Certhynie - dvacátá pátá kapitola

Kovářovo dilema

Dounee se do Beluy vracel až před soumrakem: Museli jet pomalu, hnali před sebou koně s chybějícími podkovami. Kováře čekala spousta práce.
Dounee byl příjemně unavený, dosáhl svého: všech šest vraníků se vracelo domů, do kovářovy stáje a zloději byli dopadeni a potrestáni.
Ve vesnici byli přivítáni jásotem, poplácáváním po zádech a korbely piva a medoviny. Když se kováři podařilo slézt z koně do té tlačenice kolem a nenápadně se stáhnout dozadu, přitočil se k němu Alun: „Máme zajatce, kováři. Vojáky, a nějaký dva kluky, kteří o sobě tvrdí, že jsou povstalci, ale měli vojenského koně a sháněli se po těch vojácích.“
„Kde jsou?“ zeptal se Dounee udiveně, ačkoli se mu v hlavě vyrojila spousta jiných otázek. Téhle dal přednost, protože byla nejsnáze zodpověditelná.
„Ve stodole. Musíš je soudit, kováři!“
„Musím?“
„Měl bys,“ Alun se tvářil tak vážně, že by vedle něj i hrobař vypadal jako komik, a to Douneeho mátlo.
Nechal se dovést ke stodole. Uvnitř velkého stavení byla tma; venku se šeřilo a stodola měla jen jedno malé okénko ve štítě. Dounee se marně snažil záhadnou temnotu prohlédnout a tápal v ní, podoben slepci, až ho zarazil hlas, vycházející z hromady slámy v koutě: „No, to je dost, že se něco děje. Už jsem myslel, že tu zkejsnem nastálo.“
To promluvil Darés a během té krátké řeči šustil ve slámě, pokoušeje se vstát. Dounee se otočil po Alunovi, který stál ve světlém obdélníku otevřeného křídla vrat a (pokud se to dalo rozeznat) vítězně se usmíval, jako páv nadouvaje hruď.
„Kdo jste?“ obrátil se kovář znovu do temnoty.
„Přátelé,“ zasmál se někdo chraptivě, „aspoň doufám.“
To Aluna rozzlobilo. Přál si pro vojáky i pro ty dva kluky přísný soud a byl pevně rozhodnut své přání prosadit, vždyť to koneckonců byl on, kdo je zajal, takže by nebylo spravedlivé nevyhovět jeho požadavkům na naložení s nimi: A zdálo se mu, že se situace začíná zvrtávat, zacházet do míst, kde ji Alun nemůže ovládat. V mžiku stál vedle kováře a táhl ho ven, před stodolu. Pak zabouchl vrata a zavřel je na petlici.
Uvnitř sebou Darés praštil zpět do slámy vedle Andreje. Andrej se od něj odvrátil. Přestože byla tma, něco ho nutilo skrýt tvář, po které se mu kutálely slzy. Zatínal zuby, aby se nerozbrečel nahlas. Zlostí, ne lítostí. Vyjadřoval nevědomky pocity všech nedobrovolných obyvatel stodoly.

„Co to mělo, pro Mawira, zase znamenat?!“ rozkřikl se Dounee na Aluna.
Stáli v kovářově domě v jídelně, kde u stolu sedělo ještě sedm vesničanů; mezi nimi i Lukoslav od Jezera, Douneeho soused; nejživějších, nejnadšenějších, prostě nejvíc hrr do povstání. Elké s Merasem se krčili na lavici v rohu, vyděšeně sledujíce Douneeho výbušné rozčilení.
„Dobrá, jsou podezřelí, tak jste je zajali, zatím je všechno v pořádku, ale proč jsi mě nenechal toho člověka vyslechnout? Nechápu, co tím sleduješ, napřed jsi mě do té stodoly zavedl a než jsem stačil cokoli udělat, odtáhl jsi mě pryč! Ne, opravdu nic nechápu!“
Dounee se ztěžka posadil a zajel si oběma rukama do rozcuchaných vlasů. Alun se samolibě usmíval. Vjeho vyhublém obličeji ten úsměv vypadal, jako když lasička cení zuby. Přímé, pravdivé, ale neuvážené Douneeho přiznání, že nic nechápe, se Alunovi hodilo.
„Není možno,“ pomyslel si, „mít za vůdce člověka, který nic nechápe.“
Nahlas promluvil pomalu a rozvážně a jeho slova byla s vychytralým výrazem obličeje v naprostém rozporu.
