Knihovna

KNIHOVNA

Honzík odevzdal průkazku knihovnici, sedící za stolem v přední části. Jeho průkazka byla růžová, což znamenalo, že má přístup jen na dětské oddělení. Ještě mu nebylo patnáct. Nijak mu to omezení nevadilo, všechny knížky, o které měl zájem, tu našel.
Knihovnice přejela kód na průkazce čtečkou, zapípalo to. Honzík k ní přisunul dvě knížky, které vracel.
„Budeš si půjčovat?“ zeptala se.
Honzík přikývl. Chtěl si půjčit novou Mayovku a taky něco do školy, o dějepisu. Sledoval, jak knihovnice založila jeho průkazku mezi ostatní. Pak se znovu začetla do nějakého ženského časopisu.
No jo, Květy, pomyslel si Honzík, ty ženský nic jinýho nečtou.
Ještě zabloudil očima k citátu týdne, který visel na tvrdé papírové kartičce na nástěnce hned nad hlavou knihovnice.
„Poznat sama sebe je snad to nejdůležitější na cestě k úspěchu,“ stálo tam a pod tím ještě jméno: „Christian Morgenstern.“
Honzík si opovržlivě odfrkl. Kdyby na tu nástěnku raději dali něco zajímavého. Jako jsou ty články, co píšou v Blesku. Něco dobrodružného. Chtěl by si přečíst o vlakových bouračkách, o člověku, který má tři metry dlouhé nehty, nebo o siamských dvojčatech. Takové věci byly zajímavé, pane jo, ne nějaký pitomý Morgenstern.
Uvědomil si, že před stolem knihovnice stojí moc dlouho a že je to trapné. Vydal se tedy mezi regály plnými knížek do hloubi dětského oddělení.
Knihovna v Oharkách nebyla moc stará. Alespoň ne tato, v přestavěném obytném domě. Původně měla vlastní budovu v městském centru, ale po revoluci roku 1989 se přestěhovala sem, téměř na okraj města. Do starého zděného domu. Městská rada potřebovala původní místnosti v Kulturním domě uvolnit pro úřad práce, poštu a spořitelnu. Samé důležitější věci.
Dvoupatrový činžák byl tedy opraven a upraven, stěny mezi byty vybourány až na ty nosné a dovnitř se nastěhovaly regály a knihy, shromažďované posledních padesát let; jistěže archiv zůstal v původní budově. Kdo by si chtěl najít prameny z 18. století, musel se optat tam.
Z knihovny, která byla v původní budově světlá a přehledná, se tady stalo bludiště a temná sloj. Většině lidí to příliš nevadilo, všude byly na stropech rozmístěny zářivky a umělé světlo pronikalo do všech koutů. Honzík však postrádal opravdové světlo, to všední, šedé, venkovní světlo, které by sem pronikalo velikými okny… vždy, když procházel mezi regály dětského oddělení, sahajícími až k nepříliš vysokému stropu, se trochu bál, že tu zabloudí. Jistěže se to stát nemohlo, ve snaze trochu to pochmurné prostředí rozveselit a udělat ho pro děti zajímavější byly na podlaze nalepené šipky z křiklavě zeleného hladkého papíru. A na stěnách mezi regály a skomírajícími květinami visely cedule, mající připomínat názvy ulic.
Teď byl Honzík například v uličce Hanse Christiana Andersena, z níž se dalo pokračovat buď do Naučné, nebo k náměstí Astrid Lindgrenové a třídě Eduarda Štorcha.
Vzpomněl si na dějepis a vklouzl do Naučné. Nedalo moc práce poznat, že tahle část bývala původně bytovým jádrem. Žádné okno, jen blikající světlo na stropě.
Honzík našel polici, v níž byly knihy věnující se českým dějinám. Žádná ho na první pohled nezaujala, no jo, jenže ještě tento týden má odevzdat referát učitelce dějepisu. Dala mu volné téma, ale má ho zpracovat alespoň na tři stránky.
Při tom pomyšlení si povzdechl. Tři stránky… ufff. Horor! Jak to má zvládnout?
Nakonec vyhmátl z police tenkou knížku Evropské dějiny pro děti od Jacquese Legoffa. Připadala mu přinejmenším srozumitelná a možná i zajímavá.
Vložil si knížku pod paži a chystal se dojít ještě pro Mayovky. Zdálo se mu, že v knihovně strávil dost času a náhle zatoužil být venku, na čerstvém vzduchu.
Ani se nedivím, že teď děcka nečtou, pomyslel si, aspoň tady v tom městě není o co stát, když jde člověk do knihovny. Aspoň by to měli udělat nějak… hezky… Aby se sem člověku chtělo jít.
Za jeho zády něco zavrzalo. Honzík se zastavil. Zamračeně se ohlédl. Trochu se bál, to musel přiznat. V celém dětském oddělení bylo teď jen asi šest dětí a tady, v Naučné ulici, byl sám.
Oči se mu rozšířily. Otevřel ústa.
No teda!
Pohled, který se mu naskytl, mu z mysli vymazal myšlenky na Mayovky. Tohle byla bomba!
Tam, kde se dřív nacházel regál s dějinnými publikacemi, se otevřely dveře. Zvláštní dveře trojúhelníkového tvaru. A za nimi malá místnost s policemi plnými knih. Vanul z ní studený a něčím divný vzduch… Honzík cítil vůni starého papíru a kůže, vůni hlíny a kamene. Zavrtěl hlavou.
To je jak z Herryho Pottera, pomyslel si. Možná, že je to nějaká tajná místnost a já jsem ji otevřel…
Rychle se rozhlédl. Jestli si při tom zavrzání přál, aby tu s ním ještě někdo byl, teď by byl vděčný za opak. Tuhle věc objevil on, Honza, a s nikým se o ni nebude dělit…
„Můžu se tam kouknout? Vždyť jsem furt v dětskym oddělení. A nikdo mi nezakázal, abych chodil do tajných místností, nebo jo?“
Ne, nikdo mu to nezakázal. Přesto otálel s překročením prahu podivných dveří. Byl tu ten pocit… jako by se svět chvěl a obrysy se rozplývaly.
Stál na prahu, krk natažený a oči vyvalené, podobný psu, který očichává neznámé území. Co když se tam propadne podlaha. A nebo ho tu někdo chytí… nějaký hlídač... A co když ta místnost vůbec nepatří ke knihovně?
