Zelený kámen

Zelený Kámen O Elfech Elfové jsou nejsličnější rasa, která dosud v Thalii žije. Ale žije jich tu skoro čtvrtina. Jsou elfové. Tento národ je nejstarší. Jsou to jak už jsem řekl sliční. A dále: Charismatický, nekradou, málokdy se dají na cestu zla, jejich mysl se takřka nedá zaslepit, velice dobře ovládají lukostřelecké umění a co je nejhlavnější. Jsou nesmrtelní. Stvořil je bůh Nefel. A také ho uctívají. A protože jsou to boží děti tak jim dal nesmrtelnost. Založil ostrovy. Ilürské ostrovy. Kdo tam přebývá je nesmrtelný i ostatní rasy a národy. Je tam takoví mír. Že kdyby se tam vylodil skřet (dále o něm) tak by na místě zemřel. Ve vzduchu nepanuje násilí a zlo. Pro velké soustředění dobra by zemřel. Nekouří dýmku, takřka nepijí. Jejich historie by zabrala nějaký večer na vyprávění. Jsou roztroušeni po celé Thalii. Na začátku se elfové rozešli z Ilürských ostrovů do všech stran Thalie. Jedni do Útesu. Druzí si založily svůj národ. Třetí šli do Zeleného údolí. Předposlední šli do Zeleného hvozdu a poslední pátí se odplavily pryč a už o nich nikdo nic neví. Útes je krásné sídlo a výběžek do moře Tarën. Zde se narodila elfská vědma Elöra. Která předpověděla zázračného dítěte, které zachrání svět před zhoubou. A zjistí věc kterou ještě nikdo kdo žije v Thalii. Ale spoustu lidí se jí vysmálo. Ale nevěděly ještě že je to opravdu vědma a ne žádná šarlatánka, která povídá lidem plky. O Elfském národě později. A co Zelené údolí? Dřív tam žily jenom elfové, ale později dovolili společnost lidí, hobitů, a dokonce tam žije i pár trpaslíků, ale jen opravdu malé množství. Teče tam nádherná řeka Tongäna. Přezdívaná Diamantová. Žijí si tu dobře. Vojsko mají nevelké, protože na toto odlehlé místo není kdo by útočil. Ale něco tam přebývá a ta věc by se hodila všem lidem, kteří touží po moci. Ale nikdo to neví že tam ta věc je. Ani sám správce. Dál je tu Zelený hvozd. Prorostlý temný hvozd. V něm dřímají bytosti. Enti (později bude o nich řeč). A také v něm podřimuje strom života, který je nazýván Thalijský strom. Ten kdyby ho někdo zničil, spálil nebo pokácel celá Thalie by byla v koncích. Je to napsané v jedné listině rukopisem samotného Nefela. A ten to předpověděl. A pro to tento strom je velice dobře chráněný Zeleným hvozdem a také mnoha Druidy. Velký stále zelenající strom. Jeden list znamená jedna Nefelova bytost. To jest: všichni elfové, trpaslíci, lidi, hobiti, enti ptáci a zvířata. Ne však nestvůry. To už je dílo druhého boha Selinora. Tak a to prozatím o elfech stačilo ne? O ostatních národech Určitě jste už vycítily že v Thalii nežijí jen elfové, ale také hobiti, enti, lidi, trpaslíci. Elfové ho skoro nepijí. Pijí jenom na velkých slavnostech, které za to stojí. Když už tak v malém množství. Ale za to trpaslíci. Ty jo. Ty si rádi dají do nosu. Hobiti a lidi ty pijí střídmě. Trpaslíci jsou cár a pár palců vysocí, ale za to silní. (Cár je prosím vás jednotka míry v Thalii odpovídá jednomu metru). V rukou třímají velké trpasličí sekery s kterými válčí. Ale jsou takoví, kteří neválčí a hledají zlato a drahokamy. Trpaslík je velice vážní. Smějí se jen s dobrými přáteli a lidmi, kteří se jím zdají sympatický. Ale od jiných lidí se úsměv na jejich tváři těžko objeví. Mají vousy. Dlouhé vousy. Někdy si je splétají do vrkočů. Hodně se z trpaslíků stávají kupci. Pro hamižnost a myšlenku zbohatnout. Milují věci co jsou cenné. To znamená že jsou velice hamižní. Také mají v oblibě zbraně a brnění. Mají velké zalíbení v jídle pití škopku a kouření dýmek. Ale teď nechme trpaslíky. A pojďme se podívat na lidi. Velcí až někdy dva cáry vysocí. Svalnatí. Teda až na břichaté a hamižné hostinské. Umí velice dobře vládnout mečem. Snadno jejich srdce si podmaní zlo. Ale jsou takový co jsou čestní, krásní. Chytří a vynalézaví. Radši mají pivo než škopek. A u luku už trochu zaostávají a ten grif nemají v sobě jako elfové. Ale umí. A to je lepší než nic. V Thalii je jich snad polovina možná trošíčku míň, ale je jich ze všech národů nejvíc. Jsou to mnohdy dobří lidé kterých je vždy nedostatek a nebo zlí mizerové a všiváci. Už tolik nekouří, ale občas když mají chvilku si jednu dýmečku zapálí. Jsou to nejlepší stavitelé hradů pod sluncem. A dál? Pár slov o hobitech. Hobit má rád teplo své nory. Večer u svého krbu vypráví různé strašidelné příběhy na spaní svým dcerám a synům. Přitom natahují dýmku s tabákem. Dobrodružství vůbec nemusí. Obyčejné procházky do lesů na houby. Na své malé zahrádce si pěstují různé odrůdy zeleniny o kterou se starají. A to jim stačí. Rádi také chodí s přáteli do hospůdky kde popíjejí škopek a pokuřují svůj tabák v dýmce. Mimochodem pro netušící. Škopek je nápoj. Velice lahodný nápoj. Není ani moc alkoholický. Je velice oblíbený. Mají luky pro sebe navržené. A né že by neuměly se s ním ohánět, ale také trochu zaostávají. Mečem umí takřka dobře, ale přece jenom jejich paže není příliš dlouhá. Enti jsou druzí nejstarší bytostí v Thalii. Je to vlastně chodící a mluvící stromy. Nejsou příliš mírumilovní. Ale dokáží být. Jsou vysocí až osm cárů. Přebývají v lese a tam si pochrupují. Mnohdy nevědí co se v okolním světě děje. Ale nesnáší když jim vleze do lesa nezvaná bytost. To se dokáží naštvat. Nefel je stvořil, protože si myslel že tak bude v lese víc života. Ale to ještě nestvořil vlky, jeleny, srnce a zajíce ani na to nepomýšlel. No prostě zvířata. A pak se tam ještě nastěhovali elfové. A to je asi tak o všech rasách Thalie. O Thalii Thalie je obrovský kontinent. Má tvar listu. Je klidná, ale její klid ruší skřeti a jiní nepřátelé. Nejstarší národ je Elfský lesní národ plný stromů a řek, jezer. Je to nádherná země. Žijí si v severozápadní Thalii. Žijí v lese a jen tak si tam hospodaří. Ale když je někdo povolá na pomoc pomáhají velice pomáhají. Každý tam umí zacházet z lukem tak jako žena z vařečkou. Nic než elfové tam nežije. Žádná taková rasa. Jenom lesní tvorové. Založen roku 7. Pak je tu ještě stát jménem Elemerün. Byl založen roku 148. Hlavní město se nazývá Sirön. V celém státě žijí hobiti, trpaslíci, elfové a i lidi. Všechny národnosti. Vládne jí král Refanor. Celým jménem Refanor syn Almerenův. Nepřátelé nemají takřka žádné, ale otravují je skřeti kteří jsem lezou ze sousedícího státu. Tomu státu pomáhají, jelikož to nezvládají. Polovic tam žije skřetů a druhá půlka jsou lidi a trochu i trpaslíci. Ten stát se jmenuje Erädor. Jeho hlavní město je Erä Lilia. V překladu ze Starothálijštiny to je Zlatá lilie. Vládne jí král Oler syn Kogdarův. Mají velké problémy se skřety, ale drží se díky Elemerünu a trpaslíkům. Trpaslíci dávají zlato tomuto státu a on jim za to poskytuje ochranu. Ne že by se nedokázaly ubránit, ale přece jenom skřeti jsou vytrvalí a jejich útoky odrážejí už řádku let. Elemerün dostává část zlata také a navíc skřeti jim také lezou na nervi. Takže poskytují občasné tažení, ale jenom jednou dobyly jejich třetí hlavní město potom byly vyhnáni. Nýbrž na ně zaútočila další skřetí legie. Erädor byl založen roku 864. Dál je tu velký stát Norendyl na jihovýchodě. Tento stát založily temní pánové. Ale každý jim neřekne jinak než Zlouni. Jsou to čtyři lidi. Bydlí na čtyřech hradech rozprostřený po Norendylu a to: Lomeren, Delvaren, Ardez a poslední je Prestrej. A všichni se scházejí v jednom hradě uprostřed země. A ten je nazýván