Certhynie - dvacátá první kapitola

Mlha a plameny

Rina byla zalezlá na horním patře půdy ve stodole, mrňavým kulatým okýnkem pozorovala cvrčící letní večer venku. Náhle dovnitř vletěl kamen. Víla stěží stačila uhnout. Kamen dopadl na podlahu, kde zůstal ležet jako naléhavý vykřičník za větou dosud nevyslovenou. Rina se vyklonila z okýnka, aby zahlédla zákeřného útočníka. Mezi keři se něco bělalo.
„Rino! Neboj se, to jsem já… my, Andrej a Daner!!!“ ozval se jeden ze dvou zákeřníků tlumeným sykotem.
„Co tu děláte, já jsem myslela, že jste už pryč!“ Rina mimoděk napodobila Andrejův spiklenecký šepot.
„Jdem se s tebou rozloučit. Aby ses nebála a abys věděla, že se určitě vrátíme a všechno bude dobrý!“
„To už jsi mi jednou říkal. Já ti věřím, Andreji.“
„On to ví, že mu věříš,“ vložil se do šeptandy Daner. „Ale chce ti prostě říct, že kdyby…kdyby…“
„Že kdybysme se náhodou nevrátili, tak abys to řekla ostatním…“
„Co se nám jako stalo.“
„To jste se krásně doplnili. Ale raději se vraťte.“
Rina cítila, že už s nimi nemůže dále mluvit, aniž by se rozplakala. Špitla jen cosi jako pozdrav, odplížila se dolů, zakutala se do deky a snažila se zapomenout na celý svět.

Andrej s Danerem se ve večerním temnu prodírali křovím zpět k ohradě.
„To jsme pěkně zvorali,“ ozval se po chvíli Andrej. „Neměli jsme jí nic takovýho říkat.“
„Snad to přežije. Raději dávej pozor na to trní, měli bychom se snažit udržet si oblečení v pořádku, nebo budeme ve městě nápadní.“ Daner sebou vztekle trhl, když se ozval zvuk párané látky a prudce odskočil od straimového keře, plného malých, jako háčky zahnutých trnů. „Jako bych to neříkal!!!“
„Nekřič,“ napomenul ho mírně Andrej, poté co si sám vyprostil ze zajetí trnů nohavici. „A vůbec, je úplně fuk, jestli budeme roztrhaný, nebo třeba nahatý, protože mě poznají stejně.“
„To je taky pravda. Budeme muset vycházet jen v noci a vyhýbat se vojákům.“
Karin s Plaváčkem stáli uprostřed louky. Měsíce odrážely svůj studený svit od kapek rosy ulpělých na stéblech trávy, zdálo se, že oba koně stojí na velikém, vlnícím se zrcadle. Vítr jim pohazoval hřívami, takže vlály; tmavé noční zástavy.
Daner na kraji louky zastavil a okouzleně ten obraz sledoval. Stál strnule, nějaký posvátný strach mu bránil vkročit na tu stříbrnou plochu. Andrej se po něm ohlédl a málem se ho lekl, protože měsíce polily světlem i jeho, takže Daner vypadal jako náměsíčník a nepřítomný pohled jeho zasněných očí tomuto dojmu jen napovídal.
„Jdeme, Dany!“ Andrej do něj šťouchl a Daner se probral.
„Vždyť už jdu. Ale stejně vypadají krásně.“
„Hm, měli bysme už jet.“

Ujeli několik kilometrů a na okraji Chladných lesů se uložili ke spánku..

Andrej otevřel oči a ospale si je promnul. Trhl sebou a promnul si je podruhé, nevěřícně. Mlha kolem něj nezmizela, byla to opravdová mlha, mlha mlhovitá, valící se z Chladných lesů v hustých chuchvalcích, a ne pouhopouhé zalepené oči, co ho tak vyděsilo. Bílá tma kolem byla neproniknutelná. Andrejův obzor dosahoval stěží několika metrů. Deky, pod nimiž kluci spali, během noci navlhly a ztěžkly.
Z mlhy se ozvalo zafrkání, zvuk kopyt dusajících po tvrdé zemi a Karin se vynořila z mlžných závojů, podobna lodi, přídí rozrážející vlny. Jemným čumákem přejela Andrejovi po tváři. To ho probralo docela.
