Raistleemův meč a Alkazar ze Salmiru

KAPITOLA 11 Golší nora Chtěl už odejít, když vtom zahlédl v jedné postranní uličce mihnout se siluetu jedné postavy, která mu byla náramně povědomá. Kdo to jen může být? přemítal Alkazar. Vždyť já už jí někde…. ,,Alkazare? Jsi to ty?“ vyrušil ze zamyšlení mladého krále líbezný hlásek. Zdvihl tedy hlavu, aby se podíval, kdo je autorem těch slov, ačkoliv už tušil, kdo to bude. A nemýlil se. Před Alkazarem stála menší černovlasá žena s jasně modrýma očima. ,,Rexarie?“ zakoulel nevěřícně očima. ,,Ano, jsem to já,“ odpověděla temperamentní žena stojící naproti Alkazarovi. ,,To je ale…víš, já…nečekal jsem…kde si se tu…..“ ,,Co tak koktáš!“ zpřísnila Rexarie. Neodpověděl. ,,No..já,“ vyprskl , ,,totiž myslel, že ty jsi…“ ,,Mrtvá?“ dodala Rexarie. ,,Ano,“ vzpamatoval se Alkazar z úvodního šoku. ,,Neměla jsem k tomu daleko, to je pravda, ale nakonec jsem vyvázla.“ Neodpověděl. ,,Tak proč jsi tak nervózní?“ ,,Nestává se často, že bych potkával na svých cestách staré známé.“ ,,Nechceš si raději sednout? Nerada komunikuji s lidmi ve stoje. To jedině při boji.“ Pořád stejná, pomyslel si Alkazar. Pořád stejně ukecaná, krásná a temperamentní Kouzelnice, kterou znal z dřívějška. Avšak přece jen se něco na ní změnilo – vypadala nyní jako obyčejná selka. Proč? Proč skrývá svou pravou identitu? Proč nechce, aby ostatní věděli, že je Kouzelnice? Přestože býval jejím amantem, toto nemohl anebo nechtěl pochopit. * ,,Tak jak jste se to sakra dohodli, když tu není ani Alkazar, ani Goras?“ rozčiloval se Xorm. ,,My jsme se dohodli dobře,“ ozval se Kenthar, ,,ale Alkazara muselo něco zdržet.“ ,,A Goras?“ ,,Ten se musel určitě zdržet u toho obchodníka s těmi zbraněmi.“ ,,Jen aby,“ zakroutil svou malou hlavou Xorm, až se jeho baculaté tělo rozhoupalo ze strany na stranu. ,,A to tady budeme jen tak čekat?“ přidal se Rabad. ,,Ne, můžeme si povídat,“ pokusil se Sirian zavtipkovat, ale v odpověď mu zaznělo pouze kyselé zamručení Xorma. Dlouhé ticho. Nikdo nechtěl promluvit, jelikož věděl, že cokoliv řekne, tak se obrátí proti němu. A hádku nikdo nechtěl. Sice Xorm byl nepříjemný, ale hádat se s ním, to by bylo ještě daleko horší. Z města se ozývaly výhružné pomluvy, tření čepele o čepel a křik sedláků vracejících se s roboty. Město bylo tvrdě terorizováno Ysarathem a jeho kumpány. Nikdo se jim ale neodvážil vzdorovat. ,,Víte o tom, že jsem měl ženu?“ zašeptal po chvíli nejistě Xorm, aby zlepšil náladu. Sirian ho za to počastoval pěkným pukrletem. ,,Opravdu? Ta musela mít ale nervy.