Certhynie - kapitola třetí

Na cestách a na útěku

Vyrušen trylkováním ptáčka s jasně oranžovým peřím a béžovou šošolkou na hlavě, který se posadil na kořen vývratu, se Andrej probral a zahnal zbytky zlého snu. Zdálo se mu, že včera večer Brenta trefil do ucha kamenem a zavinil strašlivou katastrofu. Podrobnosti si nepamatoval, ale ta katastrofa musela být příšerná, neboť se probudil celý zpocený.
Ráno bylo chladné, jasné a navozovalo pocit, jaký člověk mívá, když si uklidí ve skříni. Viviana byla vzhůru a upravovala si vlasy, splétajíc je do pevného uzlu na temeni. Zpívala si přitom polohlasem toto:
„Jak krásný den,
jsi pro mne připravilo,
slunce mé!
Kéž vždycky bys,
zrána tak zazářilo
slunce mé!
Moc radost dát,
těm kdo ji potřebují,
kéž měla bych,
tak jako Ty!
Ať nehasne,
tvá síla v duši mojí,
ať září dál,
tak jako Ty!“
Andrej ji se zájmem poslouchal a se zájmem stejným, ne-li větším, si ji prohlížel. Princezna byla dívka asi dvacetiletá, útlá, s dlouhými tmavými vlasy. Pleť měla světlou, s nádechem do růžova, ten typ pokožky, která se nikdy neopálí. Obličej souměrný, pravidelný, s málo výraznými rty, drobným nosem a nazelenalýma očima.
Působila křehce a zranitelně. U pasu sice měla meč a krátkou tenkou dýku, ale to přece ještě neznamenalo, že s nimi umí zacházet.
Brzy si všimla, že je zkoumána a prohlížena. Zarděla se, ale pak se usmála a oplatila Andrejovi stejnou mincí.
„Ta věštba nemohla mít pravdu, i věhlasná Faragé z Anfu se může zmýlit. A snad se mýlila sama Sanvis,“ pomyslela si s trochou smutku. „Jak by nám tenhle klouček mohl pomoci? Vždyť je mladší než Voirův syn, síly moc nemá, odvahy špetku, je vzpurný a domýšlivý, moc si o sobě myslí… Nevychované děcko…“
Andrej opravdu vypadal mladší, než skutečně byl. Ačkoli se snažil vypadat dospělý, hodně mu do vytoužené podoby chybělo. Byl pomenší a v dětství baculatý, takže mu hodně lidí říkalo, že vypadá jako andělíček, což ho dopalovalo, protože jestli si nějak vypadat nepřál, tak to bylo jako barokní andílek. Z baculatosti se časem vyhrabal, ale moc nepovyrostl. Měl plavé vlasy, donedávna se mu kudrnatily a přispívaly k nenáviděnému andělskému image, opálený kulatý obličej a pár pih kolem nosu. Oči šedomodré, nos malinko zahnutý, téměř orlí.
Tak se tedy oba upřeně sledovali, až to Viviana nevydržela a rozesmála se.
„Tak jsi mě poznal, ne?“ zeptala se. „Jsi spokojen?“
„Ale jo, ujde to,“ zabručel Andrej.
Vážný tón, kterým svůj úsudek vyslovil, Vivianu znovu rozesmál. Třepla ho po hlavě, až chlapec nedůtklivě odskočil. Pak popadla zmuchlaný šedohnědý plášť, na němž spala a vykročila mezi stromy. Andrej chvíli nerozhodně stál a pozoroval ji nesouhlasným pohledem.
Nakonec mu ale došlo, že tahle divná holka je klidně schopná mu utéci a rozběhl se, aby ji dohonil.

První, svěží ráno v Certhynii bylo vystřídáno teplým dopolednem, parným polednem a žhnoucím odpolednem. Andrej s Vivianou stihli vyrazit na cestu v příjemném chládku, ale bylo jim to málo platné. Než dorazili ke kraji lesa, slunce žhnulo a pálilo jim, jak se vyjádřil Andrej, mozky na škvarek.
A druhý den to nebylo o nic lepší, naopak, slunce začalo pálit hned, jak vyšlo, a přestalo, až když se uložilo ke spánku za obzor; a třetí den také a čtvrtý…
Andrej si začínal stýskat po chladné Chodbě. Moci se vrátit… zalézt do stínu, opřít se o vlhké kameny. Sálající slunce nad hlavou ho pomalu připravovalo o rozum.