Varlej. První pán z Lomernu se jmenuje Loprez. Druhý z hradu Adrez je nazýván Arpol. Třetí z Pestreje se udává pod jménem Kertrew. A poslední z Delvarenu je Wrön. Snaží se dobýt Thalii. Už někorikrát se snažily dobýt Alör zemi v severovýchodní Thalii. Je chudý na peníze a zlato. Ale za to na diamanty a vojáky. Každý druhý starší než 16 let jde do války. V Adöru je hodně pouští. Jeho hlavní město je Vodní město a také nazývané Elev. Má problémy z nemrtvými, kteří útočí ze severu. Ale zatím se nestalo aby bylo město dobyto. Nýbrž leží na jezeře Elevrön. V tomto státě nežijí elfové a hobiti. Pro elfy je tu moc horké klima. A ve vzduchu nepanuje žádná vlhkost. Pro ně je tu jenom jeden les ve kterém nežije nic až na pár pouštních zvířat. A pro hobity je to stejné tady teplo domova by bylo natolik velké že by se z toho utopily ve vlastním potu. Je tu ještě jeden nárůdek. A to jest nárůdek trpaslíků a říkají si Spojené království trpaslíků. Mnoho dolů nastrkané k sobě. Za rok vyprodukují tolik zlata že by plně naložily dvě stě lodí Trol (o níž bude o pár řádek dále). Okolo Thalie je moře. Nekonečné moře. Aspoň se to traduje. Mnoho lidí se tam snažilo doplout. Buď jejich lodě přepadla mořská příšera a nebo jako se stalo jednomu slavnému trpasličímu mořeplavci. Garos mu říkávali. Vyplul na velkolepou výpravu přes moře. Moře okolo Thalie znal jako své boty. Ale tyhle boty neznal tak dobře. Vystavěli mu loď jmenovala se Trol. Největší loď která plula po moři. Byla dlouhá plných 100 cárů a široká 22. Cár milý čtenáři odpovídá jednomu metru. Tímto měřidlem se v Thalii měřilo a měří. Pilně se na ní pracovalo 1300 pracantů celé 3 roky. Garos si sehnal družinu veslařů, námořníků a hlavně vojáků. Loď dokázala plout celkem s 1450-ti lidmi při střední zátěži. Při velké však 1700. A to měli strašně malé kajuty. Kajutky. Vzal si 70 veslařů, 50 námořníků a za zbytek do těch 1450 si vzal vojáky. Takže 1330 vojáků. Vyzbrojil je všechny nejkvalitnějším elfským brněním zvané Ämor. A nejlepšími Elfskými šavlemi. Tak tedy nejslavnější mořská výprava vyplula z Maderských přístavů. Její jméno bylo Trol. Za krásného, slunečného a bezmračného dne. Snad 3000 lidí se dívalo na převelkou kolosální loď, která i přes její velikost se zmenšovala a zmenšovala až se ze zraků všech přihlížejících vytratila. Nevraceli se nešťastných 32 dní. Prohlašovali je všechny za mrtvé. Až jednou uviděli asi sto mil od Maderských přístavů loď Trol. Byla cela ohořelá. Připluli s ní tam odkud vyplula. Všechny těla našli mrtvé a v jedné z nejdolnějších kajut našli. Schouleného v křečovitém hrůzu nahánějícím postavení. Byl na blízkou vzdálenost zastřelen šípy. Elfskými šípy. Ale tyto šípy se nepoužívaly v Thalii přes 7000 let. Tedy skoro od samého začátku. Garos svíral v rukou lodní deník. Byl předčítán na Thálijské radě elfem Elanorem synem Alqendrovým: Plavba lodi Trol Je rok 516 loď Trol byla právě dostavěna. Po třech rocích únavné práce. Tak očekávaná chvíle přišla. Já mořeplavec Garos kapitán lodi Trol zapíši dopodrobna naší plavbu do tohoto deníku. Tisíce lidí nám mávalo a přálo k co nejúspěšnější plavbě. Abychom se vrátily v pořádku a zjistily co tam žije. Vypluli jsme. Zásob bylo dostatek.Jen zásoba rumu byla nevelká. 15.květen 1.den plavby Byla nádherná atmosféra z oslavování jsme vypily desetinu rumu co jsme měly s sebou. Posádka celkem protestovala kvůli tomu pití. Ale snažil jsem jim vysvětlit že se nemůžou tolik přepít. A naštěstí jsem vybral dobře kdo semnou půjde. Nebyli tu žádní alkoholici a tak to uznali. Večer jsme se dívaly na hvězdy. A pak jsme šli spát.Tento den proběhl bez problémů(doufám že už to tak zůstane) 16.květen 2.den plavby O tomto dni není co dodat. Proběhl tak jako předchozí. Ale už jsme se blížily k hranici kde jsem byl nejdále. A co bude dál? 17.květen 3.den plavby Ráno se tu našel přeci jenom jeden opilec. Když šel učedník kuchaře hledat svého mistra našel ho u vypitého soudku ve skladě zásob jak si tam vesele pochrupuje. Zavolal mě a já jsem se tam šel podívat. Byl tak ožralý že když jsem ho budil řekl tohle cituji: „ Víte že elfové nepijí rum. To jsou ale tupci. Neví o co přichází. Ale rozhodně lepší než ty vochlastové trpaslíci. Jako náš kapitán ten nám zakáže pít a sám leze do skladu pro soudek.“ Mě to tak dopálilo, když vyprávěl takové lži. Přikázal jsem vojákům hodit ho přes palubu na probranou.Vojáci ho uvázali za jeho panděro a vláčely jsme ho za lodí. Bál se o svůj krk. V té chladné vodě vystřízlivěl za okamžik. Poslouchal jsem a zapisoval: „ Klucí vy tam nahoře vytáhněte mě dám vám potají porci jídla navíc.“ Vojáci jen zavrtěli hlavou. „ Co když mě tady něco sežere.“ „ Nesežere. A kdyby tak bude jen o jednoho proradnýho ochlastu míň.“ Odpověděli. A takhle to pokračovalo až do večera. Vojáci se střídali u držení lana. Strašily ho moc ho strašily. Večer ho vyndali. Měl štěstí že tu proudil teplý proud jinak by umrzl za pár hodin. Snad se poučí! 18.květen 4.den plavby Narazily jsme na ostrov plný trpaslíků. Uctivě nás přivítaly tam jsme se najedli a napily a vyplouvaly jsme dál. Byly velice hodní. 19.květen 5.den plavby Zase jsme měli pohodlný den. Nic se nestalo. 20.květen 6.den plavby Narazily jsme na draka vodního draka. Naštěstí byl hodný nadmíru hodný.Až podezřele. Poradil nám cestu. Ale neprozradil co se na druhém břehu skrývá, ale zmínil se o pevnině. 21.květen 7.den plavby Začínají obývat zásoby pitné vody. Šetříme jak můžeme. Příděly jsou čtyři hrnečky. Musíme šetřit. 22.květen 8.den plavby Tento se je docela žízeň. Příděly jsem musel ztenčit. Na pouhé dva hrnečky. Nevystačíme. Ale za to s jídlem až příliš. Jeho na dvě takové cesty. 23.květen 9.den plavby Tento den už došla voda. Začínám pochybovat o téhle akci. Jestli nenarazíme na pevninu v příštím dnu. Tak jsme v koncích. 24.květen 10.den plavby Už nemám ani sílu psát. Ani jsem nevěděl že se tohle stane tak významné výpravě jako je tahle výprava lodi Trol. Už pochybuji že se dožijeme zítřka.Vždyť voda byla rozpočítaná na dvacet dní. 25.květen 11.den plavby Dnes je nádherný den. Našli jsme vodu.Byla zaházená pod tím vším jídlem. Voda. Našel ji pomocník kuchaře. Když šel pro jídlo. Zachránil naší Výpravu.Udělil jsem mu propustku ze služeb kuchaře. A že se může jen tak procházet po lodi na tři dni. A odměnil jsem ho 50-ti zlatými. 26.květen 12.den plavby Zase jsme pluly půl dne, když najednou. Pevnina. Viděli jsme jí. Nádherná a hezčí než Thalia.Viděly jsme toho vodního draka jak si poletuje okolo té pevniny. Pluly jsme blíž, abychom se podívaly. Ve tmě, která všude nastávala byly vidět jen obrysy hor a stromů. Viděli jsme Tam pochodně. Jak si plápolají ve vzduchu. Pluly jsme ještě blíž a blíž. Až jsme rozeznaly asi z 30 cárů. Nějaké postavy, ale nebyly to skřeti. A za to jsme také děkovali. Ale byly to………elfové s nataženými luky. „ Nestřílejte. Jedeme z Thalie.“ Řekl jsem. Luky sundali, ale přesto je držely v rukou. Začaly jsme jásat. Náš úkol byl splněn. Ale v tom jásotu. Nás neminula sprcha šípů. Jejich šípů. Postřílely možná 100 vojáků. „ Střílejté.