Příběh starého conquistadora - 1. část

Příběh, který vám budu vyprávět, se odehrál na sklonku velkého vojenského tažení, vedeného pro větší slávu španělského krále. Poté, co jsme dobyli několik velkých měst a vypálili mnoho kamenných chrámů, ovládla naše armáda velkou indiánskou říši a zmocnila se jejího nepřeberného bohatství. Vyplenili jsme královské paláce a za soumraku den co den odplouvaly na Starý kontinent velké koráby, zaplněné až po okraj zlatými pruty.
Našemu veliteli, ačkoliv si již dávno za své služby vysloužil šlechtický titul, však stále vrtalo hlavou, co se nachází za hranicemi dobyté říše a zda je možné naši nesmírnou kořist ještě rozmnožit. Byl jsem vybrán z celého vojska jako jeden z jeho z nejostřílenějších vojáků, abych vzdálená území prozkoumal.
Oblékl jsem si svou zbroj, zprohýbanou z mnoha bitev a osedlal koně. Za několik dní jsem projel dobytou zemí k jejím hranicím a dospěl k neznámým horám.
____________________________________________________________
Unavený vahou zbroje jsem projel stíny, které skály vrhaly a úzkými cestami mezi nimi pronikl dál. V zešeřelém, neznámém prostoru na mě dolehl neznámý strach. Jednou rukou jsem svíral uzdu koně a v druhé držel meč, připravený jej při sebemenším pohybu použít. Neznámé stezky se přede mnou zvolna rozšiřovaly, skalnaté stěny odstupovaly a odtahovaly své stíny do strmých ploch, na kterých jsem čas od času rozeznal podivné, zašlé indiánské kresby.
Vrcholky hor se postupně snižovaly, klesaly ze svých nezměrných výšek, až se změnily v nízké, zaoblené pahorky. Zakrátko se jejich souvislá masa rozpadla na množství osamělých útesů vyvstávajících z tmavého štěrku a nápory větru zesílily. Přitáhl jsem si plášť a pobídl koně. Trvalo to chvilku a za pahorky se objevila neznámá krajina na břehu moře.
Projížděl jsem podél pobřeží, kůň se sklopenou hlavou sem tam sestoupil až dolů, do vln. V zamyšlení jsem pozoroval moře, kochal se jeho tichým šumem a nesmírnou rozlehlostí, která mě po dlouhé jízdě sevřenými horami uklidňovala.
Pak jsem náhle pohlédl vpřed, do míst, kde se pobřeží klikatilo do dálky. Spatřil jsem podivný vrak, ležící na rozhraní země a vln, vyvržený na pobřeží mezi kameny. Nespěchal jsem, i když mě zaujal jeho podivný tvar, pouze jsem nechal koně, aby mě k němu donesl.
Když jsem se ocitl až u něj, zjistil jsem, že jsou to zbytky velké lodi, zabodnuté do pláže. Pod čarou ponoru se jí klikatila puklina s ostrými okraji. Několikrát jsem ji objel a snažil se zjistit, odkud pochází. Nikde však nebyl žádný nápis či předmět, který by mi to prozradil, jen její nezvyklý tvar dával tušit, že to bude odkudsi zdaleka. Chvíli jsem měl dokonce pocit, jakoby spadla ze samotného Měsíce, tak byla podivná. Když jsem nic dalšího nespatřil, pobídl jsem koně a pomalu se od ní vzdaloval.
Záhy jsem narazil na předmět, který s ní zcela jistě souvisel. Ležel mezi dvěma velikými kameny a díky své barvě s nimi téměř splýval. Jen jediná jeho část ve tvaru kříže trčela vzhůru a díky ní jsem si ho povšiml.
Seskočil jsem z koně a zdvihl předmět ze země. Měl velice podivný tvar – horní část tvořil kříž s rameny znázorňujícími miniaturní napodobeniny paže, zakončené rozevřeným pařátem se zatnutými prsty. Krátkou tenkou tyčí se pojil ke zbytku předmětu, tmavé kouli s dutým vnitřkem, jejíž povrch protkávalo množství uměle zhotovených rýh. Přes svou zdánlivou křehkost vážil předmět několik kilo.
Ponechal jsem jej na místě, protože mě čímsi děsil a odpuzoval. Vzal jsem koně za uzdu a pátravě kráčel po pláži dál.
Další předmět, navlas stejný, jsem nalezl v místech, kde drobný štěrk z pobřeží pomalu přecházel v holou pláň, táhnoucí se do dálky k vzdáleným, obrovitým hřebenům hor. Co mě však upoutalo více, bylo množství stop, táhnoucích se odtud v nepřehledné změti do pustiny.
Pocítil jsem záchvěv vzrušení. Neznámí, kteří nepochybně připluli tou zvláštní lodí, byli kdesi přede mnou, jistě ne příliš daleko, protože stopy vypadaly ještě čerstvé. Zatoužil jsem odhalit jejich tajemství a poznat, co jsou zač. Nasedl jsem na koně a vyrazil za nimi.
Stopy tvořily široký pás, porůznu propletený a překrytý, takže se nedaly jedna od druhé rozeznat, pouze v jednotlivých úlomcích a vtiscích občas trčely z hlavního proudu ven. V té změti se táhly dál a zůstávaly semknuté, jakoby se neznámí báli od sebe jen na okamžik odtrhnout. Obezřetně, s rukou na meči, jsem propátrával obzor a pobízel koně k rychlejší jízdě.
Krajina táhnoucí se od moře zůstávala rovná, až na drobné výmoly, jakoby střežené drobnými hrbolky, které k nim přiléhaly.
Po nějaké době jsem daleko před sebou spatřil oblohu rozvířenou množstvím velikých ptáků, snášejících se dolů a vzlétávajících hned zase prudce vzhůru. Zanedlouho poté jsem v krajině spatřil bod a rozeznal, že je to jakési tělo ležící na zemi, s rukama rozhozenýma široko do stran a s obličejem zabořeným do země.