Certhynie - patnáctá kapitola

Jaro vlije do žil sílu

Ráno se ozývá vytí vlků. Napůl vážně, napůl žertem se perou o maso. Ráno. Myšlenky jsou svěží a čerstvé. Přehledně uspořádané.
Andrej zívl a protřel si oči. Zvláštní, ještě nikdy se necítil tak docela zdráv, jako nyní. Divná věc, protože poslední, co si pamatoval, byly chvíle těžkého boje o každé nadechnutí tam v prochladlém křoví, a moc dobře věděl, že nešlo jen o špatný sen. Ale proč si s tím dělat těžkou hlavu, nic z toho už není pravda a brzy po zlém zážitku zbudou jen těžké vzpomínky na dně paměti. Teď si leží v měkounkých kožešinách, vítr se prohání za bezpečnou stěnou a zuří nad obětí vyrvanou mu z drápů, a vlci vrčí a vyjí.
Je to překvapující, nezvyklé a přesto samozřejmé, to proto, že je ráno a myšlenky jsou svěží a čerstvé.

Andrej si ještě chvíli zdříml a probudil se krátce po poledni. Posadil se a malým okýnkem vyhlédl ven. Vůz drkotal, krajina Andrejovi ujížděla před očima. Byla to stále stejná krajina, moře trávy a několik osamělých keříků. Trochu se vyklonil a uviděl i Karin. Klusala za vozem, volná, nespoutaná. Usmál se, a vtom mu napadlo, kde je Karinin postroj a vůbec všechny jeho věci.
Neměl na sobě své šaty, ale košili z hrubé látky, přepásanou kusem provazu. Do košile by se pohodlně vešel natřikrát. Připadal si v ní jako mnich v kutně.
Rozhlédl se po interiéru vozu. Jeho houně a deka pod sedlo ležely úhledně poskládány na sesličce z tmavého, hlazeného dřeva, postroj byl, poněkud neodborně, složen vedle. Na hřebu ve stěně visel Andrejův opasek, zbraní se neznámý ani nedotkl. Andrejovo oblečení, vyprané a pozašívané, bylo složeno v nohách postele, skoro dvakrát tak dlouhé jako Andrej.
Roztřepal košili a pak i kalhoty a s ustrnutím zjistil, že všechna péče, již jim neznámý věnoval, nepřehlušila hlas volající po výměně. Stručněji: to, co bývalo oděvem, bylo teď vhodné pro vytírání podlahy. Andrej se do těch hadrů přesto nasoukal a připjal si svůj opasek. Cítil se pak méně odkázaný na dobrodiní neznámého,.
„Kde to vůbec jsem?“ pomyslel si. „Jo, už jsem potkal dost divnejch věcí, co tu jsem, ale vozejk, co sám od sebe jede po prérii, to je… přinejmenším trochu neobvyklé, nemám pravdu?“ vpletl se mu cizí hlas (?) do jeho úvah. Bylo to, jako by mu někdo skočil do řeči, ale on přece nemluvil! A neznámý také ne. Andrej jeho slova vnímal.
Otočil se, a uviděl starého gaverlu. Tvář měl dlouhou a kamennou. Andrej by však přesto přísahal, že se usmívá.
„Ano, usmívám se, protože se mi líbíš,“ vnímal Andrej někde vzadu v hlavě. „Poprvé v životě, a věř, že nežiji krátce, jsem potkal někoho z tvého rodu, kdo rozumí poselstvím a dovede jimi mluvit.“
„Co?!!“ zeptal se Andrej nahlas, docela zmatený.
„Ano, je to tak, a ty na mě nemusíš mluvit, stačí, když… když si pomyslíš poselství! A měl by ses naučit rozlišovat mezi poselstvím a soukromou myšlenkou. Ty vysíláš vše! Nech si také něco pro sebe, chlapče, já toho nemusím vědět tolik.“
„Uhmmm…“ řekl Andrej.
