Certhynie - sedmnáctá kapitola

Konec věku nevinnosti

Slunce se koulelo za obzor. Andrej si pomyslel něco o tom, že by s tím zapadáním mohlo chvíli počkat. Den náhle vypadal tak krátký…
„Nebojíš se?“ zeptal se nečekaně Vlm.
Kráčeli městem k paláci a cesta ubíhala rychleji než ráno, protože v ulicích bylo mnohem méně lidí. Karin nechal Andrej prozatím v parkové ohradě, Vlm za něj zaplatil poplatek.
„Proč bych se měl bát?“
„Protože můžeme každou chvíli potkat městskou stráž, vojáky... Teď už mají skoro všichni tvůj popis a…“
„Já stejně myslím, že Antrof věděl dávno, jak vypadám, protože když přepadli záchrannou výpravu, tak mě všichni ti vojáci viděli a myslím, že věděli, kdo jsem. Tak co bych měl teď bejt posra - podělanej strachy, když jsem se nebál předtím.“
„Ale Antrof počítá s tím, že si pro Rinu přijdeš, počítal s tím už od začátku a chce tě tak chytit! Ještě se nebojíš?“
„Trochu,“ přiznal Andrej, „ale o to teď nejde… To mě jako chcete strašit?“
„To rozhodně ne, to já jen… sám se bojím,“ zabručel Vlm. Stanuli před zadní brankou palácových zahrad.
„Jdeme!“ zavelel Andrej.
Branka při otevírání zaskřípala jako v posledním tažení. Od paláce se ozvalo štěkání a vytí psů z Antrofova psince a Vark temně zavrčel.
„Musíme ho nechat tady,“ upozornil na to Vlm Andreje, „psi cítí jeho pach a jsou z toho zmatení. Mě znají. Stačí, když jim řeknu a ani nezakňučí.“
Andrej na Varka pískl, vlk se poslušně posadil a čekal, co bude dál.
„Hlídej, Varku!“ zněl příkaz.
A Vark poslušně hlídal.

Vlm s Andrejem prošli nepozorovaně zahradou a zastavili u malých šedých dvířek v zadní stěně paláce.
Teprve teď, když stál u jeho základů, uvědomil si Andrej, jak je palác obrovská stavba. Šedé, strohé zdi zvedající se do výšku a ponoukající k přemýšlení, proč takové monstrum, připomínající spíš hrad z přelomu románského slohu a gotiky, je nazýváno palácem. Okna až vysoko nad zemí, vysoká a široká, ale zapadající do tlustých zdí jako oči nemocného do důlků.
A někde uvnitř, v jednom z nesčetných pokojů, pokojíčků, komor a komůrek sedí Rina. Rázem mu bylo strašně líto, že si nepospíšil a nedorazil dřív. On sám by v takovém paláci dlouho nevydržel, a být tam nedobrovolně…brrr.
„Počkej tu na mne!“ přikázal mu Vlm. „Uvnitř by tě mohl někdo potkat a… je to nebezpečné!“
Andrej přikývl. Na vlhké, šeré schody, které ke dvířkům vedly, se ani moc nehrnul.
„Tohle je nepoužívaná chodba. Je to jedna z únikových cest z paláce, ale zná ji jen málokdo,“ vysvětlil ještě Vlm zašlost chodbičky, než v ní zmizel.
Andrej zůstal sám u stěny paláce, kam snad nikdy nezasvitlo slunce. Byla otočená k severu a z obou stran stíněna dalšími stěnami, vybíhajícími o několik metrů dál. V koutech rostlo křoví, stěny zvolna obrůstaly mechem a zdivo se pomalu, ale nezadržitelně drolilo. Andrejovi se tu líbilo asi natolik, nakolik se odsouzenci líbí na lešení pod šibenicí. Věděl však, že to musí vydržet.

Rina po dopoledním setkání s Vlmem sice nezabředla zpět do melancholie, ale trpce si vyčítala, že zmařila svou jedinou šanci dostat se z paláce. Před dveřmi její komůrky se, jako by ze země vyrostli, objevili dva vojáci, a ti za ní chodili, ať se z komůrky hnula kamkoli. Sledovali ji se zachmuřenými obličeji a když se osmělila a zkusila se zeptat, co se děje, neodpovídali. Jako by ji neslyšeli.
