Certhynie - devatenáctá kapitola
Starosti panovníka
„To není pravda,“ chrčel Antrof, „to nemůže… já… já to nedovolím!!!“
Dvorní zpravodaj se krčil před trůnem a snažil se splynout s kobercem. Měl proč se bát. Antrof se právě dověděl, že jeden z jeho vojenských oddílů byl napaden a zcela zlikvidován povstalci, právě když vybíral daně v zapadlé díře jménem Glasona, ležící kdesi v oblasti Zelené pánve.
Ta zpráva sama o sobě tak zle nezněla. Šlo o událost to mrzutou a snad naznačující, že se Viviana odhodlala vyjít z úkrytu a znovu začít zoufalý boj několika desítek lidí proti tisícovkám vojáků, ale z vyprávění jednoho přímého účastníka střetu se do paláce donesla zvěst, že celé tři vesnice - Haisona, Glasona a Enerta - se staly sídlištěm a útočištěm povstalců a z jejich obyvatel se tím pádem stali nepřátelé královi.
Samozřejmě, že zelenému garvotovi, který seděl v královském rouše na trůně, neudělaly tyto zprávy dvakrát dobře. Ačkoli křičel z plných plic, že to není pravda, věci se skutečně tak udály. Antrof mohl jen soptit a zuřit. Uvědomoval si dobře svou momentální bezmoc a tím byl vzteklejší. Jen jen začít chrlit lávu. Nebylo divu, že se dvorní zpravodaj obával o svůj život. Vždyť za špatné zprávy bývají často trestáni ti, kdo je přinesli, protože na ty, kdo je způsobili, je nemožno dosáhnout.
„Jak si dovoluješ něco takového mi říkat,“ ječel Antrof a zpravodaj pochopil, že došlo na něj. Přikrčil se ještě víc a znovu se pokusil zavrtat do koberce.
„Já už nechci… nemůžu,“ králův hlas vyskakoval do velice vysokých poloh, „tohle dál nesnesu. Moje hlava… pryč. Pryč s tebou…“
Zpravodaj pochopil, že bude pouze vyhozen a sám odkvačil ke dveřím. Antrof slezl z trůnu. Obě dlaně si tiskl ke spánkům a mhouřil oči jako oslepován příliš silným světlem.
„Musíme se rychle rozhodnout, co dělat,“ obrátil se ke svým rádcům, jakmile v sále osaměli. Když neměl na koho řvát, zmenšil se a zkrotl.
„To je velice, velice jednoduché,“ řekl Cipfó. „To povstání musíme utopit v krvi, smím-li to tak vyjádřit, jinak se toho nezbavíme. Je to zhoubná nemoc. Nestačí odstranit následky, je třeba podkosit všechno, utnout to u kořene, jestli mi rozumíte. Máme početní převahu a lepší výzbroj, ale jen zatím. Musíme jednat rychle a tvrdě!!!“
Antrof se tváří v tvář chladnému mluvčímu zmohl jen na neurčité zahuhlání.
„Dobrá,“ řekl Cipfó a kývl na Portona.
Porton popadl bronzový zvonec, zabořený v plyšovém polštáři na zlatem vykládané stoličce a zazvonil. Vkročil gaverla v rudé uniformě a v pozoru čekal rozkazy.
Antrof se nadechl, otevřel ústa, ale jen zalapal po dechu jako ryba na souši. Pochopil, že z téhle záležitosti ho rádci tiše, a nenápadně vyšoupli.
„Král si přeje vidět svých pět nejvyšších velitelů!“ zazněl sálem ostrý Cipfóúv hlas, „rychle pro ně pošli, a ať si pospíší.“
„Ano, ale…“ zakoktal gaverla a jezdil rozpačitě očima z jednoho rádce na druhého, čekaje nápovědu.
„Tak co je!“ vyjel na něj Cipfó místo nápovědy.