Andrej se otočil a zatřásl s Danerem. Daner něco zabrblal a hodlal pokračovat ve spaní, jenže jak se chtěl zachumlat do houně, přitiskl si ji na tvář mokrou stranou a to by bylo probudilo i mrtvého. S poděšeným výkřikem odhodil deku, kterou jeho fantazie zjitřená sněním proměnila v studeně slizké zvíře, snažící se ho zadávit. Vzápětí, když pochopil, co se děje, se udiveně a trochu zahanbeně zadíval na Andreje, jako by se ho ptal, odkud tu mlhu sakra přitáhl.
„Čumíš jak tele na nový vrata,“ oznámil mu Andrej mrzutě. „Je to v hajzlu, takhle se nikam nedostaneme.“
Daner překotně vstával, ještě se otřásaje po rázném probuzení, a balil si své věci, ačkoli byly nasáklé vodou a pokoušet se uchránit je před vlhkostí bylo stejně nadějné, jako pokoušet se vyprázdnit moře sítem. Chladné lesy plivaly další a další mlhová oblaka.
„Půjdeme dál lesem!“ navrhl Daner, a když zjistil, že se na něj Andrej dívá jako na nebezpečného šílence, začal rychle upřesňovat: „Na široké pláni se ztratíš lépe. V lese se můžem řídit podle stromů a taky podle tohohle.“
Přistoupil k nejbližšímu stromu a strhl z jeho kůry cosi, co Andrejovi připomínalo starý hadr na nádobí, nasáklý šedou špínou.
„Říká se tomu beiglun, a roste to na spoustě stromů.“
„Ale co s tím, vypadá to jako ztuhlej flusanec!“
„Ale fuj. Nech si ty své postřehy, až budeš sám, jo?! Podle toho jde krásně určit směr, protože beiglun roste vždycky na jižní straně stromu. To znamená, že stačí, když se toho budeme držet, a vyjdeme z Lesů rovnou na Pláni tří Kalbonů, chápeš?“
„Jo, něco podobnýho máme doma taky, ale nevypadá to tak hnusně. Jeden by se z toho poblil,“ Andrej měl, přes své mrzuté řeči, co dělat, aby se nerozesmál, jak rychle se chmury rozplynuly. Smích se mu tlačil z hrdla, ale Andrej si pomyslel, že je na válečné výpravě a že kolem už klidně můžou být antrofovci. Je mlha, a tím se všechno komplikuje. Armády klidně mohou procházet několik set metrů od nich a každý hlasitý zvuk by je mohl prozradit.
Karin mu souhlasně zafuněla do ucha, Andrej měl pocit, že mu kobyla čte myšlenky. Hřívu měla posetou drobnými kapičkami vody, takže vypadala jako ozdobená perlovými závoji.
„Ty seš moje princezna!“ poplácal ji.
Lesem museli jít pěšky, koně vedli za otěže. Mezi Chladnolesskými stromy bylo mlhy o něco méně, snad byla nějakou neznámou silou vytlačována ven. I tak vypadaly černé kmeny stromů v bílém oparu strašidelně.
Čím hloub zacházeli, tím níž si mlha sedala k zemi, až jim sahala jen po kolena, hustě se plazila v neprůhledných mracích a znemožňovala jim sledovat cestu pod sebou. Postupovali pomalu, opatrně ohmatávaje terén.
Stromy vyhlížely jako zachmuřené stráže Lesního království, kapradí chtivě vztahovalo kostrovité prsty po putujících a neviděný mech se pod nohama bořil, až měli pocit že šlapou po mokrých polštářích. Čas od času se jim do cesty postavil potok a překročit ho, to byl úkol vyžadující všechen důvtip a obratnost, protože se mohli orientovat jen podle zurčení vody. Padlé stromy se holými větvemi sápaly po nohou, které je míjely, a nejednou oba chlapci zaslechli odporné bublání, o němž Daner prohlašoval, že pochází z bezedných bažin, kterážto informace nebyla moc povzbuzující.
„Dany?“ ozval se Andrej. Už toho měl po únavné, dvouhodinové pouti pralesem doslova plné kecky. „Jseš si jistej, že jdem správně?“
Jeho slova přerval náhlý, a překvapivě silný poryv větru. Oživil mrtvou strnulost lesa, stromy se zachvěly, zakvílely, mlha se zvedla a malinko zřídla. Chlapci se polekaně rozhlíželi, náhle oživlá scenérie vyvolávala děs. Oba pocítili nutkání k bezhlavému úprku, ale všemi silami se ovládli, jen Daner nepatrně zrychlil tempo.