Pochopila, že se stalo něco, čemu by mohla zabránit, kdyby s gaverlou odešla. A že uškodila sama sobě, i těm, kdo se jí snažili pomoci.
Snažila se uklidnit prací: rozdělala v dlouho nepoužívaných kamnech oheň a pak si sedla s vyšíváním, ale ruce se jí třásly a přestože byl tak teplý den, že prohřál i tlusté zdi paláce, se celá klepala zimou.
Ani si nevšimla, že se tichounce otevřely dveře a čísi ruka vhodila do ohně malou lesklou kuličku.
Za několik minut Rině začala padat víčka a hlavu měla těžkou, jako z olova. Chabě se pokusila nechat oči otevřené, ale její vůle nestačila na sílu bobulky z keře Agolu. Ruka s šálkem, který vyšívala, bezvládně klesla a jehla z ruky druhé s tenounkým zazvoněním dopadla na kamennou podlahu.

Vlmovi dalo velkou práci přesvědčit stráže, že jde malou vílku jen zkontrolovat, ale nakonec se mu to podařilo a bylo mu dovoleno otevřít dveře a nahlédnout dovnitř. Oddechl si, když spatřil, že Rina sedí zády ke dveřím, a právě tehdy ho napadlo použít Agolovou kuličku. Měl ji v kapse pro všechny případy a tak ji teď s bušícím srdcem hodil do ohně. Tiše zavřel dveře.
„V pořádku,“ohlásil strážným.
„Ale jenom zatím,“ uchechtl se v duchu.
Odešel za roh a nekonečných deset minut čekal, než se zas vrátil ke dveřím. Vojáci na něj hleděli s nedůvěrou, a současně byli překvapeni, jaká pozornost je dosud tak bezvýznamné vílce věnována.
„Další prohlídka,“ ohlásil Vlm důstojně, „z rozkazu krále Antrofa.“
A pro větší důraz jim zamával před nosy listinou, na které se jako kapka krve skvěla královská pečeť. Byla to jeho stará jmenovací listina, ale stráže to nemohly vědět a v té rychlosti listinu ani nestihly blíže prozkoumat. Krátce se po sobě podívaly a ustoupily.
Vlm se třásl napětím a nedočkavostí, chtěl mít scénu, která ho čekala, za sebou co nejrychleji, ale také věděl, že ji nesmí uspěchat. Rázně otevřel dveře a zůstal stát v předstíraném úžasu.
„Ale ona je mrtvá!“ vykřikl teatrálně.
Nebyl moc dobrý herec. Strážní se přesto lekli a hrnuli se dovnitř přesvědčit o pravdivosti té strašné zprávy. Jeden se sklonil k víle, druhý nad ní zůstal stát, zamračený, nechápající.
Jakmile byli uvnitř, Vlm za nimi zavřel dveře a opřel se o ně, doufaje, že všechen uspávací plyn z místnosti nevyprchal. Vojáci se ani nepokoušeli dostat ven, jediná slabá rána na dveře a pak bylo ticho.
Vlm opatrně otevřel a zjistil, že strážní chrní jako dudci, jeden z nich u stolu u víliných nohou, druhý byl stočený do klubíčka hned za dveřmi. Vlm se zhluboka nadechl, přiskočil ke stolu na němž dřímala Rina, popadl ji a pospíchal ven. Víla byla lehká jako peříčko, a ve tváři nepřirozeně bílá. Vlm se přesvědčil, že jí ještě bije srdce. Teprve teď si uvědomil, kolik riskoval, když ji v takovém stavu omámil Agolem. Kdyby byla jen o trochu slabší, mohlo ji to zabít.
Vynesl ji z paláce. Cestou se taktak vyhnul několika červeně oblečeným strážným a pak se ještě musel vmáčknout do výklenku se sochou dávné královny Asperuly, aby ho neviděly dvě dvorní dámy, procházející kolem a bavící se o nejnovějších drbech. Srdce mu divoce bušilo, jak se tiskl ke kamenným ňadrům sochy, v náručí bezvládnou Rinu.
