Poslední člověk...

"Letová výška 350 metrů. Vítej doma," nakřáplý hlas počítače umlkl.
"Zapni venkovní kameru," zašeptal jsem a zhluboka se nadechl. Dlouhá řada čísel a písmen na monitoru přede mnou se proměnila v zelené koruny stromů. "Kde jsme?"
"Podle informací uložených v mé paměti se nacházíme ve střední evropě. Souřadnice..."
"To stačí," umlčel jsem počítač.

Když jsem odlétal zbývalo na zemi jen několik posledních pár akrů lesa ukrytého pod silovým polem a chráněného jako celosvětový poklad. Tak se jim podařilo uchránit zemi před totální zkázou...

Ale kde jsou??? Mou mysl naplnila znepokojivá myšlenka...

"Nějaký kontakt z povrchu?" zeptal jsem se počítače a mé prsty se rozběhli po klávesnici pod monitorem.
"Negativní."
"Kolik uplynulo let od mého odletu?"
"13867let, 349dnů, 21hodin..."
"Dost!!!" vykřikl jsem a počítač opět umlkl.
"Najdi nějaké město."
"Město nalezono. 1286 metrů na sever od naší současné pozice."
"Leť tam..." náhle mě přepadla nesmírná úzkost.

Skoro dvě hodiny trvalo, než počítač překontroloval zda je pobyt venku pro mne bezpečný.
"Nějaký kontakt?" zeptal jsem se po několikáté.
"Negativní." Začínal jsem počítač nenávidět.
"Pust mě ven!" Přechodová komora se s tichým zasyčením otevřela.

"Buďte vítani na planetě Zemi," rozezněl se mi v hlavě příjemný hlas. "Jsme lidé a toto je náš domov."
"Telepatie," vydechl jsem překvapeně.
"Samozřejmě," potvrdil hlas v mé hlavě.
"No jistě, co jsem čekal," usmál jsem se. "Za třináct tisíciletí se lidstvo muselo změnit." Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu.
"Takže vy jste lidé? Už jsem začínal mít pocit, že budu posledním člověkem na zemi."
"Ano jsme lidé," přitakal hlas. "Co je to člověk???"