“ Začal jsem řvát. Našich hodně vojáků vystřelilo. Ale všiml jsem si kolik tam mají řad, kolik linií snad 2000 mužů a z toho 200 lukostřelců na věžích, kteří právě vystřelili zápalné šípy. Loď hořela. Jako kapitán jsem poznal že je definitivní konec. A do toho se přidal vodní drak. Byl to Hradní přístav. Byli jsme tak blízko že jsme vyhodily jsme tedy padací most.Tento deník co čtete jsem předal mému písaři Fernovi takže slova dál není můj rukopis. A tyto slova už jsou má poslední. Náš kapitán vzal do ruky svojí sekeru a začal bojovat. Já jsem se šel schovat do podpalubí na rozkaz kapitána. „ Shromáždi o této bitvě co nejvíc. Schovej se dolu.“ Nakázal mi. Sešel jsem pár schodů. A schoval se sedl si vedle své postele opřel jsem o nohy deník. Nahoře byly slyšet nářek vojáků. Slyšel meče jak s hlasitým dopadem na protivníkovu čepel zazpívaly……. Po hodině napínavého čekání jsem nade mnou v asi v osmém patře jsem uslyšel kroky a hlasité: „ Áááááá,. néééé…“ křik jednoho z námořníků. Byl to můj konec a také konec slavné výpravy lodi Trol. Vždy jsem se bál smrti. Je hrozné když víte že za chvíli zemřete. Slyšel jsem ještě hodně výkřiků. A také jsem slyšel hlasy: „ Otevři ty dveře.“ A potom svist šípu. Blížila se moje smrt. Takže toto jsou moje poslední slova. Sboh…. Toto bylo přečteno a uloženo do elfských spisů. V Zeleném údolí. Loď Trol ještě jednou vyplula a to bylo na definitivní spálení. Po té byla vyslána na širé moře plná těch těl a také zapálená. Kapitola 1 Grom Začátek je v už zmíněném elfském městě Útes. Byl krásný hvězdný večer ve vesnici na farmě už uklízeli kravky dovnitř. Děti co se koupali potají ve Wilkensově rybníce už byli vyhnáni z něj. Sám starý Wilkens na ně běžel z holí v ruce a jako každý jiný den v létě křičel na ně: " Vy parchanti malí nemáte co na práci že mi tady každý den zasviníte ten rybník." Sice rybník byl tak čistý že bylo vidět až na dno, ale Wilkens byl tak starý že asi neviděl na dno. Jen co se ve vesnici donesla správa, která se šířila hodně rychle. Že děda Grom bude vyprávět příběh. A ne jen tak obyčejný vymyšlený příběh, který slýchávali děti skoro každý den. Ale příběh, který se elfovi Gromovi stal. Prožil ho tak že se na něj nedá zapomenout. A tak všechny děti, ale i dospělí lidé rychle běželi aby si u ohně sedli co nejblíže Druida a dobře by slyšeli co elf povídá. A to ani nepovídá nějak potichu. Na svůj věk má dost hlasité mluvení. Jelikož tam bylo spoustu nedočkavých posluchačů, kteří uslyší kousek z jeho života tak nebylo moc slyšet. Druid jim vyprávěl samé vymyšlené nebo okoukané od jiných hrdinů a už dlouho jim sliboval že jim tento příběh poví. Sice to bude na víc dní, ale komu by to vadilo, když on umí tak krásně povídat o tady těch věcech. A děti fascinovalo jaké krásné, ale také zabijácké kouzla umí. To bylo město na útesu jménem Útes. Grom tam přijel na návštěvu z elfských ostrovů jménem Ilürské elfí ostrovy. Jednou, když do vešla banda skřetů okolo padesáti, kteří se chtěli trochu pobavit a okrádat zabíjet nevinné lidi. A neměli ponětí o tom že tady ve městě může být takový zkušený muž, který prolezl hodně bitev a válek bojoval z různými odpornými bestiemi. Myslely si že těch pár vojáků co tady je zvládnou v klidu. Ale on tu byl. Grom. On bojoval za své město co mohl a možná i polovinu jich pobyl. To byla čára přes rozpočet. A to nebyli jen skřeti koho pak odklízeli z vesnice pryč mrtvé. Ale teď už toho bylo dost. A nemyslete si že by nezvládl obyčejnou bandu hloupých a špinavých skřetů. Pro nesmrtelného elfa je 1233 let života jako pro smrtelného člověka či hobita dětství. Tento příběh se stal přesně před 1217 lety. Všichni se zaposlouchaly, ale také i jeho věrný vlčí přítel Ados. Kapitola 2 Příběh Když Groma porodila jeho matka Eithel, tak byla velice velká bouře a vedle domu vrazil blesk do stromu a začal hořet. Tak Gromův otec Kram šel ven zhasit oheň, který se rychle šířil a mohl by dojít až k domu. V domu zůstal bratr. Matka Eithel. Město tam kam dohlédl bylo v klidu nikdo nevylézal ven do té spouště. Ale když uviděly Krama jak tam se snaží polévat hořící strom vodou. Vylezl z protějšího domu elf Denoren a pomohl mu. A to ještě pršelo takže jim to šlo přece jenom lépe. „ Díky Denorene.“ projevil dík Kram. A když se konečně Kram objevil ve dveřích a když uviděl svého syna tak řekl. " Bude se jmenovat GROM a znamená to v Starothálijštině bouře." řekl s hrdostí v hlase a jak domluvil tak bouřka ustala a bylo krásně jasno. Narodil se v městě jménem Útes. Ve zemi jménem Elemerün. Velký útes tyčící nad mořem Tarën. Ve městě žijí jenom elfové. Nádherný výhled na modré moře. Racci poletující s rybou v zobáku. Prostě nádhera. A pastva nejen pro oči. O patnáct let později. Jen tak si sedí na lavici před domem a dívajíc se na zamračený den. Jen občasný paprsek světla se prodere oblaky až k zemi. " Grome, Grome!" zavolala z okna na něj jeho matka která připravovala oběd. " Co je mami." řekl Grom znuděně jak nejvíc uměl, protože už tušil že po něm matka něco chce. " Dojdi do lesa se projít a přines mi ze studánky vodu. Něco uvařím pro otce na přivítanou.“ pověděla mu z úsměvem na tváři. " On přijede otec? A kdy?" zeptal se šťastně. " Měl by tu být každou chvíli jel si něco vyřídit, ale to už víš. Už včera večer, když už jsi spal tak mi poslal Leptona z dopisem. Chceš si ho přečíst?" řekla a čekala na odpověď. Lepton byla sova. Prastará sova. Bylo jí osmdesát let. A zažila ještě Kramova dědečka. Zakoukal se do země na brouka malého jako palec. Brouk byl na svobodě a on musí být doma. A nemůže jít s otcem na výpravu. Po pravdě by nechtěl být tím broukem, který jde na procházku a hrozí mu smrt zašlápnutím. " Háááló!" zavolala na Groma matka, která si myslela že o tom přemýšlí. " No....jo..dej mi ho prosím." vydal ze sebe hlas na, který šla Eithel do domu pro dopis. Když se vrátila a podala mu dopis, který na ráz otevřel: Eithel řekni Gromovi že už budu doma jsem už u Athoru. A někdy zítra dopoledne na oběd přijedu domu. A prosím ošetři Mátohu, když jsem vám posílal minule dopis tak přiletěla zraněná. Tak mě čekejte. Zatím sbohem Kram " No a teď běž pro to dříví." popoháněla ho matka. " Já jdu. Já se o otce bojím." řekl a cítil se nějak špatně. " A proč? Vždyť je to zkušený bojovník." řekla. " Neměl by chodit takhle sám. A kam vlastně šel?" zeptal se. " Až příde tak ti to poví sám." dořekla to a lekla se. " Já to připálila!" zapištěla a vletěla do světnice jako šíp. " Je to dobrý. A to dříví. Už nemám čím topit. Utíkej!" na to se ozvala odpověď. " No jo." A šel. V lese nebyl poprvé. S jeho otcem se sem chodil učit bojovat a poznávat přírodu. Otec chce aby se stal bojovníkem jako je on. Ale Grom snil že bude hraničářem a pak až získá dost zkušeností ze zvěří tak se stane mocným Druidem. Kram mu vyprávěl už něco o zvěři. Jednou když tady v lese byly zaútočil na Groma rozzuřený medvěd. Grom se vystrašeně koukal na otce jak sním statečně bojoval a vyvázl jen z malým škrábnutím. " Otec to z mečem dost dobře umí." pomyslel si. A úplně zapomněl na dříví. Jen tak se procházel, když uviděl koně. Hned poznal že to je kůň otce, ale otec neseděl v sedle na něm. Tak se tam šel podívat a uviděl ho byl přivázán k sedlu za nohu a kůň ho táhl po zemi. Rychle k němu přiskočil. Byl celý poškrábaný a, zbičovaný. Grom slyšel křupnutí klacku otočil se a spatřil obřího pavouka s bílím křížem na zádech. Rychle vzal meč svého otce ze sedla dobře schovaný pod koženou podšívkou a utíkal, asi po pěti cárech se zastavil a vzal kámen a hodil ho po něm. Pavouk se obrátil na něj. Ten Křižák na Groma