Certhynie - šestá kapitola

V Nomiturském paláci

Antrof, drobný zelený garvot, postárlý a pohublý, seděl na vysokém, nádhernými řezbami zdobeném trůně. Ošklivě se hrbil. Jeho matka by ho nepochválila, kdyby ho tak viděla, ale Antrofova matka už dva roky ležela v rodinné hrobce ve Freklanu, kam dal Antrof její tělo převézt dva dny poté, co se stal králem.
Stal králem…
Ta slova zahalovala jeho mysl temnou mlhou. Převaloval je na jazyku a hleděl zachmuřeně do prázdna.
Král…
Jen slovo. A skrývá v sobě břit. Antrof si mohl říkat král. Mohl si říkat, jak jen chtěl. Ale ve skutečnosti byl pouze správcem – tím, na němž spočívá břímě neúspěchu.
A události posledních dnů jej sklíčily, k slzám pohněvaly. Situace byla horší, mnohem horší, než mu říkali jeho rádci a Antrof to věděl.
Spojenci té proklaté čubky Rysice, přepadali jeho vojenské oddíly a nezřídka vycházeli ze šarvátek vítězně. Nevystrašilo je ani Antrofovo nařízení, aby byli zajatí povstalci hned deportováni do Freklanu, a napomahači a spřeženci uvězněni a potrestáni zabavením všeho majetku. Byli jen o to opatrnější a nevzdávali se. Nebylo-li zbytí, volili raději smrt v boji, než zajetí.
Co má potom král
(správce, Antrofe, jen správce!)
dělat? Čím zastrašit takové lidi? Ty, kteří se smrti vrhají vstříc a když jim jejich vlastní krev zbarví rty, umírají s nepochopitelným úsměvem na tváři?
Nevěděl. Freklanský panovník – skutečný král a císař nad svými poddanými – po Antrofovi žádal, aby mu posílal zajaté povstalce na práci do dolů a to s mrtvými dost dobře nešlo. Vazalské břímě, jež na sebe vůči Torgerovi Freklanskému Antrof vzal, tížilo v těchto dnech téměř nesnesitelně. A rádci, místo aby svému pánu pomáhali tuto situaci řešit, se starali o to, jak ho připravit o moc a strhnout ji na sebe.
Moc, usmál se Antrof a pdobalo se to spíš úšklebku. Moc. Jakou moc já mám?
Téměř žádnou. Rádci, velice blízcí Torerovi, vládli za něj, a jeho vodili jako loutku po scéně pro poddané. Antrof sám nerozhodoval o ničem, co by mělo větší důležitost, něž co se bude vařit v královské kuchyni a koho pozvou na hon a koho nikoli. A ani s tím si nevěděl rady. Vlastně si poslední dobou nevěděl rady s ničím.
Stále se mu vnucovala jistá, ne právě příjemná vzpomínka, jak mu v mládí věštkyně předpověděla, že se stane králem, ale jeho panování nebude trvat dlouho, neboť ho svrhnou povstalci s pomocí chlapce, který přijde z Druhého světa.
Tenkrát se Antrof jejím předpovědím vysmíval, ale postupem času zjišťoval, že se věci ubírají směrem, který naznačila. Chytrým politickým tahem se zmocnil trůnu, ale dceři krále Chrysaéta, Vivianě, se povedlo utéci. Vydala se do Druhého světa nalézt chlapce o němž věštba mluvila a s jeho pomocí osvobodit svého otce a vrátit Certhynii její jméno.
Antrof jí nestihl zabránit ve vstupu do Chodby, ačkoli jí jeho vojáci byli v patách. Stihla proklouznout jako zázrakem a to nevypadalo na dobré znamení. Postavil před jeskyni stráže a čekal, kdy se vrátí a s kým.
Nevracela se dlouho; tak dlouho, že Antrof začal o jejím návratu pochybovat, a oddychl si, považuje ten případ za příznivě uzavřený. Ale dnes přišla zpráva o jejím návratu a také o tom, že znovu překonala stráže. Antrofa ta zpráva vyděsila a rozčílila.
