Certhynie - dvacátá šestá kapitola

V zajetí

„Co se tu stalo, Geodore, Darési???“ Gelt skočil k raletenovi a zbavil ho roubíku.
Hned po něm se otočil k Darésovi, který divoce koulel očima a vypadalo to, že se co nevidět udusí, nebude-li se moci vymluvit a vykřičet.
„Zklamali jsme, Gelte,“ řekl raleten, „ale nedokázali jsme jim pomoci, a ani jsme to dokázat nemohli. Mohli jsme se jen nechat zabít a to by jim dvěma neprospělo.“
Darés, jemuž zatím jeden z vesničanů přeřízl provaz na rukou a tak si teď rozvazoval nohy, začal přerývaně vysvětlovat: „Ten podělanej, vychrtlej smrad, až já ho dostanu, tak ho … Přišel před chvílí a mával takovouhle kudlou!“
Rozpřáhl ruce, aby ukázal jak velikou a ač to bylo značně přehnané, Gelt si dokázal představit, že ten vychrtlej smrad nepřišel s perořízkem.
„A šeptal, u Hertona, on šeptal! Kdyby řval, nemohlo by to bejt výhružnější. Mít volný ruce, tak jsem ho stejně roztrhal na kousíčky, ale to jsem ještě nevěděl, co ten smrad zamejšlí, tak jsem poslechl, poslechli jsme všichni, i ti dva kluci byli zticha, jen jeden, ten Andrej, řek něco jako: ´Nehraj si na Švarcenegra a di rači do hajzlu!´ a ten chlápek na něj zamával kudlou, ale jemu to bylo fuk, u velký Ial, ten kluk byl jedinej, kdo z toho vylízance neměl nahnáno. Pak nám nacpal do huby tyhle hadry a byli jsme v háji!“
Darés zmlkl a rozhlížel se divoce kolem, hledaje něco, na čem by si mohl vylít vztek. Když nic vhodného ( něco jako by byl vysoký, hubený muž) nenašel, odplivl si a pokračoval: „Pak kluky přinutil, aby šli s ním, nechtělo se jim, ten Andrej mu zase něco řek, něco jako: ´Ale mě maminka říkala, že s cizíma pánama nemám nikam chodit, ani kdyby mi nabízeli bonbónek, nemáte bonbónek, pane?´ a ten chlápek mu jí takovou vrazil, že se mu z toho musí chudákovi točit hlava ještě teď, a tak teda odešli, protože co mohli dělat proti chlapovi s nožem, když byli navíc svázaný. Vzal je oba, protože mu nechtěli prozradit, kterej z nich je Andrej, my jsme to věděli, ale nikdo z nás by mu to neřekl a on už se tu nechtěl zdržovat, což je jeho jediný štěstí, jinak bych ho teď chytnul za flígr a prohodil bych ho touhle blbou zdí. To já vím, že by to nešlo, ale aspoň bych to zkusil. Ten čuchar smradlavej tvrdil, že prej za toho Andreje dostane od krále víc, jo a ještě říkal, že prej krále určitě bude zajímat, co se stalo s Diporovou armádou. Verfulk nanicovatej! Lasičkoun zakrnělej! Vejškrabek nedomrlej! Odkud to všechno věděl?“
Raleten už stál na nohou, třel si ztuhlá zápěstí a tvářil se ještě strašlivěji, než jak se to dařilo Darésovi, protože v raletenově pohledu bylo něco až nelidsky tvrdého a studeného. Ostatní vojáci byli také rozvázaní a rozpoutala se všeobecná debata o tom, co se stalo, co se nestalo, co kdo měl udělat a neudělal, a co by se mělo udělat teď, ale nic rozumného z celého toho zmateného dohadování se nekoukalo. Raleten Geodor všechny přehlédl pohledem nepřirozeně klidných stříbrných očí, zvedl ruku a křikl: „Dost! Řekl jsem dost. Ticho. Co kdo, kdy a jak, to se můžete dohodnout později. Teď je nutné rychle se vypravit za tím křivonohým dlouhánem, protože je nebezpečnější než Aigostone. Má v rukou záchranu celé země a chce ji zničit. Nezáleží na tom, jestli věříme, nebo nevěříme věštbě, ale toho chlapa musíme zastavit. Jestli se Antrof a jeho rádci dozví, jak skončila Diporova armáda, překazí to všechny plány. Takže za ním. Kdo jede se mnou?!“
Dounee se na raletena tázavě zadíval a řekl: „Nepřenecháte to někomu jinému, musíte být unavený a rozlámaný…“
„Kdo, já? Teď? Kdo si něco takového myslí, musí mít rozlámaný mozek. Já jedu!“
„Pak bych se hlásil jako první. Ale nesmíme ztrácet čas, Alun zná v okolí spoustu úkrytů a tajných stezek. Bylo by možná moudřejší jet napřed k Nomituru a počkat na něj před městem.“
„To je dobrý nápad,“ pochválil kováře Geodor, „ale se mnou jet nemůžete, jste důležitější tady, ve vsi. Gelt vám to vysvětlí, že, Gelte!“
Gaverla se jemně usmál.
