Elf(Strom a liána)-kapitola1

Paprsky Slunce jako jemné hedvábné stužky prosvítaly mezi útlými haluzemi a svěže zeleným listovím, které tiše ševelilo a za oponou zpěvu ptáků obyčejnému smrtelníkovi připadalo jako šepot tisíců různých jemných hlásků. Zurčení potůčku připomínalo sladký smích a z dáli se nesla píseň větru, jenž se proháněl po horských štítech.
Slýchal tuto nádhernou a okouzlující symfonii od narození, a přeci se mu nikdy neomrzela. Tiše procházel lesem a měkce našlapoval na zelený koberec mechu, vdechující ještě chladný ranní vzduch. Ten náhle rozčísl jasný hlas: ,,Loď! Připlouvá loď!"
Na pouhý zlomek vteřiny znehybněl. Pak sebou jeho štíhlé tělo trhlo a svaly napjaly. Utíkal, jak nejrychleji dovedl na svých dlouhých nohách, které se míhaly ve zběsilém rytmu. Kolem něj jako ve snách pokrytých jemným závojem mlhy ubíhaly keře, stříbrné kmeny mohutných stromů i zlaté větvičky podrostu. Jeho uši již nevnímaly nic jiného než svistot a šum větru, jako by vše ostatní umlklo. Konečně se jeho bosá chodidla dotkla jemného písku Pláže. Zastudilo ho a po zádech přeběhl mráz.
Nad hladinou obrovského Jezera, jehož konce nikdo nedohlédl, se vznášela, jako z pavučin utkaná Mlha. Na jejích tenkých vláknech se v oparu pohupovaly kapky rosy jako tekuté diamanty.
Obrátil se na jednoho z příchozích elfů.
,,Kde?"
Ten mlčky vztáhl paži a ukázal před sebe.
Zahleděl se do hustého bílého závoje, jímž pronikaly první paprsky Slunce. Malé vlnky na hladině se pod jejich dotyky počaly třpytit jako Hvězdy na noční obloze, jako zbloudilé ovečky bez pastýře.
Listoví stromů se tiše rozševelilo pod jemnými doteky vánku, který však neustále sílil. Jako by chtělo oznámit všem tu novinu. Přehlušilo zpěv ptáků a smísilo se v dokonalé harmonii s šumivým pěním vln, které hladily Pláž a věnčily ji, jak bílými krajkami mořské pěny.
Na břehu se počali shromažďovat obyvatelé Ostrova. Ve svých skvostných, měsíčním svitem vyšívaných šatech, napůl pohlceni mlhou a světlem odrážejícím se od zlatavých zrníček písku, vyhlíželi jako bytosti z jiného, nadpozemského světa.
Náhle, jako by jej neviditelné dlaně rozhrnuly, se mlžný opar pomalu, lehce rozestoupil. Všichni příchozí se nadechli, plni očekávání.
Z Mlhy se vynořil nejdříve nejasný, zastřený obrys, jenž se pomalu přibližoval. Z vodních par se vynořil nevelký dřevěný kýl, kdysi snad bohatě zdobený řezbami a ornamentálními malbami, které však dávno zub času vyhladil. Mohutný trup, již ze tří čtvrtin pod hladinou, dodával kdysi jistě nádherné lodi hrdé vzezření, pocit síly a důstojnosti.
Vzhlédli. Na stožáru dříve bělostná, čistotou se skvoucí plachta se znakem růže a rohu vyrůstajícího z Hvězdy, nyní visela v rozervaných, hnědavých cárech, se kterými si pohrával vítr. I přes to loď vyhlížela jako přízrak, vznášející se nad hladinou a zpola se utápějíc v závojích mlhy. Tiše, bez jediného zaskřípění, připlula ke břehu.
Prvorození o krok ustoupili a obdivně, někteří nedůvěřivě, hleděli na loď, jenž k nim donesl Proud. Bylo ticho, které se nikdo neodvážil porušit. Všechno jako by utichlo v podivné harmonii s údivem a strachem obyvatel Ostrova. Náhle, stejně nečekaně, jako loď připlula, se z jejího nitra ozval slabý, tichý sten, který téměř zanikl v kvílení větru z Hor. Prvorození mlčky pohlíželi jeden na druhého. V očích se jim zračil strach a nejistota, ale také nesmírná touha a zvědavost. Nakonec se jeden z nich, vysoký a dlouhonohý muž, jehož oči již viděly mnoho zim, odvážil a opatrně nahlédl přes okraj lodi…