“ Pitomec! pomyslem si Qér. To je ale pitomec, ten Kenthar…. * Chtěl už odejít, když vtom zahlédl v jedné postraní uličce žoldáka mlátícího vyzáblou selku. Po chvilkovém zaváhání se vydal vstříc temnotě a těžkého vzduchu vyplňujícího prostor této uličky. Hlava se mu začala přeplňovat emocemi. Mozek přestal pracovat. Někde v hloubi duše se mu vynořila vzpomínka na Rexarii, jak jí při jejich prvním setkání zachránil z tatáž situace. Šavle to nevyřeší, řekl si v duchu. Alkazar si tedy sundal ze zad luk a do tětivy vložil šíp. Žoldák pootočil svůj zkřivený obličej, aby si prohlédl příchozího – Alkazara. To bylo také to poslední, co ve svém prohnaném životě zahlédl. Alkazar skoro nepostřehnutelně napnul tětivu a z metru prostřelil protivníkovi lebku. Krev vytryskla, žoldák se svalil bezvládně na zem. Selka okamžitě s křikem a slzami v očích utekla, zatím co Alkazar si sebral zpět svůj šíp a zandal jej do toulce. Poté si dal zpátky luk na záda a odcházel spokojen od mrtvoly. Jestli něco nenávidím, tak je to tohle, povídal si sám pro sebe. ,,Čistá práce,“ vykřikl Goras odněkud. ,,Velmi čistá,“ opětoval Alkazar sarkasmus. ,,Nevypadáš moc dobře. Je ti něco?“ ,,Jo,“ zvážněl náhle Alkazar. ,,Co?“ ,,Golší nora!“ zařval Alkazar, dívaje se před sebe. ,,Cože? Golší …..“ Neodpověděl. Před ním totiž stálo několik žoldáků a vedli v poutech zkrvavenou Rexarii. Zrudl nenávistí. Krev, proudící mu v žilách, jakoby každým okamžikem měla vytrysknout. Měl vztek na celý Kroxan, že snese tak velké Zlo. On už to však nedokázal. ,,Řekni Kentharovi – ‚Golší nora,‘ on už ví, co má dělat,“ promluvil po chvíli s podivným odstínem v hlase. ,,Nechtěl by jsi mi sakra vysvětlit, co se tady děje?“ zařval Goras. ,,Jdi za město a řekni Kentharovi ‚GOLŠÍ NORA!“ * ,,Kenthare,“ řval již zdálky Goras. ,,Golší nora!“ ,,Cože?“ zareagoval jako první Xorm a vykulil na Golmena oči. ,,GOLŠÍ NORA!“ ,,Kdo to říká?“ zvážnil Koptský válečník. ,,Alkazar!“ Kenthar se náhle s nekompromisním výrazem v tváři otočil na rozhádanou Desítku a pravil: ,,Jedeme na Trosky Salmiru!“ ,,Nechtěl bys nám raději vysvětlit, co to všechno znamená!“ ,,Stejně je to pro vás nepodstatné.“ ,,Nepodstatné?“ zopakoval dotčeně poslední slovo Xorm. ,,My jsme přece také členové Desítky. To chceš tedy říct, že dění v této korporaci je pro nás nepodstatné?“ Neodpověděl. Až po chvíli bádání tajuplně začal vyprávět. ,,Kroptové se rodí již jako dvacetiletí. Pět let na to se mohou ucházet o post válečníka.“ ,,A to je Golší nora?“ přerušil Kenthara Goras. ,,Samozřejmě že ne.“ ,,Tak proč se o tom zmiňuješ?“ ,,Kdybys mě nechal domluvit,“ zvýšil Kroptský válečník hlas, ,, tak by si možná pochopil!“ ,,Dobrá.“ ,,Já se ovšem narodil jako jednoletý……a…no…ehm….Lokmar to bral jako zázrak, v tu samou dobu našel totiž Alkazara. Proto nás společně přijal za své syny a vychovával na dvoře svého paláce. Jednoho dne nás vzal otec na válečnou výpravu, abychom viděli, jak to vypadá reálně a nešermovali jsme pořád jen do slaměných panáků. Ta bitva měla být pouhým dezertem po několika těžkých, avšak vítězných válkách. Byl jsem s Alkazarem a Lokmarem zrovna opodál největší vřavy, když se najednou z lesa vynořili jako blesk z čistého nebe další Astarové – posily nepřítele. V té chvíli bylo všem jasné, že tuhle bitvu nevyhrajeme, jelikož jsme si vzali málo válečníků.