„Kdyby vám to nevadilo, vzal bych si s sebou vás, mládenci,“ obrátil se Geodor na svých čtrnáct vojáků, „stačí, když vás pojede pár, nemusíte všichni.“
„Já jedu, raletene!“
„Já také.“
„Že váháš!“
„No jasně, jdu do toho!“
„Jedu!“
Raleten se zasmál.
„Dobrá, je nás šest. Sežeňte si odpočaté koně a vyrážíme. Gelte, Dounee, máte to tady na povel. Sejdeme se ve Větrné pasti, Gelte!“

Intermezzo II.

Velké dvoukřídlé okno bylo dokořán rozevřené a do pokoje jím natahoval pařáty vítr. Venku byla tma tmoucí, jen dole v zahradě se daly spíš tušit než vidět tmavé obrysy stromů, zmítaných a ohýbaných vichrem, který z nich po hrstech rval listí sotva vyklubané z pupenů.
Před otevřeným oknem stála postava v noční košili, dlouhé vlasy jí lehounce povívaly a látka košile objímala tělo třesoucí se zimou.
„Karin!“ ozvalo se, někdo otevřel dveře. „Máš ty vůbec rozum, vždyť se nastydneš!“
Okno se s tupým bouchnutím zavřelo a vítr začal bičovat okenní tabulky, rozběsněn do nepříčetnosti, že byl vyhnán z pokoje.
Karin Jelínková si sedla na postel a zmateně zatřepala hlavou. Děda Jelínek si sedl vedle ní.
„No tak, holka moje zlatá, nesmíš si to tak brát, vždyť ti povídám, že se ten kluk vrátí,“ mluvil konejšivým hlasem, jakoby uklidňoval poplašeného koně. Karin to také tak připadlo.
„No, ještě mě poplácej a zažeň mě do stáje,“ vykřikla. Okno se zachvělo nárazem větru a tabulky skla se rozdrnčely. Karin zvedla hlavu. „Ty o něm víš!!!“ zasyčela. Probodávala dědu očima temně planoucíma v bledém obličeji.
„Jó, tak tohle se ti honí hlavou,“ pokusil se o chladný tón, „to je teda zajímavý, že policajti na nic takovýho nepřišli. A to tu s těma svejma čmuchacíma psama prolezli celou Dálnou. Jo, prej mu ta pokladní prodávala lístek do Dálný a taky ta klepna Bartošková s ním jela ve vlaku, ale ta říkala, že jí Andrej tvrdil, že jede do Křížový!“
„Ty víš moc dobře, že do Křížový nejel, že vystoupil už tady a šel rovnou cestou k tobě!“
„Kdo ti nakecal zas tohle?“ Dědovi se začaly ruce lepit potem, zaťal zuby a nespokojeně se zavrtěl: „Máš tu zimu jako v morně!“
„Prosím tě nech toho. Alespoň na chvíli,“ povzdechla si Karin. „Tati, já přece nechci, abys musel lhát…víš, včera jsem mluvila se sousedem, s mladým Ambrožem, byl u moře, takže tu nebyl, když tady policajti hledali, a víš co mi řek?“
Tady udělala Karin dlouhou odmlku a zkoumavě se na dědu dívala.
„No, co ti řek… tak?“ Děda si žmoulal cíp pruhovaného pyžama a zmateně se drbal za uchem.
„Říkal mi,“ začala Karin pomalu a nepříjemně zřetelně, „říkal mi, že dvacátýho října jel s traktorem tamhle po cestě a viděl Andreje, jak běží sem, k brance a vrhá se ti do náruče. Chceš vědět, co jsi měl na sobě, abys nemohl tvrdit, že si vymejšlím já nebo Ambrož?“
„Ne, ne! Já ti věřím, nevymyslela sis to, je to všechno pravda, sakra! “zvolal děda Jelínek ochraptěle.