vyflusnul divnou zelenou kyselinu. Grom jen taktak uhnul, ale trochu té kyseliny na jeho kůži stříklo a strašně to pálilo. Rozeběhl se proti němu a...sek...sek a Křižákovi usekl nohu a odpíchl se od země skočil mu na záda. Házel sebou co mohl. Grom se neudržel a spadl na zem kde se bránil velice zákeřným útokům toho stvoření. Jeho ohavné kusadla se mu zabodla do ruky a už jen cítil jak se mu studený jed vpouští do krve. A v tom upustil meč. Vzpomněl si na to co mu otec říkal že jed Křižáka uspává a pak pomalu, ale jistě zabijí. A vzal svojí mladou ruku napřáhl se tak že by to skosilo i vola. Dal mu pěstí do očí. Z pavoukových očí vystříkla jakoby černá lepkavá smůla. Ta rána ho odhodila. A ještě se rozeběhl a skočil dal mu kopanec ve vzduchu do těch jeho hnusných očí. Sice už byl totálně slepý, ale živí byl docela dost. Grom couval a zakopl o kořen nějakého stromu. V tuto chvíli by ten strom pokácel a spálil. Ale chladnokrevný pavouk se také rozeběhl a odkopnul ho nejmíň o tři sáhy. Grom si všiml že je blízko otcova meče. Vzal jej do své ruky a rychle píchl pavouka do hrudi. Pavouk začal couvat a vydával pisklavé zvuky. Grom se vzpamatoval zvedl se rozeběhl a jeho chlupatý pavoučí protivník také. Grom vyskočil a nějak přeskočil dlouhého pavouka. Spadl na zem. Všiml si že Křižák naboural v té rychlosti do stromu, který před chvílí proklínal. Pavouk se otáčel. Grom také a hodil po něm meč a modlil, aby se zapíchl do jeho hnusné a chlupaté hlavy. Ta bestie chtěla znovu po něm vyflusnout zelenou kyselinu. " Lééééééť" zakřičel. Meč zabránil, aby se vůbec kyselina dostala ven. A pavouk skonal. Rychle přiběhl k polomrtvému otci a odvázal ho od sedla. Sebral ho. posadil na koně a sám si na něj sedl. Pak ujížděli tmavým lesem. Už byli na louce kde stál jejich dům. Z domu vyběhly matka a Ráchel utíkaly pro ně a...Gromovy se začalo před očima zamlžovat vyděl všechno dvojitě. A usnul. Když se probudil hodně se divil že tady ještě leží. A už uviděl svého otce. " Otče?" řekl rozespale. " Ano synu?" " Jak už tu ležím dlouho?" řekl znuděně. " Už to bude dva týdny synu. A díval jsem se na toho Křižáka, kterého si usmrtil. To byl ale kus." " Taky sem s nim bojoval snad půl dne. Ale ty si říkal že ten jed zabijí?" zeptal se zamyšleně. " Zabijí, ale já sem měl protijed. Jo a už za pouhý týden bude slavnost ." pronesl se vzrušením. „ No jo já na to úplně zapomněl. To je dobrý! Už se těším.“ radoval se Grom. To byl jeho nejoblíbenější slavnost na světě. Slavnost obilí byla slavnost Gromova rodného města. Popijí se škopek. Oblíbený nápoj. Uběhly tři dny a už Gromovi matka dovolila vstát a tak mohl jít konečně ven. „ Jeremiáš už přijel z Athoru.“ Oznámila matka Gromovi. Jeremiáš byl velký přítel Groma. Všechno si říkaly a nikdy se nehádaly. Znali se už od narození. Vyšel z domu. A tam uviděl svalnatého otce jak kouří dýmku. " Co se ti stalo?" vydal ze sebe. Na tuhle otázku se chtěl zeptat hodně dlouho, ale na to buď zapomínal a nebo nebyl otec doma. " Už ti to musím říct kam pořád odjíždím." řekl a napil se kbelíku s nějakým mokem. Nejspíš Škopek. " Já sem jel okolo skřetů a potřeboval jsem je objet. Ale mě nenapadlo že tam budou mít hlídky. Tak jsem šel potichu s Terkem. A nějaký hlídkující skřetové se ke mě přiblížily. Uslyšel jsem je. A tak jsem se otočil a ono jich bylo pět. Začal sem s nimi bojovat. Bylo to docela těžké, ale nějakými prašivými stvořeními se nedám zabít. A nakonec jsem je všechny zabil, ale byl to moc hlasitý boj, skřeti křičely na poplach co mohli. A s toho tábora poslali vojáky a našli je tam tak jak sem od nich odešel. Já jsem utíkal co jsem mohl ale další hlídky mě zpozorovaly a za mnou už bylo alespoň deset skřetů křičeli ať zastavím že budu mít smrt o něco kratší a nebudou mě mučit, ale já jsem to musel zkusit. A najednou jsem uslyšel svištění šípu. Dostal jsem jeden do zad. No a mému utíkání byl konec. Lehl jsem na zem. Když jsem se probudil šíp už jsem neměl v zádech. Oni ty hnusný potvory ode mě chtěli vědět co jsem tady pohledával, ale já to nemohl říct. Odkud jsem šel to bylo velice tajné. Po nějaké chvílí mě začaly bičovat. Řekl jsem jim jen to že jsem slyšel křik v té vesnici. Byli tam synov… ehm Xadrasovi kentauři. Oni v tom městě vraždily aby měly další sídlo. To město bylo Smíšené. Hobiti lidi a ojediněle trpaslíci dál si to nepamatuji. Asi jsem byl v bez vědomí. A uvázali mě prej za Tereka, který mě sem dotáhl. A ty si mě zachránil před tím pavoukem. Pak jsi mě dovezl domů." řekl velice šťastně. Grom otce velice obdivoval. Zvládnout pět skřetů jen tak. No je hodné obdivu. A to už měl na jazyku další otázku: „ Kdo jsou Xadrasovi kentauři?“ „ Xadras je mocný čaroděj, který se dal bohužel na stranu zla. Ti jeho kentauři nejsou na jeho straně z vlastní vůle. On rozesílá po Thalii Černé anděly a ty je očarovávají jejich myšlenky a řídí je koule Soumraku. To je koule z velice vzácného černého křišťálu. Xadras ji vytvořil proto aby mu ulehčila práci ze řízení všech těch kentaurů vložil do ní své temné myšlenky se záměrem ničit a hlavně získat Zelený kámen. A k tomu se dostanu za chvilku.“ „A od kaď jsi šel otče?“ zeptal se zvědavý Grom. „ Já jsem jen šel domů ze své obvyklé výpravy. K Obrinovi a jeho Bratrstvu Rudého meče. A jestli se chceš zeptat kdo to je ten Obrin a to bratrstvo?“ Grom rychle přikývl. „ No tak to je starý dobrý čaroděj a můj velice dobrý přítel. A to Bratrstvo Rudého meče. Seskupení přesně 15-ti lidí, které se snaží dělat v Thalii pořádek, ale taky ve světě. Tak tam ty jednou také budeš. Doufám." odpověděl. Grom čekal co bude dál. " A s ním to všechno začalo. Kdysi před 3650 lety se v Norendylu, zemi která je velice temná a její vzduch je těžký skoro nedýchatelný a plný prachu a popela. A tam právě byl vyroben Zelený Kámen. Tehdy zlý čaroděj Felingsar ten kámen vyráběl a začaroval do něj zlo, které tam přetrvává na věky dokud nebude kámen zničen. Ale kdyby se roztříštil zlo by uteklo a celý svět by postihla zkáza. Já a dalších čtrnáct hrdinů včetně Obrina za, kterého bych položil svůj vlastní život. Poneseme ten kámen k jednomu čaroději, velice mocnému čaroději Satursasosy, který odsud je vzdálen přes 3000 mil. Obrin se s ním zná z jednoho kouzelnického sněmu. A tak mu poslal sovu s dopisem o tom kameni. Aby našel řešení jak ho bezbolestně zlikvidovat. No a poslal sovu nazpět se správou, o tom že se ten kámen musí odnést k němu a pokusí se s ním něco udělat. Musí ho vidět." dořekl. " Hmmm." protáhl dlouze Grom. Trochu se zamyslel, ale pak se zvedl a vyšel z jejich dřevěných vrátek okolo kostela a rozeběhl se ke pláži slezl po kamenech až k pláži kde seděl dlouho tam ho to strašně bavilo. Díval se jak vlny narážejí prudce do skal a rackové loví ryby, které se zmítají v zobáku ptáka. Uslyšel někoho za sebou jak kráčí po kamení které se kutálí ze svahu. „ Nazdar Grome!“ uslyšel známí Jeremiášův hlas. Otočil se a on tam stál jeho nejlepší přítel. Ze kterým se neviděl už přes týden, protože jeli s jeho otcem Lorenem do Athoru. Kapitola 3 Grim a Hron „ Ahoj Jeremiáši. Matka mi říkala že jste už doma.“ “No jo.“ „ No to jsem moc rád.“ řekl Grom a přemýšlel nad tím jestli to má svému příteli Jeremiášovy povědět. Otec mu to nezakázal. Tak proč by ne. „ Jeremiáši…….“ Grom mu pověděl všechno co mu řekl otec. A Jeremiáš na to: „ No to je pěkný. To by bylo skvělý kdybychom mohli jít s s tím bratrstvem.