„Omlouvám se,“ řekl, a znělo to pokorně, ale bylo dobře, že se na Aluna Dounee v té chvíli nedíval, jinak by v jeho tváři uviděl naprosté zpochybnění pokory. „Víš, kováři, jsme v těžké situaci. Celá vesnice. Postavili jsme se na odpor králi a ty jsi náš vůdce. Tys to začal, a je to dobře, protože k tomu máš schopnosti, ty ti neupírám, ale máš měkké srdce, kováři. Jestli jsme se dali na cestu odporu, musíme po ní jít rovně a důsledně, jinak se utopíme v močálu. Není těžké bouři rozpoutat, ale je nemožné ji zastavit.“
„Co tím myslíš, Alune? Začínám to tušit, ale nechce se mi věřit, že bys mohl –„
„Mohl, Dounee od Lesů, ty víš že bych mohl, ale vůdce jsi ty! Ty ses první postavil vojákům. Nesmíš couvnout. Chci, abys ty lidi soudil, ještě dnes večer a zde v této místnosti, za přítomnosti všech, kdo o to budou stát. A to budou všichni, kdo jdou s námi, to tě ujišťuji. A teď mne dobře poslouchej, vím, že bys je nejraději propustil, bude stačit jediné slovo, slib, že se hlásí k princezně, a mohli by jít… Jenže jsi sám říkal, že se zítra ráno vydáme do Zelené pánve a jestli tyhle vojáky pustíš, ohlásí to Antrofovi a my pojedeme vstříc záhubě, do které strhneme i princeznu Vivianu. Místo abychom jí pomohli, všechno to zkazíme. Musíš je odsoudit, slyšíš, nedej na výmluvy; řekni smrt, jediné slovo. O ostatní se postaráme, nemám pravdu, chlapi?“
Od stolu to souhlasně zamručelo. Alun věděl, na jaké struny zahrát, aby dosáhl svého. Douneemu začalo bolestně tikat v hlavě. Zaťal zuby. Mínění vesnice se očividně přiklánělo názoru Alunovu a kovář na tom těžko mohl něco měnit, neuměl-li mluvit lépe než Alun, což neuměl. Rozhlédl se po místnosti, cítě se přitom jako štvané zvíře.
„On mě dostane na kolena v mém vlastním domě,“ blesklo u hlavou, „Ale ne před Elké a Merasem!“
Podíval se na svou ženu a nebylo třeba slov. Elké rychle chápala a i teď odhadla stav, v němž se Dounee nalézá, přesně.
„Pojď Merásku, půjdeme už spinkat, ano? Venku už je úplná tma, vidíš?“ zašeptala sladce.
Meras unaveně zíval a nechal se odvést z pokoje, poslušné jehňátko.
Venku už opravdu byla hustě inkoustová tma, zpoza mraků cípkem vykukoval jen jeden ze čtyř měsíců a hvězdy byly poschovávány.
„Tak co? “naléhal Alun na Douneeho.
Alun myslil hlavně na svou bezpečnost, byl to člověk praktický. Počítal s tím, že kovář jeho návrh odsouhlasí; není přece blázen, aby se stavěl proti vůli celé vesnice; a to by bylo dobré, protože Alun by získal vliv a možnost rozhodovat, ovšem skrytě, i o dalších důležitých věcech. Dounee by byl jen figurkou v Alunových rukou, v rukou všemi oblíbeného a milovaného Aluna. Vždyť kdo se tak obětavě stará o bezpečí vesnice, Dounee? Ne, kovář pouze potrestal zloděje, to by dokázal každý, ale Alun ví co se musí udělat a prosadí to, ano, Alun, kdo jiný…
Byla tu ovšem ještě jedna možnost a i pro ni měl Alun plán: jestli Dounee odmítne, nebude nic těžkého několika vhodně zvolenými slovy poštvat proti kováři vesničany, zlikvidovat zajatce ve stodole jako nežádoucí svědky a pak přivolat Antrofovy vojáky a vydat jim Douneeho jako viníka všeho.
„Ano, bouřili jsme se proti králi, ale upřímně toho litujeme, a tenhle zde, podívejte se, to on nás k tomu svedl; to on a jeho synáček uvolnili podkovy koním vašich vojáků a on se za nimi vydal, aby je zabil, my jsme ho jen váhavě poslouchali a teď vám jej, zrádce, vydáváme, jako důkaz naší kajícné pokory.“
Tak, a nejinak by to Alun vysvětlil a zbavil by se Douneeho a ještě by sklidil vděk Belujských.