„Tak povídej, jak to bylo!“ přikázala Karin. A děda povídal…
****

S Andrejem se všechno točilo. Bylo toho na něj poslední dobou moc a z bezmoci duše vyrovnat se s tolika ranami rozbolavělo chlapce celé tělo. Šílená odvaha, již podle Darése projevil, když je Alun vybíral ze stodoly jako uličník vybírající ptáčata z hnízda, to bylo mletí z posledních sil a Andrej sám skoro nevěděl, co říká. A facka, kterou od Aluna dostal, znamenala poslední kapku.
Kdyby si to mohl dovolit, zhroutil by se, ale on věděl, že si to dovolit nemůže a tak se držel na nohou, i když podle všeho, co kdy bylo řečeno a napsáno o hranici vyčerpání, měl být dávno v bezvědomí.
Vydržel to, přešel tu hranici a teď už se prostě zhroutit nemohl, ani kdyby chtěl. Nebyl téměř schopen přemýšlet, jen se mu chtělo spát, což bylo na neosedlaném hřbetě staré vychrtlé muly možné asi jako na středověkém mučidle zvaném osel. Jejímu hřbetu s vystupující páteří chybělo do tvrdosti a ostrosti otesané hrany dřeva jen málo. Andrej přesto jednou zdříml, spadl, a pak nejen že ho mula téměř uvláčela, ale ještě dostal další z Alunových hlavotočivých pohlavků. Před očima se mu jiskřilo ještě teď.
Byl si jist, že po pořádném odpočinku by se dokázal dát zase dohromady, jenže odpočinek byl na seznamu věcí, jež mu právě Osud odmítá dopřát a Andrej si připadal jako velmi starý a velmi unavený Sisyfos.
Zavřel by oči, ale to by zase usnul, a nechtělo se mu opakovat ten strašný zážitek, kdy ho mula vláčela skrz trní a přes kamení. Držel tedy vší silou opuchlá víčka otevřená a hleděl dopředu, na Alunova záda, která se mu zdála čím dál tím odpornější, jak se, hubená a vychrtlá, klátila dopředu a dozadu.
Alun jel na nízkém ryzákovi s nakrátko přistřiženou hřívou, hověl si v pohodlném sedle a kůň mu kráčel lehce, rovně, jakoby klouzal nad zemí. Nebylo se tedy čemu divit, když nebral ohledy na chlapce kodrcající se na neosedlaných kostnatých mulách, protože jak známo, ten, komu je dobře, jen zřídka chápe toho, komu se vede špatně. Stačilo mu, že má své zajatce zajištěné - nechal jim spoutané ruce a přivázal je za delší provaz k ohlávkám mul, od nichž vedl provazy ke svému sedlu.
Byl spokojený sám se sebou. Jen kdyby mu ti dva řekli, který z nich je z Druhého světa. Nemusel by se vláčet s oběma a šlo by to rychleji. Strach z pronásledování sice neměl, ale přece jenom…
Z přemýšlení Aluna vytrhl kůň, který se zastavil a nepokojně frkal. Alun se rozzlobil, několikrát svého oře pořádně kopl do slabin, a když to nezabralo, přetáhl ho bičem, ale kůň se jen vzpínal, ržál a tančil na místě.
Alun poznal, že žádné pobídky nepomůžou, a napadlo ho podívat se před sebe po příčině koňova zastavení. Když konečně rozeznal, co mu to stojí v cestě, klel a nadával souvisle celých pět minut.
Široký kus cesty před nimi, jedinou průjezdovou cestu mezi trnitými keři a ostrými kameny, pokrývala v takřka souvislé vrstvě těla tlustých nažloutlých žab, tiše capkajících kupředu za neznámým cílem. Jak kůň, tak Alun si uvědomovali, že pokoušet se projet skrz ten živý koberec by se rovnalo pokusu o sebevraždu, neboť nažloutlé žáby v ohrožení vylučovaly smradlavý plyn neznámého původu, ale známých účinků: byl jedovatý, a v takovém množství smrtelně.
Alun vyprskl poslední nadávku, otočil koně tak rychle, že se zvedlo mračno prachu a vydali se na cestu zpátky. Andrej s Danerem se po sobě podívali, a z očí jim bylo možno vyčíst, oč raději by strávili noc ve společnosti smradlavých žab než s Alunem.
