Prosím

Prosím "Prosím"To bylo poslední slovo,poslední vzpomínka,kterou si pamatovala.Poslední(a jediné) světlo v temnotách zapomění. "Prosím"A pak již nic.Zádné zname tváře,věci,zvukyZadne vzpomínky.Jenom slzy.Proplakala snad moře slz ale úleva kdovíproč nepřicházela.Zato přišel On. Jaamile Jej spatřila,věděla (nebo jen doufala?),že ji přišel vysvobodit z temnot. Vysoký,štíhlý s mladou tváří rámovanou plavými vlasy.Oblečen do pláště černého jako noc a se stříbřitě zářícíma očima,které studily jako led,vypadal jako jeden z Padlých Andělů.Anebo Smrt. At´už Anděl nebo Smrt,dala by cokoli za jedinou vzpomínku. Sebrala všechny síly,které jí zbývaly a zašeptala to jediné na co si vzpomínala: "Prosím!" On se nad ní sklonil a Svýma Ledovýma očima ji probodl pohledem.Jeho oči se setkaly s těmi jejími a bez mrknutí,bez výrazu v tváři jí zpříma hleděl do očí. Věděla,že On jí pomůže.A nemýlila se. Přestože Jeho pohled pálil a zároven studil jako tisíce ledových jehliček,ona Jej snášela.Ani nemohla jinak.. Cítila jak ji hypnotizuje a nemohla se pohnout. Až v tuto chvíli si uvědomila svoji nahotu a snažila se aspon zakrýt rukama.On jí však hleděl do očí a na svody jejího těla shlížel až s mrazivou lhostejností. Svázána jakýmsi kouzlem,vnímala jen Jeho stříbřitě zářící oči.Ze stříbrna náhle začaly vystupovat obrazy věcí,tváří,míst,pocitů,citů,zvuků a vědomostí,které dohromady tvořily celek vzpomínek. Myslí zachytila jeden z obrazů dlouze si jej prohlížela.Pozorovala samu sebe,holčičku snad sedmiletou,hrající si se stejně starými kamarády.A obraz se měnil. Viděla se,o pár let starší na dvoře pevnosti a s mečem,obklopenou přáteli.V havraních vlasech měla zapletené dva "didrach",bílé copánky oznamující dovršení třináctého roku.Toto byla poslední štastná vzpomínka. Poté viděla jen zlo,smutek,strach,bolest,slzy,násilí,drancování,válku a smrt.A také sebe. Stála uprostřed toho všeho,velela armádě vraždících netvorů,říkajících si lidé a těšila se z pohledu na prolitou krev. Viděla se jak pozvedá meč k poslední ráně ,kterou zabije bezbrannou ženu tisknoucí si k hrudi dítě. Mohla být touhle stvůrou lačnící po krvi ona sama?Chtěla tyhle vzpomínky?Ne ,nechtěla. Zanechala vzpomínaní a vzhlédla k Němu.Nevěděla jak ale byla si jistá že tam na ni počká.Cekal.Jeho oči,vždy tak ledové, roztály a led se změnil v slzy,které mu stékaly po tvářích.Ted plakal On. Plakal,protože viděl její vzpomínky a pochopil,proč žila v zapomění.V jejích jantarových očích četl větší smutek než před Tím.Rlyšel její voláni o pomoc.Nyní věděl co má udělat.Věděl,že ona nechce takové vzpomínky a zapomění pro ni bylo to pravé vysvobození. A udělal o co jej žádala dříve než stačila zašeptat své tiché: "Prosím!"