Blbosti. Stejné kecy jako citát týdne.
Honzík se nadechl a vkročil do temné místnosti. Bylo tu šero, jediné světlo sem vnikalo z Naučné. Z koutů se plazily stíny a vrchní police se utápěly v černotě. Přesto se dalo poznat, že místnost má mnohem vyšší strop, než knihovna. A ten zápach… jako by to nebyla místnost v obyčejném domě, ale nějaký hrad. To je ono, hrad! Honzík si připomněl návštěvy zámků a pamětihodných zřícenin. Přesně takhle páchla sklepení, hladomorny, katakomby…
Naskočila mu husí kůže. Cítil, jak se mu ježí všechny jemné chloupky na těle. Rozhlédl se kolem sebe. Hledal vysvětlení, jakékoli vysvětlení existence tohoto místa. Se vzrůstajícím zděšením zjistil, že nápisy na hřbetech knih nepřečte. Nebyla to písmena latinky, ale neznámé znaky. Začal si kousat nehty. Ani si neuvědomil, že mu Evropské dějiny pro děti vypadly a hřbetem vzhůru zůstaly ležet na kamenné podlaze, jako zmrzačený pták.
Všechno v něm se bouřilo, zvedal se mu žaludek a prsty na rukou mu zledovatěly. Měl by odtud co nejrychleji vypadnout. Přesto zůstával. Musí tu být něco, co všechno vysvětlí. Nějaká drobnost, až ji Honzík najde, zjistí, že tu není nic záhadného, nic nepřirozeného, protože strašidla a zázraky neexistují, přece ne! Ještě tak tajné chodby, které se otevřou, když šlápnete na správné místo, ale nemůžete nikdy najít průchod do jiného světa, zvlášť ne v středeční odpoledne v dětském oddělení místní knihovny!
Rozhlížel se tmou jako zoufalec, hledající záchranné lano. Lano, které by ho vytáhlo z proudu nereálna, který ho strhával a drtil v temných vírech.
Nic, jen knihy, jejichž hřbety nesly cizí názvy, cizí… A pak se ozvaly kroky. Nepřicházely z Naučné, ani z jiné části dětského oddělení, přicházely z druhé strany, ze druhého konce místnosti. Kroky, rychlé a blížící se.
Honzík zasténal. Náhle mu bylo jasné, že se nedokáže hnout z místa, že to bude jako ve snech, kdy má člověk nohy zalité do betonových kvádrů a blíží se něco nevýslovně strašlivého. Viděl příšeru z jiného světa, z jiného vesmírů, jak proráží zatuchlý vzduch v chodbách, které mají trojúhelníkový průřez a blíží se, aby pozřela neopatrného chlapce …
Sebral všechnu sílu a otočil se. Nohy měl zesláblé a třaslavé, stát však na nich dovedl. Ještě než vyrazil z té cizí knihovny jako štvané zvíře, sáhl po jedné z těch cizích knih. Prsty se mu zaryly do kožené vazby. Pak utíkal.
Doběhl do uličky Astrid Lindgrenové a bez dechu zastavil. Dvě holky ve zvonových džínách a s legračními culíky si prohlížely knížku z edice Dívka a kůň. Udiveně se na Honzíka, uříceného a vyděšeného, podívaly. Sklonil hlavu a co možná nejnápadněji kolem nich prošel do uličky Karla Maye, kde zase zůstal sám. Uhladil si rozcuchané vlasy a upravil si šaty. Chvilku to trvalo, než se přestal třást. Podíval se na ukořistěnou knihu.
Při tom pohledu ho znovu zachvátila panika. Prsty se mu zkroutily v křeči a málem knížku upustil. Opřel se o zeď a pomalu se uklidňoval. Když se na knihu podíval podruhé, bylo to lepší. Přesto cítil nepříjemné mrazení v zátylku.
Já jsem ale vůl, pomyslel si, proč jsem to bral? Ani to nepřečtu, přece!
Prozkoumal koženou vazbu. Byla hnědorůžová, odstínem hojící se rány. S odporem knížku obrátil a podíval se na její hřbet. Znakům vůbec nerozuměl. Nepřipomínaly ani žádné z písem, které kdy viděl. Na egyptské hieroglyfy to bylo moc přísné a prosté, runy by byly jednodušší. A arabské písmo nebylo tak hranaté.
Trochu se vzpamatoval z prvotního šoku a kniha ho začala zajímat. Otevřel ji, aby se podíval, co je uvnitř. Tak trochu se bál, že na něj něco strašidelného vyskočí, proto knihu držel dál od obličeje. Uvnitř nic nebylo. Vůbec nic, jen čisté listy. Tvář se mu protáhla zklamáním. Prohlédl si papír, nažloutlý a hrubý, ručně dělaný. Moc ho to nezaujalo. Proto podstoupil takový strach? Pro knížku v kožené vazbě, plnou prázdných listů a s nadpisem, který nepřečte?
Každopádně to byla věc, ke které přišel v zajímavém okamžiku. Proto se jí nehodlal hned vzdát. Podrobí ji zkoumání. Třeba je napsaná neviditelným inkoustem...
Problém bude, jak ji vynést z knihovny. Pokud si všiml, neměla na vnitřní straně desek čárkový kód, ani nebyla označená číslem knihovny.
Nakonec ji zastrčil pod svetr a trochu se při chůzi hrbil, aby nebyl vidět její obrys. Knihovnici předal dvě Mayovky k zaregistrování. Podívala se na něj trochu podezíravě, jak se asi tenhle kluk mohl tak zadýchat a jak to, že běhal po knihovně?
Nezeptala se ho. Stejně jí do toho nic nebylo. Přejela čtečkou kartičku a kódy na vnitřních deskách knížek. Uložila údaje do počítače a nechala vyjet lístek se seznamem. Vložila ho do jedné z knížek.
„Tak do měsíce vrátit,“ připomněla Honzíkovi a podala mu Mayovky. „Nezapomeň.“
„Ne, děkuju,“ řekl Honzík, „naschle!“
A pospíchal, aby se zase ztratil v té šedé zóně, v níž jsou děti pro dospělé lidi neviditelné.

Teprve doma si vzpomněl, že dnes má matka narozeniny. Vždycky na to zapomínal, dokud se nepodíval do kalendáře, kam máma svým rozmáchlým písmem zapisovala všechna výročí.