Když dámy přešly, Vlm se proplížil posledním úsekem cesty a zmizel v únikové chodbě. V temném zákoutí před palácem Rinu položil do řídké trávy a oddechl si. Čelo měl mokré potem.
Andrej byl hned u vílky.
„Co je jí?“ vyjekl.
Rina vypadala jako mrtvá, když tam tak ležela, bledý obličej orámovaný prameny plavých vlasů. Tmavá zem a tmavomodré šaty v nichž byla oblečena, jen umocňovaly a zdůrazňovaly její nezdravou světlost. Ruce a nohy bezvládně složené podle těla, oči zavřené a zapadlé v tmavých stínech.
„Klid, jen spí. Za chvilku bude vzhůru,“ uklidňoval Andreje Vlm. Ale chlapec neslyšel, neposlouchal. Přiklekl k ležící vílce a úzkostlivě pozoroval, jak se její hruď zdvihá a zase klesá.
„Rino,“ řekl. „Promiň, že jsem tě tu nechal tak dlouho. Fakt, já nevěděl, já jsem nemoh, já…“
Nad palácem zakroužil černý pták a zakrákal, posměšně a chechtavě, a Rina otevřela oči.
„Nebe?“ podivila se, když nad sebou uviděla čistou modrou oblohu. Bylo jí, jako by se probudila z dlouhého snu, do něhož patřil celý pobyt v paláci. Pak nad sebou uslyšela známý hlas: „Už je vzhůru, Vlme, podívejte se, ona se vzbudila!“
„Andrej,“ vydechla a to poznání jí dodalo tolik síly, že se posadila. Rozjásanýma očima přehlédla ten tmavý kout a trávu a nebe a zdi, porostlé mechem a Andreje s gaverlou. Do tváře se jí opřel vítr. Protřela si oči, bála se, že je to jen sen.

Gaverla se zaposlouchal a řekl: „Měli byste už jít, za chvíli se v paláci strhne poplach.“
„A co budete dělat vy?“ zeptal se Andrej.
„O mně se nestarej. Nejlíp se mi odvděčíš, když o mě nebudeš nikde mluvit. Já se vrátím do paláce a nějak se v tom zmatku ztratím. A jestli si mě všimnou, všechno popřu! A už běžte, běžte!“
Z paláce se začal ozývat hluk, dusot mnoha těžkých bot a troubení na poplach. Zdálo se, že se útroby toho šedého obra vzbouřily a brzy vyvrhnou stovky pronásledovatelů.

K ohradě v městském parku doběhli Andrej s Rinou na poslední chvíli. Hlídač se už, nevrle bruče a nadávaje, chystal Karin na noc zavřít do přístěnku. Neměl rád, když mu lidé nechávali koně přes noc v péči, protože je ráno musel čistit, krmit a napájet.
Když si Andrej Karin vyzvedával, hlídač, starý, seschlý skřítek, si oddechl. Andrej se ho opatrně zeptal, zda neví, co se to ve městě děje, že je tam takový virvál a shon a jestli se něco nestalo v paláci, a jestliže ano, co. Chtěl si ověřit, jak moc už se zpráva o tom, ce se stalo, rozšířila.
Skřítek si ho udiveně změřil: „To nevíš?“
Andrej zavrtěl hlavou.
„Ále,“ mávl rukou skřítek, „prej nějakej smrtelně nebezpečnej povstalec a zločinec, nebo co, tak ten prej vlezl do paláce a vodnes votaď ňákou vílu, nebo co, a tak ho teď všichni honěj jako posedlí a prohledávaj domy a tak. Ale sem už nepřídou, tady už byli, takže jesli ho ještě nemaj, tak by se sem klidně moh schovat.“
„A jak ten zločinnej povstalec vypadá, to nevíte?“ ptal se Andrej dál a vědomí, jak riskuje, mu dělalo dobře.