Donesl mu ji do královské ložnice brzy ráno (proč, ptal se Antrof, špatné zprávy musí vždycky přicházet ráno, aby mne zastihly rozespalého a nenaladěného,) dvorní zpravodaj, celý uřícený a strachy bez sebe, jak bude Antrof reagovat. Král ke zpravodajově úlevě jen bezmocně vykulil oči a udělalo se mu tak zle, že nebyl schopen posnídat.
Celé dopoledne se u něj střídali lékaři, nebylo to však k ničemu. Dokázali vyléčit nemoc těla, na duši dosáhnout nemohli. Antrof se rozzuřil, protože mu bylo pořád hůř, a všechny ty šarlatány s nadávkami vyhnal.
Teď seděl na trůně, kručelo mu v břiše, a byl mimořádně mrzutě naladěn. Poručil, aby mu služebné víly přinesly ovoce, měl hlad. Když bylo po jeho, podezíravě si ovoce prohlédl, očichal a pak vysypal plné tácy na zem a obvinil víly, že otrávily maritové plody. Věděl, že to není pravda, ale bylo mu zle a víly vypadaly zdravě a spokojeně a to nebylo spravedlivé. Navíc se musel zbavit zoufalého vzteku, který mu okusoval srdce a v hlavě mu horce a bolestivě tepal.
Oba rádci mu šeptali, ať si klidně uleví, že mu bude lépe a tak obě víly odsoudil k smrti stětím a poručil popravu hned vykonat. Nic moc – víly, ač zbavené své kouzelné moci, v sobě stále měly jakousi tichou důstojnost a neprosily o milost ani u popravčího špalku. Umíraly klidně, jako květiny. Antrofa ta podívaná neuvolnila natolik, kolik čekal, ale už bylo pozdě odvolat. Nakonec, čím míň tu bude těch lesních cácorek, tím lépe, jak stále opakují všichni kolem…
Po exekuci projevil přání podívat se do svého zvěřince. Tam se bavil a odreagovával tím, že zvířata přes mříže popichoval dlouhou holí. Bavilo ho dívat se, jak někdo bezmocně zuří. V hloubi duše si připadal špatný a špinavý, ale hloub své duše zamykal na devět západů a klíče od dveří nechával střežit svým rádcům. A ti se dobře starali, aby šuplíky zarostlé pavučinami neotvíral. „Mohl bys v nich najít něco moc škaredého,“ říkali mu. A Antrofovi stačily ošklivé věci v jeho okolí, nemusel poznávat ještě ty uvnitř sama sebe…
Když byla jeho zábava v nejlepším, vtrhl do zvěřince zpravodaj. Ač sotva popadal dech poklekl před krále a pozvedl paže na znamení pokory.
„Vaše Veličenstvo, mám zprávy!“
Antrof se roztřásl, napůl vztekem a napůl strachem, co z toho zase bude. Věřil, že nic dobrého. Viviana s tím klukem z věštby je v zemi a stát se může cokoli. Třeba… třeba už přišel konec, stalo se něco, co se nedá odestát a napravit. Antrofovi se roztřásly ruce. Navrch se šak usilovně snažil zůstat klidný.
„Pojďme do trůnního sálu,“ řekl a tak se také stalo.
Antrof si vylezl na trůn, kde se cítil nejbezpečněji, a se špatně utajovanou netrpělivostí se otázal: „Jaké jsou to zprávy?“
„Va…Vaše Veličenstvo, dobré, jen dobré!“ vyhrkl zpravodaj.
„Mluv,“ pokynul mu Antrof, kterému se nesmírně ulevilo. Zpravodaj roztáhl ústa do širokého úsměvu, který Antrof předepsal při ohlašování dobrých zpráv, a oznámil: „Vaše Veličenstvo, Osmnáctý jízdní oddíl Vašeho Veličenstva zajal povstalce, ženu.“
„Ty osle, copak to je důležité? Ať jí zavřou, nebo pověsí, co je králi po tom?“ rozkřikl se na zpravodaje jeden z rádců.