Dokud šli lesem, dalo se to přežít. V zeleném stínu mohl Andrej dýchat, mohl zavřít oči a představovat si, že je někde jinde a to potící se, unavené tělo mu nepatří. Ale z lesa vyšli hned první den, a nyní se plahočili přes holé pláně rozkládající se do nedohledna. Jejich jedinou předností bylo, že je protkávaly potoky a potůčky, takže poutníky netrápila žízeň. Nadto tu žilo množství podivných zeleně pruhovaných králíků, kteří se dali chytit do oka, takže o jídlo také nouze nebyla.
Andrej přesto viděl spoustu důvodů ke stížnostem. Zpočátku fňukal a nadával na všechno kolem. Na slunce, na pustotu plání, na jednotvárnost jídelníčku… Když viděl, že se nic nezlepšuje, pochopil, že dobrodružství, do nějž tak bezhlavě skočil, se nebude vyvíjet podle jeho představ. Začal obviňovat Vivianu, dědu a mámu. Jediný člověk do věci zapletený, na němž Andrej neviděl nic špatného, byl on sám.
Čtvrtý den pochodu však ustaly i hádky a Andrejovi nadávky, a nad cestou, po níž kráčeli, se rozhostilo horké, tetelící se ticho. Andreje začínalo napadat, že tohle celé je trest za útěk z domova. Tak nějak by přece vypadalo peklo, nebo alespoň očistec, nebo ne?
Slabá víra v neskutečnost těchto událostí, jež mu pomáhala zpočátku, docela zemřela. Jak by mohl dál nevěřit, když mu na nohou naskočily puchýře zvíci dvacetikorun a nakonec v ukopaných teniskách klouzal po vlastní krvi?
Jak by mohl nevěřit, když celý trýznivý den odpočívali a čekali, až se mu rány na chodidlech jakž takž zacelí, aby na další cestu vyrazil bos?
Jak by mohl nevěřit, když přešel stav, o němž uvažoval jako o smrtelném vysílení, ale přežil jej a stále šel?
Jak by, doprdele, mohl nevěřit?!
Poprvé v životě si ale všechny své myšlenky nechal pro sebe. Poprvé v životě ho mluvení unavovalo. A Viviana nejspíš neměla náladu něco říkat, takže pokračovali v tichu, rušeném jen jaksi zarputilým zvukem kroků na vyprahlé půdě.

Až pátého dne k večeru se nebe zatáhlo, zaburácel hrom a spustila se bouřka jak má být - s hromováním hromů, blýskáním blesků a mohutnými přívaly vody; bouřka, kterou Andrej prožil v euforii: křepčil v dešti, lapal do úst kapky vody, čvachtal se bosýma nohama v bahně a cákal se v kalužích, vyváděl jako smyslů zbavený. Řičel blahem, sprchoval se proudem kapek a smýval ze sebe pot a prach.
Poprvé za celou dobu mu v hlavě nezůstala jediná myšlenka na návrat. Prostě a jednoduše se bahnil, spokojený jako zvíře, nic víc…
Bouřka však brzy odlétla za hory a jako prchavou vzpomínku nechala nad krajinou mírný deštík, své nejmladší děťátko. Země sála blahodárnou vláhu a když už nemohla, nechávala vodu stát v kalužích, nebo ji slévala ji do řek, potoků, potůčků, pramínků, jezer, rybníků a moří. A voda, která oživila a občerstvila vyprahlou krajinu, měla oblažující účinek i na Andreje a Vivianu. Déšť z nich, kromě prachu a potu, smyl i únavu a rozmrzelost a znovu vykročili svěží a odpočatí.
Pršet přestalo druhý den k ránu, přesně ve chvíli, kdy Andrej s Vivianou začali pochybovat o kráse skryté v dešťových kapkách a zatoužili po pokoji s krbem a teplou dekou.
Udělalo se krásně, po vyčerpávajícím vedru ani památky, krajina voněla svěžestí a sílou, a vzduch byl průzračně čistý.
A toho dne zrána došli k zelenému údolí Alernskému, jímž protékala divoká řeka Alerna, a které ve svém klíně skrývalo městečko Vercea.