„Nó,“ protáhl skřítek, „já nevim. Voni to věděj jen Antrofovi vojáci a řikaj jen, že je to strašně špatnej člověk, nebo co, ale to voni jen tak řikaj, aby mu nikdo nechtěl pomoct. Jenže já myslim-„ Skřítek zmlkl a podezíravě se na Andreje podíval.
„Co si myslíte?“ ptal se Andrej, nedbaje, že ho Rina nenápadně tahá za rukáv, aby přestal.
„Co se staráš,“ odsekl skřítek, „myslim prostě, že je dobrej. Protože se nebál jít tam. Jako k Antrofovi. Říká se, že Antrof tam tu vílu držel, aby ho dostal. A vida, von mu vypálil rybník, ne?! No, jak vypadá, asi je velikej, to dá rozum, na to musí být chlap jako hora, aby něco takovýho zvládl, a vůbec, je to pořádnej mužskej.“
Skřítek domluvil a zamračil se, protože Andrej zvrátil hlavu a začal se chechtat. Měl co dělat, aby radostí a pýchou nepukl, přestože věděl, že skřítkova pochvalná slova nepatří jemu, ale nějakému velkému, „prostě pořádnýmu mužskýmu“.
Omluvil se skřítkovi, který už zase bručel a vrčel, nasedlal Karin, vysadil Rinu do sedla a vydal se k bráně. Začínala být pořádná tma.

Andrej bezděky, a možná i trochu úmyslně jel co nejdelšími oklikami, jen aby oddálil okamžik, kdy bude muset projíždět branou. Ve městě se to hemžilo vojáky, kteří ho nesměli ani koutkem oka zahlédnout a tak byl často nucen zahýbat do postranních uliček. Rině se to přestávalo líbit.
„Proč už nejsme u brány? Proč jezdíme pořád dokola? Andreji?!“
„No, já totiž…“ Andrej byl najednou rád, že je tma. Jinak by bylo vidět, jak se červená, zčásti vzteky, zčásti studem. „Ještě nevím, jak se odtud dostaneme. V bráně je stráž, to ví i malý děcko, a i malý děcko si dovede spočítat, na koho čeká. Navíc je už brána určitě zavřená.“
Rině ztuhly všechny končetina oním ochromujícím strachem, jaký zažila tenkrát, před nešťastným střetem na pláni, a celá se rozechvěla novým, ukřivděným pocitem. Doposavad se na Andreje dívala jako na hrdinu, který všechny problémy hravě a rychle vyřeší, zvykla si ho tak vidět za tu spoustu dnů, kdy s ním nebyla a mohla na něj jen vzpomínat a do jisté míry si ho zidealizovala. Teď se proměnil v bezradného a ustaraného kluka, jako by hrdinu někdo ukradl a nechtěl vrátit. Připadalo jí to tak nespravedlivé, že by na Andreje nejraději zakřičela, aťse kouká zase změnit zpátky.
Pohlédla dolů na jeho čelo svraštělé usilovným přemítáním a uvědomila si, že Andrej je opravdu jen kluk, a že nemá nejmenší povinnost být hrdinou, princem na bílém koni a čímkoli jiným, než klukem. Náhle nevěděla, koho vlastně doopravdy chce vedle sebe: jestli toho chladného hrdinu, nebo upřímného přítele, jí rovného, ale slabého.
„Z města se dostat musíme, protože věčně se tu schovávat nemůžem a až bude světlo, tak to bude ještě horší. Do prčic, to je ale blbá situace,“dumal Andrej nahlas, „ať to vezmu jak chci, nezbývá nám nic jiného, než se ještě dneska v noci dostat ven. To je sakra blbý, fakt. Musíme prostě ňák projet!“
Rina se zachvěla.
„Ty…ty chceš zabít stráže?“ pípla vyčítavě.
Ne že by jí bylo líto mužů na stráži, považovala je prostě za nepřítele a tím to končilo, ale při pohledu na Andreje ji přece jen napadlo, jaký je jeho „plán“ nesmyslný. Připadalo jí, že budou jako ovce, které radostně klušou na porážku.