Sakra! Nemá pro ni dárek a vůbec si nevzpomněl… ona na jeho narozeniny nezapomněla nikdy! Ani na svátky a na Den dětí. Honzík měl ale v hlavě moc jiných věcí, než aby si pamatoval datumy.
Ach jo. Co s tím? Bylo po šesté hodině a v obchodech měli zavřeno. Do supermarketu se mu jít nechtělo, musel by přes celé město. A beztak neměl moc peněz. Konec měsíce, člověk aby se bál nakouknout do peněženky.
Honzík hodil školní tašku do kouta svého pokoje, zapnul televizi a šel si do kuchyně udělat svačinu. Čekal, že máma přijde každou chvíli.
Aspoň bych mohl utřít nádobí, nebo zalít kytky, pomyslel si, ale bylo mu jasné, že by to bylo pokrytectví. Jako dárek tyhle drobné úkony rozhodně nestačily. Možná jako milá pozornost. Ale dárek? A kolik mámě vlastně je?
Zamračil se, protože nevěděl. Třískl s dveřmi od ledničky. Její poslední narozeniny nejspíš také zapomněli oslavit. On zapomněl. Máma si to jistě pamatovala, ale dělala, jako by nic. No jo.
Vlastně se její poslední pořádná oslava konala před třemi roky… tak dávno. Když ještě bydleli s tátou a když chodila do práce.
Honzík začínal mít pěkně mizernou náladu. Smetl po sobě drobky ze stolu (jsou lidé, kteří jsou líní brát si talíř a ty k nim patříš, chlapečku, jako by slyšel mámu) a odebral se k sobě do pokojíku. Posadil se na postel, oči automaticky upřel na televizní obrazovku, ale kdyby se ho někdo zeptal, na co se vlastně dívá, nejspíš by nedokázal odpovědět.
Přemýšlel o dvou věcech najednou. O svém zážitku v knihovně a o máminých narozeninách. Z obojího mu bylo trochu smutno, z máminých narozenin víc. Vždyť co je strašidelnější: najít tajnou místnost a utéci z ní, když slyšíte kroky, nebo zjistit, že si nepamatujete narozeniny ani věk vlastní matky?
Může jí bejt tak čtyřicet. Jo. Minule jí určitě nebylo čtyřicet. Takže by mohla mít kulatiny, přemýšlel.
Jenže k čemu to bylo, když si stejně nebyl jistý. Nemohl mámě říct, že jí blahopřeje ke čtyřicátým narozeninám, kdyby jí ve skutečnosti bylo méně. To by byl trapas.
Mohl by jí prostě popřát k narozeninám a věk neuvádět. Ale neměl ani pitomou kytku, pane bože!
Zrak mu sklouzl stranou a zastavil se na kožené vazbě knihy. Jo! A má to! Dá mámě tuhle knihu, může jí přece použít jako diář, nebo deník, nebo si do ní může psát básničky, kriste pane, to je fuk. Hlavně že dostane dárek!
Bylo mu jasné, že se máma bude ptát, kde knihu vzal. Jedna z věcí, z nichž měla hrůzu, byla, že z Honzíka vyroste kriminálník. Kdyby jí řekl, že většina jeho spolužáků už za sebou nějaké ty drobnější krádeže v obchodě má, nejspíš by ho vzala ze školy. A tady nešlo jen o lízátko, nebo zapalovač. Byla to kniha, tlustá kniha a starobyle vyhlížející. Klidně by ji mohli položit někam do muzejní vitríny. Zkrátka to nebyla věc, jaká se dá za pár šupů koupit na stánku. A když se to tak vezme, on tu knihu opravdu ukradl.
Výmluvu by ale nemělo být těžké vymyslet. Třeba že měli v nějakém supermarketu slevu, nebo že… třeba že se na skautu učili vázat knihy. To by šlo.
Se spokojeným úsměvem se vydal do kuchyně najít dárkový papír. Starosti z něj spadly. A co se týče průzkumu knihy, jaký bude rozdíl mezi tím, když ji prozkoumá ve svém vlastnictví a když se na ni tajně podívá po tom, co ji dal mámě?
Žádný, konstatoval spokojeně, naprosto žádný.

Mámě udělal radost už ten prostý fakt, že si Honzík vzpomněl. Políbila ho na čelo (hned, jak odhlédla, se nenápadně otřel) a poděkovala mu.
„No, to abych si jako začala psát deník, co,“ řekla, když knihu vybalila. Obracela ji v rukou. „Kdes to vzal?“
„Na skautu. Učili jsme se vázat knížky, tak jsem myslel, že by se ti to mohlo líbit.“
„To jo, ale… to je pravá kůže, ne?“
„Já nevím,“ řekl Honzík zaraženě. Už byl čas, aby se přestala vyptávat. „Jak ses celej den měla?“
Máma chvíli vypadala trochu zmateně. Pak položila knížku na stůl a začala si kroutit pramínek vlasů.
„No, lítala jsem po úřadech, vždyť víš…“
„Našla jsi něco? Nějakou práci?“
„Ne… ne… na jedno volný pracovní místo maj na pracáku třicet zájemců. Pro mojí kvalifikaci… Ale to tě přece nemůže zajímat.“
„Hmmm,“ udělal Honzík a začal předstírat, že se zajímá o topinku na talíři před sebou.
„A jak bylo ve škole,“ vyzvídala máma.
„Jako vždycky.“
Tím rozhovor umřel na stejnou nemoc jako každého večera. Matka a syn jedli tiše, soustředěně, topinky křupaly. Za oknem houstla tma.
Po večeři máma sklidila ze stolu a znovu se vrátila ke svému dárku. Otevřela knihu a z poličky vzala propisku. Honzík měl pocit, že do tak starobylé knihy by se mělo psát inkoustem a nejlépe husím brkem, ale nic neřekl. Teď to byla matčina kniha a ona si s ní může dělat, co chce.
„Hele, tak já si sem rovnou zapíšu, žes mi tuhle knížku dal k jednačtyřicetinám,“ řekla.
„Hmmm,“ řekl Honzík. Zajímalo ho, co máma napíše. Ale ne tolik, aby kvůli tomu musel zmeškat bondovku, co dnes dávají na Nově.
