Certhynie - dvacátá sedmá kapitola

Před branami Nomituru

Jeskyni, která jim poskytla útulek, opustili chlapci kvůli Alunovi brzy ráno, dřív, než jim to bylo milé.
Andrej zívl. Před sebou měli, on a Daner, celý den jízdy na kostnatých hřbetech lhostejně se kodrcajících mul a to nebyla nejlepší vyhlídka. Kdyby si alespoň mohli povídat; jenže to se by mohli proříct a Alun, který byl jedno ucho, právě na to čekal. Kdyby zjistil, který z nich je Andrej, určitě by se k tomu druhému nezachoval nijak dobře.
Místo, kde včera potkali žáby, bylo celé rozťapkané a místy pokryté souvislou vrstvou slizu. Tu a tam se ještě objevila opuštěná žába, ze všech sil se snažící dohnat své družky. Alunovu koni se chvěly nozdry, našlapoval zvysoka a opatrně, jako by tančil. Muly dál kráčely lhostejně, hlavy sehnuté k zemi, uši schlíplé.
Alun vedl rozhovor sám se sebou, i když z několika vyšším hlasem pronesených poznámek jasně vyplývalo, pro čí uši jsou určené.
„Kdybych se tak nemusel tahat s oběma,“ říkal zrovna, dávaje na každé slovo patřičný důraz, aby dolehlo až ke klukům, k nimž byl otočen zády, „tak tu ty pomalý muly nechám a toho Andreje bych vzal k sobě na koně. Druhý kluk by si třeba mohl nechat ty muly a mohl by si dělat, co by chtěl, na toho kašlu.“
Po očku mrkl dozadu, jaký to udělalo dojem, a honem se zase neúčastně otočil a začal si něco tichounce mrmlat, dávaje tak klukům prostor, aby se domluvili, nebo rozmysleli, nebo jak to vlastně myslel.
„Kdyby tě pustil, tak bys mi pak mohl nějak pomoct!“ sykl Andrej na Danera.
„Myslíš že se mu dá věřit?“
Alun stále dával důrazně najevo, že nic neslyší.
„Nevím,“ šeptl Andrej a vtom mu bleskla hlavou jedna z jeho potřeštěných myšlenek.
„Ale můžeme to vyzkoušet!“ řekl skoro nahlas a tvrdými kopanci popohnal mulu a přinutil ji, aby se zařadila po bok hnědákovi. Daner se nechápavě zamračil, pak pochopil a z úst se mu vydralo zoufalé zaúpění.
„To je šílené,“ řekl polohlasně. Ačkoli by to nejraději vykřikl z plna hrdla, nic takového neudělal. Andreje už zarazit nemohl, a asi by toho víc pokazil, než napravil.
„Hej, vy!“ zavolal Andrej vzhůru k Alunovi.
Muži došlo, že jeho „lest“ měla nejspíš úspěch a zarazivši koně, shlédl dolů.
„Co chceš, smrade?“ zeptal se vlídně.
Andrej zbledl vzteky, ale ovládl se a řekl: „Já jsem si to rozmyslel, pane. To on je Andrej.“
„Opravdu? A kdo jsi ty?“
„Daner, syn Voirův.“
Zdálo se, že Alun uvěřil. V očích se mu zle zablesklo a najednou nikam nespěchal: „A proč jsi tak najednou obrátil, ty hrdino?“
Andrej zaváhal a jako se ve škole při zkoušení dívával do první lavice v očekávání odpovědi, zajel očima k Danerovi. Daner pochopil, co má kamarád za problém a usilovně ukazoval na svou mulu a dělal při tom ustrašené obličeje.
Andreje vyhrkl: „Protože mám strach a chci domů. A taky kvůli těm mulám.“
„Dobře,“ zasmál se Alun, teď už si jist.
Seskočil z koně a uvázal ho k nízkému smrčku. Andrej by nejraději vzal všechno zpět, bylo to však již nemožné. Alun pokynul Danerovi, aby slezl z muly, sledoval ho, netrpělivě podupávaje, a když se chlapci konečně podařilo dostat se dolů, odvázal ho od muliny ohlávky a odvedl ho k borovici se silným, sluncem prohřátým kmenem, k němuž ho pevně připoutal čelem.
