Certhynie - dvacátá kapitola

Tři krásné sestry pláčí

Později Viviana litovala, že s Vlmem nejednala za zavřenými dveřmi. Zpráva, kterou přinesl, měla být řečena jen vedoucí skupině a ne prakticky všem, protože panika jí vyvolaná se po Třech Krásných Sestrách roznesla jako oheň. Než princezna stačila zasáhnout a lidi uklidnit, odešlo několik rodin a skoro všichni posílali své ženy, děti, prarodiče a rodiče do bezpečí k příbuzným.
S druhým bodem princezna souhlasila. Kdyby její přátelé mohli, také by tak své blízké ochránili. Ale docela jí vadilo, že odcházeli zdraví muži, síly potřebné ke zdolání protivníka. Ještě že byli alespoň někteří ochotni čekat, jak se rozhodne vedoucí skupina.
„Jestli se mi to vymkne z rukou,“ myslela si princezna, „budu moci začít znovu se vším. Protože někteří z těchto vesničanů jsou ochotni nás všechny vydat Antrofovi, když si tak zachrání vlastní kůži.“
Vztekle mrskla kamen do rybníčku porostlého žabincem. Na hrázi měla smluvenou schůzku s ostatními z vedoucí skupiny. Šlo o jedno z nejklidnějších míst všech tří vesnic, ostrůvek ticha a pohody uprostřed hustého ovzduší plného obav z věcí příštích.
Ohlédla se, v suché, sluncem sežehlé trávě zaslechla kroky. Mířil sem Voir s pohřebním výrazem ve tváři a v nepatrném odstupu od něj Dero a Saršana. Porada mohla začít.

Při obědě vládlo napjaté ticho. Mandle všechno padalo z rukou a málem se opařila horkou polévkou. Volná místa u stolu působila dojmem, že zůstanou volná navždy.
Nikdo toho moc nesnědl. Rina se rýpala v jídle tak dlouho, dokud se nestalo nepoživatelným a Andrej s Danerem se zvedli od poloprázdných talířů a odkráčeli ven, beze slova na vysvětlenou, jen na půl úst prohodili ke zkoprnělé Rině, že „holky neberou“.
Mandla těžce usedla na volnou židli.
„Mám strach holčičko,“ řekla Rině. „Mám strach, že to tentokrát nedopadne dobře.“
Ale nikdo už jí neslyšel a slyšet nemohl. Rina odešla hledat kluky a kluci?
Mlčenlivé rákosí na břehu bahnitého rybníčka skrývalo Andreje s Danerem tak dokonale, jako by byli neviditelní. Neslyšitelnost jim zaručit nemohlo a tak bylo už ze vzdálenosti několika metrů slyšet jejich vzrušený rozhovor. Hlavní slovo měl Andrej.
„Ty to nechápeš! Prostě to jinak nejde, sakra, minule jsi to byl ty, kdo poslouchal za dveřma. A tohle je skoro to samý. Musíme si poslechnout, jakej plán vymejšlí a nedat se zaskočit!“
„Ale oni nám poví, jak se rozhodli,“ bránil se Daner.
„Jo, to určitě, ale až bude pozdě na tom něco měnit. A navíc nám neřeknou všechno. Tak jdeš se mnou?“
Daner se zatvářil nešťastně. Andrej se zašklebil a vydal se po čtyřech bahnem blíž ke hrázi a Danerovi nezbylo, než ho urychleně následovat, nechtěl-li vypadat jako zbabělec a zrádce, co nechá kamaráda v bryndě.