Konečně se sklonila nad papírem a psala: „Tuhle knihu mi dal Honzík k narozeninám dnes, druhého dubna. Budu si do ní psát deník.“
Zkontrolovala po sobě nápis, trochu šikmý na stránce bez řádek a podívala se na Honzíka, co tomu říká.
„Fakt si budeš psát deník?“ zeptal se.
Ať odpoví cokoli, nevěřil, že by u psaní vytrvala. Nikdy u ničeho nevydržela a její předsevzetí tála jako sníh v první teplý den.
„Zkusím to,“ řekla krátce a jako by vytušila, co si myslí, její radost trochu ochladla. Zaklapla knihu. „Jdi se umýt a… no, máš úkoly?“
„Jo, už jsem si je udělal,“ zalhal Honzík. Myslel na to, že film začíná za deset minut.
„Fajn.“
Nechal mámu sedět u stolu a hledět do prázdna a vyrazil do koupelny.

Obvykle Honzík chodíval do knihovny jednou, dvakrát do měsíce. Po svém objevu se rozhodl dojít tajnou místnost prozkoumat hned druhý den. Zdůvodnil to tím, že musí přinést zpět tu knihu o dějinách, kterou v tajné místnosti ztratil. Také byl zvědavý, jestli bude místnost zavřená a jestli tam vůbec bude. Nebo jestli ji objevil i někdo jiný.
U pultíku byla naštěstí jiná knihovnice. Ne, že by vadilo, kdyby ho dva dny za sebou viděla ta samá, ale Honzík si rád hrál na špióna a k tomu patřilo zachovávat opatrnost.
Položil kartičku na stůl mezi spoustu jiných. Dnes tu bylo víc dětí než včera. V uličkách mezi regály chodily malé holky a hloupě se hihňaly, starší děti si povídaly. Vůbec tu nebylo ticho. Atmosféra knihoven, která člověka obvykle nutí šeptat a tajit dech, zmizela. Honzík byl částečně vděčný. Pokud to, co se včera stalo, bylo kouzlo nebo nějaké mámení, dnes se nezopakuje. Byl na to příliš velký ruch. A jestli opravdu šlo o nějakou tajnou místnost, najde ji se stejnou snadností, jako prve.
Proklouzl uličkou Astrid Lindgrenové a zmizel v Naučné. Drobná, asi osmiletá holka si tam vybírala knížky, ale když si všimla Honzíka, stydlivě se otočila a šla jinam. Připomínala šedou myšku, zvířátko, které se cítí nejlépe, když není vidět ani slyšet. Honzíka by zajímalo, jestli se jí tu někdy stalo to, co jemu.
Nedočkavě přešel sem a tam, od historie k matematice. Žádné zavrzání se tentokrát neozvalo. Tajná místnost nejspíš neměla nášlapný otevírací mechanismus. Honzík se rozhodl, že zopakuje pohyby, které udělal včera.
Přistoupil k regálu s historií a sáhl do mezery, která zbyla po Leghofově knížce. Pokusil se v polici regálu nahmátnout nějakou nerovnost, která by tuhle polici odlišovala od jiných. Nic. Sáhl dozadu za knihy, našel však jen závěj prachu. Zklamaně vytáhl ruku a rozhlédl se, jestli se na něj náhodou někdo nedívá. V dětském oddělení byl čilý ruch, do Naučné ale nikdo nezabloudil.
No jo, vzpomněl si Honzík, vepředu by dneska měli pouštět kazety s Herrym Potterem. To budou všichni poslouchat.
Sám dostal chuť zajít tam a také chvíli poslouchat. Tato akce pořádaná knihovnou se jmenovala Čtvrteční příběhy a děti mohly poslouchat z reproduktorů různé kazety s pohádkami nebo příběhy. Mělo to nalákat víc čtenářů, ale Honzík pochyboval, že se tak stane. Ten, kdo chodil do knihovny pořád, si to rád poslechl, ale aby přišel někdo nový a zaplatil si registraci…
Honzík se otočil a vážně se chystal jít poslouchat. Za jeho zády však zase zazněl ten vrzavý zvuk… prudce se otočil. Z přední části knihovny zaslechl knihovnici, oznamující začátek dnešního poslechu. Před ním byly otevřené dveře do místnosti plné tajemných knih. Bez váhání vykročil k místnosti.
Ani po bedlivém prozkoumání kamenné podlahy Evropské dějiny pro děti nenašel. Přitom si vzpomínal, jak je tu upustil. V tu chvíli si to neuvědomoval, ale později se mu všechny vzpomínky vybavily ostře a jasně. Musela tu tedy někde být. V knihovně ji nenašel, ani ve vrácených knížkách. Takže ji sebral někdo, nebo něco, co sem přišlo z jiného světa.
Trochu se zachvěl. Nebyl tak vyděšený jako včera, ale dobře mu také nebylo. Zvláštní. Jako by na něj místnost neblaze působila. Jako by v ní dýchal otrávený vzduch.
Nadechl se a vychutnal lok vzduchu na jazyku. Připadal mu v pořádku, jen ta vůně kouře, starých zdí a knih v kožených vazbách působila neobvykle, když člověk uvážil, že stojí v domě z třicátých let. Nic otráveného ale necítil.
Přešel na druhý konec místnosti a našel trojúhelníkovou díru ve zdi, z níž to studeně táhlo. Na jejím dně byla hromádka popela, takže šlo nejspíš o krb.
Krb? Krb v knihovně? V roce dva tisíce čtyři?
Utvrdilo ho to v přesvědčení, že o místnosti nikdo kromě něj neví. Za prvé by vznikl rozruch, kdyby ji nalezl někdo z personálu knihovny, za druhé by to tu někdo hlídal.
Dřepl si ke krbu a prohrábl prstem popel. Byl studený a daly se v něm rozeznat kousky papíru a vazby… Tvrdé papírové vazby, ne kožené a možná i igelit. Honzík se zamračil a vytáhl z krbu žalostné torzo knihy Evropské dějiny pro děti. Tak tuhle už tedy do knihovny nevrátí. Jediné, co z ní zbylo, byl kus hřbetu a roztavený umělohmotný obal. Honzík to hodil zpět.
Cítil hněv. No, prosím! On se o knihu, kterou sebral odtud, dobře staral, ale ti, ať už byli kdokoli, co bydleli zde, nalezenou knihu spálili. Jen proto, že jí nerozuměli a že byla divná. Pro ně.
Ale možná, že prostě dostali strach, stejně jako on.