„Počkáš tu na mě, a já zatím toho druhého…odvedu kousek odtud, aby nás pak nemohl sledovat.“
V Danerovi hrklo a zamrazilo ho. Všiml si, že si Alun nenápadně zastrčil za pás dlouhý nůž. Pokusil se uvolnit provaz na rukou, ale jen si odřel zápěstí. Alun si jeho zmítání se všiml a prohodil tak, aby to slyšel jen Daner:
„Buď rozumný, tobě se nic nestane. Jemu možná také ne, ale jestli budeš dělat hlouposti, tak to on má spočítaný.“
Hrubě sesadil Andreje z muly a pokynul mu, aby šel za ním. Andrej neochotně škobrtal, protože mu nic jiného nezbývalo, ale přestávala se mu ta hra líbit.
„A co ty muly?“ zeptal se rozladěně a dal si záležet, aby v tom nebyl poznat strach, když jim místo, na němž prve zastavili, zmizelo z očí.
„Drž hubu a pojď!“
V Andrejovi se rozbublal starý známý vzdor.
„Ne!“ řekl a zastavil se.
Alun na něj otočil užaslou a zarudlou tvář.
„Co?“
„Nikam nepůjdu!“ prohlásil Andrej s nebezpečnou tvrdohlavostí, neuvědomuje si, že nebezpečnou hlavně jemu.
Alun se usmál, ale když promluvil, nebyla v tom radost, spíš černá zloba: „Chlapečku, už má těch tvejch drzostí dost. Tvůj fotr to z tebe nedokázal vymlátit, co?“
Teď zrudl zase Andrej.
„Táta mě nikdy nebil,“ řekl, „ale ten váš si na to měl vzít pohrabáč, pane.“
Alun ho pěstí srazil na kolena. Andrejovi vhrkly do očí slzy bolesti, ale umínil si, že se nerozbrečí.
„To se vám to mlátí, když se nemůžu bránit,“ řekl pohrdavě.
„Dobře,“ řekl Alun a obrátil se, jako by chtěl jít zpátky.
Andrej si olízl rozbitý ret a pomyslel si s úlevou, že to pro něj skončilo, když vtom se Alun obrátil a v ruce se mu zableskla ocel nože.
„Myslím, že už si tu nevymáchanou držku nikdy na nikoho neotevřeš,“ řekl.
Andrej zkameněl děsem a bezmocně jako kapr na prkýnku před Štědrým večerem očekával smrtící ránu.
Alun se rozmáchl a les náhle, snad to bylo jen zdání, více zezelenal, barvy dostaly sytější nádech a cosi zasyčelo mrazivým zvukem. Pak se rozhostilo ticho.
Andrej otevřel oči a nevěřícně se usmál. Alun před ním směnil složení svého těla z masa, kostí a spousty zlých myšlenek na šedavý, tvrdý kámen, který, měl-li ještě nějaké myšlenky, nemohl už s nimi nikoho ohrožovat.
Za Alunem, přesněji: za Alunovým pomníkem v životní velikosti, se cosi rozvlnilo a zhmotnilo.
„Ano,“ řeklo to stvoření, „tohle se stalo, není to sen.“
Andrej vydal zvuk blíže neupřesnitelný a pak zakoktal: „Jak-jak víte, co si my-my-myslím?“
Vysoká, téměř průsvitná ženská postava v šatech, jež snad ani nebyly z látky, ale z mlhy, se usmála: „Vím to. To ti musí stačit. Vím také, že si myslíš, jestli jsem víla. Ano. Jsem královna lesních víl. Antrof a ostatní garvoti tvrdí, že mne zahnali ze země, ale není to pravda, jak vidíš.“
Andrej fascinovaně přikývl, zíraje na ni s divným, dosud nepoznaným pocitem.
„Tak prrr,“ řekla víla a zasmála se zvonivým smíchem, „na tohle nemysli, na to jsi ještě mladý, a kromě toho, jsi člověk a já... Ukaž ruce.“
Dotkla se Andrejových pout a provaz spadl na zem, kde se poslušně stočil do klubíčka. Pak se ozvalo znovu to zasvištění a klubíčko ze změnilo v oblázek. Ten víla zvedla a podala ho stále ještě vyjevenému Andrejovi.