Chvíli to trvalo, než si dokázali vyjasnit, co a jak.
Nakonec Andrej opatrně a váhavě vyslal: „Ilgu já ti fakt strašně moc děkuju, fakt jsi pro mě hrozně moc udělal, ale já teď budu muset jít. Už vím, kde leží Nomitur.“
„Proč bys odcházel?“ podivil se Ilg. „Říkal jsi, že musíš nějak přečkat zimu a tvůj způsob, jak se o to pokoušet není dvakrát šťastný. A mezi tebou a Nomiturem leží stovky mil. Proč odtud pospícháš? Nelíbím se ti já, nebo Západní Ernak, nebo obojí?“
„Ale moje kamarádka… musím si pospíšit!“
„Nikdy tam v téhle roční době nedorazíš, pokud chceš přespávat v keřích. A nevím, jaký je rozdíl mezi časem v Certhynii a časem v Ernaku. Rozmysli si to dobře, já jdu obstarat vlky.“
Nechal Andreje zamyšleně sedět na posteli a vyšel ven. Do vozu se vedral závan studeného větru a Andrej se otřásl. Vůz sebou trhl a rozjel se. Na studenou zem dopadly první kapky deště, jemuž dal Andrej v duchu přízvisko „šedý“. Zablesklo se, ozvalo se silné zahřmění a zem se otřásla jako mokrý pes.
„Zůstanu,“ pomyslel si Andrej, „má pravdu, Ilg, proč bych nezůstal? Čas plyne všude stejně a na jaře půjdu za Rinou.“

„Kdo nezažil vesnu v Západním Ernaku,“ říkává Ilg, „ten nemůže vědět, co to vesna je!“
Ilg sám jaro nikde jinde než v Ernaku neprožil, ale v jeho slovech je kus pravdy. Je pravda, že v Západním Ernaku je jaro delší a silnější než v západnějších krajích, a teplejší a výraznější než v krajích východnějších, a okolnost, že je to proto, že ztuhlá a zmrzlá zem potřebuje delší čas, aby se osvobodila z ledových spárů zimy, na této pravdě nic nemění.
Jaro. Certhynijská a Ernacká vesna. Gaverlská „doba pro lásku“ a doba pro lásku mnoha jiných bytostí, které ji nazývají jinak. Spolu s jarem přijde na jinak klidné a důstojné gaverly touha putovat z místa na místo, objevovat a tvořit a hlavně neskutečně veliká touha po Činech. V tomto bodě byli Ilg i Andrej ze stejného těsta.

Bylo dopoledne třiadvacátého rašenu (března). Vlci z přebytku bujnosti poňafávali a chňapali po sobě i v zápřahu, takže Ilg měl plné ruce práce s řízením neklidného spřežení. Pobídku k zastavení musel opakovat desetkrát, než konečně poslechli. Zbaveni postrojů nezalehli a neodpočívali, jako to činívali v zimních měsících. Ztřeštěně se honili kolem vozu a rvali se.
Andrej s Ilgem rozdělali oheň a pekli si maso. Nějakou dobu seděli mlčky, vedli myšlenkovou debatu. Gaverla byl znepokojen. Cítil, že se za tenkou stěnou Andrejových poselství skrývá ohromná místnost plná skrytých myšlenek, a cítil, že si ty myšlenky s poselstvími nerozumí. Gaverlové říkali tomuto stavu „rozdvojení“.
Andrej se neklidně zavrtěl a rozhodl se otevřít Ilgovi dvířka do té místnosti: „Ilgu, já, já bych docela rád už šel…Totiž, jsi moc hodnej, a fakt se mi po tobě bude stejskat. Ale už jsem pryč z domova přes půl roku a mamka…Určitě si myslí, že už nejsem živej. Je to blbý, když víš, že si o tobě někdo něco takovýho myslí a zvlášť když je to mamka! A navíc tu musím ještě něco udělat a nevím, jak dlouho to bude trvat a ani pořádně nevím, co to bude. Fakt už musím odejít!“
„Ještě jsi mi nepověděl, v čem záleží ten hrozně důležitý úkol, který musíš splnit,“ vyslal rozvážně Ilg.