Prohlédl si polici, z které vzal knihu. Stále v ní bylo prázdné místo
Možná, že jsem jim vzal něco, co potřebují, pomyslel si.
Nehodlal však knihu vracet. Proč také, když oni tu jeho spálili? Pohlédl k tmavému obrysu krbu. Ne, proč by ji měl vracet. A co tu ještě hledá?
Náhle mu začalo být teskně. Nic se neblížilo, žádné nebezpečí, on chtěl však být ve světle a ve společnosti lidí. Vyběhl z tajné místnosti, rozhodnutý, že se o ni dál nebude starat.

Ve špatné náladě dorazil domů a zjistil, že ho nečeká večeře, postel má neustlanou a vůbec že je v celém bytě podezřelý nepořádek. Obvykleji máma uklízela víc než zuřivě, poté, co ztratila práci, by bez toho ztratila i smysl života. Dnes Honzík ode dveří slyšel hrát televizi, znělku nějakého seriálu a když se zul a zvědavě nahlédl do obývacího pokoje, našel matku shrbenou v křesle. Seděla s ovladačem na klíně a hypnotizovaně sledovala blikající obrazovku. Před sebou na stolku měla několik hrnečků se zbytky čaje, kávy a limonády, v levé ruce držela pytlík Bohemia chipsů. Honzíkův příchod přehlédla.
Přešel až k ní a všiml si, že má zarudlé oči a opuchlý nos. Nejspíš plakala.
„Ahoj mami,“ řekl nejistě. Nikdy nevěděl, co má dělat, když před ním ukázala některou ze svých slabin.
„Čau,“ řekla bezbarvým hlasem. Takhle mluvívala, když se schylovalo k rozvodu.
„Děje se něco?“
„Ne, co by se… co by se jako mělo dít?“
Honzík se posadil do druhého křesla, rozpačitě si uhladil vlasy.
„No, ty… všechno dobrý?“
„Ne,“ řekla, „Ne, nic není dobrý.“ Hlas se jí chvěl. „Měla jsem včera narozeniny, jestli jsi to náhodou zapomněl. Nikdo mi nepopřál a nikdo… nikdo se ani neobtěžoval dát mi nějakej dárek!“
Honzík na ni zůstal vykuleně koukat. A máma pokračovala, pytlík se zbytkem chipsů mačkala v hrsti.
„Nikdo… jako ne, že bych si nějak stěžovala, že jo, o nic nejde… ale prostě mi to přišlo líto. No. To je celý.“
Honzík měl pocit, že matka spolu se šustícím pytlíkem sevřela i jeho srdce.
„Ale… já přece… já jsem ti přece dával… no, i jsem ti přál a to, dával jsem ti tu knížku,“ řekl.
Zadívala se na něj podezíravě. Snad si myslela, že si z ní utahuje, nebo se ji snaží napálit.
„Já nevím, o čem mluvíš, Honzíku,“ vstala, sebrala prázdný šálek od kávy a šla do kuchyně. Honzík za ní.
„Mami, já ti to přece fakticky dával, to jsi na to zapomněla?“
„Hele,“ otočila se k němu, „jsem možná trochu sklerotická, ale takhle moc zase ne. Pamatuju si, když mi někdo dá dárek, jasný?“
Honzík chtěl něco namítnout. Měl pocit, že je ve zlém snu, kdy pravda a lež jsou zaměnitelnými pojmy. Vzpomněl si naštěstí, že máma včera do knihy zapisovala, že ji jí dal. Ano…
Nezdržoval se přemlouváním a rozběhl se do pokoje. Na polici vedle spisů Karla Čapka uviděl knihu v kožené vazbě. Popadl ji a řítil se do kuchyně.
„Vidíš,“ zavolal na mámu.
Položil knihu na stůl a otevřel ji na první stránce. Máma se nad ni naklonila a přečetla si, co tam stálo psáno. Nedůvěřivý výraz jí z tváře nezmizel.
„Vypadá to jako moje písmo,“ řekla.
„Je to tvoje písmo!“
„No, nechápu, co bys získal tím, kdybys mně napálil, takže ti uvěřím,“ pokusila se usmát, ale její oči říkaly něco jiného. Honzík věděl, že ji nepřesvědčil. I když by u soudu byl tento důkaz nezpochybnitelný, mámě nestačil. Nemohla uznat, že je opravdu tak zapomětlivá.
„Dobrý,“ řekl, s pocitem, že dnešní večer nestojí za nic.

Ani později, když ležel v posteli a sledoval nějaký americký thriller s Brucem Willisem, nemohl o tom všem přestat přemýšlet. Nemohl se zbavit pachuti, která mu ulpěla na jazyku, hořké a nechutné. Pachuť neskutečna, dalo by se to nazvat. Cítil, že se děje něco zlého, prolínají se roviny, které se nikdy neměly setkat a uvěřit se nedá ničemu… Ničemu…
Vypnul televizi, aniž by se podíval na konec filmu. Hlavu měl neuvěřitelně těžkou a za očima mu tupě pulsovala bolest. Chtěl spát, opravdu by mu to pomohlo, ale většinu noci ležel na zádech a zíral do stropu na fosforeskující hvězdičky, které tam kdysi dávno nalepil. Před očima mu plul obraz matčina upřímného rozhořčení a její pohled, když viděla vlastní písmo a naprosto se nemohla upamatovat, že by něco takového psala.
V duchu si nadával, že do té tajemné místnosti vůbec lezl. Měl se otočit a odejít odtud. Zatím mu jeho objev přinášel jen problémy.
A referát na dějepis nejspíš nezvládne napsat.

Druhý den se ulil ze školy. Věděl, že se to nemá a věděl, že z toho může mít průšvih. Nemohl se však přinutit, aby tam šel. Jednat by po něm dějinářka chtěla referát a jednak… chtěl doma něco prozkoumat. Potřeboval zůstat sám a mít dostatek času, aby udělal, co potřebuje.
Mámě řekl, že si chce napsat ten referát a že druhý den už bude všechno OK. Věřila mu, dokonce mu napsala do žákovské knížky omluvenku. Prý z rodinných důvodů. Bylo to až příliš jednoduché. Matka však byla úplně mimo. Honzík ji podezříval, že ani neví, který je den. Na chleba si k snídani málem namazala tuk na pečení místo másla a když odcházela, obula si dvakrát za sebou boty opačně. Mířila teď po ránu na pracovní pohovor, ale v tomhle stavu by ji nikdo nenechal ani zametat chodníky.
