Příběh starého conquistadora - 3. část

Netrvalo to dlouho a dospěly k nám. Do prohlubně vnikla skupinka tvorů připomínajících obrovité, živé kaktusy přicházející z pouště. Z jejich hlav, končetin a trupů vyrážely dlouhé kuželové ostny, které se při pohybu divoce kývaly. Jejich těla byla temně modrá a ostny pronikavě rudé, zakončené ostrou špičkou.
Hnaly se ke skupince vyděšených bytostí u stromů a před mýma očima se začala odvíjet ta nejpodivnější věc, jakou jsem kdy v životě spatřil.
Obě skupiny, uprchlíci i jejich pronásledovatelé, se promísily a bytosti se začaly navzájem spojovat. Ty s ostny vnikaly ze všech možných stran a úhlů do otvorů v tělech svých protějšků a zaplňovaly prázdná místa. Ostré kužele vnikaly do přesně vymezených míst, otvory a výrůstky do sebe zapadaly přesně bez zbytečných vůlí jako součástky stroje. Ostny vnikaly až po okraj a rozpínaly se do všech stran. Obrovský tlak napínal kůži ostnatých bytostí tak, že v ní vznikaly praskliny, které se rychle šířily a bytosti se roztékaly do podivné kluzké hmoty podobné lepidlu.
Vzniklé shluky se pojily s těmi sousedními. Přibývaly další a další, nabalovaly se na sebe a pod stromy postupně vznikal prapodivný chuchvalec, hemžící se jako klubko červů. V něm splývaly jednotlivé končetiny, hlavy a trupy. Tvary bytostí se přelévaly a protahovaly, propletenec zvolna získával vyšší vnitřní strukturu, která jej formovala po celém objemu. Vnější těla se propadala dovnitř a v částech zaplňovala prázdná místa a skuliny. Zároveň z těl na okraji vznikala tvrdá povrchová vrstva, která stahovala celý chuchvalec do podoby obrovské koule.
Když všechny bytosti navzájem splynuly, zůstaly z nich jen barvy, v pruzích přetínající nové těleso.
Pak se ozval hluk a skřípot. Koule se podivnou, nezřetelnou silou spojených těl dala do pohybu a valila se prohlubní. Dospěla k okraji, zvolna se vyhoupla ven a vyrazila do krajiny.
Valila se podél pohoří, zprvu pomalu, ale nabývala rychlosti, až země okolo duněla a z vyprahlé půdy se zvedaly chuchvalce prachu. V uctivé vzdálenosti jsem jí sledoval krajinou plnou proláklin, výmolů a strmých pahorků.
Po dlouhé době se objevila další velká proláklina podobná vyschlému jezeru, jejíž dno, lemované pahorky, pokrývalo rozlehlé město, velice odlišné od všech indiánských sídel, která jsem dosud spatřil. V řadách tam vyrážely vzhůru vysoké tyrkysové věže, stojící nad hlubokými propastmi, nestejnoměrně pokrývajícími dno. Každá z věží měla zazděná okna, jakoby byla uzavřena před vnějším světem.
Věže obývaly podivné bytosti, kdysi zřejmě plné otvorů, které nyní měly zalepené safírovou hmotou a díky tomu jejich těla pokrývaly žluté, tlumené fleky.
Sídlo bylo zřejmě původním cílem, ke kterému uprchlíci směřovali, neboť za ním se naráz zdvihaly obrovské, nepřekonatelné skalní štíty, pokrývající celý obzor až k moři.
Koule se dovalila až k proláklině a zůstala stát na jejím okraj, obrovská a mlčenlivá. Skály se pod ní chvěly, jakoby na ně doléhala neskutečná tíha.
Ve městě nastal poprask. Obyvatelé pobíhali sem a tam, skrývali se do věží nebo se pokoušeli vyškrábat z prolákliny ven.
V tu chvíli se koule pohnula a sklouzla dolů. Olámala kamenné výstupky, které jí stály v cestě a prohnala se skalnatým dnem. Přitom rachotivě bořila jednu stavbu za druhou a zanechávala po sobě ve městě široký pruh trosek.
Kroužila pak proláklinou jako dnem obrovského hrnce, dorazila vždy na protější svah a zase sklouzla dolů, válcovala pobořené věže a srážela je i s jejich obyvateli do propastí.
Přitom se otřásaly okolní hory a dolů se hroutily výstupky podél prohlubně. Na dno dopadaly první úlomky skal a hned byly obrovitou koulí zarovnány do země.
Zakrátko bylo dílo zkázy dokonáno, ve městě nezůstala stát jediná věž. Jejich zbytky vyplnily propasti a stlačené a rozlámané tyrkysové trosky dýmaly z jejich povrchu. Koule zarovnala celé dno a zvolna se vyvalila ven.
Pak v kruzích kroužila kolem a olamovala všechny výběžky. Srážela je dolů, ničila a rozbíjela tak dlouho, až změnila celé okolí prolákliny v rovinu.
Přitom na ní nezůstal jediný šrám a kdybych nevěděl, z čeho je složená, jistě bych jí považoval za kus kamene či spečeného železa. Když bylo vše hotovo, zvolna se odvalila a zmizela směrem k moři.
Pobídl jsem koně a rozjel se ke skalnímu masívu. Znetvořená země pode mnou ničím neprozrazovala, co ukrývá. Po městě plném zvláštních bytostí zbyla plocha bez jediného záhybu, rovná jako stůl, prostá a archaická.

Dorazil jsem k pásu hor za městem a strávil celý další den tím, že jsem hledal průchody, kterými by bylo možné proniknout dál. Nikde jsem však nenalezl jedinou cestu či její náznak a nezbylo mi než se pustou krajinou vrátit zpět cestou, kterou jsem přijel. Po neznámých tělech a podivných předmětech už nikde nebylo ani památky, zřejmě je skryl vítr do navátých pahorků.

Později jsem se zúčastnil další výpravy, při které byla na úzkém pobřežním pásu založena malá osada, sloužící jako zásobárna a přístav pro naše lodi obeplouvající hory a pronikající k indiánským říším na severu. Ačkoliv jsem několikrát celou krajinu podrobně propátral, nikdy se mi nepodařilo nalézt jedinou stopu po zbytcích tyrkysového města, vraku neznámé lodi či obrovité kouli.