Předzvěst Smrti.4.Putování vlastní myslí

4. Putování vlastní myslí

 

     Angelina se probrala, skoro jako by se znovu narodila, její mozek začal pracovat nanovo. Jakmile otevřela oči, zpanikařila, a radši je zase zavřela. Podle toho, co před chvílí viděla, ležela na poušti. Zespoda ji pálil vařící písek a shora žhnulo slunce. Nikde nic, než písečné duny prohrabované prodění a tetelením vzduchu a pár suchých pahýlů. Mohla bych pít vlastní pot, napadlo ji. Vzápětí tento návrh s hořkým smíchem zamítla (vzhledem k její nynější situaci, kdy nemá ani kapku vody).

     Chce se mi ještě ležet...Mm...Spát a spát. Budu snad muset přejít tu poušť? Proč jsem tu? To všechno jistě jen kvůli té zpropadené osobě a tomu jejímu s m r t o n s n ý m u svitku... Cože? Ale jestli přinášel smrt, pak... Pak je za ní jen další putování.

     I přes opatrnost vstávání z horkého lože mě prudká závrať vrhla na kolena. Dotkla jsem se křehké větvě spáleného stromu. Pomohl mi zvednout mé znavené tělo, které stále tížil mámin sametový hábit.

     Otočila jsem se kolem své osy a v šílené hrůze jsem si uvědomila, že ve směru mé další cesty nejsou už ani holé kostry stromů zčernalých staletým sluncem. Zahubilo je a jej jejich stálým společníkem. Ulomila jsem si jednu větev, která naprosto vyhovovala mým záměrům. Byla dostatečně tlustá i dlouhá s trojzubcem na konci. Alespoň se nebude tolik bořit do písku. Podivila jsem se nad tvrdostí tohoto dřeva. Jiné by se již jistě rozpadlo na prach.

     Třeští mi hlava. Strhla jsem ze sebe samet, utrhla z něho úzký pruh a zavázala si to kolem hlavy na způsob turbanu. Zbytek jsem si uvázala kolem pasu – mohl by se ještě hodit. Podívala jsem se na tiché písečné hory přede mnou a sevřely se mi všechny vnitřnosti. Věděla jsem však, že musím jít právě tam.

   Opírajíc se o hůl jsem váhavě vykročila. Cestou mohu uvažovat. Vypadá to, že času budu mít prozatím dostatek. „Takže se do toho dáme“, belhala jsem se kupředu. „Ten svitek byla past, vzbuzující...touhu po smrti. To je jasné. A kdo by ho tam mohl nastrčit a přát si mojí smrt? Jedině naše stará známá Slečna Smrt (vlastně ani nevím, jestli je to žena, či muž...). To tedy nejspíš značí, že jsem mrtvá. No, nejsou to nejlepší vyhlídky, ale co s tím můžu dělat? Nic.“ Skončila jsem svůj monolog důležitě.

    

     Sil mám zatím dost, ale ani kapku vody. A při nejlepší vůli by se dalo říct, že to není dobré. Vlastně jsem na tom dost špatně.

     Po několika hodinách (dnech?) namáhavé chůze v horkém bořivém písku jsem stála na úpatí nejvyšší duny, která zcela zakrývala výhled dál do krajiny. Začala jsem stoupat po strmé straně. Slunce už bylo nízko. Vypadalo, jako by sedělo na samém vrcholku. Zneklidněla jsem. Něco mi říkalo, že tohle nebe značí bouři. I když je bez mráčku.

    S vypětím všech sil jsem se doplazila na vrchol, s očima přivřenýma před prudkým světlem. Jakmile jsem se postavila, do tváře mě uhodil ledový vítr. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Přede mnou nebylo nic, než nekonečná ledová pláň. Jen zmrzlý povrch bez sněhu a čehokoliv jiného. Špatný vtip. To prostě neni možný. Připadá mi to tak neuvěřitelné...

      Jako kdyby někdo nechtěl, abych se otočila a pohlédla zpět. Silou vůle jsem se sotva přiměla obrátit zpět. Tam však nezuří bouře ledového vichru, ale horké slunce taví písek ne sklo. Nechápu. Nic...

      Ukopla jsem přimrzlou hrudku ledu a přiložila si ji k vyprahlému hrdlu. Tohle se také nedá pít.

      Rychlost chůze jsem se snažila přizpůsobit únavě nohou. Jde se tudy pohodlněji, ale už se třesu zimnicí. Uvědomila jsem si, že nesmím usnout – zmrzla bych. Chm, ale jak můžu zmrznout, když jsem mrtvá? Smrt ve smrti? Ale co když mě přece jen bolest a únava přemůže? Prozatím mi to nebezpečí nehrozí.

                                  

     Pomalu se šeřilo. Angelina by mohla s jistotou tvrdit, že už uplynul více než den, ale nějaké zákony přírody to jednoznačně vyvracely. Snažila se co nejtěsněji zabalit do roztržené hřejivé látky, ale moc to nepomohlo. Na obzoru se rýsoval temný pruh. Vydala zlostný řev nad svou bezmocností, který se rozlehl v pustém tichu. Lehla si na zem a mezi vzlyky se snažila rozhýbat zmodralé rty bezhlesnými slovy.