Za chvíli byli přímo za Vivianinými zády. Mluvila princezna a to rychle a rozhněvaně: „Ne Voire, já myslím, že je dobře, že ti lidé odešli. Kdyby zůstali, stejně by nám nebyli nic platní, báli se a v rozhodující chvíli by mohli zradit ze strachu. Pořád je lepší mít kolem sebe pár lidí, na které se můžeš spolehnout, než tisícihlavou armádu, která se ti rozuteče, když na ní bafneš zpoza rohu. Takovou armádu má Antrof a doufám, že na to doplatí. A ještě k tomu tvému návrhu, Saršo, neblázni, prosím tě, nemůžeme se prostě sebrat a vrátit se do osady. Nechápeš, že Antrof by si pak vylil zlost na těhle vesničanech? Už jsme je do toho zatáhli a oni jsou na tom stejně jako my. Také nemají kam odejít. Já jen doufám, že ti, kteří odjeli, se dostanou do bezpečí, protože všem z těhle vsí už byl přiřčen titul povstalců a jako s takovými s nimi bude zacházeno. Vždyť víte, jak to chodí, nemůžeš přeplavat řeku, aniž by ses namočil. My nesmíme dát najevo, že víme co má Antrof v plánu a pak jeho vojáky překvapit!!!“
Voir si odkašlal a přerušil ji: „Jestli do toho můžu ještě trochu mluvit, chtěl bych upozornit, že to asi nepůjde. Slyšela jste, že nás chtějí obklíčit a čekat, dokud se nevzdáme. A oni si mohou dovolit čekat dlouho. My takovou výhodu mít nebudeme. Jestli se jim povede nás obklíčit, pak se jim nejspíš povede i to ostatní. Nemáme neomezenou zásobu potravin, zahrádky kolem domů nás všechny neuživí. Nemluvě o tom, že obklíčeného člověka napadají všelijaké myšlenky… Mluvila jste o překvapení, ale uvědomte si, že ať budou překvapení a zpanikaření sebevíc, pořád budou mít početní převahu. Využijí toho.“
„Pak se budem bránit!“ vyhrkl Dero. Voir smutně zavrtěl hlavou a ještě smutněji se usmál: „Do poslední kapky krve, viď?! Myslete na to, že jsou tu s námi děti. I ty, Dero, a Saršana jste ještě napůl dětmi. A nemáme, kam bychom ty nejmenší poslali, aby byly v bezpečí.“
„Ale ano,“ řekla Saršana. „Poslechněte, co kdybychom spojili obě možnosti, které máme, jako jsme to udělali ve staré osadě.“
„Saršo, to je ono, ty myslíš…“ Viviana už nevydržela sedět, vstala a neklidně přecházela po hrázi. Andrej s Danerem pod hrází málem splynuli s bahnem, jak se do něj tiskli.
„No ano, děti a ženy pošleme s Mandlou do Chladných lesů. Kdybychom se tam ukryli všichni… A navíc, naším cílem není někde se schovávat. Takhle si vojáci ani nevšimnou, že jsme se rozdělili. Dále se od nás oddělí asi padesát mužů a ti odejdou po Voirovým vedením do Plchých vrchů. Až dojde k boji, budeme moci zaútočit z více stran a oni to nebudou čekat. Navíc se budete moci snažit sehnat posily. Dále vyšleme posly do Valahu, Amary a Fulicie. Můj otec tam míval přátele… Totiž, moc dobří přátelé to asi nebudou, když se od něj odvrátili, ale žádná zem si nechce začít válku s Freklanem. Možná se teď rozhodnou vyslat mi na pomoc alespoň několik mužů. A my tu zůstaneme a uděláme všechno proto, abychom se odtud dostali se ctí a slávou.“

Andrej s Danerem se jako dva hadi plížili od hráze. Nad rybníkem se vznesla seltana, černý pták podobný kachně a zakdákala hlubokým, chraptivým hlasem.
„To je špatné znamení,“ pomyslela si Rina, sedící na kameni před stodolou a bedlivě zkoumající okolí. „Kdy se asi vrátí kluci… Už jsou pryč pěknou dobu. A hele, támhle jde Voir s Vivianou. Nejspíš už se poradili. To by mě zajímalo, co vymysleli. Škoda, že nemůžu být s nima na poradách, na těch tajných. Mandla může, ale stejně tam nejde. To já bych šla vždycky...“
Rině v tu chvíli cosi vlétlo do nosu a rozkýchala se tak silně, že to s ní hodilo nazad. Když si protřela uslzené oči, stál před ní Andrej a trpělivě čekal, až se vzpamatuje. Pak jí bezeslova vzal za ruku a vedl jí ke kůlničce za jednou z chalup. Uvnitř byla téměř tma, vzduch páchl zatuchlinou a při každém kroku se zvedala oblaka prachu, hustého a štiplavého.
„Vy jste ale zmazaní!“ řekla Rina pohoršeně, když se trochu rozkoukala a uviděla Danera, sklesla sedícího na polorozpadlé bedýnce.
„Na to nekoukej,“ zabručel Andrej a kavalírským gestem jí nabídl místo na hromadě plesnivých pytlů.