“ ,,Sebevědomí Kroptové,“ utrousil jízlivě Xorm, přesně tak jak to on uměl dokonale. Ale Kenthara to nijak nevyprovokovala. ,,Ano. Chtěli jsme totiž nechat naše válečníky odpočinout, ale jak se ukázalo, nebyl to dobrý tah. Nebo jak by řekl Lokmar: ‚Tak jako si nejdříve musíme promyslet čin, než jej provedeme, tak bychom si měli promyslet i každý strategický tah.“ ,,Trefné,“ neodpustil si opět Xorm sarkasmus. Kenthar však Salvína opět ignoroval. ,,Tenkrát si pamatuji přesně, jak se k nám dobelhal válečník se šípem v noze a useknutou rukou a říkal přesně to, co dnes povídal Goras.“ ,,Golší nora?“ vyprskl Golmen. ,,Přesně tak. Golší nora je starodávné heslo Kroptů. Jakmile někdo vyřkne toto heslo, lid Kroptů se odebere v menších oddílech…ehm…my tomu říkáme Golšary….“ ,,Těm oddílům?“ ozval se Rabad. ,,Ovšem. Čemu jinému,“ divil se oprávněně Kenthar. ,,Kde sem to…jo…takže po vyřknutí tohoto hesla se Kropský lid seskupí do Golšarů a přemístí se na předem určené místo. Do….“ ,,…… Salmiru,“ dodal Yllian. ,,Ano,“ potvrdil Kropt, ,,Golše je totiž……“ ,,……Mýtický tvor vyskytující se pouze v troskách vypáleného města Salmir,“ doplnil opět Yllian. ,,A proč Alkazar vyhlásil operaci Golší nora?“ popadnul Rabad svou tornu a chystal se nasednout na svého hřebce. ,,Nevím,“ odpověděl Kenthar, ,, ale určitě k tomu měl pádný důvod.“ ,,Takže teď……“ ,,Teď nasedáme na koně a jedeme do vypáleného Salmiru, Siriane.“ * Ačkoliv byl Alkazar nadmíru rozrušen, dokázal se ovládnout. Zandal zpět svou šavli a rozhodl se situaci řešit diplomaticky. Doklusal k žoldákům, jenž vedli svázanou a zkrvavenou Rexarii pravděpodobně do žaláře a oslovil je: ,,Hej, pánové,“ změnil svůj tón hlasu v přívětivý, avšak stálo ho to hodně úsilí. Žoldáci pootočili své obličeje na Alkazara a začali si ho divně prohlížet. ,,Neviděli jsme se už někdy?“ zeptal se žoldák se špičatou bradkou. ,,To bych si vás asi musel pamatovat,“ mrknul mladý král na Rexarii, naznačujíce jí rafinovanost svého plánu. ,,A co tedy po nás chceš?“ Alkazar věděl moc dobře, že tyhle tupí žoldáci ,,skočí“ na všechno, ale stejně si vymyslel něco alespoň trochu reálního. ,,Ysarath s vámi chce mluvit!“ ,,Co…co…cože?“ začal koktat okamžitě druhý žoldák s ostrými žlutými zuby. První žoldák však stále oponoval. ,,A kdo jsi ty? Hm?“ otázal se, zrovna když si Alkazar myslel, že má vyhráno. ,,Jsem jeho nový zástupce. Tomu poslednímu usekl hlavu za neposlušnost a vás zajisté potrestá také, jestliže neuposlechnete jeho rozkaz.“ ,,Ale…když je to tak…..tak my radši půjdeme….viď Namire?“ polknul Bradka a zatáhl žlutozubého za rukáv. ,,To byste také měli!“ ,,Ale co ona?“ pohodil hlavou žlutozubý na Rexarii. ,,Kam ji vedete?