Andrej dloubal klackem do uhlíků v ohništi a neměl se k odpovědi. Podařilo se mu před gaverlou utajit spoustu věcí, a Ilg věděl jen jeho jméno, odkud přichází a že zabloudil cestou do Nomituru, kam jel navštívit svoji kamarádku. Povzdechl si, a rozhodl se vypovědět vše po pravdě. Gaverla si to zaslouží.
„Tak když chceš…“ začal váhavě a pak se Ilg dozvěděl všechno o Provincii Freklanu, jež by se správně měla jmenovat Certhynie, o Chodbách a o náramku, o malé víle jménem Rina, o spálené osadě, o princezně Vivianě se dozvěděl a o Danerovi s Voirem a o pokažené záchranné výpravě a ještě o spoustě jiných věcí, až mu z toho šla hlava kolem.
Andrej skončil a gaverla si ve své dlouhé hlavě trochu přebral, co právě slyšel. A pak si Ilg vzpomněl na jednu věc, již považoval za bezvýznamnou a hodnou zapomnění, a uvědomil si, že pro Andreje bezvýznamná a hodná zapomnění není. Vlm a Dls, bratři Ilgova strýce, pracují pro Antrofa přímo v jeho paláci.
„Vlm a Dls by ti mohli pomoci,“ vyslal k Andrejovi, „jsou to bratři - zkrátka moji příbuzní a pracují v Nomiturském paláci.“
„Opravdu?“ vyskočil Andrej nadšeně, „opravdu by mi pomohli?“
„Snad ano.“
„Ale jak? Jak? Co když… Já nevím, co když mě to, nabonzujou… Teda, udají, abys tomu rozuměl?!“
Ilg se zachmuřil. „To není vyloučeno. Pochopitelně, nemůžu za ně ručit, už deset let jsem s nimi nemluvil. Ale dám ti něco, k čemu by i teď měli mít úctu, když nic jiného. Dráp rodu.“
„Co?“
Ilg zašátral v kapse a podával Andrejovi obrovský dráp s vyrytými ornamenty, provrtaný a zavěšený na kožené šňůrce.
„Je to dráp z vimoura. Stačí, když jim ho ukážeš a řekneš, že tě posílám a vzkazuji, aby ti ve jménu Ial Matky pomohli. Teď si vezmi své velké zvíře, koně, a jeď. Jeď. Musíš jet za sluncem, na západ. Až si vyřídíš své, pošleš mi Dráp zpátky, tady po Varkovi, ano? Varku!“ zvolal nahlas. Jeden z vlků zaslechl své jméno a přiběhl..
„Je to jeden z mých nejlepších vlků. Nedopusť, aby se mu něco stalo. Také on tě bude chránit, bude- li moci. Až ho a Dráp nebudeš potřebovat, pošleš mi je zpět. Stačí, kdžy mu řekneš moje jméno a trochu ho postrčíš. Nějak mě už najde.“
Andrej nevěděl, co si o tom má myslet. Až moc mu to připomínalo scénu s náramkem a dědou Jelínkem.
„Varku!“ zvolal znovu gaverla a položil Andrejovu ruku na velkou vlčí hlavu. „Vlku, chraň toho chlapce!“ řekl gaverla a vlk vzhlédl a souhlasně zavrčel.
„A teď jeď, Andreji, ať tě chrání Ial, matka nás všech a Herton, ochránce bojovníků. Jeď, a ničím se nezdržuj.“

Andrej měl z koňského hřbetu příjemný přehled. Nejistě, vždyť celou zimu nejezdil, Karin pobídl. Kobyla si také odvykla práci pod sedlem, ale po krátkém zaváhání poslechla. Zahvízdal na Varka a vlk poslušně přiběhl a připojil se ke Karinině pravému boku. Andrej měl náhle pocit, že se musí dotknout slunce visícího nad obzorem jako rudý vršek splávku nahozeného obrovským, a neviditelným rybářem. Pohodil hlavou a pobídl Karin do trysku.