Rina maličko ohrnula nos, ale nemohla odmítnout. Už proto ne, že jediným dalším místem k sezení byla kopa ohnilých marit. Když dosedla, vyběhl zpod hromady pytlů s pištěním poděšený letnivec.
„Takže,“ začal Andrej nejistě, pociťuje až bolestně strnulou nehybnost dvou obličejů na něj hledících. „Sakra nečumte na mě tak! Vy mě nechápete? Musíme něco udělat, protože jinak se tu Viviana s ostatníma klidně nechá zabít!“ Andrej vztekle dupl. „Tak nekoukejte jak dvě sfingy a něco do prčic řekněte!“
„Já zůstanu s tátou,“ zamumlal Daner. „Teda, ne tady, ale jestli táta pojede do Plchých vrchů, tak pojedu s ním!“
„Ale já ani nevím, o co jde!?“ ozvala se nesměle Rina.
Andrej se k ní otočil. Byl vzteky bez sebe - nevěděl, co má dělat, nejraději by se vrátil domů a nechat ty tupce tady, ať si to vyřídí mezi sebou, když nechtějí poslechnout jeho rady, ale jakmile se zadíval do vílina obličeje, uklidnil se. Poznal v ní někoho, kdo potřebuje pevnou oporu, a tou oporou musí být právě on, Andrej.
„Podívej,“ řekl trpělivě. „Viviana s Voirem a Saršanou rozhodli, že my půjdeme s Mandlou do osady a oni tu zůstanou a nechají se zmasakrovat. Ale já chci udělat něco jinýho, protože dospělý se mají poslouchat, jen dokud se nezblázní. Ty půjdeš s Mandlou do osady a nebudeš se ničeho bát, protože budeš vědět, že my dva, já a Daner, to všechno zařídíme, rozumíš?“
Položil víle ruce na ramena a podíval se jí do očí. Věděl, že Rina něco takového potřebuje, aby se uklidnila.
„Kdyby se tě někdo ptal, kde jsme, tak řekneš, že nevíš. Slibuješ? A ještě mi slib, že se nebudeš bát, protože já sraby nesnáším!“
Rina, fascinována jeho pohledem jako myš pohledem hada, přikývla. Andrej si oddechl.
„A kdy odejdete?“ zeptala se.
„Asi dneska v noci. Zítra ráno už vás odvleče Mandla do osady. Teď běž za ní a pomoz jí s večeří. A o tom, co jsem říkal, nikomu ani muk!“
Rina neochotně vstala a Andrej ji jemně, ale důrazně vystrčil ze dveří.
„Andreji, ty opravdu víš, co uděláš?“
Danerův výraz byl výrazem nepjatého očekávání a současně smutného skepticismu.
„A ty to o sobě víš?“
„Já tu zůstanu a pomůžu tátovi, myslím že-“
„Ale starou belu mu pomůžeš, i kdyby ses rozdvojil, nebudeš tu nic platnej. Musely by tu být stovky takovejch Danerů, aby to Vivianě pomohlo. Mám lepší nápad. Půjdeme do Nomituru, pronikneme do Antrofova paláce - počkej, nepřerušuj mě, ještě jsem to nedořekl - já znám chodbu, kudy se tam leze a nikdo o ní neví, no, a jeden z nás se dostane k Antrofovi a nasadí mu nůž na krk a ten druhej půjde a osvobodí Vivianina tátu, a tak získáme dalšího spojence, a pak už stačí jen Antrofa donutit, aby odvolal svoje vojsko a Viviana s ostatními přijde do Nomituru a bude!!! No, není to skvělej plán?“
Andrej byl přesvědčen, že vymyslel něco báječného a o to víc byl zklamán, když zjistil, že Daner je opačného názoru.