“ docílil konečně po dlouhých strastech Alkazar pocitu triumfálnosti. ,,Do věznice! Kam jinam!“ ,,Dobrá, já ji tam dovedu!“ nabídl se mladý král, pořád ještě s milým tónem v hlase, ačkoliv uvnitř v samém jádru byl rozzuřený jako lev, kterému zrovna utekla potrava přímo před nosem. ,,Díky,“ poděkovali žoldáci Alkazarovi za jeho vstřícnost, což ho ještě více nutkalo k smíchu. Kouzelnici polil ruměnec. * ,,Jak jsi mě tu našel?“ divila se Rexarie, když žoldáci byli v značné vzdálenosti od ní a Alkazara. Byla celá od krve a vlasy, jinak krásné a pevné, měla rozcuchané a seschlé. Dekolt u rudých šatů měla roztržený a lokty odřené. ,,Vypadáš krásně,“ komplimentoval Alkazar, nedbajíc na první otázku Kouzelnice. ,,Díky,“ udělala Rexarie drobné pukrle. ,,Kde jsi najednou vzala ty šaty?“ ,,Měla jsem je pod těma ošuntělýma.“ ,,A nechceš mi konečně říct, co se tady sakra děje,“ zvýšil mladý král hlas, jelikož si připadal jako myš v kočičí aleji. Celý ten sběh událostí, jež se staly od Starcovo smrti do teď, pořád nějak nechápal. ,,Klid, uklidni se.“ ,,Doufám, že zase neřekneš, že musíš rychle koupit zásoby, jelikož večer odjíždíš pryč.“ ,,Potřebovala jsem se dostat z té hospody.“ ,,Vždyť jsem tvůj přítel Vlastně nejen to. Proč mi neřekneš o pomoc!“ ,,Tvá zloba,“ šeptala Rexarie, ,,je naprosto pochopitelná, ale nejdřív si mě vyslechni. ,,Pojď támhle,“ ukázal Alkazar na budovu naproti nim. ,,Do těch stájí, tam budeme v bezpečí.“ Tedy alespoň doufám, pomyslel si Alkazar jen tak pro sebe, protože nechtěl rozrušit Rexarii ještě víc. * ,,Kde mám začít,“ promluvila po delší odmlce Rexarie, usazujíce se na slámu ve stájích. ,,Pěkně od začátku,“ odvětil pořád ještě naštvaný Alkazar, jelikož byl plný pocitů a nevěděl, jak s nimi naložit. ,,Když to zkrátím…..tak to bylo asi takhle….ehm….“ ,,Dělej, nemáme čas.“ ,,Asi tak deset dnů potom, co jsi se vypravil jako velitel Poselství Kenalot na ten důležitý úkol, se doneslo k Jastrakovi, že máte problémy. Rozhodl se vám poslat na pomoc druhé Poselství, mezi něž jsem byla vybrána i já.“ ,,No to snad ne….“ divil se mladý král. ,,Žádné tak velké problémy jsme neměli!“ Rexarie si však nevšímala jeho stále větší rozzuřenosti a pokračovala: ,,Poselství bylo sedmičlenné – já, Kertur Mognol, Gern Emres, Dob, Dervin, Lerien a Till.“ ,,Proč tam sakra vybral Jastrak tak slavný lidi?“ ,,To sem se taky divila, ale každopádně je to tak.“ ,,Lovec Černých, velitel Kroptské armády, nejslavnější šermířský mistr na Kroxanu….hmm…..“ Rexarie opět ignorovala Alkazarovy poznámky: ,,Šli jsem po vašich stopách, ale nemohli jsme vás najít. Nakonec rozhodl Kertur, že se půjde do Xalmerinu, že tam má prý přítele, údajně nějakýho věštce.“ ,,Co vám řekl ten?“ hltal Alkazar informace. ,,Než jsme k němu došli, přepadli nás Barakhúdové!“ ,,Cože?