Ano, Alun měl všechny důvody cítit se sebevědomě a povýšeně, protože ať už se to zvrtne jakkoli, on z toho vždycky vyjde jako vítěz. Jenomže přesto pociťoval napětí i nevysvětlitelný smutek, když očekával v pokoji osvětleném plápolavým světlem z krbu a třaslavým plamínkem několika svíček, jak se kovář rozhodne.
Dounee měl vyřknout ortel, který Aluna přinutí k větší či menší podlosti a kovář to tušil, neboť Aluna znal dlouhá léta a viděl do duše protkané složitými zákruty a uličkami lépe, než do ní viděl sám její majitel. Hubený, vysoký muž připadal Douneemu jako drak se třemi hlavami, z nichž jedna byla tvořena slovy, druhá tělem, obličejem a pohyby a ta třetí, nejnebezpečnější, protože skrytá, myšlenkami.
Ty tři hlavy se teď daly v podivuhodné shodě dohromady, zatímco se obvykle hádaly a přely, dnes se spojily za jediným účelem: strhnout Douneeho do bahna, v němž se samy svíjely, učinit ho svým bratrem a spoluviníkem a nepovede-li se jim to, zničí ho a zničí všechno, co měl kdy rád.
Dounee zatřepal hlavou, aby tu neodbytnou vidinu zahnal, a vykročil vpřed jedinou cestou, která nevedla k sebezničení.
„Dělám to pro Elké a Merase,“ opakoval si, zatímco mu ze rtů plynula slova, která se duše zdráhala vyslovit: „Udělej, co považuješ za vhodné, Alune. Máš nejspíš větší smysl pro dobro celé vesnice, než já.“
Dole bouchly dveře a ozval se dusot, jak kdosi běžel nahoru po schodech. Dounee hned věděl, kdo to je, jen jeden člověk v jeho domě vždycky nahlas počítal schody, asi to považoval za vtipné, a to byl Alunův syn, Salko.
„… dvacet!“ Dveře se rozletěly a do místnosti vrazil rozjívený, sotva dvacetiletý mladík.
„Tedy, Dounee, vy tu máte schodů!“ zahájil jako obvykle, ale hned se zarazil; snad si uvědomil, že teď není obvyklá situace a spustil: „Kováři, vesnice je obklíčená vojáky a na návsi čeká nějakej gaverla, prej je to jejich renten. Chce s vámi mluvit. Má sebou takovýho divnýho netopýra a prej když ho pustí, tak…“
„To stačí,“ odsekl mu řeč Alun, „proč ten gaverla nechce jít dovnitř?“
„Nevěří nám, otče, že dodržíme nedotknutelnost vyjednávače.“
Alun zalapal po dechu a podíval se na syna zle lasiččím pohledem, jako by za tu neslýchanou nezdvořilost byl odpovědný on.
Dounee uvážlivě zavrtěl hlavou a řekl na Alunovu adresu: „Ne že bych se mu divil.“ A pak dodal: „ Půjdu s ním promluvit.“
Vyšli ven.
Alunovi běželo hlavou, jestli nenadešla pravá chvíle, kdy by měl uplatnit plán číslo dvě. Než však sestoupil dvacet schodů z patra kovářova domu, rozhodně ten nápad zavrhl. Něco se mu na nenadálém zvratu věcí nezamlouvalo. Vycítil nepořádek, tak jako vlk vycítí otrávenou návnadu, je-li nedbale položena. Vždyť vojáci by se nezdržovali s obkličováním, rovnou by ves vypálili.
Ledaže vědí o Alunových zajatcích a nechtějí, aby se jim něco stalo. Ačkoli i to je nepravděpodobné, protože Antrofovi na vlastních vojácích nijak zvlášť nezáleželo, dokud byli nahraditelní a to byli skoro všichni. Alun nevěděl, co si má myslet, tyhle dohady byly plné slov ačkoli, ledaže a kdyby. Byl tedy raději zticha a v pozadí nenápadně čekal, až přijde jeho chvíle.
Před kovářovým domem skutečně stál vysoký bělouš s gaverlou v sedle. Gaverla měl na sobě žlutou uniformu, byla dobře rozeznatelná ve světle loučí, které třímali muži z vesnice, stojící v odstupu, ale přesto dost blízko, aby jim neušel jediný gaverlův pohyb, jediné slovo.