„Ale v Nomituru se teď zdržují pouze dva nejvyšší velitelé Jeho Veličenstva, miriten Dipor a miriten larden Infaustus.“ Gaverla si ulehčeně oddechl. Oddechnutí však nebylo vůbec na místě, protože Cipfó se nehodlal spokojit s tak stručnou odpovědí.
„Co dělají ti ostatní?!“ zavrčel
„Ehm…Miriten larden Gavia odjel na svůj statek poblíž Moučné hory. Miriten Zistovec je na kontrole pohraniční pevnosti u hranic s Valahem a Miriten larden Fuligula bojuje u Strunkova s hordami divokých Santergejců.“
„Dobrá,“ zavrčel Cipfó nepřívětivým tónem. „Běž sehnat ty dva a pro ostatní okamžitě pošli.“
Miriten Dipor, mladý, vysoký zelený garvot s nápadně poctivým obličejem, seděl na křesle blízko krbu ve svém kamenném domě, a okouzlen příjemnou atmosférou letního podvečera, popíjel tmavomodré víno, vyráběné z lesních plodů Vellurnskými glikony. Listoval si v tlusté knize Paměti Fijekovy. Hlavou mu proplouvaly hluboké a složité myšlenky a téměř leknutím poskočil, když někdo zaklepal na dveře jeho pokoje.
Příjemná chvíle byla pryč a s ní i Diporova dobrá nálada. Mladý miriten musil vynaložit všechny své duševní síly, aby s vetřelcem nevyrazil dveře, tím spíš, když zjistil, že je to gaverla v rudé uniformě.
„Pro dnešek je se čtením konec,“ pomyslel si lítostivě, „nejspíš budu muset do paláce a tam poslouchat ty plky králových rádců!“
Dipor byl dobrý stratég, ale služba u krále mu začínala hýbat žlučí. Z jeho pohledu to vypadalo asi takto: Antrof si ho zavolá, nejlépe o půlnoci, aby mu poradil s nějakým naprosto nezajímavým problémem, jako je třeba boj se Santargejci. A když on, Dipor, navrhne nejlepší možné řešení, udělá Antrof se svými rádci z jeho plánu tu největší pitominu pod sluncem i všemi čtyřmi měsíci.
S takovými myšlenkami se Dipor vydal s gaverlou do letní noci venku. K jeho znechucení cesta nevedla přímo do paláce, ale vymetala ještě několik krčem, ve kterých by se mohl bavit larden Infaustus.
Našli ho v té nejzaplivanější, kam se většina lidí bála vkročit, v krčmě na náměstí, honosící se jménem „U chcíplé kočky“.
Miriten Infaustus byl v dobré náladě a právě se sázel s přítomnými, že vypije dvoulitrový korbel neidentifikovatelné kapaliny na jeden zátah. Jedině okolnost, že musel neprodleně do paláce, ho zachránila před utopením se v lihovině, protože Infaustus nedokázal prohrát sázku.
Infaustus byl malý, kulatý mužíček s obrovitým červeným nosem a zarudlýma očkama – snad nikdo nevypadal tak opilecky, jako on. Kdo ho znal, tvrdil, že když je Infaustus střízlivý, musí být nemocný, nebo mrtvý. Občas se mu skrz alkoholický opar podařilo pronést několik překvapivě bystrých a rozumných slov, ale to bylo asi tak všechno.
Když ho gaverla s Diporem dovlekli do palce, museli na něj chrstnout několik kbelíků studené vody, aby se vzpamatoval a přestal vykřikovat, že Antrof je starý vůl a oni jsou telecí mozky, když měli to srdce ho odtrhnout od přátel v krčmě. Nakonec i jeho zakalenému mozku částečně došlo, kde je, a co se od něj očekává a zmlkl. Dipor si oddechl.
„Kdo tohle hovado jmenoval lardenem, musel být opilý, nebo úplný blázen,“ pomyslel si.