„Schovej si ho na památku, třeba se ti bude hodit.“
„Ano, ale jak to že… Já jednu vílu znám, ale ta neumí to, co vy. A ani nechodí takhle skoro…skoro…“
„Skoro nahá? To jsi chtěl říci?“ víla se znovu zasmála. „Víš, tvoje kamarádka není pravá víla, jen její matka jí byla. Vím že by sis se mnou rád promluvil, ale teď to nepůjde, musím do Xedarských hor, zdivočelý pes tam štve laň se dvěma kolouchy. Možná se ještě setkáme. A ještě…tumáš!“
Královna víl se dotkla kamenného nože v Alunově ruce. Rázem získal svou pravou podstatu. S cinknutím narazil do Alunova kolene a spadl na zem. Andrej jej zvedl a ohlédl se po víle. Spatřil jen bílou srnu, jak se lehkými skoky vznáší nad lesní trávou a mizí jako mlha zrána.
Povzdechl si, strčil do kapsy oblázek a za opasek Alunův nůž a vydal se zpět po cestě, kterou ho sem Alun vedl.

Nastávalo žhavé poledne a na cestě k západní bráně Nomituru bylo pěkně rušno. Kupci, zloději, flákači, glikoni a glikonky, vojáci, nevěstky, gaverlové a pár zajatých santargejců v otrhaných košilích, žebráci, drzí kluci a vážní vesničané – spousty lidí proudily do města za různými účely a stejné spousty zase proudily ven, když si své odbyly.
Raleten Geodor se s pěti vojáky utábořil asi půl míle od města a roztržitě obědval, stále připraven vyskočit a být hotov k boji. Jeden z vojáků, Darés, hlídkoval na silné větvi borovice přímo u cesty a mohl snadno dohodit připraveným kamenem do studánky, u níž seděli jeho druzi s raletenem, kdyby něco spatřil.
Čas letěl, znamení, že se objevil Alun s Andrejem a Danerem, nepřicházelo. Geodor se zvedl, bezmyšlenkovitě se sklonil nad studánkou, aby se napil, když vtom žbluňk!
Kamen, který Darés právě hodil, raletenovi vystříkl část studánky do obličeje.
„Který čuchar!?“ vykřikl raleten, ale pak se rozběhl k cestě, pokoušeje se v běhu vytáhnout meč.
Když doběhl, v patách ostatní čtyři vojáky, zůstal stát s otevřenou pusou. Meč, pracně vydolovaný, zasunul zpět do pochvy.
Po cestě, zabarvené do zvířeného prachu do oranžova, se klouzavým krokem nesl nízký ryzák, na jehož neosedlaném hřbetě seděli oba kluci. Za ryzákem unaveně klusaly dvě staré muly. Ryzákovo sedlo trůnilo na hřbetě jedné z nich.
„Ahój,“ volal Andrej, jakmile Geodora spatřil, „tak jsme zpátky z výletu, nezmokli jsme, už jsme tu! To je paráda, co?“
Protože Daner vypadal podobně rozjařeně, pomyslel si raleten, jestli se chlapci někde neopili. Pokynul jim, aby jeli za ním a až když byli v lese dostatečně daleko od cesty, skryti zvědavým pohledům kolem putujících, nechal Geodor Andreje mluvit.
„Alun je tvrdej chlap, že jo, Danere,“ zahájil Andrej.
Kluci se rozchechtali tak, že málem spadli z koně. Ryzák neklidně zatancoval, ale to už byl Andrej dole a Daner také seskočil. Přitom oba mleli na plné obrátky.
„Stojí v lese jako pomník blbosti v životní velikosti!“
„Chachá, a my jsme ho ještě dozdobili, na hlavě má věneček, že byl velkej blbeček!“
„Zkameněl, ale úplně! Byl trochu natvrdlej, ale teď už to nerozchodí!“
„Normálně se mnou mluvila, vílí královna! A měla úplně průhledný šaty!“
„No jo, a on je z toho Andrej celej pryč, viď!“
Chlapi začínali chápat co se stalo a smích byl brzy všeobecný. Zásoba vtipů na Alunův účet se zdála být nevyčerpatelná a veselí z té příhody bylo o to větší, že to byla po dlouhé době událost, která se dala okomentovat smíchem. Andrej musel znovu a znovu vyprávět, jak se zkamenělý Alun tvářil a jak ho s Danerem „zdobili“, a když byl se svou výmluvností v koncích, vyprávěl zase Daner.
Zábavě učinil přítrž až raleten Geodor, který zmizel, hned jak se zhruba dozvěděl, co se stalo, a teď se vrátil a kromě srny střelené šípem rovnou do srdce nesl také rozkazy a zprávy.