Než slunce urazilo první čtvrtinu pravidelné pouti oblohou, měli na sobě Andrej s Vivianou nové, pohodlné a čisté šaty, stačili se vykoupat v řece a pořádně se najíst ve Vercejském hostinci. Princezně však z krku zmizel smaragdový náhrdelník a svou zlatem zdobenou dýku v místním vetešnictví vyměnila za jinou, prostší a mnohem levnější. Podle jejích slov, a Andrej jim věřil, jim zbývalo dost peněž na koupi koně, postroje, soli a koření.
Nejprve však princezna v hostinci najala na jednu noc pokoj a zavedla Andreje nahoru.
Posadil se na kavalec, zul si své nové boty a spokojeně vrtěl prsty na bosých nohou. Kůže na chodidlech mu už dávno ztvrdla a na místě zacelených ran po puchýřích zůstaly mozoly. Andrej nevěděl, jestli má být spokojený, nebo naštvaný, ale zatím nad tím nekoumal.
Zatím jen odpočíval.
„Zatím tu počkáš, při nákupech bys mi nebyl nic platný. A bude to tak bezpečnější,“ obrátila se k němu Viviana. „Udělej si pohodlí.“
Než stačil něco odpovědět, zaklaply za ní dveře.
Andrej se ušklíbl. Jakoby tahle ženská někdy čekala na jeho názor…
Natáhl na postel a chvíli si jen tak medil a lebedil.
Trochu ho mrzelo, že ho princezna nevzala s sebou, rád by si, město pořádně prohlédl. Také chtěl Vivianě připomenout, aby mu vyprávěla o té záhadné Ial, jíž se stále dovolává. A vůbec, jestli jim chce princezna koupit koně, jako že asi ano, měla Andreje vzít s sebou, aby jí mohl poradit a posoudit, zda je zvíře zdravé a vzhledné. Vždyť jeho táta pracoval v hřebčinci, Andrej se vyzná…
Obrátil se na břicho a zavřel oči. Byla to slast, ležet v posteli, po dlouhých nocích prospaných pod širákem. Jenže než si stačil trošinku schrupnout, jen pro tu rozkoš, Viviana se vrátila.
„Všechno je v pořádku,“ hlásila, jakmile ze sebe shodila svůj plášť. „Koně máme. Vercea je proslavená chovem těchto malých koníků, víš, haeculů. Mohu říct, že právem, zdají se mi silní a zdraví. Zítra můžeme vyrazit k Berokienu,“
Andrej se posadil na posteli a zamžoural na ni očima zamženýma dřímotou.
„Nemyslela jsi huculy?“ zeptal se. „Ty máme i u nás.“
„Možná je to tak… jestli pocházejí z vašeho světa, třeba se zde jejich jméno zkomolilo,“ zamračila se. „Ale my jim říkáme haeculové.“
„Dobrý, mě to nevadí,“ zašklebil se Andrej. „A co je to ten Berokien?“
„To je,“ ztišila princezna hlas, „pohoří, v němž leží naše osada. Však tam za pár dní budeme a uvidíš sám. Budeš ještě spát, nebo se chceš jít podívat do města? Musel bys jít sám. Já zůstanu zde.“
Andrej pochopil, že mu princezna zase nic nevysvětlí a nijak se mu to nezamlouvalo.
„A ukázala bys mi ty koně?“
„Řekla jsem hostinskému, ať je dá odvést do stáje, ale jestli opravdu chceš, můžeme se tam podívat.“

Stáj byla neveliká, ale světlá, vzdušná a uklizená. Jeden z čeledínů sypal koním do žlabů oves, dalšího potkali venku s kolečkem plným hnoje a vidlemi, zřejmě zrovna dokydal.
Andrej dovnitř vstoupil ostýchavě a s úctou, jako člověk vstupující do svatyně boha, kterého sice neuctívá, ale kterého přinejmenším bere vážně.