Andrej vycítil, jak to víla myslí. Urazilo ho to.
„A jak to chceš udělat jinak? Jestli se z tohohle kreténskýho města nedostanem, tak to můžem rovnou otočit a jet do paláce. Chceš? Tak vidíš. Jestli tě napadá něco lepšího, tak to řekni!“ vybuchl prudce a vzdorně.
„Nekřič na mě,“ řekla Rina. „Jestli na mě budeš křičet, tak…tak… Prostě na mě neřvi! A vůbec, už nejsi takový milý, jako jsi byl dřív!“
„Ne, to teda nejsem. Protože jsem za tu dobu něco zažil,“ řekl Andrej tiše, jakoby se omlouval. „Ale neodváděj mě od přemejšlení, jo?! Já už vím, jak to uděláme: Ty s Karin zůstaneš vzadu, za rohem, aby tě neviděli, jo? Já slušně poprosím, jestli by mi otevřeli, že sem se jako zdržel na trhu. Možná mě poznaj, a když ne, tak by mě mohli pustit a až by otevřeli bránu, tak bys rychle vyrazila a projela. Za bránou bych naskočil a ujeli bysme. A jestli mě poznaj, tak se holt asi budu muset bránit, s tím nic nenaděláš. Je to fuk, jestli dneska, nebo až zejtra. Spíš bych řek, že by to zejtra mohlo bejt horší, protože oni čekaj, že se dneska někam schovám a o nic už se nebudu pokoušet. Zejtra budou ještě to, no, ostražitější.“
„Asi máš pravdu, Andreji, ale není to nebezpečné?“
„Znáš něco, co by v tejhle zemi nebylo nebezpečný?“ zasmál se Andrej a vzhlédl k Rině planoucím pohledem. Už to byl zase ten hrdinský pohled vojevůdce.
Po několika minutách dorazili do ulice, z níž stačilo jen zahnout za roh a byli by u brány. V tmavém stínu za rohem domu vtiskl Andrej Rině do studených a chvějících se rukou otěže a přiměl ji, aby Karin vzala hodně nakrátko. Kobyla cítila napětí, praskající a sršící ve vzduchu. Netrpělivě hrabala kopyty a přešlapovala, jen jen vyrazit. Andrej byl strašně nesvůj a rozbolela ho hlava, ale snažil se to nedat znát. Za prvé nechtěl vystrašit Rinu, a za druhé chtěl vypadat sebevědomě před vojáky.
„Tak mi drž palce, ty vílo!“ usmál se na Rinu a vykročil k bráně, srdce až v krku.
Byla teplá noc, jedna z prvních, jimž se dá říkat letní. Vzduch voněl loukou, trávou a kvetením, byla to noc jako stvořená pro psaní dlouhých, tklivých a zamilovaných básní, noc zpívání a vytí na měsíc, noc tajných a uvzdychaných dostaveníček, záletů a schůzek, noc kouzelná a plná divů, ale žádné z jejích kouzel nepůsobilo na čtyři muže, stojící a přecházející před branou, po zuby ozbrojené a neroztokané. Andrejovi zatrnulo, když si uvědomil, že Antrof nechal zdvojnásobit stráže. Byl v pokušení obrátit se a utéci.
„Stejně se to nějak vyvrbí, vykašli se na to, zejtra je taky den, slyšíš? Ženeš se do zkázy, copak to nevidíš? Každý z nich je nejmíň třikrát tak silný jako ty…“ našeptával mu sladký a rozumně znějící hlásek.
Andrej se ho rozhodl neposlouchat. Jenže to nešlo tak lehce, vojáci nevypadali jako něžní, dobrosrdeční lidé, kteří by se dali obměkčit jímavou září měsíců a několika dobře zvolenými slovy.
Instinktivně zapátral po drsné Varkově srsti a poznání, že má vlka po boku, ho uklidnilo. Už byl u brány. I zatvářil se jako nejzpůsobnější ze všech způsobných chlapečků, a v duchu se modlil, jen aby v něm proboha nepoznali „nebezpečného povstalce a zločince“.