„Počkat!“ zarazil ho Antrof, jehož napadla myšlenka tak skvělá, že se bránil uvěřit v její pravdivost. „Kdo to je?!“
„Prin… ehm, jmenuje se Viviana, Vaše Veličenstvo. Jsou už v paláci a-“
Antrof zalapal po dechu. V jeho otřesené mysli se pletly dojmy s pojmy a král zprvu jen zmateně blekotal. Pak namáhavě polkl a přeskakujícím hlasem se rozkřičel: „Tedy přece! Běžte tam všichni, ať neuteče, já ji znám, ona je schopná všeho! Tak honem, běžte tam všichni! Všichni!“
Zpravodaj zbledl a rychle se odporoučel.
„Chci být sám,“ obrátil se Antrof na oba rádce. Nejraději by je vykázal mnohem rázněji, ale dovedl vycítit, co si může dovolit. Tihle garvotové měli velice blízko k Freklanu a on ne. Oddechl si, když se po sobě podívali, shovívavě zavrtěli hlavami a vzdálili se.
Sotvaže byl Antrof v trůnním sále sám, seskočil z trůnu, rozvalil se na měkkém koberci a šťastně šeptal do vysokého vlasu plného prachu: „Možná, že se ta bláznivá babka mýlila. Teď, když mám Vivianu, stačí dostat toho kluka, a to bude snadné, protože se tu nevyzná a nemůže vyznat, a Vivianu s sebou nemá, aby mu radila. Dlouho mi utíkat nebude. Pak je oba odstraním, to nechám na rádcích, já bych jí ublížit nedokázal, ne, já jsem moc měkkosrdcatý, to bude to. Tak srazím těm zatraceným povstalcům hřebínek a věštba se nebude moci vyplnit, osud se nekoná, a já, já budu mít konečně pokoj. Když bude Viviana mrtvá, nebude tu nikdo, kdo by se proti mně stavěů. Alespoň ne tak tvrdě a nekompromisně. A kde jdou dělat kompromisy, tam je všechno v pořádku. Ano, můj hlavní problém se jmenoval Viviana a právě byl vyřešen, s pomocí Tevolanansovou, byl vyřešen!!!“
Tady ho přepadl záchvat pisklavého smíchu. Mlátil do koberce pěstmi, až kolem vířil prach a nutil ho ke kašli.
Vtom zaslechl z chodby kroky a tak spěšně vstal, otřepal si prach ze šatů a zatvářil se patřičně důstojně. K jeho zklamání vešel pouze jeho osobní strážce, vytáhlý gajirla s nehybným a klidným obličejem. Antrof se neudržel a rozkřikl se: „Chci vidět princez- chci vidět Vivianu! Hned!!!“
Sluha nehnul brvou a oznámil: „Vaše Veličenstvo, pan Platari z Enderu, veilar Osmnáctého jízdního oddílu Vašeho Veličenstva si Vaše Veličenstvo dovoluje požádat, zda smí před Vaše Veličenstvo předvést povstalkyni Vivianu, která se provinila-„
„To se ví že může, osle, a už nezdržuj a hned ho přiveď!“ skočil mu do řeči Antrof.
To nekonečné titulování a průtahy předepsané dvorskou etiketou, ty byly ubíjející. Podle Antrofa by si je v takovou památnou chvíli, jako byla tato, mohli všichni odpustit.
Za několik minut konečně uslyšel z chodby dusot těžkých vojenských bot a sluha ohlásil veilara Osmnáctého jízdního oddílu Jeho Veličenstva Antrofa I.. Antrof I. nedočkavě poposedl na trůně a upřel oči ke dveřím.
Purpurové závěsy se rozestoupily a on konečně spatřil Vivianu, dívku, jíž se obdivoval a nenáviděl ji, jíž miloval a chtěl ji sprovodit ze světa, s níž by se chtěl přátelsky bavit a současně ji pokořit a ohromit vlastní mocí, dívku, jejíž odvaha mu nesmírně imponovala a jejíž odvahu chtěl zlomit.
Vedli ji mezi sebou dva vojáci, oba trochu nesví a ustrašení, jakoby se báli, že jim zajatkyně zmizí pod rukama. Kráčela klidně, důstojně, a vypadalo to, že ona vede vojáky, ne naopak. Hned za ní dupal zbytek oddílu, dva rádci a zpravodaj.