“ pronesl vzrušeně. A Groma něco napadlo. „ A víš ty co?“ vystřelil Grom. „ Jo vím, ale pochybuji že ti to otec vůbec dovolí.“ drmolil nešťastně. „ A to uvidíš že dovolí.“ Rychle vstal a běžel za otcem. „ No a mám zrovna nový meč s vyrytým J. na ostří.“ křičel za ním šťastný Jeremiáš. Otec už byl doma a čekal na jídlo, které maminka připravovala na plotně. " Otče?" " Co je." " Já ... já si myslím že už jsem dosti starý a že mě jen tak nějakej pavouk nezastaví a že...... " Ne." řekl přísně. " Proč ne?" " Je to nebezpečné neumíš dost dobře bojovat a nemáš meč, výzbroj." " Ale bojovat mě můžeš naučit ty. Něco jsi mě už naučil. A meč si koupím, zbroj také..... " O čem se to tady bavíte vy dva?" zeptala se matka. " Grom chce jít semnou na tu výpravu." odsekl ji. " Já bych nešel sám on semnou půjde Jeremiáš.“ " Prostě NE." zakřičel otec. " A ty si v kolika letech opouštěl domov Krame?" v pletla se do toho matka. " No ... já .... asi v čtrnácti letech." vymáčkl ze sebe otec. " Ale mě bude už šestnáct a z Jeremiášem jsme se domluvily že půjdeme za štěstím a slávou spolu." a v duchu děkoval své matce že se do to ho vložila. " Říkám Ne já taky hned nešel do takového dobrodružství a velkého nebezpečí hned co jsem vytáhl paty z domu." " Já myslím že by měl jít s tebou a s tím Jeremiášem a také s těma tvejma přáteli dyť je vysoký skoro jako ty a urostlý je." řekla zase konečně něco matka. " Já si to myslím taky." řekl Grom. " No .......no tak teda jo, když chceš, ale zítra pojedeme do města a koupíme ti tam nějaké vybavení. Jo? Jedeme den po svátku útesu. To je za tři dny." dořekl. „ To je jistý.“ To bylo jen taktak ještě že máme maminku myslel si v duchu. A rychle objal otce. „ Já to doběhnu říct Jeremiášovi. Jo?“ vydal ze sebe s úsměvem na tváři rozjařený Grom. „ No běž.“ svolila matka. Tak tedy běžel. Jeremiáš bydlel o pár domů dál. Zaťukal na dveře klepátkem. Ve tvaru zlatého lva. „ Ano. Už běžím.“ Slyšel za dveřmi. Otevřel otec Jeremiáše. Denoren. „ Dobrý den. Je Jeremiáš doma?“ zeptal se Grom. „ Šel na tržiště. Ale brzy bude nazpět.“ „ Děkuji.“ Řekl Grom a běžel urychleně na tržnici. Uviděl tam jen pár elfů a u obchodu s rybami. Zahlédl Jeremiáše jak si kupuje dlouho štiku a vkládá ji do síťové tašky. „ Ahoj.“ Křičel Jeremiáš z dálky. „ No Nazdar.“ Opáčil se Grom. „ Tak co?“ vyzvídal nedočkavě nadmíru zvědavy elf. „ Otec říkal že jo.“ Odpověděl radostně Grom. „ A necukal se?“ přitakal. „ Z počátku jo. Ale pak se do toho vložila matka a už to šlo lépe.“ „ To je dobře. A zmínil si se mu o mě?“ Ptal se zvědavě Jeremiáš. „ To víš že jo. Řekl jsem mu že bych šel s tebou a on na to nic nenamítl. Takže bez problému.“ Sdělil Grom. „ Jo. Ale teď ještě můj tatík. To už bude problém.“ Řekl zoufale Jeremiáš. „ V klidu. Když to svolil můj otec tak s tvým to bude ještě lehčí.“ Uklidňoval Grom. „ Možná jo. Asi máš pravdu.“ Přiznal. „ Tak utíkej. Počkám jako vždy pod útesem.“ Oznámil. „ Dobře jdu se zeptat.“ „ Tak to by dnes stačilo. Zase příště.“ Prohlásil starý Grom. „ Ale když je to takhle zajímavá histor…...“ Prohlásilo pár elfů. „ Žádný takoví. Spát.“ Vložila se do toho až po teď zaposlouchaná elfská matka. „ Slyšíte. Běžte. Už by jste měli hajat.“ Poučoval Grom „ No jo.“ Řeklo otráveně pár elfů. Když všichni odešly a Grom tam zůstal sám koukajíc do ohně, který se třepotal a jiskry lítaly vysoko do černého nebe a najednou se zhasly. Na tohle se díval dobrou hodinu. Byl vidět velký měsíc jak rybí oko. Ale po té hodině se začal zvedat vítr. Ados zaštěkal a zakoukaného Groma probral. „ Jo už jdeme.“ Řekl vlkovi. Šel tedy do svého už velice starého domu. Kde bylo prázdno. Nikdo tam nebyl. Ani usmívající se matka Eithel. Ani úchvatný otec Kram. Nikdo. Grom se trochu zasnil. Díval se na vodopád oknem. Noční vítr ho ovál a všiml si otevřených dveří naráz je zabouchl Ados svým čumákem. Vstoupil. Hnedle si šel lehnout. Byl unavený z cesty z Ilürských ostrovů až sem na Útes. Lehl si a poslouchal vodu dopadající na skálu až ho to ukolíbalo. Ados si lehl vedle postele a šťastně si pochrupoval. Usnul. Ráno se probudil do krásného letního a mimořádně teplého dne. Nasnídal se. A šel se opláchnout do jezera Anön. Hned za městem. Vyšel tedy. A mnoho dětí ho doprovázely až k východu a škemrali o příběh. Grom jenom odvětil: „ Až večer. Času dost. Já tu budu ještě dlouho.“ Sešel z útesu a odbočil do leva. Ados vedle něj šel.Snad hodinu vykračoval, ale to už viděl malý lesík. A právě tam bylo jezero kam se chodil koupat s otcem někdy také s matkou dřív když byl malý. Už se těšil na tu průzračnou vodu. Byla tam jako vždy. Jak si jí pamatoval. Úplně stejná. Kapři širocí jak stehno a dlouzí jako paže tam skákaly a mrskaly sebou. Byly vidět i kdyby se ponořily pět cárů hluboko. Tak taková byla průzračnost té vody. Svlékl se a vlezl tam. Ados tam také vlezl. Koupal se tak dvě hodiny. S Adosem se vyblbl Miloval vodu a to co v ní žije. Ale nejvíc miloval lesy hory a přírodu. A jeho nejmilejší zvíře byl vlk. Adose měl už dlouho. Skoro 215 let. A díky tomu že žil na Ilürech tak žije s Gromem. Vykoupaly se do sytosti a když vylezli z vody tak se Grom oblékl. Ale Ados byl ještě mokrý tak se naschvál oklepal. Ohodil Gromovo dosud suché oblečení. „ To si děláš srandu?“ vlk jen zaštěkal. Grom si sedl na okraj jezera a pozoroval Adose. Přibližoval se k němu. Tak se rychle obrátil a postříkal ho také. Vlk jen kýchl. A radostně přiběhl k němu. „ Tak už by jsme mohli jít. Co říkáš?“ Šly tedy nazpět. Když dorazily do města došel, ale jen na skok domů. Hned šel do krčmy U Škopku. Bylo to tam stejné, ale člověk, který tu obsluhoval za časů Gromova dětství tu už nebyl. Žil na Ilürech stejně jako Grom. Usměvavý nenápadný hostinský, který tuhle krčmu založil, kterého měl hodně rád. Rozesmál kde koho. Velice rád provokoval arogantní a namyšlené lidi. Jednoho dne vyrazil Gromovi dech s jednou věcí. Byl to skvělí člověk a teď je velký přítel Groma. Jmenoval se Zelenor. Zasedl za stůl. Po chvilce ke stolu přiběhl hostinský. Zeptal se: “ Tak co si dáte?“ „ Pro mého vlka přineste něco a pro mě Škopek. A něco k jídlu.“ Jak řekl tak se stalo. Po obědě si dal ještě černý čaj. Vyšel z hostince. To už bylo odpoledne. A tak si řekl že navštíví. Smíšené město Patka. Hodinu cesty odtud. Na koni klusem. Měl svého Olivera. Hnědý kůň. S krásnou třpytivou hřívou. Jezdil velice rychle. Vyjel z Útesu a klusal. Kochal se okolní krásnou přírodou. Nebe bylo bez mráčku takže byla krásná modrá obloha. Cestu lemovaly málo vysoké hory. No snad kopečky. Ados šťastně pobíhal okolo, honil se za zvěří třeba jako srnkami a zajíci, ale bez Gromova dovolení nesměl nic ulovit. Jely tři čtvrtě hodiny možná déle. A to už klusaly pralesem. Slyšely městský šum. Takže už byli tady. V městě Patka. Vylo to spíše obchodní město a každý druhý tu z něčím obchodoval zbraně, kožešiny, trhy a jiné obchůdky a obchůdečky. Dva vojáci hlídající. Kouřící pozdravily Groma: „ Vítejte v Patce. Milý pane.“ „ Dobrej.“ Opětoval. A Grom ještě zaslechnul od nich slabým šeptajícím hlasem: „ Vždyť to byl Grom syn Kramův.