Honzík za ní zavřel dveře a rozběhl se do obýváku. Byl tak netrpělivý, že se ani nepřevlékl z pyžama a nevyčistil si zuby. Vytáhl z knihovny matčin denník a otevřel ho.
Neměl ani trochu výčitky, že se jí hrabe v soukromí. Představoval si, že jde o přísně vědecký projekt, třeba: co se stane, když do téhle zvláštní knihy někdo začne zapisovat své zážitky?
Přelétl očima první řádky, které znal a začetl se do dalších. Matka toho moc nenapsala, ale její rozmáchlý rukopis i tak stačil vyplnit celou stranu.
„Tak nevím, co se se mnou děje,“ psala. „Jsem to vůbec ještě já? Nezbláznila jsem se? Přece jsem nemohla zapomenout na Honzíkův dárek a na to, že jsem si to sem zapsala. Ale doopravdy si to vůbec nepamatuju. Musím říci zítra Honzíkovi, aby se nezlobil. Nejspíš měl pravdu. Asi začínám být sklerotická. Také zítra chystám jako překvapení malý výlet, Honzík se zmínil, že by se rád podíval do zoo. Tak ho tam vezmu.“
Nad textem stálo včerejší datum. Honzík se podrbal na hlavě a ještě jednou si stránku přečetl. Napsala toho dost, aby se jeho teorie potvrdila nebo vyvrátila, to je pravda.
Honzík si myslel, že za její zapomnětlivost může právě kniha. Kdo ví, k čemu ji používali tam v tom cizím světě, ale k deníkovým zápisům určitě ne. Měl podezření, že cokoli kdo do knihy napíše, zapomene.
Krátce se zasmál. Bylo to tak absurdní pomyšlení… knihy se přece nevyrábí proto, aby se jejich text dal zapomenout. Je to spíš naopak. Co si to jen vymýšlím za kraviny?
Ale jak by jinak máma mohla zapomenout, co se stalo předešlý večer? Že by u ní tak rychle propukla skleróza?
Honzík si vzpomněl na svou prababičku. Někdy ji navštěvovali v ústavu. Chudák, nepamatovala si jejich jména a ani nevěděla, co jsou vlastně zač. A když odcházeli, neloučila se s nimi. Nepamatovala si ani, co se stalo před pěti minutami, natož aby věděla, že k ní přišli na návštěvu příbuzní. Honzík znal jméno její nemoci… tedy, matně si na něj vzpomínal. Altzheimerova choroba. Tak nějak. Ale mámě bylo teprve jedenačtyřicet. Babička byla hodně stará, u té to bylo skoro normální, ale máma?
Každopádně, jestli se nezmíní o zoo a neomluví se mu za včerejšek, bude to trochu jasnější. Honzík zavřel knihu a vrátil ji do police. Svalil se s povzdechem na pohovku. Začínal se doma nudit, ale ven jít nemohl. Škola byla za rohem a nesměl riskovat, že ho někdo uvidí venku. Natáhl se po ovladači televize, ale pak si to rozmyslel. Měl by raději udělat ten referát a ušetřit si další potíže.
Po bedlivém prohledání knihovny našel knihu Věk starý a nový a usoudil, že materiál v ní obsažený by stačil i na víc než na jediný třístránkový referát. Dotáhl si knihu na stoleček ve svém pokoji, byla velká a těžká jako kámen. Našel nějaké linkované papíry a propisku. Do přehrávače vložil matčino cédéčko s Eagles a dal se do psaní.
Tak se zabral do práce, že přeslechl matčin příchod. Zjistil, že přišla, až když vešla k němu do pokojíku a vypnula mu přehrávač. Otočil se k ní. Vypadala utrápeně, pod očima měla rozmazanou řasenku. Ani se jí nemusel ptát, jak její pohovor dopadl.
„Ahoj,“ řekl.
„Ahoj, jak ti jde ten referát?“
„Výborně, už jsem napsal celý tři stránky,“ Honzík zamával popsanými listy. „A co ty?“
„Nevzali mě,“ řekla a z obličeje se jí vytratila barva. „No, jdu udělat něco k obědu. Máš nějaký plány na odpoledne?“
„Ne,“ Honzík zatajil dech. Teď by mu měla říci, že se půjdou podívat do zoo. Ale neřekla. Zkusil jí napovědět. „A nechtěla jsi někam jít ty? Třeba se někam podívat…“
Zavrtěla hlavou. Honzík sklonil hlavu.
„Ani třeba do zoo? Nepůjdem se tam podívat?“
„Ne… ne, dneska jsem to neměla v plánu,“ řekla a Honzík věděl, co by chtěla dodat. Že na nic takového neměla v posledních dnech ani pomyšlení. Jeho nálada klesla hluboko pod bod mrazu.
„Mami,“ přinutil se říci, „nemohla bys pro mě něco udělat?“
„Hmmm… co?“
„Já bych… no, děláme takovej pokus… Mohla bys něco napsat do svýho deníku?“
„Pokus? Jakej pokus, prosím tě?“
„To ti nemůžu říct. Zatím ne. Uděláš to?“
„No tak jo,“ pokrčila rameny a došla do pokoje pro knihu. Otevřela ji na Honzíkově stolku a Honzík napjatě sledoval, jak hledá čistý list. Zadívala se na něj, v ruce propisku. „Tak co mám napsat?“
Honzík se zamyslel. Tohle neměl naplánované. Předpokládal, že jeho teorie s knihou nevyjde. Teď musel rychle něco najít, něco, na čem by si mohl ověřit, že za zapomnětlivost jeho mámy může doopravdy tahle kniha.
„Napiš tam… napiš tam… něco, co se stalo dneska.“
Máma se smutně usmála a psala: „Zvorala jsem přijímací rozhovor v podniku, v němž jsem moc chtěla pracovat.“
Podívala se na Honzíka.
„Stačí?“
„Jo, to je dobrý,“ řekl Honzík. Nebyl si jistý, jestli právě tohle chtěl. Ale už se do toho pokusu pustil a bylo pozdě od něj upustit. Tahle věta stačí.