Zastavili asi deset kroků od trůnu. Viviana zvedla hlavu a zeleně planoucí oči upřela na Antrofa, všímajíc si a vnímajíc jen jeho, a nikoho jiného. Antrof uhnul pohledem a zamával rukama, podoben topící se mouše.
„Ven, všichni ven, vás odměním později, Platari, teď s ní chci být sám,“zvolal.
Po kratším otálení splnili jeho přání i rádci a Antrof s princeznou osaměl. Garvot zalitoval, že si něco takového vůbec přál, ale bylo pozdě. Kdyby zavolal vojáky zpět, že si to rozmyslel, zadal by si jako slaboch nejen před nimi, ale také před Vivianou a toho se bál víc než čehokoli jiného.
„Navíc,“ uklidňoval se, „je bezmocná. Úplně. Jsem v bezpečí a ne že ne.“
Viviana stála zpříma, mlčky, a jen si ho vyčítavě měřila kočičíma, zelenkavýma očima. Antrofa polil studený pot a současně mu začalo být horko, nad kterýmžto paradoxem by za jiných okolností chvíli popřemýšlel, ale teď na to nějak neměl náladu.
Cítil se ubohý a špinavý pod tím spalujícím pohledem, ačkoli seděl na trůně a princezna mu byla vydána na milost a nemilost. Zdálo se mu, že Viviana vypáčila ony zaprášené a pavučinami opředené šuplíky v koutě jeho mysli, a všechno to moc škaredé se vyhrnulo ven.
„Nedívej se na mne tak, varuji tě!“ zachraptěl.
Nějak mu vyschlo v krku. Viviana udiveně a jako ze snu zavrtěla hlavou. Stačil si všimnout blednoucí modřiny na její tváři a zamrazilo ho. Nechtěl jí ublížit. Nechtěl…
„Proč to děláš, Antrofe? To nemůžu pochopit,“ řekla Viviana tiše, „to jediné jsem nikdy nechápala. Kvůli majetku? Za vlády mého otce jsi nebyl chudý. Kvůli moci? Teď jí máš méně než kdysi. Nemáš přátele. Jen jsi tratil a myslím, že jsi nebyl tak hloupý, abys nedokázal odhadnout, k čemu se zavazuješ. Nechtěla jsem se s tebou setkat, raději bych byla mrtvá, než tě zase vidět, ale když jsem tu, ráda bych na tuhle otázku našla odpověď. Proč jsi to udělal, Antrofe?“
„Říkej mi Vaše Veličenstvo, jsem král!“ upozornil ji Antrof, zmaten a zahnán do úzkých.
Viviana mlčela, ale dívala se na něj pohledem, který ho přibodával k opěradlu trůnu. Tak klidná a smířená – a on sám, přestože ve výhodě, jí záviděl..
„Brzy budeš mrtvá!!!“ pohrozil jí a bylo slyšet i nevyslovený závěr: „Jestli se na mě nepřestaneš tahle dívat.“
Viviana se zasmála: „S tím jsem počítala a nebojím se. Věděla jsem, že jestli mě zajmeš, necháš mě zabít. Nesneseš, aby ti někdo připomínal tvoji zradu, že ano? Ach, já jen přemýšlím, co se to s tebou, u velké Ial, stalo, Antrofe. Ty přece nejsi zlý, jak si všichni myslí, nemůžeš být tak zlý!!!“
Antrof zbledl. Vybavila se mu drobná scénka z dětství: „Chalupa uprostřed lesa. Já jsem ještě malý. Maminka nám dětem rozděluje jahody. Jenže na mne se náhodou nedostane. Vztekám se, řvu. Maminka říká, že půjde natrhat nové, že se to stalo omylem a nikdo za to nemůže. Nemůže? To je jedno, já to cítím jako křivdu, je to útok na moji hrdost a na moji osobu. Sestra mi nabízí polovinu ze svého. Ach, takže ona za to může?! Já se přece nechci polovinu, já chci stejně, jako mají ostatní, a to hned!!! Co si to dovoluje, strkat mi svoji všivou polovinu, jako bych byl nějaký žebrák?! Vysmívá se mi. Ano, vysmívá se mi!!! Ale teď se mě najednou bojí, ustupuje a zakopne. Padá, jahody se sypou na zem. Zatmí se mi před očima a když se rozetmí, mám pěsti od krve, nebo jsou to jahody? Ne, sestra krvácí z nosu, třese se a pláče. Maminka mne drží, svírá pevně v náručí, ne láskyplně, spíš jako divokého psa, který chce kousat všechno kolem. A něco volá a ta slova se mi zarývají hluboko do srdce: Antrofe…já tomu nevěřím, ne, nemůžeš být tak zlý!!!“
Tady se obraz rozplynul a Antrof byl zase v trůnním sále Nomiturského paláce. Před nám stála, tichá a nehybná, princezna Viviana a zkoumavě ho pozorovala, jakoby se snažila zjistit, co s ním její narážka udělala. Vzpomínka mu vehnala do očí slzy. Rychlým pohybem ruky je setřel a opětovně dostal strach.