“ vykulil mladý král oči, div mu nevypadly z důlků. ,,Šli po nás už od začátku…..museli se někde dozvědět o naší korporaci…..počkali si na pravý okamžik a pak….“ Rexarie se v polovině věty rozplakala. ,,Ale klid,“ uklidňoval ji Alkazar, ačkoliv nebyl moc přesvědčivý. Byl totiž stejně rozzuřený. Kertur byl něco jako jeho a Kentharovo bratranec, Lerien jako jeho sestra a Rexarie…….“ ,,Oni je všechny zabili,“ vzlykala stále Kouzelnice, klečíce v náručí Alkazara. ,,A tebe pronásledovali až sem? Myslíš si, že ti strážníci tě chtěli za nima odvést?“ ,,Určitě!“ ,,V tom případě musíme vyrazit. Ještě jedno Poselství žije a to se postará jak o pomstu svých kolegů, tak o splnění úkolu.“ ,,A kam chceš jet?“ Mladý král se rozhlédl po stájích a vyhlídl si jednoho hnědáka. Když k němu přišel, pohladil ho po hřívě a dal mu trochu slámy, kůň mu sám nastavil svůj hřbet. Alkazar, potěšen svým umem, nabídl Rexarii svou paži a pomohl ji na koně. ,,Teď dobře poslouchej,“ promluvil pateticky, avšak potichu. ,,Já si musím dojít pro koně. Ty se zatím nenápadně přemístíš za bránu Mordulu a počkáš tam na mě. Rozumíš?“ ,,No ale…co…když…a ty?“ ,,Neboj, vše bude dobrý. Jsi přece Kouzelnice, ne? Zkrátka se tam nějak dopravíš a počkáš až přijedu.“ ,,Dobrá.“ * Minuli propast Ter. Jeli přímo na Trosky Salmiru. Všichni byli vyčerpaní svižnou jízdou a měli hlad. A navíc je tížilo pomyšlení na Alkazara, o kterém nikdo nic nevěděl. Byl to totiž vynikající jezdec a jeho hnědák Rolton byl natolik rychlý, že kdyby vyjeli hned za zbytkem Poselství, museli by je dohnat. ,,Gorasi?“ ,,Ano.“ ,,Proč se vlastně bojíš tak ohně?“ vyzvídal Sirian. ,,Ohně se bojí Golmenové už od narození. Je to jejich nepřítel. Tento přírodní živel se nám nejen hnusí, ale ještě ke všemu nám nahání strach.“ ,,A jak je to vlastně,“ zašeptal Sirian, ,, s tím tvým kralováním?“ Nechtěl být vyslýchán – neměl to rád. Navíc nechápal důvod, proč Kouzelník tak nepochopitelně ustrnul zrovna na tomto tématu. Ale odpověď se mu drala sama z úst. ,,Když se nevracel můj otec, král Morhan, dlouho z válečného tažení, myslel jsem, že je mrtev. Navíc mi přeživší Gerdisté oznámili, že ho viděli skonat na bojišti,“ Gorasovi se podivně rozhoupal tón hlasu. Avšak slzu neuronil. ,,Dalo se tedy očekávat,“ pokračoval, ,,že si mě lid zvolí za vládce, jakožto jediného potomka zesnulého krále. Jenže než k tomu došlo, otec se vrátil. To mrtvé tělo patřilo jeho bratranci, jenž mu byl velmi podobný. Vše se tedy vyjasnilo a já byl zpět sesazen na Gerdista.“ ,,A kdo je to Gerdist?“ nepřestával Sirian. ,,Generál jednoho Golmenského oddílu. A už mě nevyslýchej – nemám to rád.“ ,,Ještě něco.Mohu?“ Neodpověděl. ,,Slyšel jsem něco o tom, že koně umírají společně s Golmenským válečníkem. Je na tom něco pravdy?“ Opět se z jeho úst nic neozvalo. ,,No tak,“ prosil Kouzelník, ,,jenom ještě tohle.