„Andreji, ty jsi blázen! Jinak se to říct nedá!“ vykřikl. „Dejme tomu, že do Nomituru opravdu dorazíme, do paláce se také dostaneme, ale už tyhle dvě věci se mi zdají dost nepravděpodobné. Já vím, že tobě ne, vždyť ty ses dokázal dostat z Nomituru za plné vojenské pohotovosti… Ale to bylo jen štěstí, Andrý, podruhé ho už mít nemusíš! A i kdyby, co dál? Víš, jak jsou Antrofovi síně hlídány? Kdybychom se jen přiblížili, spustí se poplach a je s námi konec. Navíc, ty počítáš s tím, že Antrof bude v místnosti sám. Jenže on tam určitě bude mít hordu stráží a ještě k tomu své rádce, takže kdyby se ti nějakým zázrakem podařilo nasadit mu nůž na krk, využijí toho a vrhnou se na tebe, a ty se budeš muset vzdát, nebo Antrofa zabít. A to vyjde nastejno, protože pokud ho zabiješ, sejmou tě a na jeho místo nastoupí jeden z rádců. A král Chrysaétos? Už kdyby ses pokusil k němu dostat, tak ho zabijou, řekl bych. Nemůžou si dovolit, aby se dostal ven živý. Tohle všechno nevím jistě, ale vím, že tak bych to zařídil, kdybych byl Antrof a řekl bych, že jeho rádci nejsou o nic hloupější než já. Andreji, tohle se nemůže povést.“
„A co chceš dělat ty? Tohle je aspoň ňáká snaha, ale ty si prostě dřepneš, a počkáš, co se bude dít, ty srabe!!!“ Andrejovi se začaly hroutit plány. To co ještě před chvilkou vypadalo jako nejsnadnější a nejsamozřejmější věc pod sluncem se změnilo v mlhavou vidinu. A Andrej měl pocit, že za to může Daner. Ano, Daner, kdo jiný, vždyť on se začal do všeho vrtat a nakonec mu celý ten hrad z písku docela shodil.
„Abys věděl, tak já jdu, ty zbabělče zrádcovská! A teď hned!!!“ vykřikl a vyrazil ke dveřím.
Daner, nevšímaje si nadávek, se snažil Andreje zadržet. Ten se začal prát a skončili oba na zem, v závějích prachu, který se zvedal v hustých chuchvalcích a nutkal ke kašli.
Andrej mlátil rukama na všechny strany, oslepený vztekem a prachem, kopal a rval se, až zjistil, že se pere sám. Daner se nebránil, ležel stočený do klubíčka a kryl si dlaněmi obličej.
„Dany co je?“ zeptal se Andrej.
Rázem byly zapomenuty spory a nesnáze, za které měl Daner moci. Chlapec dušeně vzlykl a pak vstal, rozmazávaje si po tváři slzy smíšené s prachem.
„Andreji?“ řekl tiše a hlas se mu ještě, téměř neznatelně, chvěl. „Já asi…asi máš pravdu…je lepší pokusit se o záchranu, i když se to zdá nemožné…chápeš co myslím?“
„Ty palice dubová,“ vyhrkl Andrej, „vždyť se ti to tu už pěknou chvíli pokouším vysvětlit.“
„Jo, jenže tobě to všechno připadá hrozně snadné… Nestačí jen zabít Antrofa. Kdyby se ti to podařilo, nastoupí na jeho místo jiný garvot. Jsou podporovaní z Freklanu a muselo by se jim to tu zhroutit všechno, aby je Freklan nechal na holičkách. Jediné štěstí je, že mají mezi námi a Freklanem Valah. Ve Valahu je nemají rádi a jsou dost silní, aby se jim dokázali bránit. Jinak už by nás garvoti obsadili dávno a neměli bychom šanci. Ale asi je zbytečné dělat tu proslovy, když už bychom se měli připravovat na cestu.“
„Takže se mnou pojedeš?“
„Ano. Jestli to dopadne špatně, tak je jedno kde v tu chvíli budu, a jestli to má dopadnout dobře, tak u toho chci být.“
Andrej blaženě výskl a plácl ho po zádech takovou silou, že by to porazilo slona.
„Neboj, my dva dokážeme úplně všechno, ty vole!!!“ křičel a dokonce se mu podařilo přenést trochu veselosti i na Danera, který se začal usmívat, sbíraje se ze země, kam se složil po Andrejově přátelském poplácání.
Byl to opět ten starý Daner, kterého Andrej potkal poprvé. Mladý, půvabný a silný kluk, nabitý energií kulového blesku a odvahou Ernackého stepního vlka.
„S takovým parťákem se to fakt povede!“ myslil si Andrej, a tentokrát byl přesvědčen, že se nemýlí.

Vlm se ve stodole cítil nesvůj, asi jako by se cítil nesvůj ve svetru, který kouše. Právě se snažil o něčem přesvědčit Vivianu a byl stále přesvědčenější, že princezna je zatraceně paličatá osoba. Vlma z toho chytal psotník.