Další den se pro něj vlekl nepředstavitelně pomalu. Jako by Honzík uvízl v medu. Čas byl vláčný a táhl se a táhl…
Za referát dostal pochvalu, i když původně byl myšlen jako trest za vyrušování při vyučování. Dějinářka se Honzíka dokonce ptala, jestli se o tohle téma; zpracoval dějiny evropské renesance; nějak zvlášť zajímá. Přišlo mu bezpečnější říci, že ne. Dějinářka měla nadšený pohled lidí, kteří vybraného ubožáka zatáhnou do kouta a hodinu na něj dorážejí otázkami.
Konečně nadešla poslední hodina, byl to tělocvik s učitelkou projevující mírně sadistické sklony. Ve školní tělocvičně míval Honzík pocit, že se obyčejný svět ztratil a zbyla jen tahle místnost, naplněná hlukem a ozvěnou. I kdyby tu učitelka nevykřikovala pokyny svým ječivým hlasem, nebylo by tu příjemné místo. Na konci hodiny při nástupu míval chuť křiknout na tělocvikářku něco sprostého a utéci. Nikdy to neudělal, bylo to jen snění. Nic mu ale nebránilo v duchu si s tou představou pohrávat a vychutnávat si ji.
Domů doběhl celý uřícený, všechny ty kliky, dřepy a kotouly z něj málem vytřásly duši. Nalil si plnou skleničku limonády a teprve když ji vypil, plácl sebou vedle mámy na pohovku před televizí. Na obrazovce lkala nějaká snědá dívka, která právě zjistila, že ji José, Pablo nebo Fernando podvádí. Máma na ní visela očima, její myšlenky však bloudily někde jinde. Ani Honzíka nepozdravila, když si k ní přisedl.
„Ahoj mami,“ řekl hodně hlasitě, aby přehlušil dívčino ohnivé přísahání pomsty.
„Jé, ahoj,“ řekla, aniž by se na něj podívala.
Honzík se natáhl po ovladači a vypnul televizi. V nastalém tichu se k němu máma otočila, v obličeji ublížený a zmatený výraz.
„Já jsem se na to dívala,“ natáhla se po ovladači, ale Honzík ho odsunul z jejího dosahu.
„Jo, tak o čem to bylo?“ zeptal se.
Máma neodpověděla, jen její výraz se změnil ze zmateného v rozzlobený.
„Zapni to, Honzo,“ řekla přísně, „už začínáš bejt jako tvůj táta! Taky pořád něco… něco by mi zakazoval!“
„Já ti nic nezakazuju,“ ohradil se Honzík, „jsem ještě dítě, pamatuješ? Ty tady poroučíš.“
Oči se jí zúžily.
„Jo? Tak okamžitě zapni tu televizi!“
„Chtěl jsem se tě na něco zeptat.“
„Dobře, fajn, poslouchám.“
„Mami, jak jsi dopadla na tom pohovoru včera?“
„Co? Nevím, o čem mluvíš…“
„Zapsala sis to do deníku. Zapsala sis tam i víc věcí, který si už nepamatuješ. Ten deník-„
„Nech můj deník na pokoji! Nemáš mi co čmuchat v mejch věcech! A jdi si do svýho pokoje! Běž! Já se tu chci v klidu dívat na televizi.“
„Mami,“ začal Honzík, „mami, můžeš mi říct, kolikátého dneska je?“
„Už vypadni,“ zaječela na něj, „vypadni! Nebudeš… myslíš, že jsem cvok?“
„Ne, to ne, ale-„
„Vypadni Honzo! Dělej!“
Honzík se zvedl a odšoural se do svého pokoje. Za jeho zády se znovu ozvala televize, znělka nekonečného jihoamerického seriálu. Honzík nakopl svou školní tašku, ležící uprostřed pokoje a posadil se na svou postel. Cítil se hrozně. To on dal mámě tu knihu, tu blbou knihu z jiného světa, aniž by věděl, co je to vlastně doopravdy zač. Tak, teď to tedy ví. Vymazávač paměti. Proto ji mají zamčenou v temné kobce. Lehl si na záda, ruce založil pod hlavu a díval se do stropu. Ode dne, kdy se sem přistěhovali, byla na stropě tmavošedá skvrna ve tvaru běžícího psa. Když byl Honzík menší, byl pes jeho kamarád a často s ním dlouhé hodiny mluvil. Pes, dal mu jméno Tomík, mu radil.
„No, tak mi poraď teď,“ vyzval ho Honzík. „Dělej! Stejně seš jenom blbá skvrna…“
Nepotřeboval ale od Tomíka žádnou radu. Věděl dobře, co by měl dělat. Vzít knihu a vrátit ji tam, odkud ji vzal. Dřív, než do ní máma zapíše něco opravdu důležitého.
Projelo jím palčivé bodnutí strachu. Představil si mámu, jak bloudí ulicemi města, jedna z těch zoufalých babek bez domova, vybírajících popelnice. Neví kdo je a kde bydlí, neví nic, jen má hlad a je jí zima. Hrozná představa, o to horší, že se zdála reálná.
Odplížil se ke dveřím a potichu je otevřel. Nepotřeboval se dívat na mámu, bezduše civící na televizi, ale potřeboval zkontrolovat, jestli se něco neděje. A dělo se. Máma s uštvaným výrazem vytahovala knihu z police, rozhlížela se kolem, jestli ji někdo nesleduje a pak ji pečlivě ukryla ve skříni pod složenými čistými ručníky. Spokojeně se usmála a klesla zpět na pohovku.
Honzík nemohl uvěřit, že měl takové štěstí. Podíval se v pravou chvíli, i když ji mohl stokrát promeškat. Začínal věřit, že mu pomáhá nějaký anděl strážný. Jemu i mámě.
Musel počkat, až půjde máma spát, aby jí mohl knihu bezpečně vyfouknout. Ráno ji bude hledat, ale to už bude pozdě. Honzík plánoval místo do školy zamířit do knihovny a tu prokletou věc vrátit, odkud ji vzal. Potom ať si máma hledá, jak chce a kde chce.
Na noční krádeži nebylo nic těžkého. Kolem půl dvanácté se Honzík přesvědčil, že máma leží v posteli a usíná a zamířil do obýváku. Vyhrabal ze skříně knihu, odnesl ji k sobě a schoval ji pod polštář. Když cítil pod hlavou její tvrdý tvar, spalo se mu klidněji.
Horší to bylo ráno. Ještě se mu podařilo přemístit knihu do školní tašky, ale máma se na něj už u snídaně dívala podezřívavě.