Sjeli po krkolomných cestičkách do skalnaté rokliny a tam Alun zastavil před skálou, v níž zel temný otvor.
„Máte štěstí, smráďata, že nemůžeme jet dál,“ otočil se na chlapce.
Andrej si oddychl. Tak přece si odpočine.

V jeskyni Alun rozdělal oheň a opekl pár kusů králičího masa pro sebe i pro kluky. Andrej se chvilku rozmýšlel, nemá-li nabízený pokrm hrdě odmítnout, ale pak si uvědomil, že naposledy jedl ráno a hrdost nehrdost, potřeboval načerpat hodně energie, aby vydržel další Alunovu společnost.
Jeskyně byla dostatečně prostorná, aby se v ní mohli vyspat čtyři nocležníci a zřejmě byla často používaná, jak o tom svědčilo ohniště v koutě, plné popela, a hromada slámy u zadní stěny. Když Andrej s Danerem dojedli, natáhli se do slámy a zdálo se, že budou konečně moci spát. Jenže Alun měl na věc jiný názor. Chvíli po skončení jídla se hrabal v ohni dlouhým klackem, pak si s ohromnou pečlivostí připravoval deky a pořád si pro sebe tiše cosi mumlal.
Později si přihnul z podivně tvarované lahve, kterou odkudsi vykouzlil a posadil se tak, aby měl kluky stále na očích. Několik minut se nic nedělo, jeskyně byla naplněna praskáním dohořívajícího ohně, venku zafrkal kůň a ze spaní hrábl kopytem a odkudsi zdáli se neslo kvákání žab. Andrej pomalu usínal, to jest odcházel alespoň ve snu někam, kde se nevyskytovaly problémy v podobě hubeného muže a jeho vychrtlých mul. Daner s přivřenýma očima zíral na nízký strop jeskyně, kde poskakující světlo ohně vytvářelo bájné postavy světla a tma, pitvorné pidimužíky a vysoké dámy, tančící v nepravidelném rytmu.
Alun vstal a přiložil na oheň. Pak se ohlédl, zadíval se na Danera a vykřikl: „Dobrá, tak si popovídáme!“
Nečekaná slova zaduněla tichem a zdálo se, že otřásla klenbou jeskyně. Daner leknutím nadskočil, zmateně se posadil a vyděšeně se díval na chlapa, který mu teď připadal ještě šílenější než ve dne. Kdyby neměl svázané ruce, nejspíš by začal utíkat, nehledě na to, že Alun má koně a je na rozdíl od chlapců ozbrojený. Andrej ve snu spadl z černého koně, na němž se proháněl mezi hvězdami a tvrdě dopadl zpět do ohněm osvětlené jeskyně, která mu náhle připomínala peklo. Alun stál nad ohněm, hrbil se, protože strop byl příliš nízko a opravdu připomínal nepříčetného pekelníka, který si někde zapomněl vidle, rohy a ohon.
„Chci vědět, který z vás přišel z Druhého světa! Ty, nebo ty? Mluvte!“ křičel a Andrej si s odporem všiml, že mu od pusy létají kapky slin, jak ve vzteku zapomněl polykat. „Nečumte na mě a odpovězte, chci to vědět!“
Andrej zůstal klidný. Byl tak unavený, že neměl sílu bát se a to mu dávalo výhodu. Daner se zase odmítal dát vystrašit chlápkem, který vypadá jako lasice křížená se starým kozlem.
„Kdybyste vy byl v naší situaci, řekl byste to?“ zeptal se Daner, což to Aluna zarazilo. Bylo to, jako kdyby vládl nad celým světem, a najednou zjistil, že se mu někdo vzpírá, že nad někým, nebo nad něčím přece nemá moc.
„Co?“ vydechl a Daner klidně opakoval otázku.
„Kdybych byl tím druhým, tak ano…“ zakoktal Alun zmateně.
„Myslím, že my dva to bereme trochu jinak,“ řekl Daner.