V hloubi Lesů vítr s vítězným zaskučením porazil strom, ten s s vrzavým kvílením padl a za velikého rachotu vzal několik svých slabších druhů s sebou.
Daner se ohlédl a vykročil do prázdna.
Nevykřikl, jen zoufale hmatal po opoře. Něco měkkého mu podjíždělo pod nohama. Křečovitě se držel Plaváčkových otěží, to jeho pád trochu zadrželo, ale pak kůň s vyděšeným zaržáním odskočil, vytrhl mu otěže z ruky. Daner sjížděl hloub a hloub, za nehty se mu drala hlína, teplá, mazlavá. S hrůzou si uvědomil, že klouže do ohnivé studny, dítěte Chladných lesů a současně jejich pasti na vetřelce.
Hrabal nohama a cítil, že přesto stále klesá - sice pomalu, protože stěny propasti nebyly nijak zvlášť strmé, ale jistě, centimetr po centimetru. Když ucítil drobný, pevný výčnělek, rychle se ho chytil. V tu samou chvíli nahmátl nohou viklavý kamen, čnící ze stěny studny. Srdce mu divoce bušilo, horečně přemítal, jak hluboko asi sklouzl. Připadalo mu, jako by se sesouval celou věčnost.
Z propasti sálalo teplo, které mu v mžiku usušilo provlhlé šaty (děkuji, to nemuselo být, pomyslel si ironicky), a také mu dávalo vědět, že jde opravdu o jícen propasti, z níž čas od času vychází oheň a žhavé kamení.
Andrej se také otočil po zvuku padlého stromu. Když se obrátil zpět, viděl jen Danerovu hlavu, jak mizí v mlze a jak se o chvíli později Plaváčkovy otěže napínají až k prasknutí, kůň se vzpíná, bolestně řičí a poplašeně utíká do hloubi lesa. Karin, zvyklá na soudržnost s Plaváčkem, sebou také cukala. Andrej ji přivázal k nejbližšímu stromu a jako ve strašném, absurdním snu se opatrně blížil k místu, kde Daner zmizel.
Z mlhy díky větru zbyly jen ubohé cáry a Andrej mezi nimi ke svému zděšení uviděl propast, z níž vycházelo teplo. Cítil se, jako by ho někdo praštil pořádně těžkou palicí do hlavy, takže není schopen souvislého myšlení ani úplného vnímání. Plácl sebou do vlhkého mechu a vykřikl: „Dany, ozvi se, Danere!!!“
Nedoufal v odpověď a o to víc ho potěšilo, když se ozvala, slabě a přidušeným hlasem.
„Jo… Nevím, jak dlouho se tu ještě udržím, Andrý, je tu strašné horko, a…asi spadnu.“ Daner ze sebe slova namáhavě vyrážel a bylo mu divné, jak jsou tichá, vždyť se snažil křičet. „Myslím… myslím, že to brzy začne, Andrý, slyšíš mě?“
„Jo, ale co má začít?“
„Začne to plivat žhavý kameny a oheň. Už…už teď je to tu…k zalknutí… Já už se opravdu neudržím…“
„Do hajzlu!“ Andrej se také začínal zalykat, ale nebylo to horkem, líně se linoucím z jámy. „Dany, já ti podám ruku, tak se vole drž, hlavně se drž!!!“
Opravdu se natáhl, jak nejvíc mohl, až měl pocit, že z jeho těla zbyl kus žvýkačky a že se každou chvíli přetrhne. Dotknul se Danerových prstů, křečovitě zaťatých do kusu pokrouceného kořene.
„Chyť se mě druhou rukou, dělej vole, já tě vytáhnu, ty vole, Dany, chyť se!!!“
„Nemůžu, chceš abych tě strhl s sebou?“ Daner jen sípal, teplota se stále zvyšovala.
„Do prdele, nepouštěj se, Dany, sakra, to nedělej, Dany!!!“
Andrej cítil, jak se Danerovi prsty uvolňují a ochabují sevření. Natáhl se ještě o kousek, o těch nemožných pár centimetrů, pevně ruku chytl a stiskl. V hlavě mu duněla Danerova slova: „Strhl bych tě s sebou!“
Popotáhl. Danerova váha ho pomalu začala táhnout dolů. Daner se navíc snažil vysmeknout z Andrejova sevření a chytil se, zřejmě z posledních sil, kořene i druhou rukou. Andrej se zapíral nohama, ale cítil, že na vytažení Danera má málo síly. Vtom ho napadla spásná myšlenka.
