na můj nos i zub. To mě rozlobilo. Vstal jsem a zadíval se na hlavu. Zmítala se ve zdi, divoce kroutila očima a zjevně trpěla. Jazyk jí vyklouzl z úst a kyvadlově se pohyboval, zanechával na omítce vlhký flek. Zaujalo mě to. Rychle jsem se rozběhl ke skříni, vytáhl sešit a propisovačku, abych to zapsal. A tak to píšu. Ale ouha! Když se dívám znovu na hlavu, abych jí ještě víc popsal a přiblížil vám ji, vidím již jen pouhou skleněnou kouli a v ní žárovku, světlo nad mou postelí.