Fénixcon 2004 nevážně, útržkovitě a sarkasticky..

Fénixcon 2004 nevážně, zaujatě, útržkovitě a sarkasticky... I.

Zdravím vás, vážení čtenářové těchto vět. Neodolala jsem a posílám sítí několik svých postřehů a perliček z letošního Fénixconu. Neberte je prosím vážně, a neurážejtež se ti, kterých se týkají. Některé hlášky jsou značně nadnesené a tudíž netřeba hledat stoprocentní pravdu v každém slově. Nicméně i tak budu ráda, když připojíte své vlastní postřehy, pocity a ohlasy.

Slavnostní začátek celé akce byl psán na tři čtvrti na sedm, dorazila jsem tedy do hotelu Avanti neomylně a po krátkém bloudění úderem sedmé večerní – jak se ukázalo, pět minut před zahájením. Zde nutno podotknout, že prostory hotelu byly pro takovouhle událost více než vhodné – ideální, snad až na workshopáckou místností, tísnící se ve třetím patře a místy dost nacpanou. Úžasného a skvělého ptáka Fénixe, létajícího v přízemí, jsem kvůli vybitým bateriím nevyfotila, takže pokud někdo snad máte jeho obrázek a pošlete, budu vděčná a hodím ho sem.

První přednáška – Bůh jako mentální virus – byla sice zajímavá a její základní teorie i podnětná, jen mi tak trochu připadalo, že autor nečerpá informace o křesťanství z běžných pramenů, ale z agitačních příruček minulého režimu. Za pozornost stojí i to, že ač mnohé vyprovokoval k vášnivé diskusi, tato diskuse se neodehrávala nahlas s ním a v přednáškovém sále, ale v malých skupinkách pološeptem všude kolem.

Následovala Akta X, k nimž vcelku není co dodat – srozumitelné, teoretizující, deduktivní a zajímavé závěry činící pojednání. V přestávce poté jsem učinila zajímavý závěr, platící patrně nejen ve fantasy: zatímco lidé úspěšní, známí, případně i slavní se s vámi baví normálně, to jest jako lidé s lidmi, o některých sotva vycházejících hvězdičkách, publikujících tak dva články ročně, se to říct rozhodně nedá.

Kolem deváté jsem si vzpomněla co tvrdí moje lékařka o pitném režimu a strašných důsledcích nedodržení pravidelného přísunu tekutin, a vydala se pro pivo. Neznalá zdejších zvyků jsem se zeptala vedle stojícího zajímavého individua v slušivém černém oblečku, zda je možné vzít si pivo s sebou do sálu. Individuum sdělilo, že patrně ano, uchopilo svůj půllitr a vyrazilo ke dveřím. K mému překvapení onen muž prošel sálem, pivo si položil na stůl vpředu a začal přednášet. Nutno mu přiznat, že i přesto, že během jeho přednášky o třetí říši mu půllitr dvakrát měnili za plný, mluvil velmi dobře, zajímavě a tak, že i já – neznalec jakýchkoli historických dat a ignorant čehokoli, co se války týče – jsem vytrvala a se zájmem se o mnohém poučila. Je jen škoda, že prostředí malého sálu se nedalo k této přednášce víc modifikovat a příslušnými okultními artefakty vyzdobit, nicméně alespoň autor sám démonicky působil v míře dostatečné a tak tento smutný fakt poněkud vyvažoval.

Temná pleš Luboše Brandy zářila tajemně potemnělým sálem /ehm, to byla nadsázka – čestně prohlašuju, že autor této přednášky má ještě na hlavě vlasy/ a vnesla smích do předem připravených řad. /Poznámka případným kritikům: toto je příklad špatně vystavěné věty. Ano, já vím, takhle se psát nemá./ Nicméně zařazení tohoto tématu zřejmě způsobilo, že mnozí fantazáci a scifisté si teď budou sahat na temeno hlavy bez pocitu děsu a méněcennosti.
V závěru byla bohužel jinak zajímavá přednáška stále hlasitěji a častěji přehlušována pokusy o zpěv, linoucími se z předsálí spolu s výmluvným odérem domácího i kupovaného alkoholu, zřejmě efektně vylepšeného tajnou směsí bylinek.

Po zahájení pěvecké soutěže se k mému údivu ukázalo, že nešlo o opilecké výlevy náhodných kolemjdoucích, ale předsoutěžní přípravu některých účinkujících.
Tito, poté co zjistili, že nebudou v soutěži jediní, se pokusili eliminovat schopnější konkurenci podtržením stolu, který měl soužit za pódium. Ona tedy konkurence ani předtím nestála dvakrát jistě, takže po této akci /kterou někteří zřejmě považovali za dobrý vtip/ se už zpívalo raději na zemi.
Po celkem pěkné úvodní písni suverénně nastoupilo trio /a to ačkoli jich bylo pět/ chlapců, kteří už předtím týrali uši i nás méně hudebně nadaných. Zcela ignorovali znechucené výkřiky těch, kterým po nedobrovolném vyslechnutí jejich produkce z předsálí ještě nějaký hudební sluch zůstal, stejně jako si nevšímali pokynů poroty, která se jim zřejmě snažila naznačit, že strategie „budeme zpívat tak dlouho, dokud nevyhrajeme“ není úplně nejvhodnější.
Dalšímu číslu trochu chyběl text, který interpreti /skupina přerostlých trpaslíků/ promptně nahradili jedním slovem, opakujícím se po celou dobu písně na melodii, kterou se mi nepodařilo dešifrovat.
Za této situace mě ani moc neudivilo, když nakonec soutěž vyhrála pohádka, recitovaná tak tichým hlasem, že stejně nebyla slyšet.

A tak kromě účinkujících trošičku prohrála i porota, která ačkoli se skládala jen z mužů, a to povětšinou mužů solidní fyzické konstituce, nebyla schopna zajistit, aby soutěžící mohli vystupovat beze strachu, že si je za cíl vybere neposedný kelímek či půllitr, a aby ty méně podroušené bylo v řevu těch druhých alespoň trochu slyšet.

Po ukončení soutěže jsem poměrně brzy usoudila, že k dalšímu setrvání v této společnosti by se docela hodilo mít vlastní ochranku, kterou bohužel nedisponuju, a tak jsem se vydala domů.