„Danere, slyšíš mě?“
„Pusť mě!“ vydechl Daner.
„Ani mě nehne! Já tě odtud dostanu, ale slib mi, že se nepustíš toho blbýho kořene!“
„Dokud budu moct, tak se budu držet!“
Andrej ještě jednou stiskl Danerovu ruku a vyhrabal se na nohy. Chtěl využít Karin, ta bude mít síly dost.
Zvedl se a málem spadl do jámy za Danerem, protože spatřil mezi stromy žlutě svítit uniformy vojáků. Vyrojili se na scéně v hojném počtu. Vpředu jel zadumaný garvot na nádherném vraníkovi neklidné krve, za ním tři řady jezdců na bělouších a bezpočet pěšáků a jezdců promíšených v pečlivě udržovaných rozestupech a formacích.
Andrej se dlouho nerozmýšlel, šlo o záchranu Danerova života a nebyl čas na zvažování možností. Rozběhl se vstříc zamyšlenému garvotovi.
A tak se stalo, že když už se Daner v duchu loučil se životem, protože vzduch kolem něj byl žhavý a prsty ho nechtěly poslouchat, ucítil, jak ho za zápěstí pevně chytil kdosi s hrubou, velkou dlaní a táhl ho vzhůru. Daner ožil a snažil se zachránci pomáhat ze všech zbylých sil, zapíral se nohama a shazoval do citlivého lůna propasti kameny a hlínu. Někde v hloubi země to začalo vřít. Jakmile byl Daner nahoře a chtěl se nadechnout po přestálé hrůze a radovat se ze své záchrany, postrčil ho nějaký muž hrubě kupředu a vykřikl: „Pryč!“
Daner potácivě utíkal, aniž by se ptal proč. V tu chvíli to bylo to nejlepší, co mohl udělat. Padl do mokrého mechu a přivřenýma očima pozoroval sršící ohňostroj.
„Ještě že je všechno tak navlhlé,“ pomyslel si, „jinak by chytl les.“
Soptící gejzír se uklidňoval. Tu a tam ještě vyšlehl oranžově zbarvený plamen ohně, tu a tam vyprskla země kamen rozžhavený do běla, který i ve vlhkém mechu propálil díru a se syčením uhasínal na chladném vzduchu, ale oheň zvolna ztrácel na síle, hasl a zmizel.
Daner zabořil ruce do mechu a otřel si rozpálený, rudý obličej. Byl uhřátý, na těle mu stál pot a začínala ho rozrážet zima, takže drkotal zuby, ale cítil se jako znovuzrozený. Radostná euforie však vydržela jen do chvíle, kdy zjistil kdo mu ten nový život daroval. Všude kolem se to hemžilo žlutými stejnokroji vojáků, vděčných za chvíli odpočinku a bázlivě se rozhlížejících kolem. Zdálo se, že z Chladných lesů nemají nejlepší pocit.
Vojáci si posedali na kameny, na kmeny popadaných stromů i do mechu, natahovali před sebe s bolestínským vzdycháním ochozené nohy. Několik z nich si s výrazy naprostého blaha hřálo prsty nad ohnivou studnou a dokonce se pokoušeli opéci si nad ní kusy masa, ale na to už byl žár moc slabý.
Andrej se přiloudal k Danerovi a nerozhodně si přisedl.
„Co jsem měl dělat? “rozhodil bezradně ruce. „Měl jsem tě nechat usmažit? Sám bych tě nevytáhl, a oni šli zrovna kolem.“
„Víš co?“ povzdechl si Daner. „Půjdeme se najíst a budeme dělat, jako že nic. Snad nás nechají na pokoji.“
Nebyl to špatný nápad a tak ho s hranou nenuceností uskutečnili. Hlad ani hrát nemuseli, ten měli opravdu a pořádný. Bohužel Plaváček se pustil do světa sice sám, ale s Danerovými zásobami, a tak se museli oba podělit o Andrejovo jídlo. Pro dva to byla chudá porce.

Miriten Dipor se na ně díval značně podezřívavě a jeho chladný, přísně logický mozek pracoval na plné obrátky, až se sám divil, že se mu nekouří z hlavy.
„U Mawira, co tu ti dva dělají? Vypadají jako vesničané, ale kdyby to byli vesničané, tak by sem ani nepáchli. To by si raději dali utrhnout hlavu. Vždyť mi dalo tolik práce dostat sem moje muže a to jsou vojáci…“ zamračil se na muže kolem sebe.