Při západu slunce, když obzor fialověl a bledl, překročil Andrej s Karin a vlkem Varkem hranice Ernaku a stanul na půdě Provincie Freklanu.

V jedné z nejzapadlejších a nejmenších komůrek Nádherného paláce se ozýval sotva slyšitelný ani ne pláč, jako spíš pláček nebo dokonce plačíček - tak to bylo tiché.
Byl vlahý jarní večer a všechno kolem se tetelilo radostí, chvělo se milováním, zpívalo a křičelo nadšením, takže ten dušený vzlykot vyzníval velmi nepatřičně. A neustával, dokud do zašedlých dveří komůrky nevstoupila štíhlá černovlasá víla. Dveře se s příšerným skřípnutím otevřely a pláč ztichl.
Černovláska vstoupila dovnitř a posadila se na postel vedle víly druhé, drobounké, s dlouhými vlasy splývajícími po ohnutých zádech jako tekuté zlato. Objala ji kolem plačtivě shrbených ramen a konejšivě, i když poněkud vyčítavým tónem zašeptala: „Už zase pláčeš, Rino? Proč? Vždyť jsem ti povídala, že nemá cenu dělat si s tím hlavu. Pláčem nic nespravíš. Pusť starosti z hlavy a buď veselá. Nebo to alespoň zkus předstírat…“
„Já nebulím, Cottie,“ namítla Rina, a v rozporu se svými slovy si šmudlala po tváři slzy. „Já nebulím. Ale je mi líto, že na mně všichni zapomněli.“
Cottie chtěla něco říci, nějak vílku povzbudit, ale z Riny sálala beznaděj a to zatvrzelá beznaděj, ne jen ta, co zmizí, když vyjde sluníčko. A to černovlásku odradilo. Tady má pravdu Rina. Má proč být smutná a má na to právo, stejně jako všechny víly v paláci. Cottie se zvedla.
„Jdu do kuchyně, a ty se pokus sebrat a přijď. Nějak zařídím, aby vrchní kuchař nevěděl, že tam nejsi. Raději ale zkus přijít co nejdřív. Minule vyhrožoval, že ještě jednou a nahlásí to. Dej si na něj pozor, je to mrcha mstivá a víš, že nás nemůže vystát.“
A s těmito slovy skleslou Rinu opustila.
V hloubi srdce Cottii Rina děsila. Ano, když sem přišla, byla také celá rozklepaná a hned slzy na krajíčku, ale nikdy se nestávalo, že by zanedbávala svou práci, na to se moc bála trestu. Teď strach ztratila a to bylo špatné, protože bez strachu nelze v sídle krále Antrofa přežít dlouho, jste-li víla.

Rina po Cottiině odchodu dál sklesle seděla potmě, a ačkoli nebylo nic snadnějšího, než vstát a rozžehnout lampu, neudělala to. Cítila se opuštěná, raněná a bylo jí jedno, že vrchní kuchař, ten odporný garvot s bolákem na bradě, bude vzteky tančit po kuchyni a vyžadovat přísné potrestání jejího zločinu, té do nebe volající nekázně. Ať s ní udělají cokoli, nemůže to být horší než pocit, že ji všichni, na něž spoléhala, zradili a opustili.
Celou zimu se těšila na jaro, na svou milou vesnu, myslila, že když mrzne, nemohou spojenci nic podniknout k její záchraně. Jen ta neochvějná jistota, že na jaře se vše změní k lepšímu, jí pomohla přečkat všechny trampoty a nesnáze.
Vzpomínala se zasněným úsměvem na osadu a na lesy, na své přátele a v první řadě na Andreje s Danerem.