„Neviděl jsi můj deník?“ zeptala se ho, když se připravoval, že odejde.
„Ne,“ řekl, „ne, neviděl. Teda jo, měla jsi ho v polici s knížkama.“
Moc na sebe za tak zmatenou odpověď pyšný nebyl a také viděl, jak si ho máma prohlíží ještě nedůvěřivěji.
„Tak čau,“ řekl.
Obul si boty a vyrazil po schodech dolů. Máma ho nepozdravila, jen se na něj dívala, dokud jí nezmizel z očí.

Jakmile vyšel ven, vytáhl knihu z tašky a otevřel ji. Prohlížel si, co do ní máma zapsala a byl čím dál tím vyděšenější. Objevil její nebezpečnost na poslední chvíli. Máma do svého denníku psala všechno, co ji napadlo a spolehlivě to zapomínala. Možná se jí to dokonce líbilo, mít hlavu čistou a ne plnou starostí. Proto poslední dobou zůstávala doma u televize. Prostě nevěděla, že měla naplánované pochůzky.
Honzík knihu zaklapl a zrychlil krok. Už aby byl v knihovně. Už aby se téhle hrůzy zbavil.
Ulice byly po ránu jako vymetené. Chvíli po osmé děti seděly ve školních lavicích a pracujícím začaly dopolední směny. Jenom důchodci se loudali na nákupy a návštěvy. Honzík si připadal jako v zakletém městě.
Už měl knihovnu na dohled, když za sebou uslyšel spěšný krok, zvláštně povědomý. Ohlédl se a uviděl mámu, oblečenou v absurdní kombinaci kostýmku a džínsů, ve střevících s vysokým podpatkem, jak se za ním žene s výrazem nasupené dračice.
Zastavil se. Náhle měl místo svalů změklou břečku.
„Doprdele!“ řekl potichu.
„Honzo, okamžitě pojď sem,“ zavolala máma, když viděla, že je k ní otočený. „Vrať mi tu knihu! No tak!“
Honzík se otočil a dal se do běhu. Do knihovny nemohl, ne když měl v patách mámu. Knihovnice by ho zadržely. Myslely by si, že mámě něco ukradl. Vrátit jí deník však nemohl. Ani náhodou. Uvědomil si, že ji přes všechny její chyby má rád. Když knihu neodstraní, bude z ní za chvíli idiotka. Teď, když knihu nemůže vrátit, musí ji zničit!
To mu prolétlo hlavou v jediné minutě. Zničit, ano, neměl na vybranou. Sevřel pevněji kožený hřbet knihy. V boku pod žebry ho píchalo, namáhavě supěl. Snažil se na ulici najít možnost, jak knihu zničit – stačil by výkop plný vody, nebo míchačka malty. Máma se mu držela v patách, nechápal, jak může tak rychle běžet s podpatky.
Zastavil ve slepé uličce. Za jeho zády zídka, pod ní desetimetrová hlubina, strmý kamenný břeh, hučící řeka Lukava. Nebylo nic jednoduššího, než do ní knihu hodit a pozorovat, jak odplouvá. Honzík se nahnul nad hlubinou. Zaváhal. Co když bylo všechno jinak a on zahodí svůj jediný důkaz existence cizího světa?
Vtom do něj vrazila máma. Hmátla po knize a opřela se o Honzíka. Chlapec ztratil rovnováhu. Chtěl se zachytit, ale neměl čeho, zídka byla náhle moc daleko.Vykřikl.
Matčina ruka ho chytla za zápěstí. Pevně se jí držel oběma rukama, nohy se mu klimbaly nad hlubinou. Kůže na jeho i mámině ruce byla kluzká potem a on sklouzával hloub a hloub. Pohlédl mámě do tváře. Rty měla sevřené, oči vytřeštěné, tváře stažené námahou. Honzík jí visel na pravé ruce, v levačce držela svůj deník.
„Mami,“ zasípal Honzík.
Dostal šílený nápad: matce víc záleží na denníku, který jí ulevoval od starostí, než na něm. Jeho pustí a knihu si odnese. Byl ve stejné situaci, jako by matka byla feťák, mající si vybrat mezi ním a doživotní dávkou drogy.
„Honzo,“ řekla, „polez nahoru!“
Zahrabal nohama ve snaze opřít se o kamennou zídku, ale sklouzl. Držel se matky jen za zápěstí a ruce ho bolely. Brzy se pustí nebo sklouzne, ve výsledku to bude jedno.
„Mami, pomoz mi, mami, prosím!“
Máma se podívala na něj a na knížku. I jí došlo, že bude Honzíka muset chytit oběma rukama, chce-li ho vytáhnout. A vypadalo to, že si vybere knihu…
„Honzíku,“ řekla a zatvářila se omluvně.
Honzík zavřel oči. Celý se roztřásl, očekával náhlý pád a pak… možná bolest, možná věčná tma…
Místo toho uslyšel: „Ať jde ta blbá knížka do hajzlu!“ a za ruce ho chytla i mámina levačka.
S její pomocí se mu podařilo vydrápat se na zídku. Padl mámě do náruče, vysílený strachem a námahou. Objala ho a rozplakala se.
Kniha plula s proudem, voda ji rozevřela a probírala se jejími stránkami. Hrubý, ručně vyráběný papír ze dřeva neznámých stromů se rychle rozpouštěl a s ním i písmo na stránkách knihy. Když kniha doplula k jezu na kraji města, zbyl z ní už jen hřbet a lepkavá papírová kaše.

Máma Honzíka odvedla domů. Posadili se ke stolu a chvíli jen mlčeli, vstřebávali své zážitky. Pak se máma pousmála. Trochu zmateně řekla: „To je zvláštní, začínám si vzpomínat na věci… který jsem úplně zapomněla, je to možný?“
Honzík přikývl. Zavřel oči, zmožený přestálým dobrodružstvím a náhlou úlevou.

A v pátek, poslední den tohoto zvláštního týdne, stál Honzík zase v dětském oddělní městské knihovny, v Naučné. Nic si nepůjčoval, chtěl se sem jen podívat a možná… možná zkoumat a objevovat… nacházet…
Otočil se a odcházel. Když se za ním ozvalo známé vrznutí, jen se ušklíbl.
Rozhodl se, že si vystačí s divy svého vlastního světa.