„Už jste se dost pobavili?“ začal a pohled stříbrných očí zchladil hořící veselí. „Je to krásné, že se ta věc s Alunem vyřešila, ale nezapomínejte, že ještě nemáme vyhráno. Byl jsem kousek odtud v údolí, Větrná past se jmenuje, jestli ho znáte. Je to dobrý úkryt a tak jsme si ho s Geltem vybrali jako místo pro tábor.
Gelt poslal napřed spojku, mám dobré zprávy: ten kovář z Beluy se činí. Za necelé dva dny získal na naši stranu dvanáct vesnic a dvě města. Samozřejmě ne on sám, ale v každé vsi si našel někoho, komu dal stejný úkol a tak počítám, že právě teď přibývají další. A půjde to čím dál tím rychleji. No, to nic. O tom jsem mluvit nechtěl, takže to hlavní: Dounee slíbil, že se do zítřejšího večera dostaví se čtyřmi stovkami ozbrojených mužů. Možná jich bude víc, ale čtyři stovky jsou jisté. Měli bychom si pospíšit. Těm kolem Haisony možná omrzí čekání a mohlo by to dopadnout všelijak. Teď vyrazíme do Větrné pasti. Gelt dorazí až zítra ráno, ale měli bychom se tam trochu zabydlet, co říkáte?“
Po cestě do Větrné pasti, pokud se zrovna neprodírali křovím, nešplhali po srázech nebo nepřelézali polámané stromy, se kluci drželi vzadu a potichu si povídali.
„Já si furt musím opakovat, že je to pravda. Děje se to tak rychle, že to ani nestačím sledovat, a pak se divím, že je to všechno jako ňákej sen,“ říkal Andrej, trochu funivě, jak právě zdolali strmý sráz. Koně si každý vedl vedle sebe, bylo jim třeba dodávat odvahy, jinak by na kluzké hlíně neuspěli. „Ty, Danere, víš co by mě zajímalo?“
„To nevím, ale klidně se ptej. Jen se, prosím tě, neptej blbě.“
„Ne, fakticky, já bych rád věděl, jak se to vlastně mohlo stát. No, víš, připadá mi divný, jak se mohl Antrofovi a pár garvotům povést ten převrat. Vždyť král Chrysaétos měl určitě spoustu vojáků a hlavně spoustu přátel? Jak ti to mohli dovolit? Jak mohli lidi dopustit, aby Antrof krále zavřel do vězení, a udělal se králem sám?“
Daner se zasmál, ale nebyla v tom kapka veselosti: „Já ti řeknu, jak to bylo. Úplně jednoduše: Porton, králův zahradník, pocházel z Freklanu, to je země garvotů, leží za Valahem na severu, a zřejmě byl ve spojení s Freklanským vládcem. Možná to byl dokonce jeho vyslanec, kdo ví. A můžeš vzít jed, že Porton tu nezahradničil jen tak pro nic za nic. Kdepak. On jen připravoval půdu, založil ten prokletý spolek garvotů a podařilo se mu shromáždit spoustu přívrženců a potom, když ten spolek získával vliv a moc, začali se k němu přidávat i lidé. A zatím si z Freklanu nechali, hezky pomaloučku, posílat po hrstkách oddíly, v lesích budovali tajné pevnosti a v ten den, kdy měla proběhnout ta nešťastná věc, svolal Porton všechny garvoty k Nomituru a dal ho obklíčit. Garvotů bylo mnohokrát víc než králových lidí a nedalo se poslat pro posily a tak toho naši nemohli nic dělat. Jediné, co se podařilo, bylo, že utekla princezna Viviana a i to pak stálo tu hrstku lidí, kteří se jí odvážili pomoci, život. No, necháme toho… Snad teď bude lépe.“
Daner náhle nemohl dál hovořit. Chtěl mluvit, to ano, ale myšlenky mu v hlavě poskakovaly, nedaly se chytit a přeměnit ve slova.
„Podívej, Andreji,“ našel konečně nit hovoru, „tobě se opravdu nestýská po mámě? Není ti jí líto? Ta už se nejspíš vzdala naděje, že tě ještě někdy uvidí.“
Teď ztratil řeč zase Andrej. Snažil se to zakrýt předstíranou usilovnou prací na přelézání vývratu, ale moc se mu to nedařilo.
„A co mám podle tebe dělat, ty chytrej?!“ vyjel nakonec.