Alun nabral dech, ujistil se, že moc má v rukou on a ne ten drzý kluk před ním a zařval: „Nezajímají mě tvoje názory, a nechci už slyšet ani slovo, na které se neptám, rozumíš, ty spratku?!“
„Ale vás se na vaše názory také nikdo neptal, pane, a nás nebaví to vaše ječení poslouchat,“ řekl Andrej, „a navíc prskáte, takže si připadám jako pod sprchou. Aspoň si dejte ruku před pusu, nebo něco, kdo to má snášet, doprdele!“
Vzápětí litoval, že nezůstal zticha, protože si vysloužil už třetí pohlavek ten den a byl by dostal pořádný výprask, kdyby Daner nezasáhl a nezarazil Alunovu ruku vlastními pěstmi. Srážka to byla zřejmě bolestivá hlavně pro Aluna, neboť na chvilku vypadal velice vztekle a vrahounsky. Naštěstí pro oba kluky si včas vzpomněl na výši odměny vypsané za živého Andreje, i na podobně nezanedbatelnou částku, kterou může dostat za syna Voira z Milnu, a bezeslova si šel sednout na své houně, z nichž pak snad celou noc bez ustání pozoroval chlapce (kterým to bylo srdečně jedno, protože spali jako zařezaní), podoben lstivému baziliškovi, skrytému v koutě.

Nad Belují svítalo. Slunce nejprve váhavě povykouklo zpoza jemných, narůžověle neskutečných par nad obzorem, znovu se stydlivě přikrylo závojem mlh, skrz který jeho zářivá krása přesto prosvítala a pak se náhle a nečekaně vyhouplo nad obzor, čisté a sálající teplou září.
To vše bylo, jako scéna z nebeského baletu, provázeno hlasy ptáků, slévajícími se v nepřehledné tónině jitra. Kdyby byl Dounee, který do oslnivého jasu nového dne právě otevřel oči, básníkem, jistě by touto dobou tvořil své nejlepší dílo. Že byl ale kovářem, jen se slastně protáhl, zazíval a zadoufal, že všechny ty podivné a nepříjemné události včerejšího dne se neodehrály, přesněji: odehrály se jen ve snu.
Všechno tomu nasvědčovalo, každičká drobnost byla stejná jako jindy, všedně a spořádaně se ozývalo cinkání nádobí z kuchyně a tichý zpěv Elké, stejně jako jindy se ozývalo frkání koní dole v ohradě, a přece bylo něco jinak, něco se změnilo, snad ve složení vzduchu, nebo jen v Douneeho hlavě, ale změna tu byla. Nebo si to Dounee jen namlouval?
Ne, byla to pravda a všechny události včerejšího dne byly skutečné, na sen by se nedalo vzpomínat s takovou přesností. Kovář se s jistou lítostí zadíval na vyhřátou postel a začal se oblékat.
U stolu se sešla Douneeho rodina, několik dalších lidí z vesnice, které pozvala Elké, gaverla Gelt a Felkoma, která se zatím stačila s Elké spřátelit, rozhádat a znovu smířit. Na Felkomě bylo vidět, jak je nesvá, nervózně těkala očima po místnosti, podupávala pravou nohou a snažila se chovat noblesně, což by se jí snad dařilo, kdyby nevypadala tak, jak vypadala. Jako divoký kvetoucí bodlák, posazený v křišťálové váze do společnosti tulipánů. Gelt si někde sehnal civilní šaty, pouze kalhoty nemohl za nic najít a tak si musel ponechat žlutéod uniformy.
Jestliže bylo možno připodobnit Felkomu ke květu divokého bodláku, pak Gelt musel být netřeskem; rostlinou, jež se zachytí v nejmenší skulině, vytrvalou, odolnou, ale do křišťálové vázy stejně nevhodnou jako bodlák.
