Intermorior – Vyhasnutí 1.část

Budoucnost bude taková,
jakou si ji vytvoříme – v minulosti, přítomnosti i budoucnosti.



Koncem roku 2012 skončila poslední, ale zato nejhorší válka v historii planety Země. Trvala šest let a lidstvo se v ní konečně poučilo a začalo uvažovat jako jeden národ – jedna rasa. Západní polokoule byla zamořena radiačním spadem a bylo tedy nutné najít nové místo k přežití. V roce 2017 byl kolonizován Měsíc, který se stal přestupní stanicí k cestě na Mars. O deset let později se americko-japonskému týmu vědců v čele s doktorem Šiko Miamurem podařilo sestavit funkční prototyp kosmické lodi s iontovým pohonem a meziplanetární cesty se tak staly rutinní záležitostí. Doba letu ze Země na Mars se zkrátila na pouhý týden a během následujícího desetiletí se Rudá planeta stala druhým domovem pozemšťanů. Počátkem 60. let 21. století byly prozkoumány všechny planety a měsíce Sluneční soustavy a pozemské výzkumné i vojenské lodě byly roztroušeny ve všech koutech solárního systému.
3. března 2085 byla na oběžné dráze Jupiterova měsíce Europa postavena největší vesmírná loď, jakou kdy člověk postavil – TSS Explorer (Terrestrial Space Ship Explorer – Pozemská vesmírná loď Průzkumník). Loď s posádkou byla určena k průzkumu vzdáleného vesmíru mimo Sluneční soustavu. Ale osud tomu chtěl jinak. Lidé už pomalu zapomínali, co je to válka, když se objevili oni. Vynořili se z hlubin vesmíru náhle a bez varování, a tak jsme jim začali říkat Improvisové.
Dva roky před vpádem mimozemšťanů byly na důležitých místech soustavy rozmístěny subprostorové bóje, sloužící k přesné navigaci lodí při hyperprostorovém skoku. Díky této technologii se podařilo většině pozemských lodí včas zareagovat a stáhnout se mezi Mars a Jupiter, kde vytvořily téměř nepropustnou linii poslední obrany.
“Jsem podplukovník Samuel Morley, velitel 5. stíhací perutě na TSS Phoenix a toto je můj příběh, příběh celého lidstva….osud posledního člověka ve vesmíru. Píše se rok 2198 a už celé století probíhá litý boj mezi zbytky lidstva a velikou přesilou vetřelců.“

5. října 2198 04.20 CET
oběžná dráha Marsova měsíce Phobos
strategicko-průzkumný křižník TSS Phoenix třídy Galileo
kajuta velitele 5. stíhací perutě Samuela Morleye

Měl to být den jako každý jiný, v 6.00 budíček, v 6.30 porada důstojníků, ale když mě, po dlouhé době, z klidného spánku probudila poplachová siréna a hlas lodního počítače, věděl jsem, že tohle normální den nebude.
“Veliteli Morley, okamžitě se dostavte do taktické místnosti na poradu důstojníků!“ ozval se v místnosti výrazný ženský hlas, patřící počítači TSS Phoenix.
“Co se děje? Kolik je hodin?“ pronesl jsem ospalým, ale zato vojensky bdělým tónem.
“Je 4.21, veliteli, byl vyhlášen mimořádný stav, okamžitě se hlaste v taktické místnosti!“ opakoval ženský hlas, který si posádka pojmenovala Elle.
“Vždyť už jdu,“ řekl jsem suše a přes levý bok vyšvihl své armádou vycvičené tělo z lůžka. Pravou rukou si poškrabal milimetrové strniště na hlavě a ve spěchu se nasoukal do důstojnické uniformy. Když jsem přicházel ke dveřím od kajuty, zrak mi, jako každé ráno, spočinul na zarámované fotografii na stěně vedle vchodu, na které byl zachycen statný černošský muž v bílé námořní uniformě před svým stíhacím letadlem. Podplukovník Mike Abraham Morley, můj prapradědeček, byl námořním pilotem a zahynul ve 3. světové válce na začátku 21. století.
