Strašidla

Strašidla

Hned po večeři začal Martin uvažovat, jak by se pomstil své mladší sestře za její žalobnictví. Nešlo o nic vážného, jen vykecala mámě, že se Martin místo učení díval na Odpadlíka. Stačilo to však na týdenní zákaz televize a na to, aby se Martin pořádně naštval.
„Kdyby to bylo poprvý,“ uvažoval, „jenže vona to dělá furt. Rozmazlená kráva. Měla by dostat pořádně za vyučenou. Jenže když jí rozbiju držku, tak tím nic nezískám.“
Zatoužil být drsným mužem v kožené bundě a vlastnit Harley Davidson. A vyřídit si to s tou malou hnusnou práskačkou jednou provždy. Měla všechny protivné vlastnosti mladších sester. Navíc ji Martin musel trpět v pokojíku. Vlezlá zlodějka, co mu ukradla máminu náklonnost a ještě pohodlí vlastního pokoje.
Kul své plány a připravoval odvetu se vším úsilím, jaké dovede vyvinout dvanáctiletý chlapec. Když pak máma přišla Peťulku uložit a dát oběma dětem dobrou noc, byl ďábelský plán hotov.
„Nech mi škvírku, jo?“ řekla Petra mámě.
Ta jí vyhověla a nechala dveře pootevřené, aby jimi pronikalo světlo z kuchyně.
Zatracená malá opice, pomyslel si Martin. Tohle se mu vůbec nehodilo. Usoudil však, že na tom plán neztroskotá. V pravou chvíli dveře zavře a Petra se strachy podělá!
„Hele, Péťo, víš co jsem čet?“ zahájil rozhovor.
„Ne. Co?“
„No, v jedný knížce. Jako z knihovny, víš. Ve vědecký knížce! Všechno tam je pravda. Psali tam o Nočních čelistech. Víš co to je?“
„Ne,“ Petra se posadila na posteli. Podařilo se mu vzbudit její zájem, byť trochu nedůvěřivý.
„No, bylo tam, že v ňákym americkym městě zmizely dvě děti. A nezbyly po nich ani stopy, jen trocha krve na podlaze,“ začínal zvolna, dávkoval strach jako zkušený lékař narkotikum. Kdyby se začala bát hned, nešlo by to do hloubky. A on jí chtěl zařídit pár bezesných nocí.
„To je pěkná blbost, víš,“ řekla, ale třásl se jí hlas, „ty si vymejšlíš!“
Na to Martin čekal. Zvedl dva prsty k přísaze: „Ne, fakticky. Přísahám, na co chceš.“
„Přísahej na Pána Boha,“ poručila mu.
„No tak jo. Přísahám na Boha, že je to pravda.“
Trochu ho při těchto slovech zamrazilo v zádech. Máma je oba vychovávala jako věřící a ačkoli byl Martin právě ve fázi pochybností, přece jen se mu zdálo, že tohle přepískl. Ale co, jede se dál.
„No tak jo,“ řekla Petra, „tak co bylo dál?“
„Nic. Pak se tam přistěhovala další rodina s dětma. Ty vole, ty děcka se ztratily zas! V noci prej hrozně křičely, ale když tam jako přišli rodiče, tak už našli jen roztrhaný šaty a krev. To udělaly Noční čelisti.“
„Už toho nech,“ řekla Petra a otočila se ke zdi. Přes uši si přetáhla peřinu. Martin věděl, že ho stejně uslyší, a tak pokračoval: „Noční čelisti, vole, sou neviditelný. Nikdo neví, jak vypadaj. Když je někde tma, tak vylezou. Normálně lezou po zemi. A když něco vystrčíš přes vokraj postele, třeba ruku, nebo tak, tak ti jí uhryznou, jen to cvakne. Sou hrozně rychlý, prej sou rychlejší než světlo. Jo. A když vylezeš z postele, tak tě roztrhaj na kusy. Maj zuby jako žiletky. Normálně, cvaky cvak!“
Slyšel její přiškrcený dech. Bála se, hrozně se bála, ale ještě to nebylo ono. Martinovi se sice nijak zvlášť nechtělo pokračovat, ale byl rozhodnutý dotáhnout to do konce.
„Sou fakticky hrozně rychlý. Ty děcka před nima utíkaly, ale užraly jim nohy a pak to vostatní. Zaživa.“
„Drž hubu,“ zaječela Péťa a hodila po něm polštář. Martin počkal, až se utiší. Čekal dlouho, až se bál, že usnula. V kuchyni máma zhasla světlo. Tma byla jako hustý černý krém. Nadešla chvíle pro zlatý hřeb večera.
Martin zkusmo zacvakal zuby. Zaslechl Petřin dech. Znělo to, jako když v horkých dnech dýchala Brita, rodinný pes. Martin znovu zacvakal a pak zašeptal: „Tady se něco hejbe...“
Petra vyletěla z postele jako raketa. S pláčem vyrazila z pokoje, jak nejrychleji mohla. Snad věřila, že je jí v patách hejno Nočních čelistí.
V dětském pokoji si Martin vychutnával své vítězství.