Pomalu přecházel kolem stání a prohlížel si koně. Stáli tu vedle sebe tři tažní chladnokrevníci, jeden teplokrevník, dva huculové (nebo haeculové, dle Viviany), vraník a ryzka, a v protější řadě doslova zářili vysocí bělouši s jemnou srstí, růžovou pokožkou a kopyty. Vyjímali se v prosté stáji zájezdního hostince jako drahokamy v pytli od brambor. Bylo jich osm, na plecích měli vypálenu stejnou značku – korunku a pod ní meč. Nejspíš tedy patřili stejnému pánovi. Andreje by zajímalo, kdo si může držet osm stejných koní. A na co?
Pomalu procházel stáj. Hladil koně, kteří k němu natáčeli hlavy, a se zájmem sledoval, jak se kolem nich protahuje čeledín, jak jim sype oves.
Po chvíli se ohlédl po Vivianě a zarazil se. Stála u vrat stáje, opřená o pažení prvního stání a bezmyšlenkovitě se probírala hřívou vraníka, který jí žužlal rukáv. Byla však bledší než smrt a oči jí plály jako v horečce.
Zírala na krásné bělouše.
„Co je?“ zeptal se Andrej.
Trhla sebou a zavrtěla hlavou.
„Nic… vůbec nic. Tohle jsou naše koně,“ ukázala na huculy, „jak se ti líbí ?“
Chraplavě se zasmála. Neupřímně, nuceně. Očima těkala po stáji. Pak se prudce se otočila ke vratům, v nichž stál nějaký chlap. Ten zachytil její pohled, otočil se a spěšně odcházel.
„Pojď odtud,“ sykla Viviana na Andreje.
„Ale proč?“
„Až potom, pojď!“
„Ale já chci vědět, co se tady děje!“
Andreje princeznino tajnůstkářství štvalo, myslil si, že kdyby mu všechno vysvětlila, mohl by jí poradit nebo pomoci, a tak se rozhodl, že se ze stáje nehne dřív, než mu princezna jasně a srozumitelně nepoví proč.
Viviana si povzdechla, popadla ho za rameno a táhla ho, zdráhajícího a kroutícího se, do pokoje. Po jejím sevření Andrejovi zůstaly modřiny.

„Můžeš mi konečně říct, co se tu děje?“ zeptal se Andrej, jakmile za nimi zaklaply dveře pokoje. Posadil se na postel a s ublíženým výrazem si ohmatával pohmožděné rameno.
Viviana však byla poplašená a Andrej jí svým vzdorem a neposlušností pořádně namíchl.
„Něco ti povím,“ řekla. „Já vím, jaká je situace, a jestli ti zatím něco nechci říct, pak vím, proč to dělám. Dělám vždycky to, co uznám za vhodné, a ty mě budeš poslouchat. Kdybych ti v té stáji něco začala vysvětlovat, mohli jsme být oba mrtví, nebo hůř, na cestě k Antrofovi. Chápu, že chceš vědět, co se děje. Řeknu ti to: ti bílí koně, co ses jim obdivoval, jsou koně královské jízdy. Jen královská jízda se smí vozit na bělouších a navíc mají na plecích Antrofovu značku – korunku a meč. Ti chlapi nás chtějí nás dostat a už vědí, že jsme tady. Někdo jim to musel ohlásit. Takže -„
„Takže zmizíme,“ navrhl Andrej.
„Správně,“ pochválila ho Viviana. „Ale počkáme, až bude tma.“
„Počkej,“ Andrej zavrtěl hlavou, „počkej, to je blbost! Jestli o nás vědí, tak… tak sem přijdou, ne? Myslím hned. Když nás nechytili v tý stáji…“
„Ne, ne, ne! V té stáji by nás mohli zajmout, stačilo by jim počkat, až budeme vycházet. Překvapili by nás. Ale teď vědí, že o nich víme,-„
„Fakt dost hustý!“
„-takže také vědí, že s nimi budu bojovat.“
Zachmuřila se a Andrej náhle viděl, že říká pravdu. Ať už vypadala sebe bezbranněji, s mečem nejspíš zacházet dovedla, protože se to naučit musela. Někdy v minulosti. Netoužil vědět, jak se to stalo, ani co se stalo. Tušil, že to zase bude nějaký spletitý příběh, plný emocí a romantiky. Takové rád neměl.