“Ještě, že jsi se toho nedožil,“ řekl jsem bezvýznamně fotografii svého předka a hrdě mu pravou rukou zasalutoval a vykročil ze dveří, které se přede mnou jako na povel otevřely. V potemnělé, červeným poplachovým světlem prozářené chodbě mi do oka okamžitě padl náhlý zmatek, který na palubě křižníku panoval. Po úzkých ocelových chodbách pobíhali lidé všemi možnými směry, každý na své určené stanoviště. Na prvním spojovacím uzlu chodeb jsem zahnul ostře doprava, do chodby vedoucí do taktického střediska. Byla to část pouze pro důstojníky, takže chodba byla mnohem průchodnější než ostatní. Asi pět metrů přede mnou spěchala stejným směrem útlá vysoká postava v uniformě důstojníka, byl to plukovník Jean Pierre Perrin, velitel 1. bombardovací.
“Jean Pierre!“ zvolal jsem na muže přede mnou.
“Á zdravím můj černý příteli, to nám ten den zase začíná, co!“
“Nevíš, co se děje?“
“Nemám tušení, ale asi to bude důležité, když se mají dostavit všichni důstojníci,“ odpověděl mi Francouz, v jehož angličtině byl stále slyšet silný rodný přízvuk. Společně jsme došli na konec chodby, kde se před námi rozevřely těžké dveře taktického střediska. V neveliké místnosti, ozářené desítkami monitorů, se uprostřed nacházel oválný stůl, kolem kterého sedělo asi deset mužů i žen nejvyšších hodností. Některá místa byla neobsazena, takže zde nebyli dosud všichni. V pravém rohu místnosti stál, zahleděn do jedné z obrazovek, muž s mírně prošedivělými, na krátko střiženými vlasy – admirál Ronald G. Matthews – nejlepší chlap, pod kterým jsem kdy sloužil.
“Podplukovník Morley a plukovník Perrin, omlouvám se pánové za to časné probuzení, posaďte se prosím,“ řekl admirál, když nás společně zahlédl u vchodu.
“Admirále,“ odpověděli jsme současně na přivítací gesto nadřízeného a doplnili slovní pozdrav salutací, kterou nám hrdě oplatil. Těsně za námi vešli kapitán Smith od průzkumu a major Hale ze speciálních jednotek.

“Díky pánové a dámy, že jste tak rychle přišli,“ pozdravil velitel křižníku všechny důstojníky v místnosti a posadil se do čela oválného stolu. “Ve 4.05 jsme dostali zprávu z našich průzkumných sond, které zaznamenaly polohu nepřátelské lodi v sektoru 1-5. Počítači, zobrazit projekci!“ řekl admirál důrazným tónem v hlase a uprostřed stolu se vyobrazil trojrozměrný holografický model Sluneční soustavy. “Sektor 1, čtverec 5!“ pokračoval admirál Matthews a na projekci se několikanásobně zvětšil prostor mezi Marsem a Jupiterem, přesněji část pásu asteroidů. “Jak můžete vidět, jedná se o improviský křižník třídy Charon,….podle senzorů sond má vyřazené motory, pravděpodobně komunikaci, tím si nejsme tak jisti, ale nezaznamenali jsme z tohoto místa žádné radiové vysílání ani na subprostorové frekvenci. Čím si nejsme vůbec jisti je obrana. Podle snímků to vypadá, že je těžce poškozen – v trupu jsou patrné stopy po explozích.“ Na holografické projekci se opět zvětšila část obrazu, tentokrát byl promítnut detail nepřátelského křižníku uvnitř asteroidového pole a admirálova slova jen potvrzena. “Nemáme žádné zprávy, jestli je jejich zbraňový systém aktivní či nikoliv a zda disponují stíhacími letkami.“
“Zřejmě bude nejlepší přesvědčit se na vlastní oči – pane!“ skočil do řeči svému nadřízenému kapitán Smith od průzkumné jednotky.