“ Goras se jen usmál a podíval se tázavě a zároveň omluvně na svého válečného hřebce – Plavého. * Šel pomalu a ostražitě, rukou si hladíc neustále jílec meče. Ačkoliv měl kápy, pořád mu připadalo, jakoby na něm viselo několik zpytavých a tázavých pohledů. Proto se raději vyhýbal fyzické komunikaci s obyvateli Mordulu a šel do hospody postranními uličkami. Sluneční paprsky, zavrtávajíc se mu přes plášť do kůže, ho znervózňovaly. Navíc pořád nemohl dostat ze své hlavy svůj dialog s Rexarii. Vše co se za poslední dva dny stalo, se odehrálo tak rychle, že nestačil všechny ty informace pohltit. Hlavou se mu ronily samé podivné nápady. Když dorazil před hospodu U Černé kozy, do které ho naverboval Stařec, a zabral za kliku, zjistil, že jsou dveře zamčené. Taková kultivovaná krčma a mají v poledne zavřeno, naštvaně si odplivnul. Rozhodl se však, že když už vyhlásil Golší noru, pomohl Rexarii z nesnází, čímž se sám dostal do nesnadných situací, a jel až sem – do Mordulu, zamčené dveře ho nezastaví. * Uvnitř bylo přítmí. Chvíli trvalo, než se rozkoukal. Za chvíli si ovšem na tmu zvyknul a začal prohledávat hospodu. V rozích krčmy byly pavučiny, podlaha byla zanesená špínou, pult rozseknutý a pípa s pivem převrhnutá. Vzduch byl těžký a špatně dýchatelný. Roh, jenž měl Alkazar zavěšen na krku, se mu začal nepatrně pohupovat. Kdyby tu tak byl Uluverens, zamyslel se, ten má na tohle čich. Ticho. Najednou se dveře s rachotem a vrzáním zabouchly. ,,Už můžeš vylézt. Vím o tobě,“ promluvil do tmy mladý král, otáčeje se ke dveřím. V odpověď mu však zasvištěl meč kolem ucha. Ještě že se jeho protivník nevyznal ve válečnickém řemesle. Jinak by totiž Alkazar již nikdy neslyšel v celé své dokonalosti líbezný hlásek Rexarie. Mladý král se tedy pohotově piruetou otočil a vytasil šavli. Naproti němu však stála malá, zavalitá, kudrnatá postava s krátkým mečem - krčmář. Alkazar se nestačil divit. ,,Dnes je teda den,“ zandal zpět šavli do pochvy. ,,Prosím?“ zapištěl šenkýř. ,,Dnes už se tedy nesmím divit ničemu, ale ještě se mi nestalo, že by mě chtěl zabít hospodský.“ ,,Já bejt váma, pane,“ pištěl krčmář, ,,tak se nedivím. Nejdřív mi vlezete do hospody, pak na mě vytáhnete tu ostrou, hnusnou věc a nakonec se ještě divíte?“ ,,Nejspíš máte pravdu, ale potřebuji okamžitě pár informací. Posíláme mě Stařec.“ Hospodský si podrbal nos, vypil naráz pohárek vína a podíval se nevěřícně na Alkazara. ,,Řek jsem snad,“ zarazil se mladý král, ,,něco špatně?“ ,,Můj informátor mi včera ohlásil, že je Stařec mrtev.“ ,,No….ono..je na tom něco pravdy,“ přikývl Alkazar. ,,Předpokládám,“ pravil najednou zvučně krčmář, dbajíc na správnou artikulaci, ,,že vy jste ho umírat viděli.“ ,,Vy asi nebudete jen tak nějaký obyčejný hospodský, že?“ ,,To asi ne.“ ,,Kdo tedy doopravdy jste?“ hledal Alkazar v krčmářových očích odpověď. Sice nevěřil, že by se mu to mohlo zdařit, ale přesto se o to pokusil. Šenkýř neodvracel zrak a pohled opětoval. ,,Jsem starý Golmen, válečnický veterán, jenž se usídlil v hlavním městě svého národa, aby tu zestárnul a posléze zahynul.