„Já vám říkám, princezno, že tu nemůžete zůstat. Jen vás všechny povraždí, nebo budete až do konce života lámat kámen ve Freklanu. Když půjdete se mnou, dovedu vás do Ernaku a zajistím vám mezi gaverly spoustu spojenců. Pak budeme moci bojovat…“
„Nedojedeme tam,“ řekla Viviana tiše. „Potřebovali bychom tři týdny, abychom se dostali ke hranicím Ernaku všichni. Jenže Antrof tu své lidi bude mít mnohem dřív. A pak, když zjistí, že ustupujeme, nebude pro ně těžké zjistit kam, a odříznout nám cestu. Okolo hranic Ernaku je mnoho skrytých pevností.. Několik rychlých jezdců je všechny stihne objet dřív, než tam dorazíme.“
„Dobrá, tak já… Já…“ Vlm dostal nápad a až se zakoktal, jak se snažil ho rychle vychrlit. „Já totiž, prostě pojedu do Ernaku sám a přivedu posily!!! Musíte vydržet, nevím, jak dlouho to bude trvat, gaverlové jsou nedůvěřiví! Nevím, jestli se vrátím včas, ale jestli se mi to povede, tak máte… máme vyhráno, protože s posilami z Ernaku nemůžeme prohrát!!!“
Vivianě po tváři přeběhl sotva znatelný úsměv.
„Ano, jeď!“ řekla. „Ale nesmí o tom nikdo vědět. Jen my dva. Nerada bych, aby všichni spoléhali na pomoc z Ernaku, a zapomněli bojovat.“
Vlm si povzdechl. Věděl že ho čeká dlouhá a namáhavá cesta do Ernaku, nerad jezdil na koni, nikdy si s „tím čtyřnohým“ nerozuměl, a přesto byl šťastný, že může pomoci.
V ohradě, kam si šel pro koně, spatřil Danera s Andrejem, jak čistí své koně, pečlivě jim prohlížejí kopyta, kontrolují podkovy a dávají do pořádku postroje.
Chvíli na ně mlčky hleděl, opřen o ohradu, a pak proklouzl mezi horním a dolním břevnem a tiše se zezadu plížil k oběma chlapcům, kteří, jak se zdálo, právě rozebírali jakýsi ohromě důležitý problém.
Vlm nastražil uši a instinktivně přikrčen se plížil blíž. „Hele, fakt by to nestačilo až ráno?“ zaslechl útržek hovoru zanesený k němu větrem.
„Blbče, vždyť by nám to ještě zatrhli.“
„Ale mě se nechce v noci jet kolem Chladnýho lesa…“
„Ty se bojíš, jo?!“
„Ano… totiž, ne, já se nebojím, ale je to tam takový zvláštní, a v noci…“
„O čem to mluví,“ přemýšlel Vlm a v hlavě se mu všechno mátlo. „Vždyť do osady jedou až ráno-„
PRÁSK!!! Vlm zapomněl dávat pozor na cestu, šlápl jednou nohou do dolíku v zemi a natáhl se jak dlouhý tak široký. Chlapci se otočili, a když uviděli gaverlu válejícího se po zemi a plivajícího hlínu a trávu, rozesmáli se. Vlm vstal, oprášil si šaty, a jako by kluky vůbec neviděl, prošel kolem nich do kůlny pro sedlo a uzdečku na svého mezka.
„Kam jedete, Vlme?“ zeptal se Andrej zvědavě.
Gaverla zapínal koni podpínku a nastavoval si dálku třmenových řemenů. Na Andreje se ani nepodíval. Věděl, že se ho jeden z kluků určitě zeptá, chtěl je však napnout ještě víc, aby své odpovědi dodal větší cenu a mohl ji vyměnit za jinou, pro něj stejně cennou, od nich. A tak bezeslova rovnal jídlo do sedlových brašen.
„Řekněte nám to, Vlme…“ poprosil Daner.
Teď přišla Vlmova chvíle.
„A kam jedete vy? V noci myslím! Něco za něco, já vám prozradím svůj cíl a vy mi řeknete, kam míříte.“
Kluci se po sobě podívali. Andrej rázně zavrtěl hlavou a pohrdavě se ušklíbl.