“ Groma znali skoro všichni i takovou dobu po jednom incidentu. Náhodou potkat takhle slavného elfa je pro všechny čest. Ovšemže krom trpaslíků. Ty když se o něm dozvěděli ohrnuli nos. A řekli si že to jsou žvásty, ale když jeho sláva neustávala tak to uznali. Ale pořád pochybovali. I když tam někde hluboko ho uznávali a věřily tomu. Trpaslíci nemají elfy v lásce, protože se jim smějí kvůli vousů, kterých mají nepřeberné množství. Některý si je svazuje do copů aby vypadaly lépe. Toto město se celkem dost změnilo než když tam byl naposled. A to už bylo nějaké století. Bylo pozdní odpoledne. Tak si řekl že se půjde do hostince na svačinu, jelikož mu dosti vyhládlo. A Adosovi určitě z toho běhání také. Posvačily Grom se procházel po městě díval se po obchodech byl u alchymisty co prodává za lektvary. Ale už viděl na obloze nepatrné červánky a tak si sedl na Olivera přivolal Adose který obtěžoval hamižného boháče, který mu nadával potom co si ho zavolal Grom k sobě. „ Moc mu povolujete uzdu milý pane.“ Křikl za ním a Ados se jen otočil vycenil na něj své tesáky a ten pracháč se radši otočil a začal si hledět svého. Do svého města dorazily za deště. Potkal je v půli cesty, ale Grom nechtěl naschvál zastavovat a jel dál. Koně ustájil. Adose osušil a plášť si dal také usušit blízko krbu, který zapálil. Došel si do sklepa pro Škopek popíjel a čekal kdy přijdou věrní posluchači. Věděl že určitě přijdou. Přišly. Ani nemusel tak dlouho čekat. Za chvíli zaťukal malý Böt v pláštěnce stojíc a koukajíc na Groma těmi svými dětskými oči. „ Máte vysoko to bouchátko na dveře.“ Upozornil. „ Jo to mám. Pojď dál již čekám“ pobídl Böta. A za ním přicházely další a další. Až měl přeplněn dům. „ Tak u čeho jsme to skončily?“ zeptal se elf. „ U toho jak se šel Jeremiáš zeptat.“ „ Jo. Už vím.“ Začal vyprávět: Příští den brzo ráno Groma probudilo cinkání kapek jako nějaká zvonkohra. A nejraději by zůstal ještě v posteli. Ale už slyšel kroky otce. A dveře se otevřeli a vešel jeho otec. " No tak pudem Terek už čeká." řekl. " Jo už jdu." řekl natěšený, ale také rozespalý Grom. Když vyšel ven z domu tak ho oslepilo slunce, které svítilo a přitom už jen trochu poprchávalo. Otec už čekal a loučil se z matkou. Pak se s ní rozloučil i Grom. „ Dám vám Leptona. Pošlete mi někdy dopis dobrodruhové.“ Řekla a přivolala Gromovu sovu kterou vyhrál na slavnosti obilí. Pustil jí do vzduchu a našeptal jí ať lítá okolo Krama a Groma s Jeremiášem, také aby se moc nevzdalovala. Kram předal Gromovi koně aby si na něj nasedl. A sám si sedl na svého Tereka. Ten Gromův se jmenoval Oliver. A rozjeli se ještě pro Jeremiáše, který seděl před domem a hladil svého koně s jménem Hrášek. „ Dobré ráno. Jak jste se vyspali?“ zakřičel na ně už z dáli. „ No nazdar. Jeremiáši? Kde máš otce?“ a jak to Kram dořekl tak z domu vyšel otec Jeremiáše. Denoren „ No tady.“ řekl usměvavě. „ Ahoj. Schvaluješ ďábelský nápad tady Groma?“ pozdravil a zeptal se Kram Denorena. „ No jo jestli říkal pravdu. Že je to nebezpečné. Ale když jsem se dozvěděl o těch lidech i když je všechny znám i to Bratrstvo Rudého meče. A tak svolím aby šel s tebou Krame a s Gromem. Ale ten nápad se mi moc nezdá špatný. Vždyť už bylo na čase.“ dořekl a poplácal Jeremiáše po zádech. „ No tak abychom šly.“ rozhodl Kram. „ Tak sbohem.“ pozdravily Grom s Kramen zborem. Nasedli si každý na svého koně a vyrazily. Elfští vojáci u brány zatáhly za naviják s tlustým lanem a brána se začala otevírat. Vyšly všichni tři ven a byla tu Gromovi známá cesta k pavoukovy. „ Tak a tady začíná vaše pouť. Která nemusí skončit dobře. Ale vybrali jste si vy sami.“ přednesl otec. Projížděli okolo kostry pavouka. Dojeli na rozcestí. Dali se do prava a potkali nějakého poutníka. " Chlapče slez z toho koně a pojď sem." řekl záhadný poutník. " Ne nechoď." přikázal otec. Ale už bylo pozdě. Seskočil z koně a cítil jak ho to k tomu poutníkovi táhne. Chtěl jít nazpátek ke koni, ale nemohl. Ten poutník mávl rukou a vytáhl ze svého roztrhaného oblečení krásný křišťálový kámen. " Až ti někdo zlý bude chtít ublížit tak tento kámen roztříšti o zem!" poučil ho muž podávajíc kámen. " Ale....." vydal ze sebe Grom a stalo se to co ještě nikdy neviděl. On se rozplynul a zmizel. Když šel ke koni uviděl ho jak jde po cestě. Ale už hodně daleko. " Počkejte." zakřičel na něj. A on se proměnil v draka krásného, zlatavého a koukal na něj jak krouží nad ním. Jak tam tak stojí a dívá se i když ten drak už odletěl. Grom o sobě vůbec nevěděl co to mělo znamenat a po velice dlouhé chvíli ho probudilo zařehtání koně. Vzal ten kámen a dal si ho do své torny. Ale najednou si všiml že otec s Jeremiášem je pozastaven. Otec ve skoku z koně. A Jeremiáš s divným kukučem. A proto ten drak nebo co to bylo mávlo rukou jen tak do vzduchu on nechtěl být rušen. Dal si tu kouli do torny. Ta koule byla asi tak velká jako jablko. Přišel k otci a dotkl se ho. Otec se sklátil na zem. " Huf." Oddechl si. " Co to bylo?" zeptal se a myslel si že to Grom, který neměl ponětí co to bylo bude vědět. " No asi to byl nějaký poutník, který rád rozdává křišťálové kameny a krásný drak, který......" " Jaký křišťálový kámen?" zeptal se zmateně otec. Tak to všechno zmatenému otci podrobně řekl a vysvětlil. A otec na to jen koukal a vůbec nevěděl co to mělo znamenat. Když pak nasedli oba na koně tak jeli mlčky. A Grom si vzpomněl na pozastaveného Jeremiáše. Doklusal k němu a dotkl se ho. A Jeremiášův kukuč se proměnil v obyčejný jeho obličej. „ Co se to stalo? A kde je ten děda?“ ptal se nic nechápající Jeremiáš. A tak mu to podrobně vysvětlil jako otci. Ale už při jízdě. A také mu ukázal tu kouli. Pomalu se začalo stmívat a Grom uslyšel vlky a nějaké jiné bestie vít. " No dál už nepojedeme jsem unavený, ale kdyby jsme jeli zase brzo ráno dál jako dneska tak tam jsme už někdy odpoledne." řekl unaveně Kram a začal rozdělávat oheň. Grom uviděl nějaké svítivé oči a bylo jich snad šest. Stále byly blíž a blíž. " Otče!" Otec se otočil a uviděl tři hladové vlky, který se rozeběhli proti němu. Otec hodil Gromovi obyčejný Krátký meč. A když se Grom otočil tak spatřil nemotorného, ale za to silného medvěda. Naštěstí jen o trochu menší mládě. Vzal ze země kámen a mrskl ho po medvědovi. A trefil ho přesně do hlavy. Medvěd jen zaskučel bolestí a Grom stihl ho rychle obejít a koutkem oka uviděl otce jak bojuje už s pěti vlky, a ohání se zapálenou pochodní. Zapíchl meč do medvědových zad a zase hbitě vytáhl. Rozzuřený medvěd se začal otáčet a zapíchl do medvěda meč a uskočil stranou. Medvěd klesl. Viděl Jeremiáše slézajícího z koně. Rychle mu běžel na pomoc. Už viděl že otec už dlouho nevydrží a to uviděl dva další vlky jak je zaměstnává Jeremiáš. tak rychle běžel k Otci a k vlkům. Aby mu mohl pomoci, ale ani nevzpomněl na rozzlobeného medvěda. Když pomáhal otci tak uslyšel hlasitý hlas medvěda: " Ááárrgh." A uviděl jak odhodil otce, který se už jen svíjel bezvládně na zemi. Grom se bál co s nimi bude, když nejsilnější bojovník z těch tří odpadl? Najednou Gromovi uši uslyšely svištění šípu a křik medvěda. Vlk kterého zrovna odstrčil tak ho přizemnil šíp. Rychle odskočil aby uvolnil cestu dalším šípům. Všiml si že Jeremiášovi vlci už jsou po smrti. A už jeden po druhém padaly k zemi. Ale kdo to mohl střílet? Když byly všichni vlci i s medvědem na jedné hromadě tak se otočil kdo to střílí. A uviděl úplně stejné dva malé Hobiti. Lučištníci. A to je pro hobita velice divné. Zrovna si nandali svoje luky na záda a šli ke Gromovi. " Nazdar." řekli