Gaverla sledoval shon kolem sebe s klidnou důstojností. Jen občas pohledem zabloudil k Ernackému netopýru, kterého držel na ruce jako sokolník dravého ptáka. Tvor svítil jako plamen a gaverla Gelt ho s sebou nosil na všech svých výpravách. Dnes večer se mu měla jeho prozíravost vyplatit.
Když před Geltem stanul Dounee, netopýr rozepjal křídla a poposedl. Dounee polekaně ukročil zpět, viděl takové zvíře poprvé v životě a na jeho úleku tedy nebylo nic zvláštního. Gaverla si jeho krok stranou vybral jako nejvhodnější chvíli pro zahájení konverzace.
„Máte strach, kováři,“ řekl a nebyl v tom posměch, ačkoli si Dounee namlouval, že ho slyší, „a máte proč. Stačí, aby tento netopýr opustil mé zápěstí a vznesl se k nebi, a mí vojáci, rozsazení všude kolem vsi tak dostanou znamení, že mají započít útok.“
Gelt žil v Certhynii docela dlouho, ale ještě se nestačil docela zbavit gaverlského způsobu vyjadřování, tak jak se to podařilo třeba Vlmovi, nebo jeho bratru. Douneeho z toho zamrazilo, nasucho polkl.
„Co chcete,“ zeptal se chraptivě.
„Nic, než promluvit si a sdělit vám velmi důležitou skutečnost: nejsme již Antrofovi vojáci, odmítli jsme jimi dál být a nehodláme vám cokoli udělat za to, že vy jste odmítli být dál jeho poddanými. Proto jsem teď přijel přesvědčit se, zdali tvrdost vašich hlav je opravdu taková, jak se to na první pohled jeví.“
Alun za jeho zády něco temně zamumlal a gaverla pozvedl ruku s netopýrem
„Nenuťte mne k tomu, nerad bych komukoli ublížil a zvláště se mi nechce ubližovat spojencům,“ zašeptal a zpražil Aluna pohledem.
Muži s lasiččím obličejem zle zasvítily oči a stáhl se o několik kroků zpět.
„Kováři, vy se mi zdáte být nejrozumnějším, povězte mi po pravdě, co se tu stalo,“ pokračoval Gelt.
Dounee pokrčil rameny: „Sám tomu moc nerozumím. Byl jsem… byl jsem pryč, a když jsem se vrátil, bylo mi oznámeno, že Alun s ostatními zajali nějaké vojáky.“
„Jste tedy povstalci.“
„Nevím, proč zatajovat, že se k nim chceme od dnešního dne hlásit,“ řekl kovář a zdálo se, že gaverlovou tváří se mihl náznak úsměvu.
„Pak mezi námi nemůže být nepřátelství, tak jako nemůže být nepřátelství mezi vlky jedné smečky. Pusťte vaše zajatce, patří k nám a mohu se za ně zaručit, stejně jako za vojáky kolem vesnice. Nemohu říci, že jsou všichni věrní a neodvrátí se ve chvíli nouze od Viviany stejně, jako se odvrátili od Antrofa, ale pro tuto chvíli jsme všichni pod jedním sluncem, jak se říká na pláních. Nestalo se zde nic, než nedorozumění, chápejte. A ti chlapci, které jste nejspíš také zajali, ti byli zapojeni v povstání, ještě když vy jste jen potichu nadávali na daně a když my jsme je hlučně vybírali. Jeden z nich je syn Voira z Milnu, pokud jste o něm slyšeli, je to pobočník princezny Viviany, a ten druhý kluk, ten je... Slyšel už někdo z vás o té věštbě, podle níž osvobodí Certhynii od garvotské nadvlády Chlapec z Druhého světa?“
S touto otázkou se Gelt, až dosud hovořící hlavně k Douneemu, obrátil ke všem okolo.
Ozvalo se rozpačité brblání, věštba byla mezi lidmi skoro neznámá a kdo se o ní náhodou dozvěděl, nechával si to pro sebe, aby nenarazil. Antrof a jeho rádci měli všude dost ochotných informátorů.