„Sakra, bude mi teprve třináct, tak co se ode mě vlastně chce? Nemůžou mě prostě nechat na pokoji?“ pomyslel si.
A na tuto otázku měl hned dostat odpověď.
Jakmile mu světlo z loučí osvětlilo bledou tvář, pak, jakkoli to byla tvář způsobná a nevinná, jeden z vojáků, kteří se v předtuše blízkého děje napřímili a napružili, hmátl nacvičeným pohybem po meči a zařval: „Hej, to je on!!!“
Jeho tři druzi nebyli ani okamžik na pochybách, kdože je tajemný „on“. Celý večer čekali nebezpečného vzbouřence, jehož popis odpovídal podobě chlapce před nimi. I oni sáhli po mečích, ale zase ruce odtáhli a s pobavenými úšklebky pozorovali, jak se s Andrejem vypořádá jejich druh. Měli výsledek za jednoznačný a předem daný, Andrej byl jen kluk a jeho protivník muž v nejlepších letech. Nebyl nejmenší důvod předpokládat úspěch toho „povstaleckého štěněte“.
Hned po strohém, vše odhalujícím výkřiku se Andrej instinktivně přikrčil a vytáhl nádherný meč Styrix, jehož ocel vrhala na všechny strany blyštivé odlesky ohnivého světla loučí. Nad hlavou zaslechl zasvištění a blahopřál si, že se sehnul, protože si tak zachránil život.
Když teď bylo jasné, že bude muset bojovat, spadl z něj všechen strach. Měl náhle pocit, že za něj jedná někdo jiný a on se na to jen zdálky dívá. Jednal takchladně a rozvážně, a přitom rychle, že to prostě nemohl být on, nepoznával se a přesto to on byl, a nějaké části jeho mysli se tento stav zamlouval. Sevřel jílec meče pevně oběma rukama a vší silou vodorovně sekl před sebe, do míst, kde tušil temný obrys soupeře. Kov zazvonil o kov. Andrejovi prudký náraz málem vyrazil meč z ruky a než ho stačil znovu pořádně chytit, musel jím zarazit kolmo vedenou vojákovu ránu a ta mu jej vyrazila docela.
Andrej jen tak tak stačil uskočit, když se po něm voják znovu rozehnal, a s obtížemi vytáhl dýku. Ten divný, snový pocit zmizel a Andrej byl tak rozrušený, že se mu prsty chvěly a nechtěly ho poslouchat. Jeho soupeř se v domnění, že má vyhráno, rozhodl Andreje odzbrojit a zajmout. Celkem lehko se mu podařilo vyrazit chlapci z ruky dýku, jíž zuřivě, ale neúčinně mával, ale právě když zastrčil meč do pouzdra a chystal se Andreje, který jen stál a zděšeně se na něj díval, popadnout za rameno, mihla se tmou šmouha, černý stín a obrovský šedý vlk vojákovi skočil po hrdle.
Muž i zvíře se v krvavém zápase skulili do strouhy, plné odpadků, splašků a zetlelého listí, odkud se několikrát zablýskla ocel mužovi dýky, spíš jako signál volající o pomoc, než jako smrtící blesk a pak už jen vlčí zuby… Nakonec se odtud s hrdelním vrčením vydrápal Vark.
Zbylí tři vojáci se probrali z ustrnutí nad podivným skončením šarvátky. Vykročili k Andrejovi, který zatím stačil po zemi pohledat své zbraně.
Andrej se přitiskl zády k chladivé hradební stěně. Odrážel všechny výpady, přičemž ho zas udivila zručnost a jistota, s kterou tak činil, jako by nic jiného od malička nedělal. Cítil se, jako by on nevedl meč, ale Styrix sám vedl jeho ruce.
V jednom z volnějších okamžiků, kdy vojáky zaměstnával Vark, se Andrej dokonce stačil ohlédnout přes rameno a s potěšením shledal, že se Rina odvážila vyjet zpoza rohu a se zaťatými pěstičkami přihlížela. Zuby měla zakousnuté do spodního rtu.