Daner poznal, že se dotkl citlivého místa a nevěděl, jak to napravit.
„Já jen že o mámě nikdy nemluvíš,“ řekl nešťastně.
„Já-já jsem sem jel hlavně kvůli ní! Ona mě doma nechce!“
„Proč si to myslíš?“
„No… já jsem… víš, jak jsem se málem utopil, tak ona mi pak ještě vynadala, dostal jsem zaracha a zakázala mi televizi!“
„Řekl jsi jí to, o tom topení?“
„Ne, proč? Ještě by se mohla podělat, že jsem lezl do řeky. Bylo by jí fuk, že jsem si svoje slízl ve vodě! Co si myslíš?“
„Ale nic, pojďme se bavit o něčem jiném.“
O něčem jiném už se nebavili, až k Větrné pasti došli mlčky, každý dumal sám nad sebou. Setmělo se tak, že bylo sotva vidět na krok, naštěstí už sestupovali do Větrné pasti.
Na dně údolí rostla dlouhá měkká tráva a středem tekl potok. Údolí nebylo veliké, nebýt tmy, dalo by se přehlédnout z jednoho konce na druhý a nestál tu žádný strom, jen roztrhané skupinky keřů, připomínající trochu Ernackou krajinu. Vítr tu byl skutečně v pasti, točil se dokola a tiše skučel, hledaje únikovou cestu.
Zhruba uprostřed údolí plápolal malý ohýnek, jehož plameny se podle větru točily na všechny strany, tu vyšlehly vpravo, tu vlevo, a jen zřídkakdy kdy se jim podařilo zamířit přímo vzhůru. Kolem ohně poskakovaly pitvorné stíny, démonci, šotci tmy.
Zachumlaná do několika houní, hřála si nad ohněm ruce Felkoma, zamyšleně hledící na příchozí.
„Vypadá jako jedna vědma, víš, věští vítězství v boji, nebo taky porážku, nebo tak. Bylo to v jedný knížce a pod tím bylo napsáno: Hle, Lučanů pyšné plémě, bijme je, až zvítězíme. Nebo tak ňák,“ podělil se o svůj dojem Andrej a Daner vážně přikývl.
O půl hodiny později, když před spaním dostal značně zkreslený přehled Starých pověstí Českých, zalitoval Daner, že Andreje nezarazil včas. Teď už mohl jen občas ospale něco namítnout, třeba že to s tím Bivojem, jak zabil lva a pak skočil na Šemíkovi z Vyšehradu je nejspíš blbost, a proč Přemysl unesl tu Šárku, co v Dívčí válce zabila Neklana. Výuka dějin české literatury nakonec zmohla nejen žáka, ale i učitele, a tak za chvilku oba spokojeně pochrupovali a problém, proč se král jmenoval Ječmínek, když se narodil v žitném poli, kde se živil ztracenými kuřátky, zůstal nedořešen.

Intermezzo III

Sluneční paprsek nahlédl do pokoje a zase ucukl, jako by jej odradil chlad v pokoji vládnoucí, přes brzké, ale silné jaro kolem, a skryl se za mrak, ukřivděně a pohoršeně.
Děda, který právě ukončil své povídání, zatoužil po podobném úkrytu vysoko za mraky, kde by ho nedostihl Karinin přísný pohled. Ke své smůle byl příliš hmotný, než aby se mohl vypařit a tak mu nezbývalo než sedět a podřídit se výslechu, za jehož rafinovanost by se nemusel stydět sám skvělý detektiv Herkule Poirot.