„O něčem takovém jsem, alespoň myslím, slyšel,“ potvrdil Dounee, „ale jen tak letmo a ta historka se mi nezdála pravdivá. Doby, kdy se po Certhynii procházeli bohové v různých podobách, kdy čarodějové a kouzelníci ještě něco dokázali a kdy byli hrdinové předurčováni věštbou, ty doby už jsou dávno pryč.“
„Možná se vracejí. Ta věštba se dlouho tajila, ale právě věci nejtajnější se často roznesou nejrychleji,“ řekl Gelt. „Ale hlavní je, že ten chlapec, Andrej, je teď tady, a jak to vypadá, docela se mu daří plnit svůj úkol. Znám ho dobře, i když jen krátce, a proto si troufám tvrdit, že ta věštba má naději vyplnit se.“
„Chcete říct, že ten kluk…“ Dounee nedomluvil, jen se s hrozivým výrazem otočil po Alunovi, který mu ještě před chvilkou stál za zády. Hubený muž s lasiččí tváří se však s ošklivým úšklebkem tiše vytratil hned, jak rozeznal, o čem gaverla mluví.
„Ano, jeden z těch dvou chlapců, které jste zajali, je věštbou předurčený, jak jste říkal, aby vrátil Certhynii jméno. Věru, nevybrali jste si zajatce špatně, a kdybych byl stále Antrofovým vojákem, odměna by vás neminula. Myslím však, že by bylo na čase je pustit, vše se vysvětlilo a není důvod nechávat je v nejistotě.“
A Gelt se usmál, což u gaverly působilo nezvykle, nikoli však nepříjemně. Zvedl ruku s Ernackým netopýrem a uvolnil poutko. Netopýr vzlétl ke hvězdám, jako by se vracel ke svým sestrám a jeho let byl provázen zděšenými výkřiky několika Belujských vesničanů, kteří věděli, co má tento signál znamenat.
Nic se však nestalo, žádný útok nezapočal a tak se vše zase uklidnilo; i kovář, který se chystal na gaverlu skočit a strhnout ho z koně, si svůj záměr rozmyslel a zůstal jen udiveně zírat.
„Nebojte se,“ řekl Gelt. „Předvídal jsem, že jednání bude úspěšné, protože vím, že všude se dá najít alespoň jeden moudrý člověk, a tak mělo vypuštění netopýra znamenat, že vše dobře dopadlo, a že moji vojáci mohou zapálit ohně v táboře. Má řeč o obklíčení byla také jen výmyslem, ve skutečnosti jsou všichni asi půl míle od vesnice. Útokem jsem vás musel držet na uzdě, protože i na povstalce máte poněkud drsné způsoby v jednání s návštěvníky, zvláště s návštěvníky ve žlutých šatech.“
„Kdybys věděl, gaverlo, že jsem pro toho chlapce málem odsouhlasil smrt, asi bys tak klidný nebyl,“ pomyslel si Dounee, ale nahlas se jen zeptal: „A co kdyby to nevyšlo?“
„Nevrátil-li bych se do rána, vojáci by zaútočili.“
„Ale to byste nepřežil.“
Gaverla jen pokrčil rameny.
Za řeči se přiblížili ke staré stodole na kraji vesnice, tmavé a strašidelné víc, než se na obyčejné opuštěné stavení sluší.
„U velké Ial, Vardova stodola vypadá jako pravej lapák,“ pokusil se kdosi o vtip, několik lidí se vděčně zasmálo, ale byl to smích nucený, nepřirozený. Něco bylo ve vzduchu, a nikdo z lidí přesně necítil co, a to je tísnilo ze všeho nejvíc. Gaverla, který na rozdíl od lidí nejspíš ucítil co, zbledl a zrychlil tempo, až skoro běžel.
„Děje se něco?“vydechl Dounee, který si Geltova chování všiml jako první. Gaverla se však bezeslova vrhl ke dveřím stodoly, vysmekl petlici, a otevřel vrata dokořán. Zevnitř se neozval ani hlásek, jen šustění a praskání slámy v rohu naznačovalo, že se tam něco pohybuje.
„SVĚTLO!!!“ zařval Gelt mocným hlasem, jako neřval nikdy v životě a jeho příkaz byl hned vyplněn. Ve stodole bylo rázem světlo jako ve dne, ba snad i větší než ve dne, každý spěchal se svou loučí přispět k osvětlení záhady a v tom světle spatřili vyděšené oči Gelta, Douneeho a všech ostatních patnáct vojáků svázaných na rukou i na nohou a s ústy zacpanými kusy jakýchsi hadrů.
Po Andrejovi a Danerovi jako by se zem slehla.