„Tak si to nechte, nám je to fuk!“
Vrátili se ke své práci. Vlm si vztekle odplivl, vyškrabal se do sedla a pobídl koně.
„Hej Andreji, otevři mi ohradu!“ zavolal, ale chlapec na něj jen vyplázl jazyk.
Gaverla byl nucen slézt, otevřít si sám, vyvést koně z ohrady a zase za sebou zavřít. Tak ho to rozladilo, že o koně málem přišel, protože mu škubal v hubě udidlem tak hrubě, že se jinak klidné zvíře rozhodlo odejít bez něj, což kluci se zájmem přihlížející kvitovali veselým smíchem škodolibého mládí.

„Kam mohl jet?!“ vrtěl nad Vlmovým odjezdem hlavou Daner.
Začínalo se smrákat, když byli kluci s přípravou koní hotovi a seděli vedle sebe na horním břevnu ohrady jako houfující se vlaštovky na drátě. Zapadající slunce bylo zabarveno do krvava, mraky nad obzorem hrály všemi odstíny fialové a růžové a vítr je nad sebou nakupil s takovou důvtipností, že kdyby ten obraz někdo obrátil vzhůru nohama, vytvořil by pohled na úžasně krásnou krajinu snů, fialovorůžovou a členitou.
„Hm…“ zabručel Andrej, fascinovaný krásou, kterou vytvořila příroda na tuze prchavou chvíli, tak jako ji odnepaměti tvořila každého slunečného večera. „No, já bych řek, že dostal strach a zdrhnul.“
Na agolovém keři, ostře se rýsujícím proti teď už zažloutle chladnému nebi, se posadil střapatý budar, malý nazlátlý ptáček s hlasem, o kterém by nikdo neřekl, že pochází z tak malého a křehkého hrdélka, otřepal se, napjal krk a zacvrlikal, až tím tónem rozechvěl vše živé v okolí. Zavál silný vítr a pokusil se ptáčka přehlušit, budar si to nedal líbit, a výsledkem byl souboj houževnaté síly malého opeřence s hrubou, nekontrolovanou silou větru. A ač se to zdá neuvěřitelné, budar z toho souboje vyšel jako vítěz, protože vítr se utišil a nakonec docela ustal.
„Myslím, že to není srab,“ řekl pomalu Daner. „Spíš něco vyjednal s tátou nebo s princeznou.“
„To je taky možný. Ale už bysme měli jet, nebo to fakt chceš nechat až na ráno? To bysme měli pěknou honičku, abysme jim stačili zdrhnout.“
„Ne, ráno by to nemuselo vyjít, a to nemůžeme riskovat. Jenže v noci se mi taky moc jet nechce. Mohli bychom lehko zabloudit.“
„Jo, to je fakt. Tak prostě jen dojedem k Chladnýmu lesu, a tam přespíme. Ráno vyrazíme dál.“
„Dobrá…“ Daner první seskočil z ohrady do trávy už vlhké večerní rosou. „Já si jdu nasedlat Plaváčka.“
Andrej nesouhlasně zavrtěl hlavou a seskočil za ním.
„Počkej, ještě ne!“
„Co se ti zase nelíbí?“ vzdychl Daner.
„No, já, totiž my… Prostě měli bysme se nejdřív rozloučit s Rinou.“
„Vždyť ses s ní už loučil. Koukal jsi na ní jako na zázrak.“ Daner chtěl odjet co nejrychleji a Andrejovi průtahy se mu zdály zbytečné. Šli chvíli mlčky, jako by Daner v Andrejovi zaškrtil něco, co se už už dralo na povrch. Pak se Andrej náhle zastavil, a čapl Danera hrubým, nekontrolovaným pohybem za rukáv.
„Jak že jsem se na ní díval, ty vole?!“
„Jako na zázrak a pusť mi rukáv.“
Andrej poslechl, ale zůstal stát na místě a ponuře vrčel: „Máš jediný štěstí, že tě na tu cestu potřebuju živýho. Jinak bys to schytal!“
„Až po tobě,“ odvětil suše Daner. „A když ti na tom tak záleží, tak se jdi rozloučit, ale já už nikam nejdu. Nastrojím ti Karin, tak se rozluč za mě.“
„Fakt nechceš jít se mnou? Vem si, že se s Rinou možná uvidíme naposled a ona jediná bude vědět, co se s náma stalo, jestli se nevrátíme.“
Šli oba.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/