Nyní, když konečně přešly mrazy a slunce se chlubilo nejzlatavějšími a nejteplejšími paprsky, se snad celý svět radoval a jen Rina zažila, a napořád zažívala trpká zklamání, když den po dni míjel a osvoboditelé se neobjevovali.
Teď ji zas čekala začouzená kuchyně, místnost páchnoucí výpary z jídel a kouřem a neumytým nádobím. Místnost, kde do sebe lidé na malém prostoru vráželi a překáželi si, panství tyranského vrchního kuchaře, vzteklého starého garvota, který pro ránu nešel daleko a nadávky chrlil jako zahradní vodotrysk vodu. Garvota, který se těšil Antrofově přízni a dával to znát velmi nepříjemným způsobem.
Rina si povzdechla. Opláchla si obličej studenou vodou a vydala se na smutnou cestu do kuchyně. Už zdálky k ní doléhalo kuchařovo řvaní.

Dlouho po půlnoci konečně ulehla do své postele. Studené prostěradlo ji příjemně chladilo rozpálené a rozlámané tělo. Jak předpokládala, byl garvot v kuchyni vzteklý. Jak předpokládala, smýkl s ní ke stolu se špinavým nádobím, přičemž si narazila bok a srazila ze stolu několik talířů, které se rozbily a jak předpokládala, vrazil jí za to takovou facku, až odlétla k protější stěně a… Prostě už měla dost. Řekl jí výhružně, že se postará, aby z jeho kuchyně zmizela. Hystericky se rozesmála. Jako by po tom sama netoužila.
Když umyla pátý talíř, zatočila se jí hlava a padla na tvrdou kamennou podlahu. Probrala se, až když jí Cottie dala studený obklad na spánky. Pak do ní přítelkyně nalila skleničku vína, protože chudák nevěděla, jak jí pomoci jinak. Kuchař řval a ječel, že tu víno není od toho, aby se s ním opíjely malé líné víly, a Cottie se s ním málem pohádala. Nakonec Rinu odnesli do její komůrky.
Teď se cítila mnohem lépe. A rozhodla se.
„Když nepřišli, tak nepřišli. Jejich věc. Já už je čekat nebudu, to ať si nemyslí. Když je jim jedno, jak mi tady je, tak já tu teda zůstanu. Jen ať si sem zkusí přilézt! Už je pozdě, jo, je pozdě!! Nikam už nepůjdu, co je mi po nich!!! CO JE MI PO NICH?!!!“ poslední slova křičela nahlas. „Už si na ně ani nevzpomenu, vůbec, vůbec! Vůbec na ně nebudu myslet…Oni už na mě taky zapomněli…“ zamumlala ještě, a unaveně zavřela oči.
Venku byla sametově černá tma, měsíce i hvězdy se schovávaly za oponou mraků.

„Taková tma dobře skrývá,“ pomyslel si půl kilometru od městské brány Andrej. „Jestlipak si mě ta víla ještě pamatuje?“
Zasmál se.
„Hej, Rino, už jsem tady!!!“ zavolal k mlčenlivému a hluchému nebi.
Ustlal si v křoví kus cesty od brány. V noci se do města nesměla dostat ani myš, natož pak „nebezpečný povstalec, spřeženec krysy Viviany a zločinný narušitel z Druhého světa“ jak byl Andrej dlouze a trefně označen Antrofem.
„Jak se asi má. Snad dobře, malou holku by přece nikdo nezavřel nikam do vězení. A Rina říkala, že Antrof víly zaměstnává jako uklízečky nebo tak… No, doufám že už zatím nezdrhla sama. To by byl pěknej trapas.“
Andrej pohlédl na tiché město, v jehož středu se zlověstně černal Nádherný palác se všemi svými věžemi, věžičkami, hradbami vnitřními a vnějšími, zahradami a altány, ploty a ochozy. Pomyslel si, jaká je to od něj troufalost, chystat se sám samotinký podniknout nebezpečnou výpravu do toho jistě skvěle hlídaného objektu, jen aby zachránil svou kamarádku. Jímal ho strach a současně cítil divokou pýchu a radost a vzrušené rozechvění.