oba dva najednou. Uviděl otce jak se zvedá a jde k němu. " Zdravim." řekl jim pohmožděný a poškrábaný otec a podával mi ruku. Abych se zvedl. " Co tady děláte?" zeptal se jich Kram. " Obrin nás pro tebe poslal, abychom tě našly a dovedly do Zeleného údolí, ale vidím že už jsme tě vyhledaly." řekl a vzápětí se přidal ten druhý. " No a měli jsme už pro tebe dojít a vrátit se s tebou k Obrinovy kde už všichni čekáme jen na tebe. A to je tvůj syn a kdo je tenhle?" řekl a kývl na Groma a na Jeremiáše. " Jo to je Grom a Jeremiáš. Grome a Jeremiáši to jsou bratři Grim a Hron. Oni s námi půjdou, když ho Obrin přijme do Bratrstva rudého meče." řekl a podali si ruce. " A děkujeme za pomoc." poděkoval otec. " To nic." Odpověděl buď Grim nebo Hron. " My jsme se chtěli utábořit, ale vyrušily nás tyhle potvory." Ty dva Hobiti byly asi dvojčata. A také uměly velice dobře střílet z luku. Otec si s dvojčaty povídal dlouho do noci až s toho unavený Grom usnul. Když se ráno probudil ještě všichni spaly a oheň už uhasl. A po chvíli zjistil že už někdo vstal. Byl to...... dvojče. Nepoznal ho, protože byl jeden jako druhý. Grom vstal a šel ke dvojčeti, které rozdělávalo oheň. " Nazdar." " Ahoj." odpovědělo dvojče. " Jak se jmenuješ ty." zeptal se. " Já jsem Grim a poznáš to tak že já nosím zlatý prsten, ale můj bratr nosí stříbrný." vysvětlil " Dík." " Já jsem rád že s námi půjdeš. Myslím si že si budeme rozumět." " To si myslím taky." řekl jsem a už jsem slyšel jak otec vstává. " Opečeme si toho medvěda." řekl otec a začal ho stahovat z kůže a neuběhla ani hodina a první maso se opékalo na rozpáleném rožni. Když dosnídaly tak uviděli nějakého zakrslého kupce jak si to štráduje po cestě. Z velkým vozem a znuděného unaveného osla. " Haló." křikl otec svým hlubokým hlasem. " Chcete si něco koupit ode mě?" promluvil chraptivě kupec zahalený do kápie. " Prodáváš zbraně?" zeptal se. " Ano a jaké byste chtěl?" " Já bych chtěl drátěnou košili a obyčejný Meč." vložil se do toho Grom. " Dobrá volba chlapče. Tady, dostaneš ode mne, když si připlatíš Dlouhý luk.“ řekl obchodník. Otec ho učil střílet na nehybný cíl, ale na živí. A na víc mu to vůbec nešlo. „ Ani ne možná jindy.“ odpověděl Grom. „ Kolik to bude stát?“ optal se Kram obchodníka. „ Pro vás se slevou 135 zlatých." Otec mu podal peníze a vzal si zbroj a meč . A podal jej Gromovi. Jeremiáš začal také obchodovat. " No tak si to oblékni." řekl Hron. Grom byl samou radostí bez sebe a tak si košili rychle oblékl. " No vypadáš dobře. A ještě ten meč. No dobré." řekl otec. Když Jeremiáš skončil s obchodováním tak jsme se rozjeli. Grom byl tak rád že mám svoje brnění a zbraň. Ale najednou uslyšely cizí koně jak svými kopyty dupou do země. " Otče?" " To jsou Kentauři rychle schovejte se do křoví." křičel Grim z plna hrdla. Grom rychle utíkal dál a dál co mohl a už dorazil k jezeru, které hned poznal. Bylo to Černé jezero o kterém mu otec často vyprávěl že vněm žije Bahení příšera. Černé jezero, protože to bylo samé vařící se bahno, které bublalo. Velké černé bubliny se draly k hladině jezera a pak pukaly. " Tady je." řekl známí hlas Hrona za ním. " Kde je otec?" zeptal se ze strachem v hlase. " Nevím, mysleli jsme že utíkal za tebou." pověděl vystrašený Grim. " Někde musí být najdeme ho." vložil se do toho Hron. " Tak jdeme, rychle." řekl Grom Tak šli a hledali ho. Utekl jim vůbec? " Krame, Krame." volali, ale nikdo se nevozíval. " Otče, Otčéé." hulákal Grom. A uviďel koně jak se pase, ale otec nikde nebyl. Ale když dorazily na tu hliněnou cestu uviděli mnoho kopyt a také šíp který uzemnil kus látky z otcova koženého brnění. A ještě jeho meč s tornou kde měl svoje různé lektvary. Ze křoví vyrazil Jeremiáš. „ Co to?“ ptal se Jeremiáš. „ Ti Xadrasovi kentauři. Jestli vám o nich otec řikal?“ Grom přikývl. " Kde je! Kde." ptal se zarážených bratrů. " Asi ho unesli. Ale to není možné určitě by ho spíš zabili než zajali." řekl Grim. Půjdeme ho hledat. Určitě je naživu." pověděl Grom " No dobrá." řekl Hron. Grom se rozhodnul napsat dopis matce. Tak to oznámil. Přivolal pískotem na prsty Leptona, který v zobáku držel myš. Nechal ho ať si jí zatím sní než to napíše. Jeremiáš slezl z Hráška. A začal sledovat sovu požírající myš. Grom začal psát: Matko nedělej si o nás starost . A také jsme potkali bratry Grima a Hrona. Otočil se k bratrům a zeptal se jich. " Zná vás má matka?" " Jo." odpověděli. Takže další důvod proč se o nás nebát. Jak se tam doma máš? Grim a Hron jsou skvělý Hobiti.Už mám nový meč, brnění. Tak se měj. Sbohem. Grom Když to celé dopsal tak tu sovu pustil na svobodu i s dopisem na nožce. Sova se vzdalovala až zní byla malá tečka a nakonec zmizela. Už se pomalu ale jistě šeřilo a tak po chvíli se rozhodli že se utáboří. Rozdělaly oheň. Hron uvařil nějaké jídlo, které se nedalo srovnávat z maminčinou kuchyní. „ Co to je za divnou polévku.“ pošeptal Gromovi do ucha Jeremiáš. „ Asi si dnes odpustím večeři.“ Oplatil pošeptáním Grom. Smrdělo to jako chcíplotina a proto si pro dnešek večeři odpustil i Jeremiáš a radši si šly lehnout. „ Dobrou noc a hezky se vyspěte.“ řekl Jeremiáš bratrům a šel si lehnout do deky kterou si koupil u kupce. Chvilku si povídaly a poslouchaly bratry jak si pochutnávají na té nesmyslné polévce. Ale pak Jeremiáš usnul a po něm i Grom Kapitola 4 Vesnice v pralese Ráno se probudil celý zmoklý. Pršelo. Ale zrovna když spí venku tak musí takhle vydatně pršet. Rozespalý zmoklý Grom vstal a šel se podívat ke Grimovy jestli ještě spí. Ale už si všiml že se vlhká deka se hýbe. Nechtěl ho rušit a proto přešel k zmoklému ohni. Uslyšel nějaký dupot koní a tak se rozhlédl. jen uviděl křoví jak se hýbá. Vzal si svůj meč a vešel do už nehýbajícího křoví. Na takové malé mýtince se bavily dva rozjaření kentauři. " Co tady děláte?" pronesl Grom. " Hele nějakej válečník. Bojim, bojim" a drkl do svého druha. " Vy hlavy skopoví. Chyťte si mě." vyjelo z Groma. Nevěděl proč to řekl, ale řekl. " Počkej ty špynavej elfe." Grom se rozeběhl a přitom se jim chichotal jaký jsou to zabedněnci. Rozeběhli se proti němu. Běžely a dusaly do země svými kopyty. Když byl hodně blízko tak uskočil na stranu aby ho nezadupli. A než se ty dva kolosy otočily na něj tak rychle vylezl na strom a schoval se tam.. Kentauři přišli pod ten samý strom na kterém se Grom držel. " Kde je?" řekl jeden. " Elfové jsou mazaní." a jen co to dořekl skočil na ně zezadu Grom. Na obou dvou měl jednu nohu takže kdyby se rozdělili tak by se musel rozpůlit. Nevěděl co má dělat. Rychle běžící zvířata ho někde vyklopí, takže ho hned něco napadlo. Do svých docela velkých dlaní vzal jejich hlavy a ťukl je proti sobě. Kentauři už se jen sklátili na zem. Grom obratně z nich seskákal a šel od nich pryč. Když přišel do jejich tábora tak uviděl Grima s Hronem. " Kde si byl?" " Tam jsou nějací Kentauři a já jsem je jen omráčil tak s nima něco musíme uděla....." " Tak a mám tě." zaduněl hlas za Gromem. " Ani se neopovažuj vystřelit." řekl Hron. Ale na to už Grom slyšel napřahování tětivy u luku. Rychle se otočil a vytáhl meč. Hodil ho po chlupatém Kentaurovi. Ale už bylo pozdě viděl před sebou letící šíp. Najednou ten šíp zmizel. Grom nestihl postřehnout kam. A jeho meč vykonal co měl. Zasažený Kentaur spadl bezvládně na zem s mečem v hrudi. Byl mrtev. Ale co ten druhý? Otočil