Andrej zase značně podezíravě sledoval Dipora a i jemu se mozkové závity div nevařily.
„Danere?“ zašeptal nenápadně, prskaje přitom drobky, protože měl plná ústa nesežvýkatelného chleba. „Mám takovej pocit, že bysme se měli zdejchnout. Ten garvoťák mě asi poznal, nebo co, čumí na mě jako na ufona!“
Daner se poplašeně usmál: „Na tom něco bude, ale já nemám koně.“
„Karin nás oba unese, dokud se neztratíme z parády.“
Vstali a kradmo se začali chystat k odjezdu.
„Jestli chceme odjet, tak sebou musíme hodit, podívej!“ Andrej si vzrušením začal hryzat nehty. Uviděl, jak miriten přivolává jednoho vousatého zrzouna, a ukazuje mu na kluky s jakýmsi rozkazem.
„Zdrháme,“ vyjekl Andrej.
Rozčilením znecitlivělými prsty začal odvazovat navlhlé a zašmodrchané otěže. Čím víc chvátal, tím méně se mu to vedlo. Daner čekal v sedle a s očima stále vykulenějšíma pozoroval vojáky, zpozornělé a napjaté. Konečně se Andrejovi povedlo rozuzlovat otěže, přehodil je Karin na krk, ale když chtěl nasednout za Danera, podjela mu na slizkém mechu noha a natáhl se. Daner na něj čekal. Andrej, marně se snažící vstát na podkluzujícím mechu, uviděl, že několik vojáků se k nim rychle blíží. Pochopil, že už nasednout nestihne.
„Jeď, ty vole, já to nestihnu!“ zařval a pokoušel se zvednout. Nohy mu podjížděly a Daner na něj tupě zíral. „Tak jeď sakra, nebo to nestihneš ani ty!!!“
Něco naléhavého v Andrejově hlase, něco odhodlaného v jeho obličeji přinutilo Danera aby, ač nerad, uposlechl. Ještě se koutkem oka ohlédl. Zahlédl, že Andrej už stojí na nohou a šklebí se na něj nezdařilým pokusem o úsměv.
Andrej se díval, jak Daner odjíždí, a cítil štěstí i smutek. Ne, pravděpodobně se v té chvíli nepovažoval za hrdinu a neshledával svůj čin šlechetným a sebe rovného rytířům ze starých krásných knih, ale kdesi hluboko v něm to kus jeho duše věděl, a Andrejovi bylo blaženě, aniž by zkoumal proč.
Nepokoušel se bránit, když ho někdo chytil za ruku a hrubě jím smýkl směrem k miritenovi. Měl oči jen pro hrdou krásu Karininy vlající hřívy probleskující mezi stromy Chladného lesa. V ladném koňském těle při obtížném běhu pracovaly v dokonalém souladu všechny svaly, nohy se napínaly jako pružiny a chomáče mechu odlétaly zpod tepajících kopyt.
A pak, právě v tom největším nadšení a vytržení zahlédl, jak Dipor ukazuje na usilovně běžící Karin a dává rozkaz muži s kuší, muž se chápavě šklebí a soustředěně míří na Karinino rezavě hnědé tělo, prosmekávající se mezi stromy.
Děsem docela ztuhl, zkameněl, to přece ne!!!
Trhal sebou, ale voják, který ho držel, držel pevně, Andrej cítil, že mu zlomí pravačku, bude-li se dál cukat. Levou ruku měl však volnou - strašný vztek ho vedl, když ve zlomku vteřiny vytáhl dýku a nešikovně, levačkou, bodl muže za sebou. Ten ho s výkřikem pustil, ale bylo pozdě. Muž s kuší dal právě pozorným ztuhnutím obličeje najevo, že nadešla pravá chvíle, kdy Karin nekryje ani jeden z černých kmenů stromů a napjal tětivu.
Andrej se k němu vrhl. Cítil, že je pozdě. V nohou měl olovo, těžké a nepohyblivé, vztek promíšený s nevěřícnou lítostí v něm bublal.
„Ty sráči idiotskej,“ křičel. „To nesmíš!!!“
Hlas mu selhal, a vyletěla střela, krátká, rychlá, o vteřinu dřív, než Andrej do střelce vší silou vrazil a oba se svalili do mechu.
Andrej pevně zavřel oči.