Příběh starého conquistadora - 2. část

Po celém těle křižovaly stíny, které jsem z dálky považoval za ptáky. Za okamžik jsem si však uvědomil, že ve skutečnosti se žádný z ptáků těla nedotkne, jen nad ním nízko prolétne a znovu se vznese do výšky.
Jak jsem se blížil, stíny, kterými bylo tělo pokryté, se postupně prohlubovaly a zabíhaly dovnitř. Sotva pár kroků od těla jsem rozeznal, že je to bytost plná kruhových otvorů, porůznu zbavená hmoty, jakoby se na určitých místech propadla hluboko do sebe. Přitom to nebyly otevřené rány způsobené zobany ptáků či nějakou zbraní, netekla z nich krev a nevyhřezávala z nich tkáň. Pouze v určitých místech chyběla hmota a prázdné otvory zářily jako tajemné krátery sopky, ohraničené geometricky přesnými, vyříznutými okraji.
Zastavil jsem koně a udiveně se k té bytosti sklonil. Několikrát jsem ji obešel a neodvažoval se jí dotknout. Prohlížel jsem si její prsty, bolestí zatknuté do země a pozoroval polohu celého těla, které jakoby chtělo proniknout vyschlou kůrou země. Otvory pokrývaly celé tělo, táhly se po rukou a nohou, rozdíraly trup a na mnoha místech černě zapadaly do odvrácené hlavy. Míjely se a nikde nepojily, oddělené od sebe stěnami těla, kuželovitě klesaly dolů, kde končily v úzké špici.
Napadlo mě, že tělo obrátím a podívám se na jeho tvář. Už jsem to chtěl provést, ale nakonec jsem od toho upustil, ve strachu, co bych spatřil. Ještě jednou jsem neznámého obešel a pak mnohem pomaleji pokračoval směrem, kde stopy mizely v krajině.
Po nějaké době se po obou stranách pásu šlépějí začaly objevovat podivné předměty proděravělé otvory. Nejprve převažovaly podivné kříže, stejné jako ty na pobřeží, pak se začaly objevovat mnohem podivnější a složitější předměty. Zdálo se, že se neznámé bytosti zbavovaly věcí, které je zdržovaly v cestě a které pro ně jistě musely být cenné, když je dovlekly až sem.
Také charakter stop se změnil, nyní byly letmo rozstříknuté, rozlité a pokroucené v písku, stopy od horečných, prchajících a chvějících se kroků, vrávoravě se klikatící vpřed.
Nebylo pochyb, že se podivné bytosti daly na útěk, překotný běh a prchaly ze všech sil před čímsi neznámým. Proud šlépějí se přitom zřetelně odvracel od hor a mířil do pouště, jakoby horami odpuzován. Při jeho spatření mě přepadl podivný strach. I když jsem byl ozbrojen a zkušený z mnoha bitev, nedalo mi to a několikrát jsem se ohlédl. Při pohledu k horám jsem v dálce, u jejich úpatí, zahlédl oblak zvířeného prachu.
Jel jsem dál a z krajiny přede mnou se vynořovaly nové a nové předměty, kupily se, až do míst, kde část stop končila v ponurém, neživém chuchvalci těl, všelijak propletených a vzpříčených.
Většina z nich spočívala na zemi jako při odpočinku, nohy měla skrčené pod sebou, přičemž zády padala na ostatní, jiná se pod nimi křečovitě hroutila k zemi. U několika jsem spatřil jejich tváře a hned se odvrátil, protože jsem ten pohled nemohl snést. Obsahovaly v sobě veškerou hrůzu, které je schopna rozumná bytost, byly zničené a pomačkané strachem, který se dral skrze jejich podivné rysy. Tváře byly stejně jako tělo plné děr, bez nosů, jen s velikými ústy, poseté různě hlubokými otvory, bez uší, ale s hluboce vpadlými očními otvory, které vytřeštěně, mrtvě zíraly směrem, kterým jsem přijížděl. Projel jsem okolo té hromady jen z dálky, posvátná hrůza mi bránila přiblížit se blíž.
Pobídl jsem koně a jel dál po ostatních stopách, s pocitem, ať už spatřím cokoliv, musím přijít celé záhadě na kloub. Přemýšlel jsem, odkud se asi neznámí objevili a z jaké země pocházejí. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.
Cestou se objevilo několik podobných hromad, ale už jsem se nezastavoval a míjel je tak rychle, jak jen to bylo možné.
Předmětů okolo stop stále ubývalo a měly čím dál členitější tvary a barevnější povrch. Vypadalo to, že jsou drahocennější, než všechny předešlé a byly odhozeny až nakonec, v naprostém zoufalství. Ležely v písku a vítr je ještě nestačil zavát. Při podrobnějším průzkumu se ukázalo, že jsou nepoužitelné – nebyl na nich ani gram zlata, zato plno divných otvorů a výstupků.
Náhle se mi zdálo, že slyším za zády vzdálené zvuky, ale mohl to být jen klam, protože pokaždé, když jsem se zastavil a ohlédl, byla poušť naprosto tichá. Pouze se mi zdálo, že se vzdálený chuchvalec prachu přiblížil.
Terén se přede mnou pomalu zdvihal a majestátně, v mase tisíců šedých kamenů se valil výš, do velkého kamenného valu.
Vyjel jsem až na jeho vrchol a v dálce, v prohlubni, která se přede mnou rozevřela, jsem spatřil zbytky několika vysokých stromů, osaměle trčících k nebi. Ze všech zbývaly jen oholené pahýly bez větví, znetvořené hlubokou dutinou uvnitř.
Zároveň jsem spatřil hlouček postav pokrytých otvory, který klopýtavě, vyčerpaně ke stromům směřoval. Nebyl již daleko a kdybych přinutil koně ke klusu, jistě bych jej rychle dostihl.
Z nějakého neznámého důvodu jsem tak neučinil a raději odbočil stranou, kde se přerušovaně táhly úlomky skal a osamělé kameny, lemující prohlubeň. Znovu mě cosi přinutilo ohlédnout a tentokrát jsem poznal , že mě smysly neklamaly.
V dálce se pohybovaly nezřetelné, rozostřené postavy, které se snažily dostihnout tvory přede mnou. Divoce se řítily krajinou a vířily kolem sebe oblaka prachu.