“ Alkazarovi se nepodařilo ovládnout své tváře a drobně se pousmál. Krčmáře okamžitě polil ruměnec, jelikož tušil, proč se mladý král směje. * Brána byla dokořán. Na věžích vedle brány byla krev. Identifikace se však Alkazarovi nepovedla. Prach a písek, jimž bylo město neustálo zaneseno, byl také krvavý. Sluneční paprsky se odrážely od tří mrtvol které ležely před bránou jako od zrcadla. Rexarie nebyla nikde. Tak tohle je na mě už trochu moc, obviňoval Alkazar svůj osud, který mu přichystal dnes tolik neuvěřitelných zážitků, jenž by se svým počtem mohli rovnat jeho zážitkům za celý dosavadní život. ,,Alkazare, BACHA!“ zařvala odněkud Rexarie, načež mladý král intuitivně skrčil hlavu a tasil meč. Za ním se ozval dusot kopyt. Nebyl to však dusot jen tak ledajaký – byl to dusot obrovský. Hospodský sice varoval Alkazara, že dostat se k Izaxovi nebude jednoduché, ale nikdo mu již neřekl, že nebezpečí ho potká už ve městě. Mladý král se proto raději ohlídnout nechtěl, jelikož se toho co tam bude, bál. Jeho hlava byla ale jiného názoru – otočila se……. * Deset, dvacet, třicet…možná ještě víc, koulel Alkazar očima a v duchu si počítal jezdce, kteří za ním a za Rexarií uháněli. ,,Přidej,“ okřikl ji. ,,Nebo chceš aby nás dohnali?“ ,,Tobě se to řekne,“ vzdorovala Rexarie. ,,Tak přidej, dělej…….“ Neodpověděla – nechtěla se hádat. Po chvíli však zpomalila. Byla bledá v obličeji. Zatočila se jí hlava. Pocítila tupou bolest v zádech, avšak neodvážila si tam šáhnout. Byla zasažena šípem. Koně, cválajícího čím dál tím rychleji, se jí již nepodařilo ovládnout – pustila opratě a spadla na zem. Chtělo se jí pouze spát. Ten spánek byl tak silný, že se mu nedalo odolat. Rexarie zavřela víčka a znehybněla. Alkazar strnul. Nevěřil svým očím. Teď už se doopravdy nedokázal ovládnout. Bylo mu absolutně jedno, jestli zahyne. Musel je zabít. To slovo „musel“ mu znělo v hlavě, dokud neslezl z koně a nevytáhl svou šavli. Tváře se mu rozhoupaly zlostí. Mozek úplně vypnul. Nevnímal nic, pouze touhu. Touhu se pomstít. A ta ho taky postupně ovládla. ,,Tebe nemáme za úkol zabít,“ odplivnul si na mrtvou Kouzelnici jeden z žoldáků. Alkazar ale neodpověděl. Šel pomalu vpřed. Před obličejem se mu vyobrazovala usmívající se Rexarie. ,,Jak chceš!“ vyjeli Alkazarovi vstříc na koních žoldáci. Někteří z nich měli krátké meče, jiní kopí, ale také jejich ruce třímaly dlouhé meče, široké meče a dýky. Vskutku rozmanitá výzbroj, ale ani to mladého krále neodradilo. Připadal si jako tenkrát, když byl uvězněn Ysarathem v jeho podzemním vězení. Avšak tenkrát bojoval kvůli pudu sebezáchovy, nyní kvůli lásce. ,Pomsta je uspokojující záležitost, ale je povolena jenom v případě , že mstíš lásku.