Létající tygři

...Wang Jian putoval po území Čínského čísařství od západu na východ kolem zasněžených vrcholků Nanqënu (nan(g)čenu). Vánice přišla s ránem a vrstva bílého sněhu byla stále silnější, přesto se nezdálo, že by v brzké době přestalo sněžit. Wang vypadal jako kráčející zasněžený pahorek, ale od ostatních vrcholků a kopečků v okolí se dal rozeznat podle pohybu. Světle šedý plstěný kabát mu sice ještě nepromokl, nebo si to spíš myslel, protože ho chránila silná vrstva oblečení, ale byl zcela pokryt sněhem, čímž se ještě zvýšila jeho váha. Byl vyčerpaný několikahodinovou hůzí a před usnutím se chránil žvýkáním posledních kari sušenek, které měl v papíovém pytlíčku v kapse. ...Krajina byla jednotvárná a zdálo se, že její původní pahorkatý reliéf se zachvíli promění v rovinu, sníh napadal do všech kotlin a údolíček a jít po původních pěšinách bylo nemožné. Stačil ještě zaslechnout zvuk ostří, které vylétlo z pouzdra, byl to krátký a rychlý zvuk, který téměř okamžitě utichl v jemném cinkotu dopadajícího sněhu. Na pahorku před ním stál muž zahalený od hlavy k patě v černém kimonu, byly mu vidět pouze oči - plné ironického překvapení. V ruce držel dlouhou dýku a kolem něj se objevilo pět dalších postav, ty byly beze zbraně. Pomalu ho obstoupili. ...V jeho představách se objevovaly černé myšlenky. „Co teď?“ jeden z nich se vznesl do vzduchu a obloukem opsal vzdálenost k druhému pahorku. „Ne! létající tygři.“ Na nic v tu chvíli nečekal a začal utíkat, černé stíny se jen míhaly okolo, vzlétly a ztratily se za dalším kopečkem, posléze se nečekaně objevovaly přímo před ním. Snažil se kličkovat mezi kopečky, nemyslel na to, že je válečník, jeden proti šesti tygrům by stejně neměl šanci. ...Tygr stál na pahorku za ním, chtěl slétnout a srazit ho k zemi. Wang se ale skrčil a on ho přeskočil, tygr se zvedl ze země a se slatem zmizel za dalším kopečkem. Wang se chtěl znovu rozeběhnout, ale přišlápl si cíp dlouhého kabátu a svalil se do sněhu, prašan rychle dopadla na zem a jeho zasněžený kabát jakoby vrostl do země a zmizel v něm. „Jak dlouho vydržím pod sněhem? Jak dlouho tu budou tygři? A kdo je hbitější než tygr, jak mám utéct?“ ...Začínala mu být zima a klepaly se mu ruce, v jediném okamžiku znal odpověď na všechny otázky. Vzpomněl si na mistrova slova, Quin mu jednou daroval zub sněžného levharta, byl prý hodně starý, jeho horní okraj byl okovaný stříbrným plíškem, kterým byl protažen řetízek s velkými oky. Měl se nosit na krku, ale on ho směl nosit pouze v kapse. Mistr říkával : „Pamatuj, je to dar, který nesmíš zneužít, jeho síla je veliká, ale bez velké síly ducha není k ničemu.“ ...Od doby, co ho dostal uplynulo devět let. Pomyslel si, že teď je ta správná chvíle, a vyndal zub z kapsy. Hbitě se postavil, zjistil, že mezitím se vrstva sněhu zase zvýšila a stopy po jeho útěku jsou skoro zahlazené. Pár metrů před ním se na zem snesl tygr, tiše dopadl do sněhu a prohlížel si ho. „Teď! Jiná šance už se nemusí naskytnout.“ Rychle si nasadil náhrdelník. Chtěl ustoupit o krok dozadu, ale k jeho překvapení udělal tygr to samé. Uvědomil si, že už se neboří do sněhu po kolena, ale po tlapy. „Po tlapy!“ Nečekal až si to lstivý tygr rozmyslí a půjde do boje s levhartem. Ladně a rychle začal přeskakovat z kopečku na kopeček, ocasem za sebou zametal stopy a zychvíli zmizel v husté vánici.