Po noci strávené v křoví u Nomituru však všechny dobré pocity zmizely. Andrej se cítil celý bolavý, polámaný a nedospalý. Bylo to nejhorší místo ke spaní, jaké zažil a měl chuť vykašlat se na celé slavné zachraňování a zkusit si odpočinout jinde.
Nakonec se přece jen vzchopil, nastrojil Karin, a vydal se k městské bráně. Jak se k ní blížil, stále zpomaloval a nakonec se zastavil asi deset metrů od ní.
Kolem chodili lidé, to ano, ale Andrejovi se zdálo, že je jich mnohem méně než tenkrát, kdy tu byl s Danerem a že on se mezi nimi vyjímá jako rajče mezi citróny. Navíc stráže v bráně se, jak se zdálo, každého vyptávaly na nějaké údaje. Andrej měl nahnáno, a to pořádně.
Nebylo to bezdůvodně, jak se záhy přesvědčil, když si dodal odvahy a vmísil se do davu vcházejících. Strážní pouštěli lidi po jednom a když došlo na Andreje, jeden z nich chytil Karin za otěže.
„Co je?“ zeptal se třesoucím se hlasem Andrej. Věděl, že by měl mluvit klidně a sebevědomě, ale prostě to nešlo.
„Vodkaď seš, ty burane, když si myslíš, že si tu můžeš vodit takovýdle příšery, kam se ti zachce, he?!“ zabručel voják.
Andrej pochopil, že jde o Varka a ulevilo se mu. Zároveň se ozvala uražená ješitnost a chtělo se mu zakřičet, že není obyčejný vesnický kluk, který poprvé v životě přijel do civilizovaného města a neví, jak se chovat, že on je ten nebezpečný vzbouřenec a rebelant, kvůli kterému nemůže král Antrof v noci usnout, ale ovládl se, a hbitě si vymyslil vhodnou výmluvu.
„Ehm… To není příšera, pane, to je náhodou vlk, pane, pravej Ernackej a táta řikal, že ho mám zkusit prodat tady, páč prej si velký páni rádi držej takový zvířata a my sme bez peněz, páč táta furt chlastá a –„
„Teda tobě ta huba jede!“ zachechtal se strážný. „A co povolení, máš?“
„Jaký povolení, prosím?“ podivil se Andrej.
„K prodeji na městském tržišti musíš mít povolení, jako jestli ten vlk není nemocnej a tak. To se k vám do Balíkova nedoneslo? No nic, padej. Vlka od tebe stejně nikdo nekoupí. Teď jsou v módě modrý tygři. Jo, jednoho si pořídila holka toho… Ravela od Ovčárny. Teda řeknu ti, Koby,“ obrátil se na svého druha, „ta když jde po ulici, tak vrtí zadkem jako…“
Víc už Andrej neslyšel. Hned poté, co strážný pronesl osvobozující slůvko „padej“, pobídl Karin a vjel do úzkých městských ulic.
„Tak, a mám to za sebou. Že jsem to ale zahrál pěkně! Hned bych se moh přihlásit do dramaťáku, až budu doma. To byl vesnickej balík jako vyšitej!“ řekl si polohlasem. „Prej jsou v módě modrý tygři, pchá. Ale zajímalo by mě, jestli tím zadkem vrtí ten tygr, nebo ta ženská. Možná oba. Ale co teď? No, snad se to nějak vyvrbí!“
Bloumaje ulicemi Nomituru, začal promýšlet fantasticky dobrodružné plány na osvobození Riny, které zahrnovaly velké boje s vojáky a nakonec i setnutí Antrofovi podlé hlavy. Až blížící se poledne a kručící a škrundající žaludek mu připomněli, že se má vrátit na zem a raději než o sto a jednom způsobu, jak hrdinně zprovodit ze světa zlého Antrofa, popřemýšlet o tom, kde a jak sehnat něco k snědku. Peníze neměl (až na jeden molek, ukrytý v kapsičce na opasku a to nebyl zrovna obnos, za nějž by se mohl nasytit) a tak návštěva některé z krčem nepřipadala v úvahu. Vyžebrat si nic nemohl, nerad by se pletl do řemesla žebrákům, jimiž se Nomiturské ulice a náměstí jen hemžily.