Trest přišel, ale překvapivě mírný. Martin musel slíbit, že už nikdy nebude sestru strašit a musel se jí omluvit. Slib dal mámě klidně – nic mu nemohlo vzít potěšení z pomsty. Omluvu Petře ze sebe vysypal také, nic ho to nestálo. A jí strach vydrží nadlouho. Tím si byl jist.
Další večer s ním rezolutně odmítla spát v dětském pokoji a máma jí ustlala u sebe. Martin byl na vrcholu
blaha a nazlobené pohledy, kterými ho máma s Péťou častovaly, ani nevnímal. Poprvé od doby, kdy Petra přišla do domu jako rudý řvoucí tvor, neustále se počůrávající a pokakávající, měl Martin zpátky své soukromí a svůj klid. Mohl si rozsvítit lampičku a číst si komiksy, aniž by na něj sestra běžela žalovat. Mohl si klidně pustit rádio. Mohl být vzhůru, jako dlouho chtěl.
Ta svoboda byla opojná, ale nakonec se jí nabažil. Nikdy by nevěřil, že bude takhle ospalý už v… půl dvanácté. Zhasl a zachumlal se do peřiny.
Chvíli se převaloval a nemohl usnout. Bál se. Nedokázal zahnat vlastní představy. Vracely se mu jako nechtěné děti, ošklivé a strašidelné. Rozsvítil lampičku, světlo ho trochu uklidnilo. Protřepal si peřinu, obrátil ji, aby zchladil potící se tělo a zhasl. Strach se vrátil spolu s tmou. Martin sáhl po vypínači, zmáčkl ho. Žárovka zablikala bílým světlem a zhasla. Vlákno se přetrhlo. A Martinovi narostl v krku knedlík.
Zpod postele se ozvalo cvaknutí. Cvaknutí ostrých zubů. Martin tlumeně vyjekl, srdce mu bušilo. Nemůže to být pravda, jasně, vymyšlené příšery neožívají...
Jenže rozumové argumenty byly v černé tmě k ničemu.
Martin seděl v posteli a třásl se. Málem se dusil, jak se mu hrdlo stahovalo úzkostí. Náhle ho napadla spásná myšlenka. Brita! Ano, Brita měla ve zvyku nocovat v dětském pokoji pod Martinovou postelí. Jak máma vždycky nadávala, když vysávala ty chuchvalce chlupů… Martin málem zajásal. Určitě je pod postelí i teď! Zívla a pak prudce zavřela tlamu. Dělávala to často.
Musel se však ujistit. Sklonil hlavu k okraji postele a tichounce zavolal fenčino jméno. Ozvalo se zabušení, Brita nejspíš vrtěla ocasem. A pak zívnutí. A cvaknutí zubů.
Celý zmalátnělý úlevou, zabořil Martin hlavu do polštáře. Teď dojde ke dveřím a rozsvítí. Najde v kuchyni žárovku a zprovozní svoji lampičku. Při jejím tlumeném světle usne v pohodě a ráno se svému strachu vysměje. Není se přece čeho bát.
„Brito,“ zašeptal s nesmírnou vděčností, „Brituško.“ Odpovědělo mu zakňučení a zaklepání. Představil si ji, jak vrtí ocasem. Znovu zívla a cvakla zuby. Martin zaváhal. Byl by raději, kdyby tohle nedělala. Ale co, on není Petra, aby se bál vymyšlených běsů. Pod postelí je Brita, pokoj je bezpečný a on teď dojde pro tu pitomou žárovku. Spustil nohy z postele a vydal se tmou k vypínači u dveří.

V kuchyni ve svém košíku zvedla jezevčice Brita hlavu a nastražila uši. Zahleděla se směrem ke dveřím dětského pokoje. Zavrčela a krátce, ostře vyštěkla.