“Máte pravdu kapitáne, ale nechejte mě prosím domluvit. Velitelství mě pověřilo, jelikož je naše loď nejblíže cíli a momentálně nemá žádný specifický úkol, abych okamžitě připravil plán průzkumné mise. Pokud by se nám podařilo proniknout až k lodi, znamenalo by to pro nás získání velmi cenných informací o jejich technologii – ještě nikdy jsme nebyli tak blízko jako dnes…“
“Promiňte pane,“ přerušil jsem admirála Matthewse, “uvědomuje si velitelství, že to může být past? Co když jen nečinně vyčkávají a až k nim dorazí pár stíhaček na průzkum, postřílí je jak cvičné cíle. A pochybuji, že se tam vydáme s celým křižníkem.“
“Ano podplukovníku, taková pravděpodobnost zde je a já si možné riziko plně uvědomuji, a proto musíme být velice důslední a opatrní v přípravě mise.“
“Admirále, máme nějaké informace, jak dlouho se nepřátelský křižník v oblasti nachází? Pokud je tam dlouho, musely by ho naše sondy už dávno objevit,“ promluvil náhle Jean Pierre.
“Velice správný dotaz plukovníku Perrine, no….budu k vám upřímný, to, co vám teď řeknu, bude mimo záznam; podle mě ví velitelství úplný kulový o tom, jak se tam ta loď dostala. Poslali mně pouze souřadnice, několik záběrů, které jste už viděli, a rozkaz, abych vše vyřídil do pěti hodin. Ten rozkaz zní – provést průzkum a …,“ admirál se na okamžik odmlčel, “a pokud to bude možné, křižník zničit.“ V tu chvíli se mezi všemi důstojníky v místnosti zvedla vlna diskusí.
“Prosím uklidněte se,“ řekl admirál svým podřízeným a pokračoval dál v brífinku. “Nechal jsem taktickým střediskem vypracovat podrobný plán akce. Počítači, zobraz plán mise – autorizace Matthews Omikron Pí.“ Na holografické projekci se opět zobrazil model Sluneční soustavy, tentokrát zachycoval detailní část od Marsu po pás asteroidů. Černý prostor vesmíru byl překryt strukturou souřadnic, v nichž byly zasazeny, mimo kosmických těles, i tři skupinky tří bílých trojúhelníků nacházejících se poblíž Phobosu – byla to taktická mapa a každá skupina bodů znázorňovala jedno bojové křídlo – jeden trojúhelník zastupoval stíhačku či bombardér. Na druhém konci mapy, což mohlo být od skupiny lodí zhruba jeden a půl astronomické jednotky (1 AU = vzdálenost Země od Slunce), se nacházel rudě červený symbol improviského křižníku označený symboly z řecké abecedy Omikron Tau.
“Poletí tři křídla, v každém trojice LightRayů (což byly lehké útočné, průzkumné nebo těžké bombardovací letouny, schopné letět kratší vzdálenost nadsvětelnou rychlostí a neobyčejně obratné těsně pod hranicí rychlosti světla, svým tvarem připomínající mořské rejnoky, kteří na Zemi vyhynuli v polovině 21. století). Křídlo Alfa, pod velením kapitána Smithe, provede průzkum, zhruba kilometr za ocasy Alfy se bude držet stíhací křídlo Beta podplukovníka Morleye. V případě napadení průzkumné letky bude tým Beta schopen do dvou vteřin Alfu podpořit, ale doufám, že k takovému kroku nedojde. Křídlo Gama, tvořeno 1. bombardovací plukovníka Perrina, vyčká u naváděcí bóje, v místě, kde se vynoříte ze subprostoru. Problém je v tom, že nejbližší bóje je od cíle vzdálena přibližně 86 000 kilometrů, takže při nejvyšší podsvětelné rychlosti potrvá Rayům okolo osmi minut, než se dostanou ke křižníku. Jelikož jsou bombardéry mnohem pomalejší než stíhači, počkají v místě vynoření do doby, než Alfa i Beta provedou zajištění oblasti. Až bude zóna bezpečná, přiblíží se Gama na dostřel torpéd a zahájí na rozkaz velitele letky útok. Alfa a Beta jim budou krýt záda. Nějaké dotazy, pánové?“ dotázal se velitel TSS Phoenix svých podřízených.