„Nemůžeš mě tak dobře znát, nesmíš… nikdo mne nesmí tak dobře znát!“ křičel bez dechu.
Viviana vzdychla.
„Antrofe, co je to s tebou? O své matce jsi mi sám povídal, vzpománáš? Když jsme si jako malé děti hrávali v sadech a palácových zahradách a tys mi pro potěšení vymýšlel hry na únos princezny a na cirkus a na loupežníky a na trh a mnoho dalších, nebýval jsi takový. Ani když tě můj otec udělal rádcem a když jste spolu dlouho do noci rozebírali všechno možné a jezdívali na hony a na projížďky do okolí, také jsi v sobě neměl tolik tmy a prachu, jako nyní,“ řekla.
Antrof ji viděl rozmazaně. Vzpomínal na svůj příchod ke dvoru krále Chrysaéta: „Tenkrát… byl jsem sirotek, maminka zahynula při povodních, utopila se, chudinka, když tahala z vody tu spoustu mých sourozenců. Tatínka jsem neznal, umřel, ještě než jsme se sem přistěhovali z Freklanu. Šel jsem do hlavního města a našel jsem si práci v palácových stájích. Čistil jsem vojenské koně, vyvážel jsem hnůj, ale byl jsem malý a slabý, a tak jsem se pořád musel bát, že o tu práci přijdu a přitom jsem ji nenáviděl. Pomalu mi užírala život. Až jednou… potkal jsem v zahradě, kam jsem se zatoulal, malou holčičku. Byla o mladší než já, ale byla tak přátelská a milá, že jsem se s ní skamarádil. Naučila mne, že mohu důvěřovat lidem, a já jsem jí o sobě pověděl všechno, co jsem povědět dokázal. Byla jedinou bytostí, kterou to kdy zajímalo. Jmenovala se Viviana a postarala se o to, abych byl téměř přijat do rodiny a hlavně mne zbavila té strašlivé dřiny ve stájích. Nějaký čas jsme pak spolu byli celé dny, já jsem vymýšlel hry, která jsme hráli . Ale pak jsme povyrostli a naše cesty se rozešly. Já jsem se stal hlavním rádcem Chrysaétovým …“
Zabraný do vzpomínek, seděl Antrof se sklopenou hlavou, zíraje do prázdna. Vráskami zbrázděná, tmavozelená tvář s vystouplou bradou a vysokým čelem se orosila potem a na tvářích… Nejsou to slzy, Antrofe, velký králi?
