Doba a život hraničáře Sala

Jmenuji se Sala. Jsem člověk a mé povolání je hraničář. Toto je můj příběh, který vám budu vyprávět. Narodil jsem se velice zvláštním lidem. Moje matka je čarodějka a jak už to bývá, čarodějky nesmí mít potomky. Můj otec byl člověk - hraničář, ale toho jsem nestačil ani poznat, umřel dřív, než jsem se narodil. Ani si už nepamatuji, kde jsem vyrůstal. Moje matka žila v Šedém lese u elfů, kteří jí vždy podporovali v jejích rozhodnutích a tedy i v tom, že budu vyrůstat u pěstounů. Jelikož mě velmi přitahoval les, utíkal jsem jim. Vždy jsem se v lese cítil svobodný a tak, když jsem tam jednou potkal jednoho chodce, který les znal dokonale začal mě, ač jsem si to nejdříve neuvědomil, učit starým zvykům a elfskému jazyku. Moc jsem ho neposlouchal, ale časem si získal moji důvěru a já začal propadat lásce k hraničářskému umění. Pěstouni nejdříve byli proti tomu, abych se ho naučil znát, později si však uvědomili, že je to pro mě to pravé a že by mě měli nechat dělat, co je mému srdci nejbližší, i když to prý bylo proti vůli mé čarodějnické matky. Chodec se jmenoval Darmo a naučil mě vše, co jsem k životu v divočině potřeboval. Nakonec mě přivedl i do vesnice, které se vždy říkalo Send a tam jsem se seznámil se spoustou hraničářů, chodců a druidů. Tam jsem také poznal svého nejlepšího přítele jménem Sidr, který měl, stejně jako Darmo, pochopení pro mé vylomeniny. Nikdy jsem ale nezapomněl na své pěstouny a chodil jsem je často navštěvovat. Také jsem tam chodil proto, že u nich vyrůstala dívka, která mi byla nejbližší. Říkali jí Nicky a byla to elfka. Tichá, ale krásná. Jednou projevila zájem o hraničářské umění. Slíbil jsem jí, že ji naučím všemu potřebnému a jelikož uměla starý elfský jazyk, tak si za ní občas přišel popovídat i mistr Darmo. O něco dříve než Nicky dospěla, jsem odešel nadobro do vesnice, kde jsem složil hraničářský slib a za půl roku mi byla navrhnuta přísaha chodce, kterou jsem složil také. Cestoval jsem po různých krajích a pomáhal tam, kde bylo potřeba. Zjistil jsem však, že mi začíná něco chybět. Na svůj věk jsem vypadal staře a s hraničářskými městy se začaly dít podivné věci. Všichni tam totiž stárli. Začalo se mluvit o prokletí a já věděl, že tohle mají na svědomí mí rodiče, kteří rozešli se ve zlém. Čarodějka Inah se totiž ucházela o místo v Radě, která byla kdysi založena v hraničářských městech, ale to se nelíbilo některým chodcům a nejvyšším představeným a tak se rozhodli pro Inah připravit past, která měla bohužel nepěkné následky. Má matka se rozešla s mým otcem Nirem a proklela všechna hraničářská města. Můj otec nevydržel nátlak a vzal si život. O tom stárnutí jsem věděl pramálo a vůbec jsem z toho neměl radost. Jednou jsem se opět setkal s Nicky. Byla taková, jakou jsem si jí vždy pamatoval, a ani nebyla z mého zestárnutí překvapená. Dozvěděla se o mém nelehkém osudu. Ona, já i mí přátelé jsme se vydali do Šedého lesa, hledat tajemství prokletého města a vesnice hraničářů. Krom tajemství jsem tam našel i svojí matku, moudrou čarodějku Inah. Naše setkání bylo víc jak rozpačité. Bylo plné smutku i smíchu. Neřekla nám nic o prokletí, které uvalila na Marnouw a Send, avšak byl jsem si jist, že toho, co udělala, velmi lituje. Šli jsme tedy hledat svitek prokletých. Každý z nás věděl, že se nemusíme vrátit. My jsme však tento nelehký úkol zvládli a vrátili se zpět do šedého lesa, kde Inah, za pomoci svitku prokletých, zrušila všechnu zkázu. Když jsme se měli vrátit do Send, rozhodl jsem se, že zůstanu v Šedém lese na žádost své matky. Nedalo se jí sice odpustit to, co učinila, ale věděl jsem, že když tam zůstanu, udělám tu nejpřirozenější věc, kterou jsem kdy mohl udělat. Elfka Nicky tam zůstala se mnou. Sidr se vrátil do vesnice a vzal si elfku Nelly, kterou potkal během našeho dobrodružství. O tom je však už jiný příběh, který vám bude vyprávět někdo jiný.