Gelt však na rozdíl od Felkomy nejevil žádnou rozpačitost, hned od začátku se choval jako vtělená důstojnost. Když dojedl, otřel si ústa do ubrousku, odkašlal si a promluvil k Douneemu: „Kováři, brzy se s armádou vydám k Nomituru. Důvod znáte. Chci vám teď vysvětlit, proč vás raleten odmítl vzít s sebou na výpravu. Bylo to kvůli jistému plánu, který jsem si v hlavě začal srovnávat již den předtím, než se udála ta nešťastná věc s vaší vesnicí. Vím…“ Gaverla zarazil Douneeho slova omluvy. „To už se vyřešilo a nemá smysl se zdržovat rozebíráním minulých událostí. Má myšlenka,“ pokračoval mírně zvýšeným hlasem, „se týká důležité věci v celém povstání. Mám dojem, že si to princezna Viviana uvědomuje, ale má před tím strach. K Antrofovi cítí odpor většina lidí v zemi, dokonce i jeho vlastní vojáci ho nemají rádi, i když jen tajně a pro sebe, ale princezna toho zkrátka využít nedovede. Je dobré, že vede povstání, ale to se v uzavřeném kruhu pár lidí nedá dělat. Vidíme sami, že kdyby nebylo odvahy těch dvou chlapců, Andreje a Danera, zůstala by princezna v obklíčené Haisoně sama a bez naděje na záchranu, nebo dokonce na vítězství. Ale chodím okolo jádra problému a pořád nemohu dojít k tomu hlavnímu. Abychom byli úspěšní, musíme strhnout celou zemi. I když se totiž vítězně vypořádáme s těmi v Nomituru a s těmi v Zelené pánvi, bude pořád dost lidí; a nejen lidí; majících moc a zájem na udržení garvotské vlády v zemi. Síla vojsk v Zelené pánvi není nic proti té, která je rozmístěna v pevnostech a městech po celé zemi. Aby se boj nezadusil prvním úspěchem, musí se o něm dozvědět lidé po celé Certhynii a to nebude nic jednoduchého, protože naše země je veliká a vládnout nad ní také není žádný med. Jak víte, má ji Antrof rozdělenou na šest částí a každé části vládně nějaký garvot, jemu poddaný. Jen tady, ve středu, je to přímo král, nebo spíše jeho rádci, kdo o všem rozhodují. Naši zemi čeká zlé období plné bojů, a mám strach, že si to nikdo neuvědomuje, všichni vidí hlavní zlo v Nomituru, zmizí-li Antrof a jeho rádci, bude dobře; jenže tak to chodí jen v pohádkách. Ano, já tvrdím, že nastanou nepokoje, v každém případě nastanou, a nikdo neví, jak dlouho to období potrvá a ani teď nemohu říci, kdo vyhraje, ale byl bych rád, kdyby to byla Viviana.“
Gelt zasněně upíral oči do prázdna, zdálo se, že ani nevnímá své posluchače. Sáhl po sklenici s vodou, napil se a pak si tiše, sám pro sebe zabručel: „Já vím, je to krkolomné, takový kotrmelec, jaký jsme všichni provedli, ale není nad obratný kotrmelec správným směrem a ve správný čas.“
„Promiňte,“ přerušil gaverlu Dounee, „ale nějak jsem nepochopil, jaký úkol je určen mě?!“
Gelt přejel očima celou společnost.
„Vy se seberete, Dounee,“ řekl, „a pojedete… Podívejte, určitě máte v okolních vesnicích nebo městech známé.“
„To mám, ale co…“
„Pojedete, navštívíte je a uděláte to, co jste udělal tady. Obrazně řečeno: rozsejete semínko vzpoury proti antrofovcům. Chápete?“
„Ano, ale to bude nebezpečné, nemohu vědět, jestli mě neudají, aby získali odměnu, a… Tady byli všichni naštvaní, že tu vojáci kradli, ale…“
„Na můj vkus používáte příliš často slůvka ale, příteli. Navíc, jsou dva důvody, proč ten podnik není tak šílený, jak vypadá. Jak jsem říkal, spousta lidí je s Antrofovou vládou nespokojená, král vyžaduje pořád vyšší daně, vojáci jsou hrubí a drzí, vím co to obnáší, sám jsem voják a navíc, pojedete jen tam, kde máte přátele. Jestli nenajdete podporu u nich, tak nikde, vždyť kdo jiný by se za nás měl postavit, ne-li naši přátelé. Poté, co tedy město nebo vesnici získáte, svěříte někomu důvěryhodnému stejný úkol, který teď svěřuji já vám. Podaří-li se to, můžeme získat celou Certhynii, ale chce to trochu času.“
„No dobrá, souhlasím,“ řekl kovář. „Pojedu, ale co Elké a Meras?“
Elké ho pohladila a krásně se usmála.
„O nás si nedělej starost, miláčku, mohu tady na tebe čekat. A kovárnu převezme zatím larden Agriotes. Vždycky tak toužil být kovářem. Myslím, že kdyby mohl, hned by si to s tebou vyměnil. A já už jsem to s ním domluvila.“
„Tati,“ vyhrkl Meras, „zůstaň s námi, prosím!“
Dounee koutkem oka pohlédl na Gelta, gaverla s Felkomou však už vstávali a chystali se k odjezdu.
„Na brzkou shledanou, Dounee, a nezapomeňte, záleží jen na vás, jak se rozhodnete.“
Za Geltem zaklaply dveře, a Dounee zůstal sedět s pofňukávajícím Merasem na klíně.