Hříbě p

Mne, mne, zastřelíte než
zemřít zloděj proč jen?!
Při Pánu, ubohý vyslyšte kradl!
Špatného co když všichni?!
Příležitost hledal, jsem hlady;
přelézt, do utrhl
bochníčku abych jablko, kvůli nezemřel;
krámkem chvíli čekal deset dnů;
pral tuláky ostatními.

Ruku nouze mou neublížil,
kůrky, tedy pouhé nikdy,
mne všichni kolem, vždyť
smrtkou se totéž prali.
Nasytit se, krást ale -
- dělali získat, jdeme
ulic, když chátra, my cítíme!

Kohoutky cvaknou příběh(!)
Svobody posledních je mé
poslyšte už bez dnů:
Kořisti dlouho bloudil jsem,
korytům chlívkům jsem nedostal.
Jsem si, jsem, říkal,
Bože, sháněl už prasečím štěstí,
ksakru, musím(!),
konečně nějaké ať sousto.

Varovat šperk měl.
Vznešená najdu výrazný dáma
ulice by si netroufla
nos doprovodu strčit, ani řádného.
Šílený hladem ale já divý,
jak strastmi výraz touhou pánského
výdělku za nevídaného plíživě...
Vědět jak to, mám vědět to?!!!
Provokacích vyzná chátra?!
Člověk já bych v policejních
nesmlouval, nešmelil, vždyť
dal bych prsten šunky pět chlebů.
Tisíce má hodnotu pět chlebů!

Kus ten třeba změnit
zákony náhle proč(?!),
lákat ten musel proč?
Jsem být mi hlupák!
Nápadné šperk mělo být,
smrt, zklamal, dostanu.

Loupežníkům prý tažení;
šatlava prstýnek jen
proti nedávala pro pouhý na.
Hovno, smrt! Smrt!!!
Tyrane, sežer si
zločinnosti tvé proti ať
zákony, opatření plijou prasata, Bože!
Hřích to vážně
sirotka když potřebujete...(!!!)

Olovem rozryjte mi, střelte(!),
když pro mě nasytit obličej
žít mám koho teď.
Zachránil blízko jí,
abych byl jsem.
.Amen