Zlato a Purpur

"

Měsíc dosáhl úplňku. Jeho čistý obličej zářil na Temném nebi a aura světla rozjasňovala oblohu. Svou věčnou dokonalostí ozařoval nejen hvězdy na nebi, paží jasu dosáhl i na koruny stromů, čerstvou jarní trávu, klidně plynoucí řeku…
Jen jedno kazilo jeho krásu; rudý kruh kolem jeho síly. A nejen krev nebeská ničila romantickou idylku. Za řekou a za lesem ležela vesnice. Ano ležela, ještě ráno tam byla, malá ale soběstačná, veselá, poklidná. Teď už po ní nezůstalo mnoho památek. Jen ohořelé trosky dávaly tušit místům, kde stávaly domky a chýše. Lidí tu nežilo nikdy moc. Jejich těla se rychle ztratila. Ta, co nebyla odnesena vrahy, ne o mnoho pomaleji zmizela. Vlci a ostatní šelmy, ani havrani nebo někteří další ptáci, nepohrdli ještě teplým masem a čerstvou krví. A té tu dnes teklo dost. Křik už sice dávno odlehl, bědování utichlo, zoufalství vymizelo, ale pach smrti se tak rychle neztrácí.
Nikdo nevěděl, kdo přijel, aby zničil tolik životů. Nikdo netušil, za jakým účelem bylo TOHLE spácháno. Nikdo nedoufal znát odpověď na otázku: proč mrtvé vzali s sebou? Tedy většinu z nich? A nikdo si jezdce oblečené v purpurové a zlaté nezapamatoval, nikdo je neviděl, ale každý podlehl. Nikdy je žádný nespatřil a kdo ano, už o tom nemohl vyprávět.

Ale výjimka potvrzuje pravidlo a tady začíná náš příběh. Protože dnes byli viděni. A nejen to, zůstali vetknuti pevně do mladé a hrdé mysli. Nejen jejich barvy, počet, jejich nemnohá slova a přehrozné činy, ale hlavně jejich erb. A ten erb dal název nejedné smrti, erb, o kterém se šířili snad příšerné zvěsti, přece jen lži a polopravdy vymyšlené pro strašení dětí, erb, jež nosil jméno zla, erb se znakem černé krve.

Možná, že jediný z lidí, kdo ten erb poznal, jej zničí. Možná jej posílí svou mocí. Kdo ví? Ani bůh. Tahle zlatá a purpurová, potřísněná cizím jasem a nevinností, se vymykala i moci ďábla. Však potácela se na nebezpečné hranici a dnešní noci byla ještě více ohrožena. Stačilo by vynaložit tu správnou sílu na správném místě a od krvavého drancování by byl pokoj. Ale jen On měl tu možnost pomoci světu. Však nemohl. Strach a nenávist mu braly sílu a On netušil, jak se na Něj nebe i země upíná, jak vzývá Jeho moc, prosí Jeho duši, aby se umoudřila a zapomněla na temnotu rostoucí v Jeho podvědomí, tu temnotu proudící ze zloby, která by Jej posunula až na tu nebezpečnou hranici…na hranici Zlata a Purpuru....