Vzpamatoval se a otřel je cípem svého královského pláště. Otevřel ústa a chystal se promluvit, říci něco, co by ho ospravedlnilo a obhájilo, ale Viviana ho předběhla: „Antrofe, já tě zapřísahám, při našem společném dětství, zachraň sebe i celou zem. Vyžeň své rádce a vzdej se dobrovolně trůnu ve prospěch mého otce. Odpustí ti a já také. Slibuji! Nevládneš dobře, pokud vůbec vládneš, a neomlouvá tě, že za tebe rozhodují tvoji rádci, protože to ty je rozhodovat necháváš. Snad si to neuvědomuješ, snad jsi došel až tak daleko, že si to neuvědomuješ a nedokážeš vidět a dívat se, ale země, naše společná vlast, pod tvou vládou trpí. Ano, trpí! Lidé se bojí obdělávat pole, protože jim sebereš tak velkou část úrody, že se jim nevyplatí zasít, ale když nezasejí, nemají na daně a jsou potrestáni. Mají hlad a někdy hladem umírají, a to tě nezajímá? Malé děti, stejně malé a slabé jako jsi býval ty, musí těžce a dlouho pracovat, aby se jejich rodina uživila. Lidé se bojí se svobodně promluvit, protože i za to mohou být potrestáni. Bojí se vzít pod svou střechu cizího člověka. Tvoji vojáci jsou svévolní a ubližují poddaným. Lidé se bojí, Antrofe a mají hlad a ze strachu a hladu vzniká nenávist. Zastav to, dokud můžeš, zastav to, než tě to rozdrtí. To nejsi ty, Antrofe, kdo má moc a snad ani tví rádci ne, a ty to víš a možná i víš, kdo tě vede a koho poslouchají tví rádci. Koho poslouchá sám Freklanský pán.“
Antrof se jízlivě ušklíbl a byl na krátký okamžik tolik podoben ubohé, opelichané kryse, která cvaká zuby a kouše, zahnaná do kouta, že se od něj Viviana s odporem odvrátila. A Antrof řekl, strašidelně tiše: „Zapřísaháš mne při společném dětství, ale zapřísaháš při něčem, co už je dávno pryč. Hrávali jsme si na dvorku, a na tom dvorku teď nestojí fontána, ale šibenice. A na tom dvorku se zakrátko nebudeš cákat ve vodě, ale budeš tam viset a já se na to s radostí podívám. A bude to hned, jak dostanu toho kluka, abys měla společnost. Nemám na vybranou, musím být silný. Nemám na vybranou… Přítel z dětství je pryč, Viviano, docela a nenávratně pryč, jsme nepřátelé a já jsem vyhrál.“
„Ne, Antrofe, ty jsi prohrál, a prohrál jsi mnohem víc, než já. Ano, prohrál jsi. Nakonec… nakonec tě zničí vlastní hloupost,“ řekla Viviana a obrátila se k němu zády. Antrof věděl, že ona na rozdíl od něj neslzí, ale také cítil, že její smutek je mnohem hlubší, opravdovější. Je v právu...
„Ne,“ řekl. „Stráže… Stráže! Odveďte ji pryč!“

Zatímco král Antrof bloumal palácovými zahradami a házel oblázky do jezírka se zlatými rybičkami, zvedaje ztrápený zrak k Uplakané věži rýsující se na západním křídle paláce, a Viviana seděla v jednom z nepřívětivých pokojů této věže a snažila se na nic nemyslet, nevidět slunce za zamřížovaným oknem a neslyšet ptáky, bujaře poskakující ve větvích stromů v princezně nedostupném světě venku a lhostejné k jejímu truchlivému osudu; Andrej s Rinou se měli jako v ráji, nebo alespoň na nádherném výletě. I Andrejův stesk po domově bledl a ztrácel se, jsa zatlačován do pozadí stále novými příhodami.
Chlapec málem zapomínal kdo, a proč ho sem přivedl. Malá víla Rina byla zase na vrcholu štěstí, když mohla svého nadmíru pozorného žáka učit dějinám Certhynie, něco málo o hvězdách a souhvězdích a Orské mytologii a hlavně o fauně a flóře. Andrejovi učitelé a učitelky ze ZŠ by žasli, jak lehko a rychle si ‘ten sígr Jelínek‘ vrývá do paměti úžasnou spoustu zajímavostí a údajů, když chce a když ho to baví.
Ani ‚tělesnou výchovu‘nezanedbávali a na Andrejovo přání často závodili v jízdě na koni. Andrej jezdil čím dál tím jistěji a lépe a s ryzkou Karin si rozuměl. Nebyli daleko ideálnímu stavu, kdy jezdec s koněm dosáhnou maximálního souznění a vědí co ten druhý chce a potřebuje dřív, než to stačí vyjádřit.
Nyní, na louce pro změření sil a dovednosti jako stvořené, Andrej pobídl Karin do klusu.