„Dokud jsme tady, v hostinci, jsme poměrně v bezpečí,“ pokračovala Viviana, a teprve teď se na Andreje podívala. „Majitel hostince nestojí za to, aby tady tekla krev a oni ostatně také ne. Pokusili by se nás chytit, až bychom odcházeli. Nebo by zavolali posily – ale to trvá dlouho.“
Andrej se chystal nevěřícně šklebit – přece si ta holka nemyslí, že se jí bude bát osm mužů! Že budou potřebovat posily! Pak se na ní ale podíval a chuť šklebit se ho přešla. Viviana znovu připomínala kočku – zvíře, které se nebojí vytasit drápy, ani s nimi uštědřit ťafku mnohem silnějšímu tvorovi.
„Stačí ti tohle vysvětlení?“ Povzdechla si a obrátila se k oknu. „Takže zalez do postele a spi, ať si odpočineš, v noci tě vzbudím, a vypadneme odtud.“

Sen mu Viviana přetrhla náhle a nelítostně. Stanula vedle jeho postele se svíčkou v ruce a prudce jím zatřásla.
„Chlapče, vzbuď se, je nejvyšší čas vyrazit!“ slyšel její tlumený hlas.
Z vyhřáté postele se mu nechtělo. Viviana ho musila budit ještě jednou, protože si přetáhl přes hlavu peřinu, a předstíral, že tu vlastně vůbec není.
„Teď už vstávej!!!“ zasyčela.
Prudce z něj peřinu stáhla. Andrej se posadil a tupě hleděl před sebe. Pomyslel si, že takhle rázná jeho máma nikdy nebyla. Přece jen od ní dostával alespoň tři možnosti vstát a teprve potom sáhla k hrubé síle.
V polospánku se mu podařilo obléknout se, připjal si opasek. Sevřel hlavici meče v levé dlani.
Ospalost a malátnost z něj spadla, snad vlivem nočního vzduchu proudícího sem oknem, které Viviana otevřela, snad měl meč Styrix v sobě magickou sílu. Andrej zadoufal v druhé a pár vteřin se cítil jako opravdový hrdina.
„Vypadneme?“ohlédl se po Vivianě.
Starostlivě se usmála a přikývla, a tak se hrnul ke dveří.
Byly zamčené.
„Nenamáhej se,“ řekla princezna, „říkala jsem ti, že o nás vědí. Slyšela jsem, jak zamykají zvenčí. Mám pocit, že se rozhodli sebrat nás ráno. Teď se na to posilňují dole v hospodě.“
Andrejovy hrdinské pocity splaskly, až se divil, že nebyla slyšet žádná rána. Jestli se mu těch pár vteřin líbilo, co prožívá, tak teď by se znovu raději vrátil domů. Připadal si uboze, bál se. To hrdinové nedělají, alespoň ne ti Andrejovi.
Nenápadně odtáhl ruku od hlavice Styrixu.
„Co se stane když nás chytí? Co s námi udělají?“ zeptal se tak tiše, že mu Viviana sotva rozuměla.
„Když nás chytí živé, odvezou nás k Antrofovi. To by nakonec stejně znamenalo smrt. Je lepší nenechat se chytit za žádnou cenu,“ řekla. Změřila si ho očima a on v její tváři najednou rozeznal soucit. „Pojď, zkusíme vylézt oknem.“
Aby se dostali z patra dolů, museli sešplhat po konstrukci na popínavé květiny, po níž se plazil břečťan. Nebyl to podnik lehký, ve tmě se nedalo rozeznat, co je rám konstrukce, a co křehký úponek břečťanu. Než slezli dolů, byli oba řádně zpocení.
Vydali se potichounku ke stájím. Tmavá budova ve svitu dvou ze čtyř měsíců vypadala ponuře a strašidelně.
Andrej nasucho polkl. Dostal žízeň a myšlenka na ni se nedala zahnat.
„To je divný,“ běželo mu hlavou, „když na něco myslím a chci myslet na něco jinýho, nejde to, ale když pak zas myslím na něco jinýho, tak už nemůžu myslet - co děláš?“ vyjekl.
Viviana ho strhla z cesty do stínu domu.
„Buď zticha, prosím tě, buď zticha!“ šeptala rozčileně. „Hlídají tu stáj, Antrofovi psi, oni mysleli i na to!“
Ukázala na tmavý stín nalepený k vratům stáje. Když Andrej zaostřil, rozpoznal ve stínu muže, ozbrojeného halapartnou.