“Admirále,“ ujala se slova kapitán Anabel Powellová, velitelka 3. stíhací perutě, “máme tedy nějaké informace nebo alespoň tušení, jak je tam ta loď dlouho?“
“Je mi líto kapitáne, ale na sto procent vám nejsem schopen odpovědět. Nechal jsem si taktickým střediskem narychlo vypracovat zprávu o bojích z té oblasti za posledních čtrnáct dnů. Před šesti dny se asi 500 000 kilometrů od místa nálezu pokusilo pět improviských bitevníků prorazit naši obranu. Sice jsme utrpěli veliké ztráty, ale nakonec se zbylé dva daly na ústup. Je tedy možné, že se jednomu z nich, pro těžké poškození, nepodařilo přejít na subprostorovou rychlost, a tak se uchýlil do úkrytu mezi planetky, kde je silné radiační a magnetické záření, aby zamaskoval svoji stopu. Patrně měli a nadále mají vyřazenou komunikaci, ale zřejmě se jim podařilo zprovoznit subprostorový vysílač, a proto se nám je podařilo lokalizovat.“
“Promiňte admirále, v tom případě je velice pravděpodobné, že už jsou na cestě záchranné lodě. Nebylo by tedy bezpečnější vyslat více letek?“
“Asi ano, podplukovníku Morley, ale nechci zbytečně riskovat. Při menším počtu bude snadnější proniknout k cíli nezpozorován. Máte ke mně ještě nějaké dotazy?“ zeptal se admirál Matthews, avšak všichni důstojníci dali kývnutím hlavy najevo, že už žádné připomínky nemají. “Velitelem akce bude podplukovník Morley, i když má plukovník Perrin vyšší hodnost, bude zpočátku od Omikron Tau vzdálen natolik, že by nedokázal včas zareagovat na případnou změnu plánu – zajisté to chápete plukovníku.“
“Samozřejmě pane, nějak se s tím už smířím.“ Pronesl Jean Pierre s úsměvem na rtech a typickým francouzským přízvukem a zároveň mi dal svým pohledem na zřetel, že mu admirálovo rozhodnutí nečiní žádné potíže. Jean Pierre byl pro mě výjimečným člověkem, i v těch nejtěžších situacích se na vše dokázal dívat s nadhledem. Nikdy mu nechyběl smysl pro humor, kterého si u něj cenila přinejmenším polovina posádky, protože humor, jako unikátní lidská vlastnost, vyprchal většině lidí z mysli během prvních let války s Improvisany.
“Tak dobře, plukovník Perrin, podplukovník Morley a kapitán Smith se přesunou do brífinkové místnosti a dají instrukce svým jednotkám, už jsem je nechal svolat. V 5.40 je odlet, ostatní i nadále mají bojovou pohotovost. Rozchod!“ zavelel admirál a dal pokyn k rozpuštění porady.

“Pánové,“ směřovalo admirálovo oslovení k Jean Pierreovi, kapitánu Smithovi a ke mně – k Samuelu Morleymu. “Ještě na slovíčko, dlouho vás nezdržím. Chci, abyste jednali co nejopatrněji, tato mise je sice důležitá, ale nehodlám ztratit své nejlepší muže i jejich týmy kvůli nějaké hromadě šrotu. Pokud se vám nebude cokoliv líbit nebo budete mít pocit, že letíte do pasti, okamžitě se otočte a nejvyšší rychlostí odtamtud zmizte. V tomto vám dávám volnou ruku, budete příliš daleko od základny, takže se ve všem rozhodujte dle vlastního rozumu.“ Řekl upřímně admirál a koutkem úst se pousmál a nakřivil prošedivělé obočí nad pravým okem. Tenkrát jsem ještě netušil, že tento jeho pověstný šibalský úšklebek vidím naposledy v životě. Ronald G. Matthews nám všem potřásl chlapsky rukou, zasalutoval a popřál hodně štěstí.
Potom jsme se rychle odebrali na třetí palubu do brífinkové místnosti, kde jsme naše “chlapce“ seznámili s riskantním plánem mise. V týmu plukovníka Perrina byli seržanti Tom Morse a James Wong, oba zkušení piloti, vždy pevně stojící za svým velitelem. Kapitána Smithe doplňovali poručík Katherine Johnsonová a major Richard Burkley. Do mé letky jsem si vybral na pravé křídlo poručíka Angelinu Woodovou, na vojáka velice pohlednou třicetiletou tmavovlásku, ale v boji vždy rozhodnou, s instinkty nájemného zabijáka. Na levém křídle mi záda kryl nadporučík Adam Green, zkušený veterán, poznamenaný velikou jizvou přes levou tvář. Proto ho to asi vždy táhlo na pozici levého wingmana.