‘ připomněl si Alkazar slova svého nevlastního otce – Lokmara. Trefné! odhodil si Alkazar vlasy, padající mu do čela a vtom samém okamžiku zaútočil. Bylo to tak nečekané, že tím překvapil i sám sebe. Když zuřivě ubodal první dva protivníky, jeho touhy se začaly pomalu ukojovat. Ale srdce mu nedovolilo přestat. I když už věděl, že má navrch a že vyhraje, nenechal žoldáky utéct, ba dokonce ani zaútočit. Všechny je pozabíjel. Nakonec každému usekl palec pravé ruky a schoval si je do koženého měšce, jenž mu darovala Rexarie. * Kaluže krve tvořily jakousi kulisu všem těm usekaným končetinám a znehybnělým tělům. Zbraně od žoldáků ležely opodál, kdyby se náhodou ještě někdo probral. Alkazar seděl a tiše vzlykal nad tělem své milované. Rolton, jakoby pochopil vážnost situace, a přitulil se ke svému pánovi, nozdrami hladíc Alkazarovi záda. Příroda tmavla a rudě zbarvené paprsky zapadajícího slunce se stávaly jen malou náplastí nad Alkazarovým utrpením. Zanedlouho příroda ztemněla úplně. Tráva, zbarvená krví, se již skoro vysušila. Široko daleko nabylo slyšet nic jiného, než nářek a vzlykot ubohého krále – Alkazara. Široko daleko nebylo vidět nic jiného, než stoupající dým z lesa, kde se hromadně pálily těla zabitých žoldáků. ,,Sbohem Rexarie, sbohem…..“ loučil se s Kouzelnicí Alkazar. Tělo mrtvé Rexarie bylo uloženo na měkoučké vystýlce z listí. Okolo mohyly byly naskládány suché větvičky, aby oheň lépe hořel. S každým prasknutím ohně se Alkazarovi dělilo srdce na menší části. Proklínal, nadával, nenáviděl, zapřísahával se, vztekal se, avšak Rexarii život nevrátil. Nakonec popadl ze země svou šavli, sundal si své kožené brnění, hrot šavle namířil na svou obnaženou hruď a zabodl si studenou čepel přímo do srdce. * ,,Haló, pane, probuďte se přeci. Nemůžete si jen tak vylehávat na náměstí. Chodí tu plno vesničanů a za chvíli si pro vás zajisté přijde městská stráž. Musíte rychle pryč. Vaši přátelé vám vzkazují, že máte urychleně přijít za palisády města. Už tam prý čekají.“ Probudil se uprostřed náměstí, hlavou opřený o studnu. Obloha byla zamračená a nejistá. Kdykoliv mohlo začít pršet. Nad ním se skláněl sedlák s potrhaným oblečením a podivným, skeptickým úsměvem. Naposledy si pamatoval, jak vyšel z hospody. ,,Děkuji. Děkuji mnohokrát,“ podal sedlákovi dva zlaté, oprášil se a chystal se k odchodu. ,,Byl jsem zřejmě trochu napitý.“ ,,Nemusíte se omlouvat, pane.“ Protáhnul se, zkontroloval výzbroj a promnul si oči. ,,Ahah…počkat…hej,“ zařval, ,,odkud víte, kdo jsou moji přátelé!“ Sedlák se jen zazubil, nadhodil si dva zlaté která před chvíli získal a pomalu zmizel v davu. * Chtěl už odejít, když vtom zahlédl v jedné postraní uličce mihnout se siluetu jedné postavy, která mu byla náramně povědomá. Kdo to jen může být? přemítal Alkazar. Vždyť já už jí někde…… ,,Alkazare? jsi to ty?“ vyrušil ze zamyšlení mladého krále líbezný hlásek…….