„Vlezeme tam oknem, jo?“ navrhl a Viviana netrpělivě přikývla.
„Nic jiného nám nejspíš nezbude, ale musíme si pospíšit!“
Proplížili se kolem domu k zadní stěně stáje. V okně nebyla mříž, ani sklo, takže s prolezením dovnitř neměli potíže. V temnotě stáje jim chvíli trvalo, než našli své koně, ale pak to šlo ráz naráz.
Viviana došla do přípravny, připojené ke stáji, pro sedla, deky a uzdečky, zručně oba huculy nastrojila a z důvodů, jež Andrej nechápal, odvázala všechny ostatní koně. Pomalu, aby nebylo nápadné klapání kopyt, odvedla huculy dozadu, kde se skladovalo seno, a posadila Andreje do sedla ryzky.
„Umíš, doufám, jezdit na koni? U vás doma, na Zemi jsem žádného neviděla,“ říkala, zatímco si upravovala délku třmenových řemenů.
Andrej musel přiznat, že není žádný velký borec: „…víš, chodil jsem s tátou do hřebčince, když tam dělal, ale to jsem byl ještě malej. Vod tý doby jsem na koni seděl jen jednou na pouti.“
„Proč už nechodíš s otcem do hřebčince,“ zeptala se Viviana. Doufala, že mluvením o věcech nepodstatných odvrátí Andrejovu pozornost od nebezpečí, které jim hrozí a trochu ho uklidní. Jenže její otázka byla daleka toho, aby Andreje uklidnila. Zasáhla v jeho srdci ránu, která zdaleka nebyla zahojená. Andrej sklonil hlavu a neochotně zabručel: „Protože táta umřel. Ňákej zasranej debil v autě byl nalitej, a tátu naboural. Ten kretén to přežil, a vůbec nic se mu nestalo, ani hnátu si nezlámal, sráč, ale táta je mrtvej. Takže s ním asi těžko můžu někam chodit.“
„Promiň, to je mi líto…“
„To je dobrý, nemohlas to vědět. Ale až budu velkej, tak toho parchanta najdu a zabiju ho.“
Viviana ho poplácala po strnulých zádech.
„Teď na to nemysli. Budeme muset jet. Zvládneš to? Přinejhorším se chyť sedla. Pořádně tu kobylu stiskni koleny, trochu víc napni otěže a nepředkláněj se tolik! Hlavně se snaž nespadnout, to je nejhlavnější, nic víc od tebe nechci. Ta ryzka je prý zvyklá běžet za vraníkem, takže se nemusíš starat o nic jiného, než aby ses udržel v sedle. Rozuměls?“
Usmála se na něj, vytáhla z náprsní kapsy křesadlo a podpálila hromadu sena. Chvíli se nedělo nic, pak koně ucítili kouř a spatřili plameny.
Začali šílet. Hrnuli se ze stání jeden přes druhého, kopali se, kousali a ržáli, řehtali a frkali, se zběsilou urputností se drali kupředu, ke vratům.
Princezně se podařilo držet vraníka vzadu, Andrej se splašenou ryzkou zmizel v tlačenici.

Venku strážnému začal být podezřelý hluk, který se ze stáje ozýval; i otevřel vrata a jeho udivený obličej zmizel pod lavinou koňských těl. Strážce byl zadusán do země i se svou halapartnou, již proti valící se lavině ani neměl čas nastrčit.
Andrej se s ryzkou šťastně dostal ven, a přestože měl nohy pomačkané, bolavé a plné modřin, zářil štěstím. Viviana ho brzy dojela. Ostatní koně klusali za nimi, až když Viviana změnila tempo na cval, zůstali vzadu.
Andrej s Vivianou probírali zdařený útěk, a Andrej se dmul pýchou, neboť jel poprvé v životě cvalem a podařilo se mu nespadnout.
Zvolnili do kroku, aby se mohli lépe bavit. Andrej hladil ryzku po krku a cítil se báječně.
„Že jsem jel dobře, viď,“ dožadoval se pochvaly. „Napřed jsem měl strach, když jsem se tam mačkal v tý tmě a ty koně byli tak rozdivočelý, ale potom jak jsme vylítli ven… kde vlastně byl ten chlap, jak tu stáj hlídal?“
„Myslím, že pod námi,“ řekla Viviana.