Uklidnilo ho, že se Infaustus chová slušně a je mírný jako ovečka, ale bylo to uklidnění předčasné, protože hned jak se debata v trůním sále rozproudila a každý nadnesl, co si myslí, se Infaustus chytl řeči a už se jí nepustil. Šly od něj přímo plameny, když vykřikoval: „Obklíčit, vyhladovět, a pokud se nevzdají, zničit!“
Dipor se ušklíbl. Za celou tu dobu, co byl nucen s Infaustem pracovat, od něj neslyšel jiný plán, než „obklíčit, vyhladovět, zničit!“. Rádci však té řeči se zalíbením přikyvovali, Antrof také.
Infaustus naklonil hlavu k jednomu rameni, přimhouřil oko, stoupl si, aby na něj bylo lépe vidět a mírně se kývaje dopředu a dozadu, mluvil dál: „I když lepší by bylo to místo rovnou vypálit a vyhladit, aby nepřežil nikdo, kdo by o tom mohl vyprávět a kdo by se mohl dál škodit našemu království a tak…“
„Ehm…“ odkašlal si Cipfó a mnul si přemýšlivě bradu. „Možná by bylo šťastnějším řešením co nejvíc té chamradi pochytat a pozavírat. Kdybychom je pozabíjeli, začali by za chvíli platit za hrdiny, jestli mi rozumíte. Navíc, v železných dolech a v kamenolomech ve Freklanu je třeba pracovních sil… A lidu je třeba ukázat laskavější tvář naší vlády, tvář, co umí odpouštět, jestli mi rozumíte. Proto navrhuji nechat tvrdý zákrok až jako poslední možnost, když se…řekněme do dvou měsíců nevzdají.“
„Ano, jasně,“ přikyvoval horlivě Infaustus, „Právě jsem chtěl něco takovýho říct, jenže mě by to, s prominutí, nelezlo tak dobře z huby, jako vám. Ano, přesně to uděláme!!!“
„Mizera mizernej!“ pomyslil si Dipor a zaťal pěsti, až se mu nehty obtiskly do dlaní. „Podlejzá, aby se jim vetřel do přízně, o to mu jde, ne o dobro země!“
A tehdy ho poprvé napadla kacířská myšlenka, zda rádcům o dobro země jde.
Antrof vstal a nejistým, rozkolísaným hlasem prohlásil: „Tímto považuji dnešní jednání za ukončené. Vy dva seberte všechno vojsko, které dokážete sebrat, svolejte i vojáky z odlehlejších posádek a dál ať všechno probíhá podle plánu. Já už o té věci nechci slyšet.“
„Výborně,“ zvolal Porton a Cipfó dokonce zatleskal, s ironickým úsměškem ve tváři.
Antrof si přitiskl dlaně na oči. Uviděl Vivianu jako malou holčičku, rozesmátou družku svých dětských her a Vivianu stojící před ním s očima plnýma hněvu a trpkosti. Ani jednomu z obrazů nechtěl ublížit.
Otočil se a se shrbenými rameny se odploužil do své noční komnaty.
Dipor a Infaustus vyšli z paláce společně. Infaustus měl znamenitou náladu a šel rázným krokem. Dipor se za ním vlekl, sotva zvedaje nohy. Infaustus, veden neomylným pudem, se po chvíli vymotal ze spleti uliček a zamířil přes náměstí rovnou ke krčmě „U chcíplé kočky“, bezpochyby pokračovat v zábavě tak hrubě a surově přetržené.
Dipor nevěděl proč, ale šel pořád za ním, a udiveně zvedl obočí, když zjistil, kam Infaustus míří.
„Ty jdeš zase chlastat?“ chytil Infausta za rukáv a vyčítavě se na něj zahleděl.
„A proč bych nešel?“ zarazil se Infaustus, ale pak se přihlouple usmál, vytrhl se Diporovi a křikl: „Hele hleď si svýho, ty neschopnej trdloni, a táhni domů chrápat, když ti život nevoní!!!“
Odpotácel se kousek dál a Dipor s úžasem naslouchal jeho písni: „Čuchar je, kdo nechce pít, neumí jak člověk žít, škyt, proto do hospody spěchej a svejch starostí hned nechej, hej!!!“
Slova byla čím dál tím nezřetelnější, jak se Infaustus vzdaloval, pak se ozval veselý pokřik, když otevřel dveře krčmy. Ven se vyvalil oblak hustého vzduchu a Dipor na tichém náměstí osaměl.