Andrej se nadmul jako holub a v touze předvést jí něco, co by z něj udělalo největšího hrdinu, sebral všechny síly a ťal před sebe. Podařilo se mu zasáhnout rameno jednoho z vojáků a rána to byla těžká, ačkoli Andrej v leknutí, co to provedl, meč okamžitě stáhl zpět. Muž zakolísal, vlk se mu zezadu zakousl do šíje a strhl ho k zemi. Druhý voják chtěl svému druhovi pomoci a ve zmatku se otočil zády k Andrejovi, který stál všecek ztuhlý a zaražený, protože přece právě záměrně poranil člověka. Nedokázal by využít možnosti, jež se mu naskytla, jenže pak uviděl, jak voják dýkou bodl Varka ze strany do krku. Vlk zakňučel, ohnal se po něm, jenže to už mu z krku stříkala krev jako z utrženého kohoutku voda. Bylo jasné, že tuhle ránu nepřežije. A tak si Andrej dodal síly výkřikem, zavřel oči a udeřil. Znovu vší silou.
Byl to strašlivý okamžik a nejraději by se neviděl, když to udělal, ale jakmile se mu podařilo meč vyprostit z hroutícího se těla, zmizely všechny ty pocity tak náhle, jako by nikdy nebyly. Pozvedl Syrix a natočil se na stranu, kde tušil posledního protivníka.
Před očima se mu míhaly světelné tečky, zapotácel se. Pak strnul. Snad zahlédl záblesk ostří, snad uslyšel svist, nebo dokonce ucítil závan větru, vyvolaný letícím ostřím. Ucukl.
Pozdě, alespoň zčásti. Na levé paži mu vybuchla bolest, zatmělo se mu před očima. Zavrávoral. Podivně ostře uviděl posledního z vojáků, jak se rozmachuje, jako by se chystal Andreje rozseknout na dvě poloviny.
„Varku,“ zakňoural Andrej, ačkoli viděl, že vlk to má za sebou a leží jako předložka u krbu, pod niž někdo z legrace nahrnul hadry, aby vypadala živá.
Ostří meče se se svistem rozlétlo – a meč vypadl vojákovi z ruky, muž podklesl v kolenou, škytl a sesunul se k zemi.
Za ním stála Rina, dívala se na vojáka stejně udiveně, jako se před vteřinou díval on a v ruce třímala těžký svazek Certhynijských pověstí, který vytáhla ze sedlové brašny.
„Já… já jsem ho tím praštila,“ řekla nevěřícně.
Andrejovi padl zrak na krvavé bojiště. K nevolnosti z bolesti v rameni se přidala ještě nevolnost z toho pohledu. Otočil se, opřel se čelem o chladný kamen ve zdi hradeb a zvracel, plakal a smál se současně. Když se trochu vzchopil, poodešel o pár kroků a znovu se mu obrátil žaludek. Po tvářích mu tekly slzy, ale hysterický, nepřirozený smích už překonal. Musel se posadit.
Cítil se najednou o moc let starší a taky unavenější. Cítil se nejmíň na sto třináct let. Nebo na třináct set třináct.
„Věděl jsem, že to bude zlý,“ táhlo mu hlavou, „ale nevěděl jsem, jaký je to, někoho zabít. Je to, do prdele, fakt hnusný. I když je to někdo, kdo chce zabít mě. Protože dokud chce zabít mě, tak je ten zlej von, ale když ho já zabiju, tak jsem zlej já. To je fakt na prd.“
Pocítil zas nutkání ke zvracení, ale jen se rozvzlykal.
To už u něj byla Rina, vykulená a ustaraná, ale praktická. Utřela Andrejovi vlastním kapesníčkem, bělostným jako peří holubice, obličej a když z něj dostala, kde je zraněný, s ničím se nezdržovala, roztrhla chatrnou látku košile na jeho levé paži, zalekla se krve a hloubky rány, vzpamatovala se, utrhla z vlastních šatů pruh látky, ránu ovázala a to celé dohromady jí trvalo jen pár minut.
Andrej se snažil nedat před vílou najevo slabost, jen seděl a tlumeně sykal.
