|
K večeru jsme konečně dorazili do vesnice. Byla to jen taková malá víska, jakých je zde po desítkách rozeseto. Ale aspoň jsem mohl nechat ustájit koně, nakrmit ho a nechat odpočinout. Ještě stále se mu zadní nohy plně nezotavily, dvě velké jizvy tomu byly důkazem. Prašiví plosci!
Jen co jsme vstoupili do krčmy, všichni stihli, každé oko vesničana si mě zkoumavě prohlíželo.
„Odlož zbraně, nechceme žádné nepříjemnosti,“ zahalasil tlustý výčepní a přistoupil ke mně.
„My o ně taky nestojíme,“ odpověděl jsem. „Nejsme ozbrojeni,“ a na to slova jsem si odtáhl plášť.
Chlap jen něco zaklel a ukázal prstem na zadní stůl. Sedli jsme si, ona naproti mně. Svou hůl jsem opřel o zeď, ale tak, abych ji měl stále na dosah.
„Tak co to bude?“ zeptal se neochotně výčepní.
„Dvakrát víno, sýr a chleba. A pokud je to možný, chceme zde přenocovat, venku stojí můj kůň…,“ odvětil jsem.
„Máš vůbec na zaplacení, vandráku?“
„Takhle se ptáš každýho pocestnýho, co k tobě dorazí?“ rozkřikl jsem se.
Chlap o krok ustoupil do zadu, ale vědom si plného lokálu vesničanů, opět o krok přistoupil blíž.
„Každý nevypadá tak jako ty,“ řekl prohlížeje si mě od hlavy až k patě.
„Jak vypadám není tvoje věc…,“ a sáhl jsem k opasku pro měšec, který jsem nato hodil na stůl, jen to zacinkalo. „Jak říkám, kůň stojí před hospodou.“
Výčepní shrábl peníze a zmizel v cimře za pultem. Netrvalo dlouho a i vesničané se opět ponořili do svých rozhovorů přihýbavši si z plných pohárů. Za chvíli i přede mnou stála číše vína a v proutěné košatce hrouda sýra s chlebem. Pořádně jsem se nenajedl od té doby, co jsem opustil klášter, a tak jsem se s chutí pustil do jídla. Ona jen seděla a pozorovala mě.
„Nebudeš jíst?“
Zavrtěla hlavou. Vzdor - další z lidských vlastností, které jsem neměl rád.
„Když nebudeš jíst, nebudeš mít síly na útěk,“ usmál jsem se podávaje jí kus sýru.
„Jako by to bylo snad možný!“
Pokoj byl malý, stěží se do něho vešly dvě postele. Lehl jsem si do té, která stála blíž ke dveřím.I ona ulehla, jako minulé noci zády ke mně. Hodil jsem jí deku.
„Nechci ji, klidně si ji nech!“ rozkřikla se.
„Včera u ohně bylo teplo, ale tady nebude,“ začal jsem ji přemlouvat. Sám sebe jsem svým chováním udivoval, nikdy jsem se o žádného smrtelníka tak nestaral jako o ni. A přitom jsem ji vůbec neznal, byla to jen jedna z mnoha žen, které jsem Marleně měl za úkol dovést.
„Jak jsem řekla, nech si ji,“ trvala na svém.
Dal jsem si ji tedy pod hlavu a přikryl se pláštěm. Unavený po celodenní cestě jsem usnul téměř okamžitě. Ale nespal jsem dobře, jakési stíny mě neustále ze snu probouzely, až když se začalo rozednívat, zahalila se má mysl do tvrdého spánku.
Trhl jsem sebou, sedl si a pevně stiskl svou hůl, která stála opřená o zeď. Cítil jsem, jak mi kapky slaného potu stékají z čela po tvářích. Stále se mi před očima odehrávala ona hrůzná scéna ze snu: přijíždím k hořícímu klášteru, venku před dřevěnými vraty leží těla žen v hábitech. Poznávám je, jsou to posluhovačky Marleny. Seskočím z koně a utíkám, co mi dech stačí, nahoru do Marleniny laboratoře, jako bych mohl něco změnit na skutečnosti, že je mrtvá. Vím to, cítím to ve vzduchu, ale přesto vybíhám dál po schodech. Dým mě štípe v očích, ale stále běžím. Dveře do kněžské komnaty jsou otevřeny, vběhnu dovnitř . Na zemi uvidím nahé ženské tělo, celé zkrvavené od bodných ran, jimiž je poset celý trup. Temně červená tekutina ještě vytéká z ran a v potůčcích stéká po bílé kůži na zem; konečky Marleniných světlých vlasů se koupou v kaluži krve. Už nejsou žluté jako obilí ozlatěné sluncem, ale tmavé, smrt pohltila jejich jas. Pohled mých očí sjede na bezvládnou ruku a nějaký předmět, který sinalé prsty jen chabě svírají v posmrtné křeči. Skláním se pro něj. Oči mě pálí čím dál víc a špatně se mi dýchá, všude je kouř a nesnesitelné horko; plameny začínají přeskakovat na další nábytek v pokoji a mlsně ho olizovat. Přehodím si přes sebe plášť a vybíhám ven. Jakmile stojím konečně v dostatečné vzdálenosti od hořícího kláštera, zkoumavě si prohlížím stříbrný amulet. Poznávám ho. Musím tu malou zachránit!
|