„Hele, Rino, co si dát menší závodíček,“ otočil se na ni v sedle.
A když se víla k dostihu hned neměla, předstírajíc že výzvu přeslechla, rozhodl se jí popíchnout: „Jó, ty se bojíš, co, ty vílo!!!“
Rina na něj vyplázla jazyk, ale hned ho zase schovala za ochrannou hradbu zubů, neboť v prudkém cvalu, do něhož bělouše pobídla, by o něj mohla snadno přijít.
Bělouš, ještě před nedávnem jeden z mnoha koní v majetku krále Antrofa a ve službách královské policie, si novou majitelku zamiloval vší silou věrného koňského srdce a když se mu zahojily boky rozdrásané od ostruh, byl ochoten vílu poslouchat na lehké přitlačení lýtka, ba dokonce jen na tichý povel, zašeptaný do hřívy.
Dostal jméno Dárek a byl pečlivě přeznačkován, při kteréžto operaci kůň řičel a házel sebou a Andrej, přivíraje oči, neodborně, ale šikovně a hbitě uplatňoval své zkušenosti z filmů o kovbojích, manipuluje s ukradeným značkovacím železem.
Divoký, nespoutaný způsob života Dárkovi svědčil podobně jako Andrejovi. Kůň zesílil, dech se mu protáhl a už mu nedělalo potíže běhat po nerovném terénu.
Karin přešla do trysku a Andrejovi se srdce divoce roztlouklo radostí. Nejraději by křičel a halekal z plných plic… A vlastně, proč by nemohl?
Nechal trasu cesty na kobyle, zaklonil hlavu, zavřel oči a jásavě zavolal svůj nesrozumitelný indiánský pokřik.
Karin zděšeně zafrkala, zahryzla se do udidla a přidala na rychlosti. To už jí byl Dárek v patách a protože měl, tak alespoň znělo Andrejovo vysvětlení, delší nohy a menší zátěž, přátelsky zařehtal a ryzku předběhl.
„Dobře Dárku, zvládl jsi to, dobře,“chválila koně Rina, po očku sledujíc Andrejovu reakci.
Andrej se zasmál a poplácal Karin po zpocených plecích. Byl v dobré náladě a nehodlal se kvůli prohranému závodu mrzet.
Louka byla za nimi a ocitli se na kraji lesa, zeleně světlého a přívětivého na pohled, ale při bližším prozkoumání prosvítajícího temnou zelení a černí jehličnatých stromů. Z houští vyběhli, vyplašeni dusotem kopyt, dva zmateně kvičící ztřeštění pádlovci, překličkovali louku a zmizeli v mlází na druhé straně.
Andrej s Rinou zarazili rozběhnuté koně a po lesní cestě, vonící sladce smolou a jehličím zahřátým od slunce, už jeli krokem. Andrej pustil otěže, protáhl se a položil se nazad na široký koňský zadek. Nezdálo se, že by mu při tom překáželo sedlo, rýpající ho do zad.
„Tak co, ty povaleči, kdo vyhrál ten závod?“ ozvala se Rina zvonivým hláskem.
Andrej se zasmál: „Ty mi závidíš mojí klidnou postel, co?“
„Tsss… vezmu proutek a uvidíme tu tvojí klidnou postel, až jí švihnu přes zadek!“
Takto a podobně se ještě chvíli bavili, až Karin zahnula na lesní palouček a tam zastavila, škubajíc jemnou trávu. Andrej vyvlékl nohy ze třmenů a s výrazem horolezce, sestoupivšího právě z Mount Everestu se svalil do mechu a natažen stylem Jak dlouhý tak široký zůstal ležet. Na palouček zavedla Rina Dárka také, ale nesesedla, jen se otráveně zadívala na kamaráda rozvaleného v mechu.
Vytušila, že Andrej dostal jednu ze svých „dobrých nálad“ a moc radosti z toho neměla.
„Tak co se děje, pojedeme dál?“ zeptala se.
Andrej přimhouřil oči, do nichž se mu mezerami mezi listím strefovalo slunce a zašklebil se. Pak si povzdechl: „Rino? Tebe to nenudí?“
Mezi stromy to zašumělo, zvedl se vítr a přinesl tuchu vůně vody. Ze stromu spadl na Andreje kousek ohryzané šišky. Nesmetl ji.
