Slzy krve

Po tvářích mi zvolna stékají slzy. Slzy krve. A proč? Protože mne zradili. Všichni, včetně JEHO. JEMU jsem věřila, byl jediný, v koho jsem kdy vložila svou důvěru a teď za to musím pykat… Jenže proč? Co jsem udělala tak hrozného, že mne zavrhl a shodil do té největší špíny mezi krysy?

Shlížím dolů a hledím na cizí, nehybné tělo, ležící ve vlhké stoce. Ten obraz mi připadá tak blízký, a přeci jen vzdálený… Skláním se a pohlížím jí do tváře. Není v ní nic, snad jen klid. Sklopím zrak níže. Bledá, vodou rozmočená, kdysi tak jemná kůže… Již nikdy nepodlehne zubu času. Už ji nikdy nezraní. Zůstane navždy krásná…
Náhle mne upoutal jakýsi předmět, který svírala v dlani….

Všichni se na mě jen mlčky dívají, civí do prázdna a najednou mi nemají co říct. Ptám se: PROČ? A odpovědí je mi opět pouze mlčenlivé ticho.
Všichni se ke mně otočili zády. Zavrhli mne, stejně jako ON. Při tom jsem žila svůj vlastní, obyčejný život, tak jako jiní, jako oni. Tak proč zpřetrhal ta pouta mezi mnou a jimi? Kolem se svírá jen černočerná tma, rozšklebená tlama bez zubů ve svém odporném smíchu…

Náhlý, nečekaný. Paprsek slunce. Odrazil se od čepele a ta se pod jeho dotekem divoce zaleskla. Jak je dokonalá, hladká a tak chladná… Jako mé vlastní srdce, jako já… Patříme k sobě… Již brzy splyneme v jedno tělo a mysl… Již brzy…

„Troufáš si tvrdit, že nevíš, čeho ses dopustila? Nevíš, co jsi násilím vyrvala z brázdy právě v rozpuku? Vždyť byla mladá, mladá jako právě se rozvíjející poupě plané růže… A tys tu růži bez dotazu utrhla! A teď, nyní máš tu drzost se ptát, za co?“
,,Byla to vůle, JEHO vůle! Sloužím MU, jako vždy, ochotně a bez zaváhání jsem jím daný úkol splnila, tak proč mne od sebe odvrhl? Proč jen, ptám se tě?!“
,,A jak víš, že ti to přikázal právě ON? Je snad tak vypočítavý, podlý a krvežíznivý? Dám ti odpověď alespoň na tuto otázku: NENÍ! A ty si dovoluješ si něco takového myslet? Či to dokonce tvrdit? Proč si myslíš, že právě ty jsi ta vyvolená? Dle čeho tak soudíš? Dělej! Odpověz!“
,,Dal mi znamení! Slyším JEHO hlas!“
,,JEHO hlas? JEHO hlas?! Ty, která si po celý svůj život ani jednu upřímnou a dobrou myšlenku neměla?!“
,,Přikázal mi to! Pravil: Jdi a udělej, co jsem ti řekl. Vykonej to, neboť je to má vůle…“
,,Nelži sama sobě… Byla to jen záminka ke kruté a odporné vraždě! Krev lpí jen na tvých rukou a tvé tváři! Už ji nikdy nesmyješ!“

Uchopila jsem pevně rukojeť a naposledy pohlédla na to mladé, bezvládné tělo ležící ve stoce, jehož krev již přestala barvit vodu do ruda. Vzhlédla jsem k nebi. Bylo jasné, i ta nejmenší hvězdička na obloze nyní zářila jako ten nejjasnější diamant a vycházející měsíc ještě přikrášlil tu nádheru stříbřitým, chladným závojem…

,,NE! ON…“
,,Ano?! Dokonči to… Podívej…. Vychází měsíc. Mnoho času ti stejně nezbývá… Dobře víš, co teď musíš udělat….!“

Polkla jsem. V hrdle mne pálilo. Do nosu vnikl vlhký zápach stoky. Váhavě jsem pohlédla na čepel nože. Ta se pod doteky měsíčního světla divoce zaleskla. Jak je dokonalá, hladká a tak chladná… Jako mé vlastní srdce, jako já… Patříme k sobě…

Siluetu města pohltila tma. Stejně tak jako teplé tělo ostří nože. Ozvalo se jen tiché plesknutí, jak bezvládná ruka dopadla na zvlhlou zem. A voda, vytékající ze stoky, se opět zbarvila karmínem…



,,Bůh nás stále zkouší, dítě. A i když v takové zkoušce uspějeme, nikdy si nemůžeme být jisti vítězstvím. A Ďábel nemusí být vždy jen pokušitel, někdy je dobré alespoň okamžik mu naslouchat…“