5.25 CET
brífinková místnost
3. paluba TSS Phoenix

“Je vám vše jasné!“ zvolal jsem jasně a důrazně, aby mě všichni v místnosti slyšeli.
“Ano pane, vše jasné!“ odpovědělo šest pilotů téměř jednohlasně.
“Dobrá tedy, v 5.40 je odlet, máte patnáct minut na převlečení do biofandrů a dostavení do hangárů ke svým strojům.“ Biofandry byly obdoba dávných skafandrů, jen s tím rozdílem, že oblek dokázal, díky nanotechnologii, udržovat při životě lidské orgány po téměř neomezeně dlouhou dobu. Při velmi těžkých poraněních automaticky člověku pozastavil zmrazením tělesné funkce. V takovém stavu bylo možné katapultované piloty zachránit i po několikaměsíčním nedobrovolném pobytu ve vesmírném vzduchoprázdnu.
“Letouny by už měly být připraveny, takže se zvedneme a jdeme do toho. Hodně štěstí každému z nás, bude ho třeba. Rozchod!“ Když jsem se díval do očí těch lidí, viděl jsem v nich velké odhodlání, ale také strach a obavy, a to mě děsilo. Věděl jsem, že zkušený voják by neměl mít z ničeho strach, protože by to byla jeho smrt, ale zde byla starost na místě. Šli jsme do akce, o které jsme měli pramálo informací, ale hlavně jsme do ní šli v minimálním počtu, na obrovský křižník, o němž nikdo netušil, zda je boje schopen či nikoliv – bez možné podpory a daleko od mateřské lodi.

“Všemu personálu! I nadále trvá poplach prvního stupně, jednotky 1. bombardovací, 5. stíhací a 3. průzkumná, nechť se do deseti minut dostaví na vzletovou palubu!“ ozývalo se nepřetržitě po celé lodi hlasem palubního počítače.
“Podplukovníku…..Same,“ hovořila na mě poručík Woodová cestou k hangárům, držící se těsně za mými zády.
“Ano poručíku?“
“Hmm…pane, nevím, jestli je na to teď vhodná doba, ale slyšela jsem, že jste požádal o přeložení na jinou loď blíž k frontě.“
“Poručíku, na to teď opravdu není vhodná příležitost. Až se vrátíme, tak zajdeme na skleničku a popovídáme si o tom – rád bych se totiž dozvěděl, kde se o mě vyprávějí takové řeči,“ odpověděl jsem s mírnou nadsázkou a obdaroval Angelinu úsměvem, jenž mi oplatila.
Poté se před námi rozevřela několikasettunová vrata od hangáru 2 určená pro stíhací a průzkumné letouny. Bombardéry měly stanoviště v hangáru číslo 3, o několik chodeb dál od nás. Jednotka kapitána Smithe už nastupovala do Rayů, a tak jsme s mírným poklusem zamířili ke svým strojům. U každého letounu už čekali dva technici, jenž pomáhali každému pilotovi překontrolovat systémy a usadit ho do kokpitu.
“Pořádně mě Joe utáhni, dnes to bude asi pěkně házet,“ požádal jsem jednoho z techniků o lepší připásání k sedadlu.
“Jak si přejete podplukovníku, ale ať se neudusíte dřív, než splníte úkol,“ odpověděl svérázný chlapík v modré kombinéze na můj požadavek.
“Kdybys byl v naší kůži Joe, tak tě ten humor přejde. – Tak jo, překontrolujeme subsystémy.“
“Vítejte podplukovníku Samueli Morley! Provádím test vnitřních systémů. Palivové články na sto procentech, podpora života, komunikace zapojena, navigace on-line, zbraňový systém aktivní, B.A.C. on-line – všechny systémy v nominální hodnotě.“
“Hodně štěstí, pane,“ řekli oba technici společně a dali zvednutým palcem najevo, že je vše připraveno ke startu.