se a viděl ho jak leží na zemi se šípem v noze. " Kde je váš tábor?" řekl chladně Hron. Grom nemohl vydržet jeho utrpení a tak mu šíp vyndal z nohy. " Co to děláš?" ptal se nechápavě Hron. Ale Grom mu neodpověděl. " Podej mi prosím tě nějaký lektvar z té otcovy torny." přikázal Grimovi. Byl tak rozzlobený a naštvaný na chladného Hrona. Grim mu podal lektvar na kterém bylo napsáno Lektvar černé vodoměrky. Černozlatý hustý obsah nasypal na Kentaurovu otevřenou ránu. Skučel bolestí ale po chvíli ho to přešlo. Rána se zacelila a Kentaur po chvilce mohl vstát. " Co si to udělal?" křičel na něj Hron. Z Groma úplně vřel vztek na Hrona a jeho chladnokrevnost. Grom se prostě otočil a mávl rukou na nic netušícího Hrona. Kterého nějaká Gromovi neznámá síla odhodila. " Co to je?" divil se. " No vidíš za chvil ku je s tebe Hraničář. To jsou první náznaky tvých Hraničářských kouzel." řekl pohmožděný Hron o kterého Grom nezavadil jediným pohledem. " Jak se jmenuješ ty? Já Grom." " Já jsem Gasli. A omlouvám se za mého kamaráda." " No jestli je to zrovna tvůj kamarád. Tak to asi ne. Co?" " Máš pravdu. Asi před pár dny jsme se potkali a párkrát jsme se porvali." řekl Kentaur ukazující ránu po boji. Grim s Hronem ho pohřbily a skoro by pohřbily i jeho meč. Kdyby si pro něj včas nedošel. Šly dál ale Gromovi stále vrtalo v hlavě co ten letící šíp kam zmizel. Zeptal se na to Grima. " No já jsem ho sestřelil mým šípem." a sebral ze země kříž ze šípů. " Fakt moc dík. Bez tebe bych už tu asi nebyl." " Jo to máš pravdu." Hron se Gasliho vyptával kde mají tábor. Ale Kentaur říkal své: " Kde máte tábor." ptal se. " My nemáme tábor. Já jsem na cestách. A potkal jsem toho... toho..no ani my neřekl svoje jméno." odpověděl. " Co jsi tady dělal?" vyzvídal. " Poslaly mě sem z našeho kmenu. Abych zjistil kde mají město Xadrasovi Kentaury.“vysvětlil Gasly. „ Tam jdeme taky.“ řekl Grim. Šly asi už osm hodin. Povídaly si o večeři. A když Gasly oznámil že bude vařit on tak se Grom v duchu zaradoval. Ptáci zpívaly bylo jasno na obloze ani mráček. Pomalu se šeřilo a byla čím dál tím větší tma. Rozhodli se že se utáboří. Jeremiáš přišel ke Gromovi a zeptal se ho: „ Grome nevíš jak asi spí koně a kentauři? Já jsem nikdy koně neviděl spát.“ „ Nevím, ale tak se běž Gaslyho zeptat.“ „ No jo. Já se s nim ještě ani neseznámil.“ Šel tedy za ním. Grom se díval a to už viděl jak se Gasly směje a jak si podávají ruce. Přišel nazpátek ke Gromovi a vyprávěl co mu pověděl kentaur. „ No, prý že normálně. Vestoje. To se moc nezdá normální. Já myslel že spí jako krávy. Přední pokrčej a zadní taky a spí v leže.“ Grom se musel smát Jeremiášovu výrazu totální tuposti. Ale hned zpozoroval Grima s Hronem jak něco vaří. Ale to už to uviděl i Jeremiáš. „ No jéje. Já myslel že pro dnešek vaří Gasly.“ A to tam hned přišel tam Gasli čichnul si k tomu a řekl. " Co to je za blevhajz. Dyť v tom plavou nějací šváby a smrdí to jako nějaká chcíplotina. No fuj." a vylil to. Bratři vařily asi to co minule. " To nejsou šváby, ale mrchožrouti." " Já vám ukážu jak se vaří tak aby se to dalo vůbec pozřít." Jeremiáš se radoval že zase jednou za čas si dá něco k jídlu. Když to uvařil. Chutnalo to jako spálený bramborový placky. " No to je pochoutka panečku." liboval si Gasli nadšený nad tím co uvařil. " Fakt dobrota." řekl Hron a odešel. " Bylo to dobré. Že Grome. No možná lepší než to naše." zeptal se Grim. " Jo to bylo." přiznal. Byl tak unavený že si musel jít lehnout. Praštil sebou do deky kterou mu připravil Grim. Když dopadl na tvrdou zem tak toho litoval. Už si ani nedokázal představit jaké by to bylo v jeho vlastní posteli. Uviděl otce jak leží svázaný na nějaké dřevěné podlaze. Spal. V té místnosti byl sám a kus od něho leželo jeho brnění s mečem. Do poměrně vysokých dveří vešel Kentaur. Zatřásl s otcem a otec se probral. " Na. Tady máš." řekl. Hodil otci dřevěný talíř s nějakou kaší. Kentaurovi svítily oči červenou barvou. Když to málo sněd tak přišly ještě dva kentauři. " Můžeme ho odvejct." zeptali se. " Jo." odpověděl. Odvlekli ho někam a obraz se začal mlžit a byl pryč. Probudil se. Bylo kalné ráno. Gasli už byl na nohou. Ne. Byl na nohou ale spal. Grom vstal a šel rozdělat oheň a když se mu to podařilo. Uviděl bílou, krásnou sovu. Přistála na Hronovi, který spal. Grom k ní přišel, Vzal jí dopis z nohy. V tom se Hron probudil. " Co je?" " Nic. Jen ti přiletěla sova." " Jo dík." otevřel ho a jen tak přelétl očima po dopise. A podal ho Gromovi. " To si přečti. Je to od Obrina." Grime a Hrone už včera jsi měl být tady. Kde proboha jste s Kramem a jeho synem. Už jsme měly jít za naším posláním, ale zatím co už jsme zameškali. Tak Xadrasovi Kentauři začaly útočit na Zelené údolí jen tak tak jsme se udržely.ASI VĚDÍ O Zeleném Kameni. KÁMEN MUSÍ PRYČ!!! Sbohem - Obrin. " A kam půjdeme až vysvobodíme otce?" " Nejdřív domu do Zeleného údolí. Taková vesnice je tam nádherně. Mimochodem tvůj otec říkal že se tam musí někdy přestěhovat. A teď piš. " My se zdržíme. Xadrasovi Kentauři unesli Krama a my ho půjdeme hledat. Pak přijdeme do Zeleného údolí. Pošli sem někoho. Prosím. Hron, Grom, Grim " No nezbudíme Grima?" zeptal se Grom " Hmmmm." zamručel Hron a odeslal sovu s dopisem na pařátu. Grom šel tedy zbudit ještě spícího Grima. Grom si vůbec nevzpomněl na ten sen v noci. Když všechno měli sbaleno tak všichni vyrazily na cestu. Svítilo slunce a Grim si prozpěvoval nějakou mumlavou písničku. Šli hustou džunglí občas uviděli nějakou opici, která si pochutnává na banánech. Grom z dáli zahlédl bažinu z které vystupovaly tlusté stromy. Na kterých hnízdily nádherní papoušci jaké nikde neviděl. Ani v Athoru na trhu ze zvěří. Blížily se k bažině. Čím byly blíže tím byl hustější a vlhčí vzduch. Jeremiáš slezl z koně přistoupil k bažině a jednou nohou lehce šlápl na hladinu plnou různé zvětralé trávy. Pod jeho nohou se to potopilo takže by to neuneslo ani malé dítě, natož dospělé lidi. Takový pevný ostrůvek byl vzdálen dobrých osm cárů. A pak už byly vzdáleny jeden od druhého možná jeden cár. „ Tak co. Myslíte že to přeskočím? Haha.“ zeptal se s úsměvem Gasly. „ O jeden zlatý že to nepřeskočíš. A zahučíš do vody.“ vsadil si Jeremiáš. A Hron z Grimem se usmály. „ No dobře. Přijímám. A už se těším na ty peníze.“ Gasly se odpíchl jeho svalnatými nohy. Hop. A on to přeskočil. Celých šest cárů bez jediného vzdechnutí. „ No ty jo?“ vzdechl Jeremiáš s obdivem nad Gasliho skokem. „ No a my půjdeme hezky okolo.“ zavelel Hron. Ale pro jistotu si sundal luk z ramena. Gasly obratně přeskákal přes ostrůvky až na souš. Kde čekal na ostatní. Došly k němu Hron vrátil luk na rameno. A pokračovaly v cestě. Grom vzal svůj luk s šípem do ruky a zkusil napřáhnout tětivu. Nandal šíp na napruženou tětivu a namířil. „ Co děláš.“ zeptal se klidně Jeremiáš. „ Zkouším. Jaký my to prodal patent. Ten kupec.“ dořekl to a uviděl něco jak se mihlo v džungli. Za kapradím. A tam rozeznal jakýsi zohavený obličej. Lekl se ho ta bytost ho uviděla. Vydala ze sebe jakési skřeky. Grom vystřelil trefil ho do hlavy. Šíp mu hlavu přikoval ke stromu. „ Skřetiii.“ zařval plných plic Grim sundávajíc luk. Grom schoval luk. Vytáhl svůj meč. Ohlédl se. Skřetů bylo aspoň osm. Jeremiáš bojoval z dvěma skřety a obdivoval jeho styl bojování. Že mu to ale šlo. Rychle k němu přiběhl a vz