„Snad bych si mohl něco ukrást!“ blesklo mu hlavou, ale uvědomil si, že by pak byl nucen rychle se ztratit a to je na koni uprostřed města plného lidí těžko proveditelné. Navíc byl nápadný, všichni se po něm otáčeli, hlavně kvůli Varkovi, ale také na tom měl svou zásluhu stav jeho oděvu, dost neutěšený. Ne, krádež nepřichází v úvahu.
Kručení v břiše zesílilo a plně zaměstnalo celou jeho mysl. Už si ani nevšímal toho, jak se před ním lidé rozestupují a vyhýbají se mu, jak nad ním krásně oblečené dámy a slečny ohrnují nosy, a jak se mu rozjívení uličníci posmívají.
Náhle sebou trhl a skoro na hlad zapomněl. Zazdálo se mu totiž, že v davu nejrůznějších bytostí, tlačících se kolem stánku kouzelníka, zahlédl dva gaverly, zabrané v němý hovor. Zkusil zachytit alespoň kousek jejich poselství, ale v šumu a hluku kolem to bylo nemožné; vždyť tu spolu různými způsoby komunikovala spousta bytostí a v takovém mumraji jedno docela tiché poselství zanikalo jako kapka vody v oceánu. Andrej si zklamaně pomyslel, že se asi zmýlil, že žádné gaverly neviděl, a právě v tom okamžiku je spatřil znovu, tentokrát o značný kus blíže.
Zarejdoval s Karin na stranu ulice, kde se netlačilo tolik lidí a zastavil. Když uviděl protáhlé gaverlské obličeje hodně blízko, vyslal s hrozným soustředěním směrem k nim jedno pozdravné poselství. Vyšlo to, udiveně se ohlédli, kdo že jim to skáče do řeči a Andrej na ně mával tak zuřivě, že ho nemohli přehlédnout.
Protlačili se k němu a Andrej se naklonil a zeptal se: „Není náhodou jeden z vás Vlm, nebo Dls?“
Měl neuvěřitelné štěstí, snad mu opravdu pomáhala sama Ial.
„Ach ano, já se jmenuji Vlm a můj bratr je Dls. Ale ten má teď hlídku v paláci. Odkud mne znáš?“ podivil se jeden z gaverlů. Druhý pochopil, že se ho ta záležitost netýká a tak se rychle a zdvořile rozloučil a odešel. Andrej zaváhal a zavolal Varka. Pak vytáhl Dráp rodu a podal jej Vlmovi.
„Posílá mě Ilg a vzkazuje, že mi máte ve jménu Ial Matky pomoci,“ citoval zmateně.
„Opravdu, tohle je Dráp rodu, a tenhle vlk nepochybně patří Ilgovi,“ divil se Vlm, „ale s čím ti mám pomoci? Je to vůbec v mých silách?“
„Já vám všechno vysvětlím, ale nerad bych…tady…“ Andrej si zvolna začínal uvědomovat, do čeho se pouští, a jak si až doposavad počínal bezstarostně a ztřeštěně, a začal se děsit, co z toho vzejde. Vlm však působil důvěryhodně a Vark se k němu lísal a taky bylo Andrejovi divné najednou říci, že si všechno rozmyslel, a že raději půjde a nic vysvětlovat nebude.
„Můžeme jít k Fijekovi, tam dobře nakrmí nás, i tvého koně,“ vyslal gaverla chápavě, když viděl, jak Andrej váhá, „Nikdo nepovolaný nás nevyslechne, na to můžeš vsadit krk!“