Hariaku

Hariaku a Čarodějka
„Hariaku!“ Stála na hranici louky a lesa. Její jekot ohýbal větve a rval z nich listí. Bez oslabení přeskakoval mezi stromy a rozléhal se po celém lese.
Ve vysoké trávě na louce, která ještě nikdy nepoznala ruku žence ani kopyta ochočených stád, pokorně stály tři bytosti. Něco v jejich vzhledu připomínalo lidi, národ, jenž byl ve svém vývoji ještě velmi mlád. Každá ze tří bytostí měla některé rysy společné s tou rasou, stejně tak se podobaly Čarodějce, své matce, která též člověkem nebyla.
„Hariaku!“ Nenávist propletená tím jménem zpřelámala drobné větvoví a ožehla kůru. Věděla, že se její nepřítel skrývá někde uvnitř toho lesa. Nechtěl se s ní utkat tak otevřeně. Ona však nestála o útěk po celý zbytek života. Ano, Velectění, porušila jsem váš kodex. Nepřenesla jsem se na vyšší úroveň, když přišel můj čas. Nestala jsem se jen kapkou v moři esencí vesmírů, nevyměnila jsem moc za pocit jejího vlastnění! Ohlédla se po třech mlčících bytostech. A nemíním zmizet beze stop, ať se váš Lovec snaží, jak chce.
Chvilku si prohlížela své děti. Byly jediné, které dospěly, ostatní Lovec pobil. Kdesi hluboko svého dokonalého těla ucítila ledové bodnutí.
Obrátila se zpět k mučeným stromům. Nadechla se k dalšímu výkřiku. Dostanu tě sem i za cenu vypálení celého lesa! „Zadrž!“ ozval se šepot. Země se rozechvěla. Pukliny se loukou vztahovaly k Čarodějce jako zkřivené prsty.
Zarazily se u tří podivných bytostí, které pohltily jejich sílu a ihned bezhlesně zemřely.
Posloužily své matce jako štít. Lovcův nejsilnější útok je vždy ten první. Museli jste zemřít, neviňátka moje, jedině tak zůstanou Velectění slepí k těm ostatním. Otočila se. Očima s rudou duhovkou se zahleděla na stín strnulý jen několik kroků od ní.
„Přišel jsi,“ její hlas se nesl mírným vánkem, který jí proletěl stříbrnými vlasy. Obtočil se kolem jejích ramen a vyrazil k jejímu protivníkovi. Téměř něžným dotekem jej vysvlékl ze zaklínadla stínů.
Lovec byl Čarodějce podoben v dokonalosti vzhledu, jeho tělo však navíc pokrývalo tmavozelené tetování. Modré rty se pohnuly: „Mučila jsi les.“ Šepot se rozběhl po stéblech trav, obklíčil Čarodějku a uvěznil ji ve svém objetí. Jediným nádechem je setřásla.
>Jsi silná. Velmi silná, ale Velectění vědí, že mne nemůžeš přemoci.
Nezklamu vás, Velectění, ani kdybych zde měl zhynout.Kodex zakazuje nahlíženi do vlastní budoucnosti.
Kodex zakazuje ...