„Jednou tě zabiju!“ zavrčel na Infaustovu adresu a garvotské rysy jeho tváře na chvíli ztratily svou zvláštní ušlechtilost.
Ještě chvíli zíral na zavřené dveře krčmy, pak se otočil a vydal se k domovu, aby si nachystal všechno na zítřejší rušný den.
Gaverla Vlm, který celou dobu naslouchal u dveří trůnního sálu, si také sbalil svých pět švestek, osedlal si mezka a zahalen nočním závojem odjel z města směrem k Zelené pánvi. V bráně ho, jako Antrofova osobního strážce, pustili bez problémů.
Haisona, Glasona a Enerta, Tři Krásné Sestry, jak byly vesničky nazývány svými obyvateli, ležely v klíně své matky, doliny Zelená pánev mezi Chladnými lesy a Plchými vrchy. Zelená pánev se vskutku dala nazvat matkou, a to matkou nadobyčej požehnanou a plodnou. Úrodná hnědočerná zem zde dovolovala hospodářům vypěstovat téměř cokoli a to převážně plodiny bohaté velikostí, počtem i kvalitou.
Pověst z velmi starých časů dokonce tvrdí, že první osadníci v Zelené pánvi nemuseli stavět domy, stačilo prý zakopat vhodný stavební materiál, dobře pohnojit, zalévat a za několik dní stál na místě dům, lepší, než jaký kdy dokázali postavit lidé.
Snad pověst nelhala, kdo ví, ale jisté je, že dnešní obyvatelé Tří Krásných Sester raději než na plodnost země spoléhali na práci svých rukou a nutno říci, že to byly ruce šikovné.
Velká stodola, vystavěná z tlustých kmenů a mohutných černoborových trámů toho byla viditelným důkazem. Snad proto ji Viviana zvolila za hlavní stan vedení povstalců a za jejich obydlí zároveň.
Viviana, i ostatní z vedoucí skupiny byli s dosavadním průběhem věcí spokojení. Dosáhli prvního, sice dílčího, ale přece jen vítězství. Zatím to vypadalo, že většina vesničanů princeznu přímo zbožňuje a snad v tom ani nebylo moc podlézavosti, protože Antrof po nich požadoval stále větší daně a odváděl muže na vojnu násilím a princeznino případné vítězství pro ně znamenalo konec, nebo alespoň zmírnění těchto útrap.
Andrej s Danerem se záhy spřátelili s Tříkrásnosesterskými kluky; stačila jedna pořádná rvačka, v níž dokázali, že nejsou žádné padavky a pak už byli přijati s úctou a přátelsky.
Dnes, za tmavého, na letní čas nezvykle chladného večera, byl ve stodole rozdělán poradní oheň a kouř stoupal improvizovaným komínem ke hvězdám, jako němé poselství, jemuž rozumějí jen hvězdy samy. U ohně seděli Andrej s Danerem, Rina, Viviana, Voir, Dero, Saršana, Mandla a ještě dva vesničtí muži, zvolení Tříkrásnosesterčany za vůdce, Lonel a jeho syn Folvin.
Bylo třeba poradit se, kam se potáhne dál a které významné místo je teď, když je povstalců skoro třikrát víc, možno dobýt, a na které si budou ještě muset chvíli počkat. A jak to bude se zásobováním a podobnými zajímavostmi, do jak velkých skupin je možno se rozdělit, aby ta vesnická posila nevyšla naprázdno a tak dále a tak dále.
Debata uvázla na mělčině, účastníci byli unavení a ospalí. I Andrej nakonec vzdal svou marnou snahu zůstat vzhůru a vnímat hovor a ve chvíli, kdy Folvin zdlouhavě a zajíkavě rozebíral něco kolem vozů a potahů, se tiše odsunul od ohně a zachumlal se do své deky. Usnul hned, jak položil hlavu do voňavého sena, vnášejícího mu do snů tuchu rozlehlých kvetoucích luk.