„Co by mě mělo nudit?“ zeptala se opatrně Rina.
„Nó, prostě tak. Tebe to tu nenudí?“ opakoval otázku.
Do pusy si strčil stéblo trávy a jal se tenoučký stonek soustředěně rozžvýkávat. Vypadal, jako by tu ležel věky.
Rina pokrčila rameny. Andrej byl dobrý přítel, ale někdy říkal věci, kterým ona ani za mák nerozuměla a rozumět nechtěla. Teď pocítila, že se schyluje k roztržce, Andrej se s ní už dva dny ani trochu nepohádal a bez hádek on prostě nemohl žít, zatímco Rina je nesnášela. Po každé z nich musela dlouho čerpat sílu a klid, než se zase cítila vyrovnaně.
Odhrnula si pramen vlasů z čela a přitáhla otěže Dárkovi, který začal tancovat na místě.
„Jak to myslíš?“ zeptala se.
Andrej trhal trávu kolem sebe a házel si ji na břicho. Zdálo se, že se do této činnosti tak zabral, že na přítomnost víly zapomněl. Pak náhle trávu smetl, posadil se a vyhrkl: „Tak,jak to říkám, sakra!!! Furt jen jedeme, ani nevím kam a proč, všechno rozhoduješ ty. Dobře, já to beru, bez tebe by mě už dávno chytili ti Anfrontovi vojáci, jenže mě sem Viviana určitě nepřivedla proto, abych se coural vaší skvělou Certhynií s ňákou vílou a kde nic tu nic. Myslím, že tu mám něco udělat a myslím, že to asi nebude nic příjemnýho a nechce se mi do toho, ale když už to musím udělat, tak to chci mít co nejdřív za sebou, chápeš?!“
Odmlčel se a usilovně přemýšlel, jak se vyjádřit dál.
„Prostě mám pocit, že ztrácím čas a jestli něco nemám rád, tak je to plejtvání časem. A bojím se o Vivianu, protože v podstatě jsem jí do toho, co se jí stalo, zatáh já. A místo abych se jí snažil pomoct, tak se tu nudím… A navíc mě štve, jak furt někde žebráme. Jak jedem kolem ňáký vsi, tak jdeš prosit o jídlo. A voni ti ho dají, protože seš hubená a slabá a přitom sami hladoví. Já si pak za prvý připadám jako ňákej ubohej somrák, a za druhý mám pocit, jako bych bral někomu, kdo to potřebuje sám. Fakt, nic proti tobě, ale doma s klukama to bylo lepší!“
Rina vykulila oči. Ze změti sdělení a informací, jimiž ji Andrej zahrnul pochopila jen to, že je hrubě nespokojen se způsobem, jímž ona jejich malou výpravu vede. Začala mít toho divného kluka z Druhého světa plné zuby.
„Jeli jsme tudy, abychom se vyhnuli Velkému Schutru, a proto nám to trvá dlouho, ale míříme pořád k Nomituru. A jestli tu máš málo dobrodružství a jestli se se mnou nudíš, tak jeď k Schutru, tam žádné vesnice nejsou, takže žebrat bys tam nemohl. Klidně tam jeď a umři si hladem a žízní, jestli tě nudím. Možná tím princezně Vivianě pomůžeš. Ale jeď si tam sám!!!“
Pokoušela se usilovně o klidný tón, ale hlas jí nechtěl poslouchat a na konci věty ji zradil, zlomil se.
„A vůbec!!!“ vzlykla, a aby tomu nadutému hlupákovi ukázala, jak málo jí na něm záleží, kopla Dárka prudce do slabin, až se kůň, dávno odvyklý hrubému zacházení, vzepjal, a tryskem vyrazil.
Andrej vyskočil ze země právě včas, aby stihl chytit u huby Karin, která se už rozbíhala za běloušem.
„Počkej, počkej, Rino… Vždyť já to tak nemyslel!“ zvolal, jenže pozdě. Rina byla pryč a les lhostejně šuměl, rozlehlý, neprohlédnutelný.