Sbohem bratři

V houstnoucí tmě bylo vidět shrbenou postavu v plášti, prodírající se podrostem na okraji lesa. Cvičené ucho by možná zaslechlo zrychlený přerušovaný dech svědčící o velké únavě nebo o zranění a sem tam pár slov v prastaré mluvě, v této zemi prokleté.
Tuvnuélo se těžce dýchaje opřel o strom. Ano, zde to prý bylo. Není tomu ani jednadvacet let, co ho na této mýtině při okraji lesa našla elfská hlídka. Tenkrát byl jen lidské dítě, které sedělo na zemi a nevinně se usmívalo vstříc nataženým lukům. V rozporu s pravidlem nemíchat se do záležitostí lidí, vyhlášeném v důsledku vzrůstající nervozity mezi lidmi a elfy dal vůdce hlídky, elfský mág jménem Vaniraimo rozkaz dítěti neubližovat a naopak je vzít s sebou. O jeho osudu se dlouho diskutovalo na zvlášť svolaném sněmu, který skončil až prohlášením knížete elfů, ve kterém se ujal výchovy dítěte.
Nalezený pod hvězdami, Tuvnuélo, jak ho elfové pojmenovali, se za dobu neúměrně krátkou elfské myšlence jeho opatrovníka naučil všemu, co považoval za důležité. Před dobou jednoho lidského roku ho kníže vyslal spolu s jeho přítelem Vaniraimem a šesti dalšími elfy na poslední misi s cílem získat Zbraň Míru, magický kámen, jehož síla v podobě světla, vyvolaná správným zaklínadlem, září do okruhu třiceti stop a naplňuje všechny přítomné pocitem klidu a dobré vůle. Kníže chtěl tento nástroj použít k nastolení opětovného míru mezi elfy a lidmi. Nechtěl s lidmi bojovat, ale pokusit se o urovnání sporů. Nepokoje, vzniklé před víc jak dvěmi sty lety nepatrnou rozmíškou, začaly v poslední době dosahovat děsivých rozměrů. Stále více elfů se rozhodovalo pro odchod na Západ a lidé získávali převahu.
Tuvnuélo se skoro po roce vracel s Kamenem a svými společníky ke knížeti, ale náhle, jednoho večera, jen pár mil od sídla elfů byli přepadeni početnější skupinou lidských bojovníků. Elfové něco takového kousek od domova nečekali a přestože bojovali ze všech sil, nepřátel bylo mnoho a po chvíli byl výsledek jasný. Čtyři elfové byli zabiti a Tuvnuélo padl raněn do trávy. Vaniraimo, který si byl jasně vědom bezvýchodnosti situace a navíc cítil, že i jeho síly jsou téměř vyčerpány, dostal spásný nápad. Padl na kolena vedle omráčeného přítele, vzal do ruky Kámen, který Tuvnuélo nosil ve váčku u pasu a začal vyvolávat kouzlo pro jeho aktivování. V té chvíli mu však něco vyrazilo Kámen z ruky. Lidé totiž mezitím přemohli zbývající dva elfy, jeden z bojovníků spatřil Kámen ve Vaniraimově ruce a v obavě před neznámými kouzly zasáhl prudkým pohybem meče.
Elfský mág si do té doby neuvědomoval, jak dlouhá může být jedna vteřina... podvědomé vyvolání magického štítu... poslední úšklebek muže, jehož meč byl na třicet centimetrů od elfova krku... náraz Zbraně míru do skály... světlo, oslepující bílé světlo...

Tuvnuélo zamžikal, otevřel oči a posadil se. V hlavě mu tepalo bolestí a z rány na levém spánku mu po tváři stékal pramínek krve. Chvíli mu trvalo, než si dal do souvislostí bílé střípky Kamene na zemi, mrtvá těla lidí a elfů, stromy, vyvrácené z kořenů nárazem energie a vedle něj... Náhlý strach mu zaplavil mozek, když rychle uchopil Vaniraima za rameno a obrátil ho tváří k sobě... naštěstí nebylo patrné žádné vážnější zranění, vypadalo to, že se jedná jen o mdloby způsobené vyčerpáním.
Teprve po chvíli, když se Tuvnuélo úplně vzpamatoval, uvědomil si, že tohle je konec. Konec elfů, protože poslední naděje na usmíření s lidmi je zničena. Sklonil hlavu v zoufalství, ale pak se rozhodl. Oni tu nemohou zůstat ale naštěstí mají vždy kam jít. A jeho přítel má ještě jednu možnost. Jistě by si tak sám zvolil. Tuvnuélo se sklonil k Vaniraimovi, položil levou ruku na amulet, připevněný na kožené šňůrce kolem elfova krku, vyvolal jeho magickou sílu a pronesl slova, která mu prozradil sám jeho přítel. Pak poodstoupil, řekl: „Sbohem, příteli. Jdi tam, kde je tvé srdce a kam si tvá duše přeje jít.“ a pozoroval, jak se amulet rozzářil teplým světlem, které se rozlévalo stále dál, až tělo spícího elfa v malém záblesku zmizelo.

Odejdi, příteli,
konec se blíží,
smutek a zlost už teď
zemí se šíří.

Odejdi, příteli,
šero už padá,
odejdi za dívkou,
jež tě má ráda.

Tuvnuélo se smutně usmál sám pro sebe, pak se ale rychle otočil a rozběhl se směrem k Lesu. Utíkal tmou, pod nohama se mu míhala země a v hlavě slova.

Odejdi, příteli,
váš čas už končí,
svět patří Smrtelným,
s námi se loučí.

Odejdi, příteli,
do země vzdálené,
daleko za Mořem
Mocnými střežené.

Odejdi, příteli,
jemně tě přikryje
Světlem svým královna –
- vlast elfů – Elfie.

Příštího rána padl vyčerpán na zem před knížetem elfů.
„Zapřísahám tě... otče... Lidé z okolí jsou s námi ve... válce... Už začala... Odejděte,...rychle... dokud je... čas!“
„Ale... mohli bychom se pokusit najít cestu, abys mohl jet s námi. Víš přece...“
„ Vím,... že já.... musím zůstat.... Nemůžeš... na tom nic... změnit... Běžte, prosím... Běžte, nic jiného... vám nezbývá....“
Ještě toho dne odešli. Tuvnuélo teď viděl před očima všechny ty známé tváře, chvíle a okamžiky. Jak tu seděl opřen o strom na stejném místě, kde začal jeho život mezi nimi, uvědomil si, že nepatří do žádného z těch dvou světů. Moc lidský, aby mohl jít s elfy, moc elfský, aby mohl dál žít s lidmi. Slyšel lidské hlasy a štěkot psů , rozléhajícím se kdesi v jiné části lesa. Jdou jako na lov, pomyslel si. Ale tady už nenajdou nic, co by mohli ulovit. Vytáhl z opasku dlouhou dýku. Na čepeli se zalesklo měsíční světlo, když ji přiblížil špičkou k hrudi... Nebylo mi dopřáno být elfem a nechci být člověkem. Namárië torni, sbohem bratři...