„A ty čekáš, že té pohádce, v pravém slova smyslu, uvěřím, jo?“ zeptala se Karin unaveně, když z dědy vytáhla poslední informaci. Trvalo celou noc, než jí děda řekl všechno, ale nakonec to řekl. „Máš mě za blbečka, nebo si myslíš, že ještě chodím do jesliček a věřím na bubáky pod postelí a na kouzelné skřítky? Tati, jestli tu Andrej nebyl, proč si vymejšlíš historky, kterejm by věřil tak možná sousedův Toník a i o tom silně pochybuju. Možná že se Ambrož spletl…“
Děda si povzdechl: „Vždyť jsem ti říkal, že tomu věřit nebudeš, tak si klidně nevěř, ale je to tak. Po tom, co jsem ti celou noc vyprávěl, jak to bylo, už nemám sílu vymejšlet si, jak to nebylo. A bubáci pod postelí náhodou existují, jestli chceš něco vědět; to ti řekne i ten tvůj Toník odvedle.“
„Tati, už toho máme oba dost, já to chápu, ale nevím… Ty jsi se…ty nejsi v pořádku, viď. Není ti špatně, netočí se ti hlava, nebo tak něco? Jseš asi unavenej, měli bysme si jít lehnout. Za to můžu já, kdybych tě tak pitomě neobviňovala, tak bys…asi tě to rozrušilo, viď. Pojď si lehnout na postel a já zavolám doktora.“
Děda Jelínek zíral na dceru s otevřenou pusou, překvapen proměnou přísné vyšetřovatelky na něžnou ošetřovatelku tak, že se zapomněl bránit proti sice nevyslovenému, nicméně dost okatě naznačovanému obvinění ze šílenství. Vzpamatoval se, až když ho Karin vzala kolem ramen a s ustaraným obličejem se ho chystala vmanévrovat do postele.
„Nesahej na mně!!!“ zařval.
„Hlas mi neselhal, tak to snad nebude tak zlý,“ pomyslel si.
Karin uskočila, v očích strach. Děda si uvědomil, že si nijak nepomohl, naopak se dostal z postavení neškodného blázna do pozice zuřivého šílence.
„Karin,“ vyhrkl, „já přece nejsem blázen, tak se ke mně laskavě přestaň chovat, jako bych byl!“
„Ale já to vím, že nejsi blázen,“ odpověděla Karin, „jenom… Jenom moc nevěřím tomu, cos mi prve povídal.“
„Tak pojď, já ti ty dvířka ve sklepě ukážu, no, pojď!!!“
Rozzloben na nejvyšší míru vědomím, že Karin o svém duševním zdraví nepřesvědčí, ani kdyby se zbláznil, vedl svou ustrašenou, ale poslušnou (bláznům se nemá odporovat) dceru do sklepa…
Triumfálním pohybem otevřel malá šedá dvířka, vyvalil se zatuchle páchnoucí chlad a trocha prachu.
„Fuj,“ Karin si ucpala nos a huhňavě pokračovala, na vteřinu zapomínaje, že mluví s člověkem, jehož považuje přinejmenším za mírně podivínského. „Do toho že si lez? Vždyť je to jed díra ve sdi. To bys busel bejt cvok… Probiň!“
„Od kdy je u nás cvok sprostý slovo? A kromě toho, tak si tam zkus vlézt a uvidíš sama!“
„Ale to přece… „
„Povídám lez, Karko, nebo se neznám!“ děda zesílil hlas.
Karin uvažovala: „Jakou mám šanci, že mu uteču? Táta byl vždycky silnej chlap a navíc se říká, že šílenci mají čtyřikrát tolik síly, nebo tak nějak. Musím to zkusit, ale jestli to neprolezu, jako že to nejde, nejsem tibetskej láma, abych dokázala procházet zdí, tak se asi pěkně rozčílí a třeba se mě tam pokusí nacpat… No, ale jinou možnost nemám, takže Karko, do toho!“
Kdesi v zadní části mozku se jí už tehdy rozblikala jako výstražné světýlko myšlenka: „A co když je to prostě pravda, co uděláš pak, ty chytrá?“ ale byla hned zatlačena do pozadí všemi přísně logickými argumenty, které Karin cpali do hlavy už od školky.
„Tak co bude?“ Dědovi bylo Karin trochu líto, ale tohle byla jediná možnost, jak jí dokázat, že si nevymýšlel, ani nezešílel. Karin se skrčila a neochotně se začala soukat do otvoru, nos pořád pevně ucpaný.
„Hned se vrať zpátky,“ křikl na ni děda, když v chodbě zmizela, ale Karin právě zjistila, že to, do čeho vlezla, není jen hluboká díra ve zdi a pak v zemi, že je to chodba a že jde pořád dál a dál a že už je zřejmě pod zahradou, takže na těch tátových žvástech něco pravdy bude. Když zaslechla dědovo zvolání, zarazila se. Pak se však pustila kupředu, celá rozechvělá.
„Tůdle,“ sykla si polohlasně, „konečně jsem možná na stopě svýmu dítěti a to bych se na to podívala, abych to vzdala hned na prvních metrech. Jestli je na druhým konci fakticky jiná země, tak tam prostě dolezu!