“Počítači, uzavřít kokpit!“ vteřinu nato jsem byl hermeticky uzavřen v prostoru, ani ne metr krychlový velkém. Pro člověka trpícího klaustrofobií by to znamenalo naprosté šílenství, ale já….já už byl za několik let zvyklý.“
“Všem obsluhám na vzletové palubě! Prosím, vykliďte do šedesáti vteřin vzletovou palubu – začíná startovací sekvence.“
Během několika vteřin se za posledním technikem zavřely masivní dveře a na protilehlé straně hangáru se před vraty oddělujícími vesmírné vakuum a atmosféru lodi vztyčilo ochranné silové pole, chránící vnitřní prostory před dekompresí vzduchu, zároveň ale fungovalo na takové frekvenci, aby jím mohly LightRayové proletět oběma směry. Poté se brána za bariérou začala s duněním pomalu rozevírat a na vzletové dráze se rozblikala naváděcí světla.

“Tady letový dispečer,“ ozvalo se v rádiu pro obě letky na společném kanálu, “Alfo 1, máte povolení ke startu – hodně štěstí!“
“Alfa 1 rozumí,“ odpověděl kapitán Smith a dal příkaz své jednotce k zahájení startovacího manévru. Ve stejném okamžiku, kdy se aktivovaly antigravitační motory, se od letounů odpoutala kotvící ramena a trojice LightRayů v čele s kapitánem Anthony Smithem začala pomalu nalétávat vedle sebe na vzletovou dráhu. Když se červená světla nad rozevřenou bránou změnila na zelená, zažehnuly se vedoucímu letounu jasně bílomodrou barvou akcelerační trysky a první LightRay prostřelil silové pole doslova jako projektil. V intervalu po pěti vteřinách ho následovali zbylí dva členové Alfa týmu a runway byla připravena i pro nás.
“Beto 1, máte zelenou…šťastný návrat domů!“ vydal dispečer povolení mé jednotce.
“Beta 1 rozumí!….Tak jo lidi, jdeme na to. Aktivovat antigravitační motory na můj rozkaz za tři…dva…jedna…ZÁŽEH!“ V tu chvíli došlo v důsledku vyrovnání gravitačních sil k mírnému poklesu letounu o pár decimetrů níž, avšak během zlomku vteřiny došlo díky stabilizačnímu magnetickému poli k opětovnému vyrovnání polohy. Následně jsem dal svým wingmanům rukou povel k nalétnutí na startovací pozice. První vyrazil nadporučík Green, potom já a nakonec Angelina. Na dráze jsme se seřadili vedle sebe, přesně podle umístění v letce.
“Sakra, starty nesnáším, na to šílené zrychlení si asi nikdy nezvyknu,“ snažil jsem se před odletem vnést do rádia trochu konverzace.
“No vidíš, Same, a já mám pro změnu starty nejraději z celého lítání,“ pronesla Angelina svou typicky nespisovnou angličtinou, “je to jak jízda na horský dráze.“
“Co to kecáš, Woodová, v životě jsi žádnou horskou dráhu neviděla, natož abys v ní seděla,“ odporoval jí Green.
“Víš co mi můžeš, Greene…..!“
“No tak, jste jak rozhádaní manželé, radši se soustřeďte na úkol!“ přerušil jsem jejich slovní přestřelku, která se u nich stávala před startem pravidlem – snad to bylo způsobeno předvzletovou nervozitou, protože jinak spolu Adam Green a Angelina Woodová vycházeli velice dobře. Hned nato jsem dostal vizuální signál povolující odlet a během tří vteřin mě obklopovalo černé kosmické vakuum.
“Veliteli Morley,“ ozval se opět hlas letového důstojníka, “vaše skupina úspěšně opustila vzdušný prostor doků, nyní si vás přebírá taktické středisko – ještě jednou hodně štěstí. Řízení provozu – KONEC!“
“Beta 1 rozumí, provozní. Beto 2 a 3 - podejte hlášení!“
“Tady Beta 2, vše v pořádku, podplukovníku,“ ohlásil se Green.
“Beta 3 na pozici a čeká na rozkazy,“ dala o sobě vědět poručík Woodová.
“Tak jo, kurz 258.3, rychlost třetina iontu. Taktické, tady podplukovník Samuel Morley, zadali jsme kurz k prostorové bóji, kde se setkáme s ostatními – přepínám.“
“Zde taktické, potvrzuji kurz. Máte 70 vteřin na připojení ke skupině.“