Probudil ho neurčitý zvuk z venku, o němž se chvíli nemohl rozhodnout, zda ještě nepatří do říše snů. Ve stodole bylo namodralé šero a chladno, dvě znamení, že je velmi brzké ráno.
Posadil se, na těle mu naskočila husí kůže. Zvenčí se znovu ozval šoupavý zvuk a křik, zatím nesrozumitelný. Viviana byla také vzhůru a zívala.
„Co se děje?“zeptal se Andrej.
„Mně se neptej, já jsem se teď vzbudila,“ řekla princezna, „ale neboj se, hned to půjdu zjistit.“
Už vstávala, chystala se vykročit, ale rámus a šoupání nohou se přiblížilo natolik, že bylo možno rozeznat slova, rozhořčená a křičená slova: „Nechte mě, u všech čucharů, vy zabedněný palice, pusťte!!!“
Neznámý měl hluboký, rozčilením přeskakující hlas.
„Pusťte mě, ten kluk vám dosvědčí, kdo jsem, že nejsem žádný špeh, jen mě k němu pusťte, vy slabomyslní natvrdlí vylízanci!!!“
Viviana zvedla udiveně obočí a Andrej zdusil v dlaních smích. Poznával ten hlas, ačkoli ho slyšel jen krátce, a věděl, komu patří, ale zatím do toho nechtěl zasahovat. Vypadalo to, že z té věci ještě může vzejít zábava (pro Andreje samozřejmě, jestli pro křičícího, to je sporné).
Vrata stodoly se zachvěla a zaúpěla pod náporem několika těl a dovnitř vpadlo pár vesničanů, vlekoucích vysokého gaverlu v temně rudé uniformě osobní stráže krále Antrofa. Jeden z vesničanů, udýchaný a rudý námahou se vrhl na kolena před Vivianu.
„Princezno, chytili jsme vyzvědače!!!“ sípěl.
„Vstaň,“ řekla Viviana. „Já nejsem Antrof, přede mnou se nemusíš plazit.“
„Kdo to je,“ ukázala na gaverlu, který vypadal jako kapr ověšený pijavkami. Andrej si uvědomil, že jestli nezakročí, kouká z toho pro Vlma pěkná nepříjemnost a tak se vynořil ze tmy za Vivianou.
„To je Vlm, pusťte ho!“ řekl důrazně.
Muži byli tím náhlým povelem tak zmateni, že gaverlu opravdu pustili. Ten se na ně znechuceně ohlédl a začal si oprašovat šaty.
„Ty se znáš s Andrejem? Odkud?“zeptala se Viviana.
Ve stodole už nikdo nespal, všichni se zájmem sledovali, co se bude dít dál. Gaverla si dával s odpovědí načas.
„Ano,“ řekl váhavě a nadurděně, když usoudil, že je obecenstvo dost napjaté, „nebýt mě, tak jste tu ten svůj zázrak vůbec neměli!“
„Pomohl mě a Andrejovi utéct z paláce,“ uváděla Rina Vlmovy informace na pravou míru.
„Přišel jsem vás varovat,“ řekl Vlm, „celou noc jsem na cestě, ani jsem se nestačil převléci a když konečně celý unavený přijedu, vrhne se na mne tahle banda tupců a jednají se mnou jako se špehem.“
„Nemohli jsem vědět, že špeh nejsi!“ hájil vesničany jeden z nich.
„Dělali jste, to co jste dělat měli a nikdo vám to nevyčítá,“ zastal se jich Voir a obrátil se k Vlmovi: „Ty jsi přijel v noci, tajně, a navíc v téhle uniformě. Cos čekal? Že nebudeme mít postavené hlídky? Nejsme tak neopatrní, jak si myslíš!“
„Tak dost,“ zasáhla Viviana. „Všechno se vysvětlilo. Raději bys nám měl povědět, před čím nás chceš varovat.“
|