„Musíme odtud vypadnout!“ byla první slova, která dokázal pronést a nebylo to plané plácání. Z ulic nad nimi se sem blížila světýlka loučí a pochodní v rukou lidí, vyburcovaných hlukem, který se v průběhu bitky od brány ozýval.
Rina horlivě přikývla, mluvit ještě nemohla. A tak se jí třásly nohy, že nedokázala vyskočit do sedla.
„Počkej, jí ti pomůžu,“ zarazil ji Andrej, když viděl, že svým spěšným a neúspěšným škrabáním se do sedla plaší Karin. Ruka ho bolela od ramene až po špičky prstů, takže nebyl s to přesně určit, kde je zraněný a trochu se mu chvěl žaludek, jenže to Rina nemusí vědět.
Se zaťatými zuby udělal víle stoličku, naštěstí Rina byla lehká jako peříčko a tak nápor na ruku skoro nepocítil.
Doběhl k bráně a zvedl závoru malých bočních vrátek. Otevřel. Nechal Rinu projet. Pak ji doběhl, vílka mu pomohla na Karinin hřbet. Posadil se, Rina se posunula za sedlo na koňský zadek. Nedovedl pochopit, jak tak může sedět, ale teď nebyla pravá chvíle, kdy by nad tím měl bádat. Rina ho pevně objala kolem pasu a přitiskla se k němu tak těsně, že cítil, jak jí tluče srdce.
S obtížemi vzal do pravé ruky otěže a pobídl Karin. Vyrazila a ačkoli musela cítit, že ji Andrej nemůže řídit tak jistě jako jindy, běžela, poslušna sebejemnějšího povelu. Tiché klapání zpod koňských kopyt roztrhávalo tmavé ticho spící přírody kolem, vlahý, slabounký vítr ofukoval oběma dětem rozpálené obličeje.
Andrejovi se po tvářích kutálely slzy, slzy za Varka, slzy za mrtvé vojáky.
Nechal Karin běžet, dokud se neunavila, jeli lesem cestou necestou, aby zmátli případné pronásledovatele, ale zdálo se, že z Nomituru bezpečně vyklouzli a že jsou za vodou.
V lese se Andrejovi zůstávat nechtělo, zdálo se mu, že ho ze všech temných koutů a z pod kořenů stromů a ze křovisek a mezi stébly tráva sledují potměšilá očka tvorů, kteří les obývají. Utábořili se na první louce, na niž narazili. Rina upravila lůžka ke spaní a Andrej zatím seděl, pozoroval ji a snažil se nemyslet na bolest v levé paži.
Unaveně zalehli. Karin zůstala stát nad nimi a teple jim funěla na obličeje.
„Andreji,“ ozvala se po chvíli Rina, „spíš?“
„Ne, přemejšlím.“
„Bolí tě ta ruka hodně?“
„Dost,“ přiznal Andrej.
„Zítra se ti na to podívám,“ pokračovala víla. „Mohlo by to začít hnisat a to pak není žádná legrace.“
Po krátké odmlce řekla docela jiným tónem: „Andreji, víš, co budeme dělat teď?“
„Teď? Teď budeme spát!“ odsekl Andrej. Rina se nedala: „Já jsem nemyslela teď hned, a ty to dobře víš! A moc dobře víš, jak jsem to myslela! Co budeme dělat?“
„Musíme najít Vivianu a Voira s Danerem a Mandlou.“
„No jo, potřebuješ, aby ti Mandla dala něco na sebe, co?!“ uchichtla se Rina.
Andrej se zachmuřil
„To taky.Ale hlavně to tu chci mít co nejrychleji za sebou a jenom Viviana ví pořádně, co tu vlastně mám dělat. A pak se konečně vrátím domů. Tady je to… no, nenormální. U nás doma bych nikdy nikoho nezabil. A taky by se nikdo nesnažil zabít mě. Možná ve hře, nebo tak, ale opravdu? To se u nás dělo možná tak někdy ve středověku!“
Víla jeho úvahy neposlouchala. Zaujalo ji jediné slovo.
„Domů?“ vzdychla a bodlo ji u srdce.