„Aha,“ Andrej trochu zaraženě zmlkl a přebíral si to. „Ale bylo to dobrý, ne? Jako z nějakého filmu, skoro.“
Znovu zmlkl, uvědomil si, že se právě Viviany málem zeptal, jestli viděla Hvězdné války. Podrbal se na hlavě.
„Škoda, že za námi ti koně neběželi déle. Antrofovci by nás nemohli pronásledovat. Takhle je možná pochytají a pustí se za námi,“ Viviana měla očividně jiné starosti, než poslouchat jeho žvanění.
Když viděla, jak to Andreje zarazilo, převedla řeč na jiné téma, ale nebylo to nic platné. Nálada byla pokažená a Andrej za sebou cítil hrozbu a nebezpečí.
Na lesní cestě se mu zazdálo, že zezadu slyší dusot kopyt. Nejprve doufal, že se mu to jen zdá. Už dřív přece slýchal strašidelné zvuky, když náhodou zůstal doma sám. A to vše vykouzlila jeho fantazie.
Tak se ohlédni, ne, našeptával mu posměšný hlásek. A přesvědčíš se.
Jenže se bál. Bál se podívat a tak se se svým pocitem svěřil Vivianě, pokoušeje se o nenucený tón.
Viviana se otočila.
„U velké Ial, jedou za námi!!!“ vykřikla.
V Andrejovi hrklo. Ještě se mu nestalo, aby se jeho obavy takhle zhmotnily. Několik vteřin čekal, že se Viviana rozesměje a řekne, že si jen dělala legraci. Doufal, že to udělá.
Omítl toho ale pobídla vraníka do trysku. S Andrejem to trhlo, jak se ryzka pustila za svým druhem. Chvíli myslil, že spadne, ale nakonec to vybalancoval, zjistil, že v trysku se jede pohodlně.
Stačilo, aby se nadzdvihl ve třmenech a pevně se držel stehny a lýtky. Jel po Vivianině boku, jako by spolu závodili, a začínal rychlé jízdě přicházet na chuť.
Skoro zapomínal, že ujíždějí před nebezpečím. Ten vítr ve tváři, pohyb koně pod ním, svaly hrající v úžasné symfonii a sametové nebe nad hlavou…
Viviana si na rozdíl od něj dokázala zachovat chladnou hlavu. Uvědomila si, že na rovné, hladké cestě jsou ve výhodě bělouši. Rozhodla se k riskantnímu kroku.
Zavýskla a stočila vraníka do lesa po pravé straně cesty, přes příkop plný bahna, kamení a napůl shnilých větví.
Ryzka se pustila za vraníkem. Andrej, ačkoli nebyl na skok připraven, ho zvládl na jedničku, napodobuje Vivianu.
Prodrali se lesem k hustému křoví, u nějž zastavili koně, seskočili a zalehli do trávy. Tiše zpola poslouchali, zpola pozorovali dění na cestě.
Ozývalo se odtud klení, mrmlání a nadávky, které přerušil a zastavil až řízný povel: „Tak na co čekáte, vy bando zparchantělejch čucharů?! Za nimi, hněte sebou, u Hertona!!! Pohněte těma svejma prdelema!!!“
Následovala zmatená směsice lidského křiku, bědování a nadávek, a zoufalého jekotu, ržání a frkání koní, jak se oddíl královské jízdy snažil dostat přes příkop.
Koně, zvyklí na slušné, uježděné cesty, se zaplétali do pichlavého trní, které jim drásalo kůži, nohy jim podkluzovaly na slizkým mechem potažených klaccích, bořili se do bahna a ve snaze dostat se ven z příkopu se navzájem kopali, šlapali jeden na druhého i na své jezdce, kousali a zmítali se. Do nářků lidí i zvířat se mísil vzteklý hlas velitele, který se rozhodl nic neriskovat a zůstal stát na cestě.
Nakonec se však zřejmě nemohl dívat, jak si jeho mužstvo láme hnáty, vypichuje oči a vzájemně se mrzačí.
„Zpátky, vy tupci, zpátky! Takhle je nedostaneme!“ řval, až mu hlas přeskakoval. „Zpátky! Vracíme se! Vystopujeme je zítra!“